Kota Bharu
Kecil za zády, řítíme se k pevnině. Cesta trvá asi 30 minut, voda mění odstíny podle hloubky pod námi. Záhy se v modři objevují odstíny hnědé a žluté. Vplouváme do přístavu v deltě řeky v Kuala Besut.
Na molu postávají taxikáři, my ale nikam nespěcháme a dáváme si chvilku na vzpamatování. Nakonec nám jeden taxík dohazuje majitel lodě, se kterou jsme přijeli. Hned jak vidíme řidiče, je nám jasné, že jde do tuhého. Historie se opakuje, tentokrát to není ten mladý klučina, spíš jeho dědeček. Má loupežnickou hučku, víc končetin, než zubů a bělmo v barvě kubánského pomeranče. Je ale velmi přátelský a povídavý a tak s pocitem, že děláme dobrý skutek čekáme, zda se mu podaří nalézt auto. Našel ho. Teď už se chechtáme naprosto nepokrytě. Kolem proplouvají klimatizované červenožluté taxíky takřka amerického střihu a náš šofér nás hrdě zve do něčeho sotva většího klasický polský fiat. Nu což, alespoň bude legrace. A taky že jo :) Nelitujeme ani okamžik, za vytrvalého troubení a mávání vyrážíme naším ukecaným řidičem do Kota Bharu. Každou chvíli na někoho haleká (všichni jsou brácha, synovec, známý…) a pořád se otáčí na nás, aby si s námi povídal. Pokud jsem sázel na to, že maloobjemový motor našeho stroje nám zajistí poklidnou jízdu, náš šofér napřel všechny síly, aby tomu tak nebylo. Ačkoli musel volant držet vytočený o 90°, aby náš stroj udržel přibližně rovný směr, neslevil ani na okamžik z konstantní rychlosti 110 km/h a s troubením a pochechtáváním předjížděl každého, kdo se nechal. Do města nás však dovezl v pořádku a bravurně se přitom vyhnul zácpám. Inu, profík :)
Nechali jsme se vyložit na ulici, u hotelu Sabrina Court, našeho orientačního bodu. Bohužel, hostel který nám byl doporučen je plný, nicméně, poblíž je jich celá řada. První pokus skončil u recepce (prostě se nám nelíbila), druhý už byl nadějnější. Recepce byla docela hezká, po podlaze se motalo malajské batole. Ovšem pokoj, který nám byl nabídnut už tak prima nebyl. Bez klimatizace (budiž), bez sprchy a záchodu, s vrzajícím větřákem a stěnami z tenkého sádrokartonu. Vůně jako ve fotbalové šatně a na stěnách byly tajemné skvrny jako v levném hororu. A tak jsme zdvořile poděkovali a vysvištěli tryskovou rychlostí. Na nějaké zdlouhavé hledání nám s ohledem na přetrvávající zažívací potíže chyběla energie a tak jsme vzali levný pokoj v Sabrina Courtu. S koupelnou, ramínkem ( jedním) a se švábem (ty jsem nepočítal) :) Po krátké rekonvalescenci jsme se odhodlali k průzkumu terénu. Prvním krokem bylo zakoupení lístků na autobus na pozítří ráno do Kuala Lumpur, dalším pořízení sušenek pro Terezčí bolavý žaludek. Následoval déšť, který nás na chvíli zastavil, zmatený průzkum místního obchoďáku a pak hurá na hotel. Dnes toho bylo opravdu dost, necítíme se právě nejlépe a tak navzdory právě chystanému sobotnímu večernímu trhu jdeme spát.
Ráno vstáváme odpočatí, nicméně zdravotní problémy pokračují. Terez je velmi blízko zánětu spojivek, má oči jako angorák a čočky tomu příliš nepomáhají. Nakupujeme tedy cosi čínského, co by mělo pomoci, nějaké pečivo k snídani a vyrážíme na slepo do ulic Kota Bharu. Samo město je méně výstavné, ale má skutečně silný náboj. Krom vizuálních vjemů zanechává i nesmazatelný vjem čichový. Obzvláště markantní je to v okolí staré tradiční tržnice. Nepřeberné množství vůní jídel, koření a ovoce se mísí s pachem ryb, syrového masa a kanalizace. Příjemné střídá nepříjemné ve velmi rychlém sledu. Sama tržnice je pak jako výjev z pohádek Tisíce a jedné noci, v horním patře hedvábí, uprostřed trh s kořením a dole ovoce, zelenina, dary moře a maso.
Jdeme si prohlédnout sultánský palác (zvenčí) a navštěvujeme též Válečné muzeum. Je docela hezké, i když poměrně malé a chudé na exponáty. Povětšinou se skládá s textových panelů s ne příliš kvalitními kopiemi fotek. Text je vesměs pořádku, mnohdy je k němu však přiřazena nepatřičná fotografie (místo japonských tanků sovětské T-34, místo Aiči Val německé Ju87 atd.). Na druhou stranu, snaha se cení. Večer se nám zdaří v počítačové herně aktualizovat web, pak následuje skvělá večeře v čínské restauraci Golden City. Dávám si Kuře se sušeným chilly a zjišťuji, že za A) sušené chilly pálí stejně jako čerstvé a za B) pokud je něco zmíněno v názvu jídla, hrozí že tam toho bude opravdu, ale opravdu hodně :) Terez má Kuřátko s cibulí a zázvorem a oba si moc pochutnáváme. Když dopijeme Tigery, ještě nám paní domácí vnutí k ochutnání pivo místní provenience, jmenuje se Jaz a chutná jak zkvašený citronový čaj.
Hurá na noční trh. Je tu spousta krásných věcí a samozřejmě taky spousta kýčů, všechno je docela levné a kupodivu se nám ani nikdo nijak moc nevnucuje. Co mě opravdu zaujalo, je výroba olihňových chipsů. To potřebujete sušené olihně, válcový lis a pultík s malou výhní na dřevěné uhlí. Oliheň nejdříve protáhnete lisem, až je tenká jako papír a pak dopečete na roštu nad výhní. Takových stánků tam bylo několik, ale přiznám se, že ač jsem to fascinovaně sledoval, k činům jsem se neodhodlal a tuto místní laskominu neokusil.
Ráno jsme vstali časně, nakoupili zásoby na cestu a dalším velmi obskurním taxíkem vyrazili ke stanici dálkových autobusů. Náš spoj vyrazil v 9.05 a předpokládaná délka jízdy byla 9 hodin. Šofér jel ovšem dost nekompromisně, pauza byla jen jedna (u mešity, na modlitbu a záchod) a tak jsme vystupovali v Kuala Lumpur s více než hodinovým předstihem. Část cesty jsme prospali, část pozorovali malebný malajský venkov, prales a hory.
- Fotografie
