Pulau Perhentian Kecil
Vratká loďka hopsala po vlnách jako postřelený kamzík, ale v rukou zkušeného kapitána (vypadal tak na patnáct) nás bezpečně převezla na menší z ostrovů.
Už první pohled na Petani Beach byl zcela jednoznačný. Ano, tohle je ten slibovaný tropický ráj. Menší zátoka s písečnou pláží, na každém konci pouze po jednom malém resortu. Ten náš má pouze pět chatek obklopených rozkvetlými keři a stíněných vysokými kokosovými palmami.
Když jsme přirazili k pláži, přišla nás uvítat Bianka, budoucí snacha spolumajitelky. Zavedla nás do naší chatky a vysvětlila nám pár základních pravidel, jako nepoužívat ploutve, nešlapat na korály a tak. Pak nás nechala ať se seznámíme s novým ubytováním.
Tak tedy postupně: naše chatka. Je dřevěná, natřená v odstínu bordó a vypadá letitě. Je postavena na kůlech zády k džungli, když tady zaprší, nejspíše z kopce stékají potoky vody, tak aby neplavala. Na velké verandě jsou dvě ratanová křesílka a stolek z neupraveného kořenu nějakého vyvráceného stromu. Hlavní místnost je velice prostorná a velmi prostě zařízená. Velká postel s moskytiérou, stolek s přehozem, větrák, skřínka se zrcadlem a věšák na ručníky. Koupelna je jednoduchá, umyvadlo, sprcha a záchod. Všechno má díky solí nasycenému vzduchu a vysoké vlhkosti jakoby starobylou patinu. Dveře nemají zámky (proč taky), okna nejsou zasklená, jen jsou do nich vsazeny mříže a kryjí je dlouhé modré závěsy, které povlávají v mořském vánku. Elektřinu dodává generátor, spouští se v sedm večer a jede do sedmi do rána, voda jako asi všude na ostrovech teče jen studená, v tom horku jiná ani není potřeba. Prostě romantika jak noha:)
Celý resort je pečlivě udržován v čistotě, atmosféra je komorní až rodinná. Designem všeho se proplétá jako společný prvek naplavéné dřevo, nebo lépe naplavené leccos. Zábradlí verand jsou omotána starými lodními provazy, každý kout zdobí nějaká drobnost vylovená z moře.
Velmi příjemní jsou tady lidé. Záměrně nepíšu personál, protože jejich zájem je více než jen profesionální. Náčelníkem je zde zřejmě Debbie. Pochází z Jihoafrické Republiky a žije zde s Hushem, usmátým Malaycem, který fantasticky vaří. Dále je tu David, syn Debbie. Zajišťuje pro hosty potápění a sportovní aktyvity a Bianca jeho přítelkyně, recepční a barmanka v jedné milé osobě. Počet domorodých pomocníků nižších hodností a kvalifikace se mi zatím nepodařilo rozklíčovat. No a pak je tu zvířena. Po pláži se povalují dva psi, strakatý Lucky, velký výletník, plavec a milovník moře a pískový Bruno, který vodu až tak moc nemiluje, ale hrozně rád z písku vyhrabává a terorizuje kraby. V restauraci se ještě poflakují dvě koťata, ale těm jsme ještě nebyli představeni, tak nevím jak se jmenují.
Ostatně restaurace, to je kapitola sama pro sebe a dělá nám velké starosti. Vaří tam tak výborně, že tam asi necháme celý náš rozpočet :)
Večer, kolem šesté obejde Bianca nebo David chatky a zve na dnešní specialitu. Člověk se nemusí přidat, stačí zdvořile odmítnout a večer si objednat něco z jídelního lístku (který taky není k zahození). Ale když odolat je tak těžké! No posuďte: Kuřecí Rendang - osminky kuřete v horké pánvi, přelité omáčkou ze (snad) smetany se zázvorem, pařená rýže, čerstvý malayský salát a smažený ananas, nebo další den polévka z mořských plodů (kalamáry, barakuda, humr) a jako hlavní chod hovězí s mladým kokosem, podávané se sladkými smaženými kalamáry, křehkým salátem a hráškovou rýží. Původně jsme chtěli za jídlo utrácet co nejméně, ale je to nad mé síly:)
Celkově je jídlo o něco dražší než v podnicích “místňáckých”, ale porce jsou velké a stojí opravdu za to.
Hrozně se mi tu líbí jedna věc. Je to taková blbost, tak se nesmějte. Do restaurace i do chatek se chodí na boso. Před každým vchodem stojí nádoba s vodou, příchozí si opláchne nohy od písku a může vstoupit. Už několik dní jsem na nohou neměl boty – paráda! :D
Jedním z nejdůležitějších důvodů, proč se vypravit na Perhentian je nepochybně šnorchlování a potápění. Tady na Petani jsou korálové útesy jen asi deset metrů od pláže a život v Jihočínském moři je skutečně bohatý. Už první seznámení s prostorem nám nabídlo nadstandardní zážitky. Pestrobarevný svět korálů je fascinující. Většinu ryb vítáme jako staré známé. Je zde spousta klaunů a klipek, pyskouni a papouščí ryby. U hladiny splívají malé medůzy, malinko žahají, snažíme se jim vyhnout. Na korálech i na písečném dně se povalují zévy velikosti vzrostlé dýně.Když se člověk přiblíží, prudce se zavřou. Kousek dále od břehu pozorujeme u dna svačící murénu. Ačkoli se snažíme nerušit, blískne po nás okem a odpluje do temnoty pod kamenem. Ve vyhřátém písku mělčí vody narážíme na trnuchu. Je to takový menší rejnok, žlutý s modrými tečkami. Na ocase má jedový trn, stoupat na něj, nebo se ho nedejbože pokoušet uchopit se vážně nedoporučuje. Z pod útesu omylem vyženu plachého kanice. Je obrovský, po pravdě jsem se dost lekl, když se ve tmě pohnul. Připadá mi, že musí vážit víc než já. Je to ale stydlín, nepočká a před svými fanoušky bez váhání prchá. Respekt budí barakudám podobné ryby, pokud jsou to mále kusy kolem půl metru, pohybují se v hejnu a vysokou rychlostí prchají. Pokud ale narazíte na samotářského dospělce, téměř metr velkého, ryba ztuhne, vysí v prostoru a pozoruje vás jedním okem. Jako by čekala na váš další krok, jako by říkala “Jen si něco zkus”. Co by udělala při pokusu o sblížení jsem netestoval:)
Největším překvapením jsou pro nás ale žraloci. Očekával jsem majestátní paryby a nebojácné predátory a přitom jsou to pěkní “přizdisráči”. Největší měří něco přes metr, mají šedé hřbety, přecházející do béžova na bozích. Na hřbetní ploutvi mají černou špičku. Pohybují se na mělčinách a když vás zaregistrují, začnou ihned v panice prchat. Ve srovnání s ostatními obyvateli útesu působí jejich chování až nepatřičně a komicky. Vždycky jsem si myslel, že by role měly být obráceně, ale to si budeme asi muset najít větší a srdnatější žraloky:)
Dny ubíhají v slastném nicnedělání. Moc dobře si dáváme pozor, aby jsme nepřešli do nějaké rutiny. Je to krásný pocit, ztratit pojem o čase a datu. Všechno plyne velmi lenivě a já mám skoro stejný pocit nekonečna a bezčasovosti jako v osmi letech v půli prázdnin u babičky. Až jednou…! Cestou z večeře na nás mávne Debbie. “Jak jsete ztrávili dnešní den?” “No, byli jsme ve vesnici pro sušenky a pak jsme se flákali, bylo to super.” “Ale to jste dělali i včera, co nějaké zážitky? Už jste byli na šnorchlovacím výletě? Už jste obešli ostrov džunglí? O čem budete doma vyprávět?” Podobní lidé jako Debbie asi vymysleli ranní rozcvičky a měli by být veřejně trhání divokými bůvoli, ale přinutilo nás to k zamyšlení. Ok, od zítřka zahájíme fázi dvě: AKTIVNÍ dovolená:)
Ráno jsme vstali tak, abychom pro jednou zase stihli snídani a posilněni jsme kuli plán. Mírně zatažené nebe přeje mořeplavbě a tak si za restaurací bereme dvě nejméně rozbitá dvojpádla, vedle chatky dvojsic kajak (který je narozdíl od jiných resortů v ceně ke každé chatce) a za zpěvu pirátských písní vyrážíme na objevitelskou výpravu. Naše cesta nás vede na sever, podél pobřeží porostlého palmami a džunglí. Míjíme zátoky s resorty a za libých zvuků vzájemných hádek, kdo že to neumí udržet rytmus pádlování, se “řítíme” hlemýždím tempem k obzoru. Za poslední osídlenou zátokou se podle tajných informací nachází dvě opuštěné pláže a ty jsou naším prvním cílem. Již je první z nich na dohled, když nastane panika na palubě. V podpalubí se zákeřně ukrýval černý pasažér, nyní se mu zdáse udělalo nevolno a rozhodl se vydýchat na Terčině holém stehně. Pavouk! Dalších deset minut jsem pádloval sám, žena sváděla psychycký souboj z očí do očí s nepřítelem číslo jedna. Nakonec se celá situace vyřešila v podstatě sama, když loď zaskřípěla na písku nádherné pláže. Spokojeně jsme si odfoukli a v tom se přes nás převalila taková vlna, že jsme byli rázem celí mokří. Kam se poděl náš spolucestující nejspíše nikdy nezjistíme. Snad se mu nic nestalo…
Samotná pláž je celkem úzká, pokrytá jemným bílým korálovým pískem, který brázdí pouze stopy varanů. Šnorchlování je tu malinko jiné, archytektura korálů se od Petani odlišuje. Převládají velká pole plochých, houbám podobných korálů, obyvatelstvo je však v podstatě stejné. I když stejné… dvě setkání přecejen stojí za zmínku. Prvním z nich byl konečně úctyhodný žralok. Na rozdíl od žraločího dorostu na Petani, byl tenhle kousek rozhodně sebevědomější a pohyboval se v hlubší vodě. Držel také odstup, ale už rozhodně neprchal. Spíš mě tak nějak ostražitě obkroužil a pak se v klidu vzdálil. Blacktip Reef Shark, jak se tento druh jmenuje, dorůstá asi 2,5 metru a dospělost tráví na otevřeném moři, jen výjmečně zabrousí k pobřeží. Ten náš měl odhaduji něco málo přes 1,5 metru, takže nejspíš nějaký postpubescent.
Druhým novým kamarádem se nám stala mořská želva. Vyloupla se z modři mořské hlubiny a důstojně kolem nás proplula. Její pohyb připomínal velmi zpomalený let ptáka. Obeplula nás a zmizela stejně náhle, jako se objevila.
Nízká oblačnost se bohužel záhy rozplynula a slunce se do nás opřelo plnou silou. Na druhé pláži jsme proto zastavili pouze krátce a brzy už jsme pokračovali v naší okružní plavbě. Tento způsob pohybu nabízí nevšední možnost dosyta se nabažit krásných přírodních scenérií, jakých je na Perhentianu skutečně nemálo. A tak plujeme a kocháme se a plujeme a kocháme se a slunce nás smaží a smaží. Přestávky v pádlování jsou delší a ruce bolí čím dál víc. Konečně obeplouváme severozápadní skalnatý mys, míjíme Long Beach, vesnici s přístavem a je tu Petani. Jsme oba červení až hanba a vypijeme najednou snad tři litry vody. To jsou mi teda zážitky:)
Další den pokračujeme v nastoupeném trendu a tentokrát volíme pěší jungle trek. První část cesty nás vede z Petani na Mira Beach. Nezpevněná stezka v džungli je celkem pohodlná a o naše bezpečí se stará Lucky a Bruno, kteří se pasovali do role průvodců. Posíláme je domů, starší Bruno poslechne ihned, sotva odrostlé štěně Lucky ale dělá potíže. Mám o něj skutečně obavy, vrhá se do nejhustších spletenců lián, každou chvíli něco pronásleduje a na něco štěká. Mám velmi vyhraněný vztah k hadům a ten jeho bezstarostný přístup k prohledávání křoví a spadaného listí mi nedělá dobře po těle. Naštěstí se nám podaří vmanévrovat před něj a nakonec odehnat i jej. Při vstupu na Mira Beach potkáváme skutečně velkého varana. Majestátně vyleze z plechové boudy po nějakých zednících a zase zapluje pod druhou. Skutečně krásný ještěr. Další část cesty nás vede z Mira Beach do zátoky Telur Aur. Je to nejdelší část kecilské džunglové stezky a trvá nám asi čtyřicet minut než ji zpocení překonáme. Cestou se zdravíme s místními dlaždiči. Pokrývají stezku křivou zámkovou dlažbou, ve snaze usnadnit turistům pohyb po ostrově. Pokrok sice nezastavíš, nám se to však jeví jako nedozírná škoda. Když se po džungli budou motat davy líných amerických důchodců, ztratí cosi ze své osobitosti. Na druhou stranu má zámková dlažba v džungli jednu nespornou výhodu. Narozdíl od spleti kořenů a liján, člověk nemusí věnovat tolik pozornosti hadům pod nohama a může se začít zabývat hady nad hlavou :D
V zátoce Telur Aur je množství resortů, restaurací a obchůdků. Koupeme se a dáváme si oběd. Coral Bay, jak se zátoka jmenuje v angličtině, má korály docela zdevastované a tak se tu moc nezdržíme. Poslední krátká asi desetiminutová procházka nás vede napříč ostrovem v jeho nejužší části. Končí na Long Beach, nejdelší a nejrušnější pláži souostroví. Přímo proti nám leží zalesněné svahy Besaru a azurová voda vyloženě láká k osvěžení. Pláž je široká, pokrytá jemným pískem, který sahá až daleko do moře. Je tu rovné mělké dno a voda velmi vyhřátá, takže v ní sedíme víc než hodinu. Pak si dáme ovocný salát a Lime juice s medem (místní spešl úprava) a jelikož se připozdívá, spěcháme lodním taxíkem na večeři. Inu, příjemný den:)
Náš pobyt na Kecilu by se dal nazvat Dobrodružství se zvířátky. Ani nevím, jestli jsme si přáli být přírodě až tak blízko. No, zdá se že příroda rozhodla za nás. Správu našeho majetku přževzala hnědá džunglová krysa. Nejdříve se nám pokusila odnést tubu s vitamíny. Se strašlivým rachotem ji
ale upustila z police a tak velmi bezohledně a náhle přerušila náš spánek. Pokud mohu posoudit, není to nejpříjemnější pocit, probudit se v domku na okraji džungle v naprosté tmě, když víte, že v místnosti s vámi ještě NĚCO je. Nicméně pokud se to stane už popáté za noc, získáte určitou rutinu. Posadit se na posteli, rozdělat moskytiéru, vstát z postele, rozsvítit, vyhnat krysu, zhasnout, lehnout si, zadělat moskytiéru, usnout. Asi tak na půl hodiny :) Další oblíbenou kratochvílí naší krysomily je “číhaná na Terezku v koupelně”. Bezpečně lze identifikovat její škodolibý záměr, když po způsobeném šoku vyběhne z umyvadla, po stěně oběhne celou koupelnu a zmizí pod trámem krovu. Ne všechny krysí partizánské akce ale končí úspěchem. Největším fiaskem byl pokus protáhnout pytlík oříšků příliš malým otvorem zábradlí. Naše krysa se ale jen tak nevzdává a se svými hlasitými pokusy protáhnout oříšky pokračuje dokud jí je nesebereme :)
Zvláštní formu boje preferují naši gekoni. V minimálně dvou zaznamenaných případech zaútočili na lidskou posádku svými exkrementy. Prostě si tak sedím na verandě a najednou mi gekon posere rameno :) Zdržujou se ti naši kluci ušatí v podkroví a mezi trámy a zvečera visí na stěně podél světla a číhají na hmyz. Rozlišujeme druhy: Malý Gekon (takový světlý) a Velký Gekon (šedohnědý s červenýma tečkama). Ale serou oba :)
Nejvážnějším útokem kruté matky přírody bylo nasazení zbraní hromadného ničení v podobě megapavouka. Číhal v horním rohu nad terezčinou polovinou postele a čekal, aby nás v noci zardousil. Má žena je však vybavena zvláštní mocí k odhalování pavouků na nejnemožnějších místech, a tak byla svedena epochální Bitva o chatku číslo dvě. Přes veškeré snahy o mírová jednání pavouk odmítl ustoupit z dobytých pozic. Byl pohřben v předzahrádce naší chatky. O tom jak olbřímých rozměrů byl, svědčí i to, že v době jeho přítomnosti se naše krysa raději stáhla do předem připravených pozic. V pravdě byl velký jako vzrostlý krab a vůbec se nám nelíbil.
Dalším laskavým dotekem přírody bylo setkání podvodní. Jdu si jen tak zašnorchlovat, udělám pár temp od břehu a co nevidím. Na dva metry ode mě u dna plul bílý mořský had s černými pruhy. Nikdy jsem netušil jak rychle umím ve vodě couvat. Když jsem obnovil srdeční činnost a zrušil hnědý poplach, pokusil jsem se jej znovu nalézt s fotoaparátem, ale on sviňa nepočkal. Ani mi to nevadilo :) Důkladným studiem zoologické literatury v místní knihovničce jsem zjistil, že to, co jsem považoval za smrtelně jedovatého vodnáře (konkrátně Yellow-lipped Sea Krait), byl ve skutečnosti s ním často zaměňovaný neškodný úhoř (Baned snake eel). Koupal bych se tu sice stejně, ale takhle mám mnohem míň sevřený zadek :) Tož tolik o zvířátkách :)
Téměř na konci našeho pobytu musíme splnit ještě jednu povynnost správných návštěvníků Perhentiannu - šnorchlovací výlet. Průvoce se jmenuje Joe a je to místní frikulín. Zdá se docela fajn, doráží včas, což není až tak obvyklé. Ještě několik zastávek, jako pro olej, pro palivo, u známého na pokec :) a briskně vyrážíme. Jedeme jen dva a tak si připadáme jako hrozní bílý sáhibové.
První zastávka je Shark point. Je to část pobřeží u skalnatého výběžku na Besaru, kousek od našeho prvního ubytování a vyznačuje se vysokým výskytem žraloků. Zatím je zde jen jedna loď a tak máme celý prostor v podstatě sami pro sebe. Nasadíme masky a padáme po zádech do modré hlubiny. I kdyby tu nebyla jediná paryba, je zde krásně. Dno se svažuje prudčeji než u písečných pláží, pole korálů vedou až do hloubky, kde se ztrácí v tmavé modři. Joe nám radí držet se poblíž břehu, žraloci kteří se zde zdržují (naši oblíbení Blacktip reef sharks) májí rádi vyhřáté mělké vody. A opravdu, ačkoli z počátku nemáme štěstí, asi po deseti minutách potkáváme prvního. Majestátně nám propluje pod nohama, snad pouhé tři metry od nás. Je skutečně mohutný, za hlavou má stejný pruměr jako moje dvě stehna. A pak další a další, proplouvají kolem nás, různě velcí, ale všichni krásní. Vydržíme nad nimi vyset snad třičtvrtě hodiny, než se s nimy dokážeme rozloučit. Další zastávkou je místo nazvané Fish Garden, opět u pobřeží Besaru. Je to místo s nejširší škálou korálů, s velkou pestrostí druhů ryb a jejich hojným výskytem. Je to jako spadnout do velmi, ale velmi přeplněného akvária. Jsou jich stovky a tisíce. Ty nejmenší jsou nejzvědavější, Tereza mi chvílemi mizí z dohledu, obalená hejnem ryb všech barev. Dno pod námi je skutečně pokryto nepřeberným množstvím barev a tvarů, korály připomínají keříky, houby, krajku…. jen těžko se to popisuje (doufám, že vyjdou fotky z našeho podmořského speciálu za 150,- Kč :) ).
Posledním místem, na které nás Joe bere je Turtle point. Nachází se mezi Besarem a Kecilem. Zastavujeme a skutečně po chvíli náš průvodce vykřikne: “Look, look, the big one!”. Ano, támhle je. Velká želva se vynoří nad hladinu s hlasitým výdechem “Humpfff”, chvíli setrvá a už mizí za dalším jídlem. Vrháme se za ní. Je u dna, pase se na mořské trávě vyrůstající z písku a nevěnuje nám pozornost. Proč taky, pluje proti proudu v úžině bez zjevné námahy a nám činí značné potíže udržet s ní tempo. Potápíme se k ní blíže, ale ne na vzdálenost na kterou bychom ji rušily při pastvě.
Je to dost vyčerpávající, navíc voda je plná malinkých medůz, které nepříjemně žahají a tak sledujeme ještě jednu nebo dvě želvy a pomalu splýváme ke člunu. Když nás Joe zaveze zpět na Petani jsme oba lehce unavení a plní endorfinů, křeníme se jak magoři.
Shodou okolností má dnes Debbie narozeniny, slaví padesátku. Hned ráno odjela s Davidem na pevninu a Hush, Bianca a zbytek osazenstva Petani připravuje vekou párty. Chlapi chystají velké ohniště, bude se péct jehně, Bianca maluje transparent, zdobí pláž a hospůdku květinami a rozvěšuje balónky. Přemýšlíme co teď, nebylo by špatné přijít s nějakým darem, ale s jakým? Nakonec se rozhodneme pro průvodce po České republice v angličtině, s ručně psaným věnováním. Přichází večer a my vyrážíme na oslavu ( já s malou dušičkou, tady se už zřejmě zdvořilostní konverzaci nevyhnu). Náš dar má nečekaný úspěch, zvláště česká část přání. Všichni se snaží vyslovit “Všechno nejlepší k narozeninám.” a děsně to komolí (to máte za to, angláni :) ). Jehně se peče a voní, tigři útočí ze všech stran (Tiger beer), zábava je velmi příjemná. Kromě nás a “Petani crew” je tu ještě Steve s manželkou (snad Debbiin bratr, žijící v austrálii), příjemný párek anglických důchodců od Oxfordu a naprosto šílený páreček z Austrálie (oba pijou jak prokopnutí, halekají, zpívají a s úchylnou radostí na sebe přitahují pozornost). Ze začátku večera se držíme decentních angličanů, jsou na nás velice milí, povídáme si o všem možném a já pomalu ztrácím ostych. Ostatně jsou k mé angličtině velice shovívaví. Bohužel po jídle odcházejí spát a my se přesouváme k baru. Australan Jimmy, oděný pouze v sarongu právě imituje Michaela Jacksona a hrozně u toho piští, jeho žena se nenechá zahanbit a předvádí jakýsi domorodý ryk, kterým volává svou dcerku z buše domů. Bianca si všímá našeho zděšení a usadí nás vedle sebe. Ani nevím jak se to stalo, ale příjemná konverzace přešla přes přiopilé žvatlání do stádia opileckého blábolení. Někdy kolem osmého nebo desátého piva mě posedl skutečně brilantní nápad (jak jinak, že?). Po tolika Tigerech by se skutečně snesla kapka whisky. Naštěstí žádná nebyla:) Za to byla vodka:( Polska, vyráběná v Malajsii. David, sotva zaslechl mé přání, roztáhl tvář do skutečně ďábelského úsměvu, zalovil pod barem a už přede mnou stála lahev. Terka zalapala po dechu, ale na odpor se nezmohla (ostatně jsem přesvědčen, že toho panáka taky chtěla). No a pak byla PARTY. Z první části mám ještě nějaké výjevy, dále je ovšem, zřejmě díky selhání techniky, záznam z tohoto pamětihodného mezinárodného podujatia neopravitelně poškozen. Jak říkáme my odborníci, “Ani obraz, ani zvuk” :) Vím že někdy hooodně večer jsem svou Massa Bob Íngliš vyučoval dějiny Československé a České republiky. Ale jinak velice nic, Terka je na tom líp a převelice se baví na můj účet. To ráno bych nepřál ani nepříteli. Ble.
Další den na nás spolu s vražednou kocovinou dolehla nějaká chorůbka. Nevolnost, slabost, snad špatné jídlo ze sousedního resortu (nestihli jsme oběd na Petani). Mrzelo nás to dvojnásob, protože Hush večer připravil obří kraby v pálivé omáčce. Byli skvělí, ale naše žaludky zvládli sotva polovinu porce.
A přišel čas loučení. Snad desetkrát jsme všem poděkovali, se všemi se rozloučili a pak jen čekali na speedboat na pevninu.
Nesnadno se opouští ráj, opravdu nesnadno….
- Fotografie
