Singapore
Ok, tak tu máme první dojmy.
Ráno raníčko jsme vstali, puzeni tajemným voláním dálek (konkrétně Terkou, která nemohla dospat).
Po provedení finálního zabalení, trojité kontroly pasů, peněz a dokumentace jsme vyrazili na snídani a hurá na Ruzyni. Metrem na Dejvickou a přišel první významný okamžik odletu. Terka, ač sama zkušený a protřelý pasažér mnoha dálkových letů, pojala obavu o náš osud. Pro okamžité zvýšení morálky v teamu jsme zvolili osvědčený Generátor odvahy – Rum (ze stánku s občerstvením, díky za něj). Takto posilněni tuky, cukry, vitamíny i proteiny jsme dorazili na letiště už s kuráží na patřičné úrovni.
Čekání na odlet bylo příjemně krátké, samotný let pak poklidný a bez příhod. Personál je poněkud zmatený a obsluhuje dost chaoticky, nebo podle nějakého tajného klíče, kterému není snadné porozumět. Nicméně to nás nijak nezkrušilo a docela jsme si to užili. Jediná škoda byla, že nebe nad Bosporem bylo pokryto kupovitou oblačností a tak nebylo na co koukat. Nad Marmarským mořem jsme se již dostali pod spodní základny mraků a vyhled se zlepšil, nicméně to už to šlo ráz na ráz. Přistání bylo trochu dynamičtější ale stejně všichni tleskali, takže si pilot své peníze asi zasloužil. Samotné letiště Kemal Atatürk v Istambulu je celkem pěkné a nové. Je menší než letiště pražské, ale o nic míň “světové”. A samozřejmě je tu více exotických cestujících, na tabulích jsou nezvyklé destinace a je tu méně evropanů. Z poutníků do Mekky oblečených v bílých burnusech vyzařuje zvláštní vnitřní klid, pohled na jednonohého starého muže na vozíku, kterého na jeho pouti doprovází sotva osmiletý vnuk je skutečně silný. Teď je 21.00 místního času, dvě hodiny čekání máme za sebou a další dvě do odletu. To je snad zatím vše…
A jedeme dál.
Ve 23.50, o půl hodiny zpožděný, výráží náš turecký dostavník do oblak. Zde, na jedné z nejdelších a nejprestižnějších tras Turkish Airlines, je presonál na rozhodně vyšší úrovni. Let je ovšem pekelně dlouhý a moc s tím nenadělá ani snaha usměvavých letušek nám jej zpříjemnit. Ale nic netrvá věčně a my po jedenácti hodinách přistáváme na Changi. Rozlámaní a zpitomělí se klátíme po letištní hale. Odbavení, zavazadla a pryč. Letiště je to sice nádherné, taková trochu exhibice z mramoru, skla, chromu a vzácných dřevin, ale co si budeme namlouvat, jako každé letiště je to vlastně jen větší autobusák a to proč jsme přijeli čeká tam venku. Drobná potíž nastává při celní kontrole zavazadel. Náš batoh singapurské celníky natolik zaujal, že se u obrazovky začali houfovat, tunelem ho pustili dvakrát a vzrušeně u toho štěbetali. V duchu jsem si již ve své neumělé angličtině formoval rezolutní obhajobu naší slivovice, na konec však vyšlo najevo, že pozdvižení způsobil obyčejný zavírací nůž. Po znaleckém ohodnocení ostrosti ostří a délky čepele důstojník uznal, že s tímhle asi převrat nespácháme a s usměvem nás propustil.
Následuje mírně zmatené hledání nástupní stanice SMRT (místní metro). Z termínálu 3 letištním vlakem na terminál 2, souboj s automatem na čipové jízdenky a jdeme hledat kudy kam. Že nám to po nedostatku spánku moc nepálí začíná být jasné celkem záhy. Stojíme na KONEČNÉ stanici a zcela vážně řešíme, jestli nasednout do vlaku v pravo nebo vlevo. S pocitem hazardních hráčů nakonec volíme vlak v pravo, neboť se chystá k odjezdu. Bóžemůj, kde asi skončíme? Až po dalším přestupu se začínám smát, když mi dochází, že zcela logicky oba vlaky museli jet stejným směrem :)
Cílová stanice Little India je sterilně čístá (jako snad všechny v Singapuru) úpravná mramorová spletitost se spostou východů a esklátorů vedoucích všemi směry. Šťástným řízením osudu a díky vydatné konzultaci s nástěnou mapou, na první pokus nacházíme Mackenzie Road a na ni kolmou Upper Wilkie Road, na níž se nachází náš přechodný domov. Na okraji půvabného parku, na vrcholu nevelkého kopce, se rozkládá oáza klidu a míru, kde znavený poutník najde chladivý šerbet a napojí svého velblouda - Hangout Mt. Emily.
Když rozdýcháme stoupání vstupujeme do kvalitně klimatizací vymražené recepce (nechápu jak to může personál ve zdraví přežít) a začíná něco jako velmi příjemný lehcenarkotický sen. Uvítá nás velmi krásná indická dívka s neuvěřitelně nakažlivým úsměvem. Za pár vteřin se všichni na sebe šklebíme jako zjednaní. “Ahoj, máte u nás rezevaci? Je svělé že jste dorazili, kde máte zavazadla, máme pro ně zajet na letiště? Cože, vy jedete až z česka jen s tím jedním batohem? To je fantastické, neuvěřitelné, vážně jste nikde nezapoměli žádné kufry?” Smějeme se a povídáme si s tou milou slečnou, když tu najednou vzhlédne od pasu a rozzáří se ještě více a vydechne “Tereza, všechno nejlepší k tvým dnešním narozeninám.” Nefalšovaná, upřímná radost. Skoro mě to zahanbuje, ten malý věčně nakvašený lokální patriot někde uvnitř ve mě. Dělá jakože nic a předstírá, že si čistí nehty, nebo že ho najednou zaujala malba na stěně.
Oba máme s Terezkou pocit, že i kdyby jsme pak spali v zatuchlém suterénu, jen kvůli takovému přístupu lidí okolo bychom tento hotel nevyměnili za žádný jiný.
Ostatně, pokoj který máme zaplacený je sice malý, ale vzorně čistý a s velkým sprchovým koutem, který je momentálně hodně vysoko na našem žebříčku přání.
Po krátkém zotavení vyrážíme na první průzkum okolí. Motáme se mezi obchůdky, restauracemi a mrakodrapy na pomezí Little India a Chinatown, nakupujeme vodu, sušenky a minikarton šesti třetinkových plechovek místního Tiger beer. Nakonec znaveni vybíráme namátkou čínské bistro na Selegie Road, nedaleko Emily. Přistupuje k nám starší číňanka a nabízí menu. Jazyk, kterým komunikuje angličtinu příliš nepřipomíná, což znamená problém, jelikož má spoustu dotazů a vypadá to, že bez solidní objednávky náš stůl prostě neopustí. Po chvíli rezignujeme, na všechny nepochopené otázky říkáme “Yes, OK” a s obavou vyhlížíme jídlo. Nedopadlo to nejhůře, má žena dostala k narozeninové večeři smaženou rýži s rybičkami a pálivou (asi ústřivovou omáčkou) a já jsem obdržel talíř pikantních nudlí a výbornou polévku s těstovinovými šátečky plněnými (asi :) ) masem. Můj souboj s hůlkami jistě pobavil nejednoho zákazníka. Po příjemné večeří se odkutálíme k Emily a náročný den zakončíme na prázdné terase na střeše relaxací s Tiger beerem. Narozeninovou oslavu nijak nepřeháníme a ve 22.30 jdeme na kutě.
26.8.09 – den druhý
Vstáváme v osm hodin ráno, konečně po delším spánku v posteli. Vyspaní ale rozhodně nejsme, pořád ještě máme středoevropské dvě hodiny v noci. Tomu taky odpovídá kvalita komunikace při snídani, dvakrát oslazené kafe a kruhy pod našima očima. Po snídani mi cestovatelské pohnutky urychlují krok, nicméně panák slivovice a dvě tablety živočišného uhlí navrací pohodu na palubu. Vyzbrojení foťákem, kamerou, lahví vody a sušenkami vyrážíme do ulic Singapuru sice bez konkrétního plánu, ale zcela jistě vstříc novým dobrodružstvím.
Neurčitým cílem je nám přístav, takže vyrážíme směr jiho-západ. Nejdříve narážíme na moderní budovy místní university, přesněji Fakultu Marketingu, Fakultu Informatiky a následně ještě Národní muzeum. Na kopci za nimy se rozkládá podle mapy Fort Canning park, jedna z největších souvislých zelených ploch v Singapuru. Aby byl přístupný skutečně všem, ze strany kterou přicházíme do něj vedou dva eskalátory, spouštěné fotobuňkou. Zdá se, že toto místo se proplétá celou koloniální historií Singapuru. Právě zde bylo po dlouhé roky sídlo britských guvernérů, zde zřídili agličané první fortifikaci a později pevnost, zde měl hlavní stan generál Percival, když velel obraně Malajsie před vpádem japonských vojsk na přelomu let 41/42 a zde rozhodl o kapitulaci Singapuru dne 15.2.1942. To ovšem při vstupu netušíme a tak bloumáme kolem zdi staráho křesťanského hřbitova, kocháme se obrovskými tropickými stromy a intenzivně se potíme. Přibližně po půlhodině náhle narážíme na otevřené pancéřové dveře bunkru. Stojí v nich figurína britského Tommyho v tropických šortkách, košili a “blembáku” a zve do Battle Box. Pročtením tabulek vedle dveří zjišťujeme, že se jedná o muzejní expozici bunkru britského hlavního stanu ve druhé světové válce. No, zdá se že tu máme něco pro mě:) a Terezka velmi empaticky souhlasí s prohlídkou. Po kratším čekání shledneme desetiminutový dokument a s průvodcem a dalšími čtyřmi zájemci vyrážíme na prohlídku. Je hi-tech, jako sposta věcí tady. Dostáváme bezdrátová sluchátka, která nám v každé místnosti bunkru přehrají zajímavý komentář nebo dobovou scénku příslušící k danému exponátu. Je nám tak například umožněno zúčastnit se porady velení, na které bylo rozhodnuto o největší porážce britských vojsk během druhé světové války.
Opouštíme příjemný stín parku a vstupujeme do rozpálených ulic v okolí přístavu. Zde se nachází zřejmě největší koncentrace mrakodrapů a místní business centrum. Zvláštní pohled skýtají malé domky staré zástavby, krčící se mezi olbřímými sídly bank a supermoderními hotely. Všemi směry se valí proudy uspěšných lidí všech barev, velikostí a pohlaví a světe div se, nikdo se nemračí. Copak tady neznají pracovní stres?
Na nábřeží posvačíme sušenky a jdeme hledat centrum Chinatownu. Není to tak těžké, a tak za chvíli pulzující neklid moderního světa obchodu nahrazuje neméně živelný ryk stísněných orientálních uliček přeplněných obchůdky a restauracemi. A další příjemné překvapení. Na prozdíl od podobných míst v orientu se nikdo nesnaží vnucovat své zboží, nikdo nás netahá za rukávy ani se úlysně nepodbízí. Všichni jsou příjemní a usměvaví a tak si kupujeme nějaké ovoce u hodné staré čínské paní (o kterém Terezka tvrdí nejdříve že je to Rambutan a pak že to Rambutan rozhodně není :) ) , chutná to trochu jako moruše a vypadá jako červený kaktus. Na obou koncích nejživější části Chinatownu se nacházejí chrámy, na východě je to chrám hinduistický a na západě chrám čínský (taková náboženská všehochuť). Oba dva jsou vekmi krásné a obzvláště druhý z nich v nás zanechal silný dojem.
Jsme unavení, takže se rozhodujeme pro návrat na hotel. Ještě si v jednom stánku kupujeme šest paliček Satay (různé kombinace mas a zeleniny na špejli, grilované a podávané s pikantní omáčkou). Po příjemné svačině nasedáme na metro a honem do sprchy.
Po krátké relaxaci, sprše a kafíčku vyrážíme na večerní trip po nočním městě, tentokráte ovšem se zcela konkrétním cílem – vyhlídkovým kolem Singapore Flyer. Jelikož k této atrakci ještě metro nejezdí, posouváme se alespoň k City Hall, stanici která se nám jeví podle mapy nejbližší. Je to jen dvě zastávky s jedním přestupem, ale jsme už celkem uondaní a musíme šetřit síly. Z metra vypadneme jako vždy naprosto dezorientovaní, nicméně rychle určujeme polohu dle postavení charakteristických mrakodrapů a s pocitem dávných mořeplavců vyrážíme neohroženě k tušenému přístavu. Štěstěna opět stojí při nás, po deseti minutách chůze zastavujeme v údivu u paty monstrózního “ruského kola”. Se svou výškou 178 m je největší svého druhu na světě. Náš plán, podniknout v první řadě nenápadný průzkum, nepřežívá první kontakt s nepřítem. Energický zřízenec nám rychlostí útočící kobry prodává lístky a už nás tlačí do skleněného koridoru, přerušovaného občas jezdícími schody. Zmateně postupujem vpřed a s nechápavým úsměvem hledíme na lístky o kterých nejsme úplně přesvědčeni, že jsme je chtěli. Nelitujeme ale ani jedinou chvilku z třicetiminutové jízdy. Pohled na noční Singapur z této výšky je prostě nezapomenutelný. Zátoka přístavu je tak zaplněná rozsvícenými loděmi, že ji v první chvíli považuji za některou z městských čtvrtí. Všechny výškové budovy září mnoha barvami, jeřáby na stavbách nových mrakodrapů se otáčí a přes pozdní čas město pulzuje neutuchajícím ruchem. Po celou dobu jízdy fotíme a natáčíme jako šílení japonci. Odcházíme naprosto ohromení a šťastní, ovšem cítíme, že toho bylo dnes opravdu až až. Místo původně plánovaného pěšího návratu volíme opět SMRT. Je ostaně něco kolem desáté večerní a začínáme cítit, že jsme to dnes s jídlem příliš nepřehnali. Chceme ještě stihnout jedno pivo na střeše hotelu a tak nevybíráme a večeři si kupujeme v McDonaldu. Je drahá a není toho zrovna moc, jako všude na světě, ale máme jakous takous jistotu, že nám na zítřejší dlouhé cestě nezpůsobí potíže. Pak už jen avizovaný Tigří “šláftruňk”, další sprchu a do postele.
Zítra nám teprve začne ta pravá divočina…. nashledanou Singapure, ještě se uvidíme.
