Pulau Perhentian Besar
Sotva se dvěře vagónu otevřely a jen jsme vystrčili naše opuchlé obličeje už na nás halekal mladý malajec v ušmudlaném svetru. “Hej, jedete do Kuala Besut? Já jsem taxikář!”
Nebyli jsme zrovna v rozpoložení si vybírat, tak jsme si s ním kývli jakože obchod uzavřen. Takových “lovců lidí” postávalo hned několik u každých vagónových dveří, ale ostatní měli smůlu, zdá se, že jsme byli jediní bílí turisti ve vlaku. Přesto se na nás smáli a vyměňovali si s naším řidičem nějaké místní žertíky. Že to bylo něco jako “Aby si tam vůbec dojel” a “Až ti to chcípne, tak zavolej” jsme pochopili v okamžiku, kdy nás dovedl ke svému pekelnému stroji. Byl to takový nějaký vrstevník našich embéček, se zažloutlým polstrováním, po reprácích jenom díry, prasklý výfuk trochu čpěl dovnitř. Nicméně navzdory zjištěnému jsme se rozhodli, že pokud náš šofér věří, že dojedeme, budeme věřit taky. Terka s výrazem profesionálního hráče pokeru úspěšně smluvila cenu, ani se nás chlapec nesnažil moc natáhnout, zjevně věděl kam až si může bez oficiální licence troufnout. Běžná cena je, jak jsme věděli 50 Ringitů, tedy něco přes 250,-Kč. Ještě jsme natankovali (tak za polovinu dohodnutého rita počítám :) a vzhůru do přístavu.
Z Tanah Merah do Kuala Besut je to asi 43 km, ale cesta ubíhala celkem svižně, už jen proto, že jsme jeli konstantní rychlostí bez ohledu na vesnice a omezení. On tachometr stejně nefungoval, tak jsme si s tím nedělali hlavu. Kolem nás se míhaly více či méně půvabné scenérie malajského venkova. Bylo časné ráno, z lesů stoupala pára po včerejším dešti, u cesty polehávaly béžové krávy a motaly se slepice. Malajské dívky v muslimských šátcích mířily na skůtrech nejspíše do školy.
V Kuala Besut se nás náš řidič zeptal, zda už máme lístky na speed boat. Neměli jsme, a tak bez říkání zajel do kanceláře zprostředkovatele. Loď měla vyjíždět za třičvrtě hodiny, a tak jsme tam nechali batoh a šli si prohlédnout přístav. S tím jsme byli hotovi velice rychle, protože jsme našli jen jedno vysuté molo a tak jsme alepoň posnídali banány koupené v Johoru. Třičtvrtě hodina uběhla jako nic a pak další a pak ještě půl a už jsme jeli :). Loď se řítila s mocnými nárazy velice slušnou rychlostí a po další půl hodině jsme přirazili k molu v zátoce, kde leží náš resort Alu Alu Divers. Kapitán nám ještě ukázal, který to je a už jsme ťapkali po pláži.
A tak začal náš 1. besarský den.
Check-in proběhl jak jinak než bez problémů, vyplnění formuláře a už nás místní recepční vede k naší chatce. Jmenuje se Clownfish (to je ten kreslený Nemo co se hledá:) ) a po otevření z ní vypadlo asi pět metráků žhnoucího vzduchu. Je malinká, jen dvě postele, skříňka, větrák a koupelna o velikosti poloviny pokoje. Stěny jsou z tenkých prkýnek (jako z bedniček od ovoce) a má lehkou nekotvenou střechu z vlnitého plastu. Ale na dalších pět dní je to náš přechodný domov.
Sama zátoka má dlouhou písečnou pláž, po celém obvodu je lemována kopci porostlými ostrovní džunglí. Na obou koncích přechází pláž ve velké žulové bloky, trčící z vegetace. Dno je u kraje písčité, dál pak pokryté kameny a korály (většinou zničenými :( ) a pohříchu plýtké. Mělčina je dlouhá asi sto metrů a končí schodem, ze břehu jasně znatelným díky rozhraní blankytné a tmavě modré vody.
Po pravdě jsme byli trochu fyzicky rozhození, dlouhá cesta, nedostatek spánku, zanedbaný pitný a stravovací režim si vyžadali svou daň. Takže jsme jen vybalili (a dali protiúpalovou :) ) a hurá regenerovat na pláž. Voda je zde úžasně teplá, přitom ne tolik, aby nebyla v tomto vedru osvěžující. Ani se nám nechtělo na břeh. Lehli jsme si do stínu palem a únava nás nekompromisně odeslala do říše Morfeovi. Po probuzení jsme usoudili, že takhle by to teda asi nešlo a odpotáceli jsme se pokračovat ve spánku do chatky.
Vstali jsme kolem čtvrté, hladový a otupělí vedrem v chatce. Jelikož v Alu Alu otevírají restauraci až v sedm hodin, hlad nás zahnal do B First Baru, místního podniku hned v sousedství. Žízeň jsme uhasili fantastickým Lime juice z čerstvých limetek a hlad zahnali talířem smažené rýže. Bylo nám skvěle, až na jednuo drobnou, leč podstatnou skutečnost. Někdo nám ukradl moře. Zatím co jsme spali, odliv si s námi ošklivě zahrál a naši pláž rozšířil místy až o padesát metrů. Tam kde voda zůstala, měla teplotu právě zalitého kafe a bylo jí tak po kotníky. No, zdá se, že doba koupání je zde tvrdě limitována. Potapěčům to zjevně nevadí, ti hned po ránu nasednou do člunů a mizí za obzorem, ale co chudáci my? Budeme asi muset celá odpoledne vysedávat po barech a lenošit! Fuj :)
Zbytek dne jsme strávili romantickou procházkou po kotníky ve slané vodě. Na večeři jsme zašli do Alu Alu restaurace, kde jsme si dali velmi drahé ale za to velmi malé jídlo :-) Abychom jen nepomlouvali, bylo to v obou případech opravdu dobré (vietnamské kuře na citronové trávě a hovězí s nezapamatovatelným malajským názvem). Ale bylo toho kurva málo!
V průběhu večeře se spustila pravá tropická bouřka a tak jsme příliš nevysedávali. Dali jsme si jednu protiprůjmovou a za hukotu tropického lijáku jsme šli spát.
Zbytek našich dnů ( na Besaru :) )
Snídaně v ceně je bohužel servírovaná a její velikost odpovídá naší včerejší zkušenosti. Pokud si vyberete z menu toast a míchané vejce, dostanete skutečně toast a míchané vejce. Jedno :) Stát se to jinde, asi budu frflat, ale tady jsme stále v cestovatelském rauši a je nám to tak nějak fuk. Dnešek strávíme vodními radovánkami, procházkami ve stínu palem a tak. Všude je korálový písek, tak boty skoro ani nepotřebujeme.
Večer se necháme vlákat do rafinované pasti. Jdeme na normální večeři (Terezka se celý den tváří jako Harpagon, máme “spořící den”) a ouvej, když už sedíme u objednaného pití, dozvídáme se že dnes je Barbecue den, tedy pouze grilovačka. Přijede nám hloupé teď odejít, takže akceptujeme cenu 35RM a zůstáváme. Nakonec to není tak špatné, grilují se kuřecí sataye, hovězí kousky s nějakým místním kořením, olihně a kdoví co ještě. K tomu se podává zelenina, smažená rýže a osm druhů omáček. Jelikož jsme nedostali instruktáž, k čemu se jaká omáčka hodí, důvěřujeme každý svému odhadu a volíme to, co se nám jeví nejméně jedovatě. No, to nebyl špatný závěr dne.
V noci opět pršelo, přílemně je ochladil vzduch a ráno třetího dne je obloha mírně zatažená. Balíme malý batůžek a vyrážíme na první jungle trek. Zní to honosně, ale ve skutečnosti jde jen o to překonat nízký kopec a dostat se do sousední zátoky. Na konci naší pláže je světlina mezi stromy, do níž ukazuje provizorní tabulka. Tak tedy tudy. Ostrovní jungle je mnohem krotší než podobné porosty na pevnině, nicméně přesto na nás působí nezvykle. Stezka prudce stoupá po schodech z kořenů a kamení, vzduch je velmi těžký a vlhký, mezi stromy hučí hmyz a v korunách křičí ptáci. Cestu zdoláváme celkem rychle, překračujeme dálnice velkých mravenců a užíváme si péče komárů. Ačkoli se nejedná o žádný extrémní výkon, pot z nás jen lije.
Na konci cesty nás čeká krásná prázdná pláž s polosostrůvkem a výhledem na Kecil, menší z ostrovů. Tady strávíme pár hodin koupáním a povalováním se. Když se ozve hlad, posbíráme své věci a jdeme po pláži dál k resortu Abdul. Zde si dáváme ještě výborný Lime juice, pak nejímáme water taxi a hurá do naší zátoky.
Čtvrtý den začal deštěm, celkem to vítáme, oba máme pěkně připálená ramena a jiné součástky. Tropické slunce dělá svou práci i přes mraky. Po snídani se válíme v knížkách a je to fajn. Kolem oběda se počasí umoudří a my vyrážíme na průzkumnou výpravu po kamenech na okraji zátoky. Pozorujeme opice, jak skotačí na stromech. Úžasné.
Naše zvědavost nás zavedla hodně daleko, takže nakonec nacházíme místečko s pěkným vstupem a hlubokou vodou a navzdory odlivu se parádně vykoupeme.
Večer posedáváme na pláži, pozorujeme hvězdy a já lituju, že jsem si nenastudaval souhvězdí viditelná na Jižní polokouli ( nemůžu machrovat :) ).
Další ráno jsme vstali, pobalili, zašli na snídani a pak lenošili do check-outu v jedenáct hodin. Ještě jsme v místním souvenir shopu doplnili vybavení (Terez včera někde ztratila sluneční brýle), sehnali water taxi a za velikého skákání vyrazili k dalšímu (nejdůležitějšímu) cíli, tedy na Kecil….
- Fotografie
