Noční vlak
Ráno jsme se probudili do podmračeného dne. Zašli jsme si na snídani, pobalili věci do batohu a na recepci provedli check-out. Náš dněšní rozvrh má jen jeden pevný bod a to noční vlak z Johor Bahru na sever Malajsie. Využíváme tedy možnosti uschovat si zavazedlo v hotelu a vyrážíme jěště jednou do Singapuru.
Volíme neprobádaný směr, západ, kde se nachází stará část čtvrti Little India. Není to ostatně daleko a tak za necelých 20 minut naše nozdry nasávají nové netušené vůně a pachy v uličkách Malé Indie. Architektura je tu poněkud odlišná oproti Chinatownu, domy mají spíše charakter staveb koloniální Indie s vysokými obloukovými okny a okenicemi. Ulice jsou také širší a snad i díky tomu se místní lidské hemžení zdá méně intenzivní. Kde je ale opravdu živo je hinduistický chrám Sri Veeramakaliamman. Vše zde probíhá jaksi neorganizovaně, až živelně, ale právě to dělá z tohoto místa něco více. Někteří lidé posedávají kolem stěn a odpočívají, či meditují, jiní zapalují vonné tyčinky, další sledují mnicha v hlavní část chrámu při jakémsi obřadu. Kolem hlavní budovy je nádvoří lemované obvodovou zdí, u níž jsou postaveny svatostánky věnované některým bohům hinduistického panteonu. Zde pak stojí v řadách lidé, přinášející k posvěcení potraviny a květiny určené jako oběť pro domácí svatyně. Mniši berou svou práci velmi vážně, odříkávají modlidby ve zvláštním rytmu a zřejmě je jim jedno jestli světí banány, kukuřici, okvětní lístky, nebo rostlinný olej. Opouštíme toto rušné místo a vyrážíme dál.
Na jihozápadním okraji Little India narážíme na autobusové nádražíčko, odkud jezdí co 10 minut spoje do Johor Bahru. Ok, informace tedy máme, ještě se poohlédneme po něčem k jídlu a můžeme si zajít pro batoh a jedeme. Hned u nádraží stojí katolický kostel Panny Marie Lurdské. Zajímá mě jak vypadá takový singapurský Chrám Páně a tak jdeme nakouknout. Světe div se, je všední den, půl desáté dopoledne a v kostele je téměř plno. Po chvíli se z lavice zvedá starší číňanka a jde ke dveřím kterými nakukujeme. A jéje, bude sekec, myslím si. Nejspíše nás jde upozornit, že rušíme, nebo že se tu nesmí fotit. Ale vše je jinak. Paní nás vítá a zve nás dál. Za dvacet minut začíná Service. Zřejmě budou dělat úklid nebo tak něco. S úsměvem poděkujeme za informaci a zůstáváme u dveří. Zvenčí přichází další číňanka a scénář se opakuje. Jakmile nás uvidí, už k nám cupitá, samý úsměv. Vřele nás vítá, ptá se jak se nám líbí jejich kostel, je na něj velmi pyšná. Říká že za dvacet minut bude Service a jestli bychom ho nechtěli strávit s nimi. Teprve nám dochází, že to znamená mši. V rozpacích poděkujeme, ta upřímná radost z naší přítomnosti je skoro dojemná. Odcházíme zamyšleni.
Sotva vyjdeme s batohem z hotelu, spustí pravý tropický slejvák. Chvílemi slabší, o minutu později zase s takovou intenzitou, že není téměř vidět přes ulici. Proplétáme se podloubími mezi zbožím malých krámků a restauračními stolky, snažíme se zmoknout co nejméně. Pak přichází volné prostranství a my jsme nuceni strávit ještě půl hodiny v průčelí velkého obchoďáku, než přejde to nejhorší.
Konečně jsme v autobuse, bez ohledu na počasí i naše mokré šaty, klimatizuje řidič jako o život. Oblékáme si mikyny. Úžasný Singapur opouštíme za drobného deště. Cesta na hranice trvá snad půl hodiny, odbavení je velmi rychlé, znovu nasedáme do autobusu a přejíždíme přes most do Malajsie. Ještě jedna pasová kontrola, vše bez problému. Jen nás trochu zneklidňuje, že všichni státní zaměstnanci, od celníků po uklizečky mají nasazené roušky. Bez sebemenšího zaváhání se ihned dostávám do konfliktu ze zákonem. V domění že když už jsme prošli kontrolou, padají všechny omezení se pokouším vyfotit Terku. Okamžitě jsem ale zastaven rouškou maskovaným policistou. Důrazně, nicméně s nevídanou slušností. Schovávám foťák, omlouvám se a rychle mizíme. Tak a jsme v Johor Bahru, neboli jak říkají místní obyvatelé „Džej Bí“.
Před cestou se nám dostalo tolika rad a upozornění jak se nemáme ničeho obávat a jak se připravit na kulturní šok, že jsem se připravil asi až příliš. Kulturní šok se jaksi nedostavil. Ano, Johor je méně úpravný než Singapur a není ani tak dokonale čistý, ale tak nějak jsem se tam cítil dobře. Pokud bych nevěděl kde jsme, klidně bychom mohli být v nějaké okrajové chudší části Singapuru. Možná doprava je o trochu zběsilejší, ale ne zase o tolik. (toto je pouze můj dojem a Tereza s ním nesouhlasí :) )
Naše první kroky vedli na vlakové nádraží. To je dle mého soudu na tak velké město opravdu malé a zanedbané, možná proto , že vlakovou dopravu využívají převážně místní. Úschovna zavazadel zde není, ale z rad zkušených jsme věděli, že batohy lze uschovat za mírný poplatek u staříka v novinovém stánku, čehož jsme samozřejmě využili. Konečně se ukázalo sluníčko, tak jsme vyrazili na průzkum okolí. V malém muslimském stánku jsme si koupili pití (zkusil jsem durianový jujce, byl naprosto výborný :) ) a do hinduistického chrámu jsme si skočili na záchod (mumka jistě ví do kterého). Zbytek odpoledne jsme strávili průzkumem blízkého okolí.
Vlak přijel na čas, ochotný výpravčí nám pomohl najít náš vagón. Svoje lehátka jsme našli bez problémů, za chvíli už jsme bydleli a vlak drncal na sever. Když se setmělo, podívali jsme se s Terezkou na film (kterému chyběl konec, tak nevíme jak to s Boltem a Mickou vlastně dopadlo :) ), popřáli si dobrou noc a jali se podnikat pokusy o spánek. Musím podotknout, že ne příliš úspěšně. Snad příliš mnoho vjemů a dojmů způsobilo, že jsme spali oba neklidně. Na druhou stranu, pláč malého muslimského děťátka, kterého probudil zlý sen a uklidňující hlas jeho matky dodával nočnímu vagónu zvláštní atmosféru. Po noci plné převalování mě Terezka probudila v 6.45, půl hodiny před předpokládaným příjezdem do našeho cíle. Sama byla vzhůru od půl páté. Sbalili jsme náš batoh a ujistili se o naší poloze dle jména právě projížděné stanice a mapy. Naše obavy, že přejedeme byli ale neopodstatněné. Pár minut před stanicí prošel průvodčí se seznamem a upozurňoval cestující, kteří měli vystoupit. Vzali jsme si věci a šli ke dveřím. Vlak za chvíli zpomalil, až zastavil úplně. Dorazili jsme do Tanah Merah.
- Fotografie
