Kuala Lumpur
Do poslední chvíle jsme nebyli pevně rozhodnutí, kde vlastně chceme bydlet. Varianty byli dvě, buď poblíž Jalan Petaling ve vyhlášené čínské čtvrti, nebo poblíž Jalan Alor, vyhlášené ulice s restauracemi. Nakonec jsme zvolili možnost dvě, zejména pro její strategickou polohu uprostřed vůči místům, které plánujeme navštívit. Po zmateném pobíhání po autobusové stanici jsme se rozhodli pro skutečně explorační přístup. Tvrďácky jsme odehnali taxikáře a vyrazili na stanici nadzemky, která nás dopraví přibližně správným směrem, do končin, kde jsou jen lvi. Najít stanici byl nakonec celkem snadný úkol, jedno drobné zaváhání (poměrně záhy jsem k pobavení své ženy pochopil, že z rozvodné skříně lístky prostě nevyloudím) a tak za chvíli zvědavě vykukujeme z vagónu na pulzující metropoli.
Jestliže je Singapore vzorem čistoty a je urbanisticky výborně zvládnut, Kuala Lumpur místy zaostává, vzduch je silně nasycen smogem a orientace je tu velmi složitá. Všude se staví, mrakodrapy ční odevšad, vypadá to jako by tomu všemu chyběl jakýkoli řád. Přesto je to velmi uchvacující. Jestliže nám Singapore připadal jako intenzivně žijící město, pak KL kypí, vře a hučí jako parní kotel.
Vystupujeme na Plaza Rakyat, náměstí poblíž ulice Jalan Pudu, která nás dovede do čtvrti Bukit Bintang, k našemu cíli. Opustit stanici nadzemky není tak snadné, než se propleteme všemi těmi staveništi, nemáme nejmenší ponětí, kterým směrem máme jít. Naštěstí máme mapu a srovnávací navigaci máme v malíčku, ještě zjistit z které strany roste na mrakodrapech mech a máme vyhráno :) Po chvíli tápání Terez poznává známé místo (nemocnici :) ) a udává směr.
Fascinující je zde silniční provoz. Že na červenou chodí chodci, to bych celkem chápal. Intervaly mezi barvami semaforu jsou tu nesnesitelně dlouhé a tak se všichni proplétají mezi jedoucími, či stojícími auty. Ale že na červenou jezdí i auta a motorky, na to si budu muset chvíli zvykat. Vypadá to , jako by místní brali dopravní předpisy spíše jako soubor doporučení a podle toho taky jednají. „Vidím že nic nejede, tak tu přece nebudu stát jako vodní buvol, ne?“ :) A to vše před zraky netečné, ale všudypřítomné dopravní policie. Dost na tom, že ti šílenci jezdí vlevo. Neustále se mi stává, že se rozhlédnu, vstoupím do vozovky a o vlas uniknu smrti (většinou díky Terezce), protože koukám na špatnou stranu.
Ze všeho nejvíce připomíná Kuala Lumpur asi deštný prales. Ano, to je vhodná paralela. Úplně dole jsou malé, často omšelé a zanedbané domky, s obchody a restauracemi. Nejméně vznešené, ale potřebné a pulzující životem, tak jako vrstva tlejícího dřeva a listí, tráva a keře ve spodních patrech. Nad tím se tyčí modernější, čistší, mladší a vyšší budovy, obytné i kancelářské, podobně jako hustá střední patra pralesa. A nade vše ční monumentální věže mrakodrapů, jako majestátní nejvyšší pralesní obři, ve své jedinečnosti dost osamělí. A do toho těžké dusno, vlhko a občasný déšť.
Po asi 20 minutách nacházíme Jalan Alor. Je už pozdní odpoledne, ale je znát že ten pravý ruch teprve přijde. Několik restaurací je otevřených, některé se právě chystají a některé nejeví zatím sebemenší známky aktivity. To se však brzy změní. Odbočujeme na Tengkat Tong Shin, ulici souběžnou s Jalan Alor. Podle našeho průvodce by se zde mělo nacházet „mnoho levných a čistých hostelů pro batůžkáře“. Přes počáteční pesimismus některých členů výpravy tomu tak skutečně je :) a tak vybíráme namátkou první po ruce. Jmenuje se Green Hut a je vážně osobitý. Po stěnách pomalovaných přírodními scenériemi (prales, vodopády,….) visí portréty Boba Marleye a fotky a vzkazy spokojených travellerů. V recepci se v klubovkách povaluje pár běloušů a kouká na tenis. Majitelka je číňanka velice připomínající dobrosrdečný meloun a je přesvědčena, že mluví perfektně anglicky, obzvláště když mluví rychle. Vůbec jí nerozumíme :) K ruce má pomocníka, který se ani nepokouší angličtinu předstírat. Chápu ho, jsem v podobné situaci a tak velení opět přebírá Terez a já ustupuji do své oblíbené role „ten co se usmívá a kýve“ :). Cena je trochu vyšší než bychom chtěli, ale při třech nocích je skoro 50% sleva a tak po výběru pokoje platíme na tři dny dopředu a mizíme v novém doupěti. Pokoj je malý, ale pěkný, klimatizovaný a nedávno vymalovaný pastelovými barvami (nestejně velké pravoúhlé útvary ve žluté, modré, hráškové a fuchsiové). Záchod a sprcha jsou společné pro tři nebo čtyři pokoje na patře a máme je hned za dveřmi. Jsme ubytovaní a spokojení. Oslavujeme jedním panákem ostrovní vodky (chabá náhražka medicinální slivovice), dáváme sprchu a jdeme na večeři.
Jalan Alor už jede na plný výkon. Obě strany ulice lemují restaurace nebo stánky s jídlem a pitím. Nepřeberné a bohužel nezmapovatelné množství lahůdek z indické, arabské, malajské, thajské, čínské sečuánské a kantonské kuchyně lákají k ochutnání. Na tohle se vyplatí si udělat čas a místo za opaskem. Před každým stánkem či hospůdkou jsou vyvolávači a nadháněči, trumfují se, konkurenční boj zuří zuřivou zuřivostí. Je vyloženě radost sledovat je při práci. První osloví kolemjdoucího a zve ke zhlédnutí menu, po metru se z druhé strany připojuje další a zve ke stolu. Pokud kolemjdoucí stále odolává, zastupuje mu cestu třetí, strká mu otevřený jídelní lístek do obličeje a pokud potenciální host stále odolává, uzavírá obklíčení sama majitelka restaurace a zdvořilými úklonami nešťastníka vmanévruje ke stolu. Souhra, elegance, účinnost. Efektivnější by mohli být už jen s násadami od krumpáčů a basebalovými pálkami :D Je však pravdou, že jedno rázné odmítnutí většinou uvolní cestu, ovšem pouze k hranicím teritoria, kde vás přebere ihned zaměstnanec další restaurace. Člověk, který tuto ulici projde, aniž by byl někde nakrmen a napojen, má buď srdce z kamene a nervy ze železa, nebo závažné problémy se zažíváním. My sami jsme se napoprvé příliš hluboko do Jalan Alor nedostali a parádně jsme se nacpali kuřecími a vepřovými Satay a smaženou kuřecí rýží s hráškem. Záhy, ač okouzleni, odcházíme spát.
Bojový plán pro následující den je: dobytí televizního vysílače, obklíčení Petronas Towers a pokud to taktická situace na frontě dovolí, průzkum bojem v Akvaria KLCC. Směr útoku – severovýchod od výchozího postavení.
Posilněni tousty s pomerančovým džemem a ve správné bojové náladě vyrážíme na zteč. Nedostatek informací spolu s dalšími chybami rozvědky bohužel způsobuje, že první mocný nápor našeho uskupení vychází do prázdna. Logická úvaha, že „když je vysílač na kopci a my jdeme do kopce zhruba jeho směrem, musíme k němu prostě nějak dojít“ se ukázala na míle vzdálena od skutečnosti. Konkrétně asi tak na dvě. Stojíme na kopci a zmateně hledíme do hlubokého údolí, které nás od vysílače dělí. Na druhý pokus staneme na úpatí kopce, zpocení, ale nálada stále na výši. Hrdě opovrhneme mikrobusem, který vozí změkčilé pupkaté turisty nahoru, a svižným krokem ukrajujeme schody. S jazykem na vestě staneme pod věží, ucapkaní, ale hrdí. Je to tu jak v NASA, všechno HI-Tec, odevšad na nás vyskakují čarokrásné hostesky v hedvábných stylizovaných krojích, samý úsměv, livrejovaní liftboys jsou samá poklona. Zaplatíme vstupné, malý souboj s ochrankou o můj nůž a odzbrojeni vystoupáme rychlovýtahem během několika sekund do závratných výšin. Kuala Lumpurský vysílač měří 421 metrů a to jej činí čtvrtou nejvyšší stavbou tohoto tipu na světě, po podobných věžích v Torontu, Tokiu a Moskvě. Výhled je odsud fenomenální, tedy byl by, za předpokladu jasného dne a dobrých rozptylových podmínek. My máme trochu zataženo a docela dost smogu, přesto ale to nejzajímavější z KL výborně vidíme. Pobudeme zde docela dlouho, fotíme a točíme jak Japonci a nakupujeme pohledy. Nabaženi výhledů sjíždíme dolů za dalšími atrakcemi.
V ceně lístku je jich totiž hned několik. V první řadě jízda na poníku, tam nás ovšem diskvalifikuje naše váha nad 50 kg. Ostatně i kdyby ne, to by jsme tomu nebohému zvířeti neudělali. Dále simulátor Formule 1, ten ovšem nikde nevidíme a jsme líní ho jít hledat. Co mě ale zaujalo je herpetarium a výstava zvířátek. Obrázky slibují kobry, korálovce a kde co. Ačkoli, jak se posléze ukázalo, obrázky nepokrytě lhaly, rozhodně nelitujeme. Herpetarium je dobře zásobeno škrtiči místní i zahraniční provenience, v popředí s dvěma druhy anakondy a skutečně kapitálními krajtami, dále hezkou sbírkou asijských, afrických a středoamerických hadů a obojživelníků, pavouků, ptáků a několika zástupci savců. Jen ty kobry se nekonají :) Bohatě nám je však vynahradí zážitek o něco bezprostřednější. To si tak jdu, kochám se, fotím, když tu ke mně přistoupí zřízenec. Zjevně ho těší můj zájem, cosi drmolí a usmívá se. Nechápavě se taky usmívám. „Se ptá jestli se chceš vyfotit s hadem“ směje se mi žena. „ O yeah, no, thank you“ rychle volám za hadařem a s obavou se dívám na nějak hyperaktivního hada v nejbližším teráriu. „No problem“ haleká zřízenec a už se po mě sápe s hroznýšem královským v pařátech. Než se naděju, stojím tam jak tvrdé Y, na tváři „upřímný“ úsměv a had mě studí na zpoceném krku. Nakonec to není tak špatné, je velmi příjemný na omak, a já si vzpomínám na pány Šimka a Grosmana a jejich Návštěvu ZOO („Jak mě ta úžovka přátelsky obtáčí“ :) ). Terez se výborně baví, natáčí mě a fotí, ale jen do okamžiku, kdy je mi had odebrán a nekompromisně přemístěn na její půvabný krček :) Teď se směju já. Vrátíme našeho nového kamaráda do terária a jsme bez pardonu zkasírováni o 10 Ringitů, za hadí show :) Inu, takhle se vydělávají peníze…
Pokračujeme k Petronas Towers, je hrozné horko, máme hlad a tak, když dorazíme k úpatí nejdříve zapadneme do přilehlého obchoďáku na food court. Opět nepřeberné množství lahůdek mnoha různých národností, nakonec ale zase zvítězí čína. Tentokrát je to něco v horké litinové míse, pojmenujeme to “Slizké” kuře (netušíme jak přeložit Slitzer Chicken:) ) Já si dávám verzi Na pepři a Terez S houbami. Obě verze pálí a oba v tom máme houby. V obou případech je to skvělé :)
Pak následuje odpočinek a konsolidace sil, před dalším tažením. Jdeme se flákat do parku a fotíme věže. Má žena je policií vyhnána od bazénku s vodopádem, na který se celou dobu těšila a má patřičně zkaženou náladu. Nenávidí celý svět, muslimské policistky hlídající bazénky obzvláště. Jdeme si tedy vylepšit náladu k poslednímu cíli dnešního dne, do vyhlášených Akvárií. Chvíli tápeme, poněvadž vchod není příliš zřetelně označen, ale jsme odhodlaní a sveřepí a tak nakonec cíl nalézáme. Krmení piraní je celkem nuda, ale ostatní expozice jsou skutečně na světové úrovni. Umožní nám nahlédnout pod hladinu Amazonky, či vnitrozemských sladkých jezer Malajsie a samozřejmě do mořského světa z mnoha úhlů. V obrovských nádržích se převalují obří ryby i drobné rybky, želvy mnoha druhů, predátoři i obvyklé oběti. Všechno je udělané opravdu výtečně a na konci vše vyvrcholí dlouhým kroutícím se skleněným tunelem, který i nepotápěčům umožní vstup do světa korálových útesů. Nad hlavou nám proplouvají respekt budící Sand Tiger Sharks (Žralok Písečný), rejnoci a manty, pyskouni, karety a murény. Je to neopakovatený zážitek. Zdržíme se tu snad dvě hodiny. Dnes už toho ale bylo dost, jsme vyprahlí, utahaní a tak jdeme nejkratší cestou na hostel a bez večeře do postele.
Bojový plán na středu: průnik do prostoru bývalého sultánského paláce, infiltrace náboženského centra Malysie – Národní mešity. Směr útoku: severozápad.
Tereza má ráno silné křeče žaludku a nedaří se nám je příliš rozehnat. Když konečně trochu ustoupí, je už poledne a tak vyrážíme do skutečně rozpálených ulic. Cestou kupujeme vodu a colu na žaludek a v lékárně nějaké cucací bombóny na pálení žáhy a překyselení. Dnes to opravdu nebudeme přehánět.
Postupujeme podle mapy vytyčeným směrem po Jalan Pudu, míjíme Chinatown a proplétáme se zběsilou místní dopravou. Když konečně přicházíme do výchozího bodu našeho dnešního putování, jsme už kvalitně propocení a tak si dáváme půlhodinovou pauzičku u kašen na náměstí Merdeka Square. Nacházíme se v srdci starého Kuala Lumpur. Náměstí je obrovské a travnaté, původně se zde hrával kriket. Z jedné strany jej uzavírá Royal Selangor Club, společenské centrum koloniální vyšší společnosti, proti němu, za rušnou čtyřproudovou ulicí Jalan Raja Laut leží palác Sultan Abdul Samad, v tuto chvíli sídlo Nejvyššího soudu. Na užších stranách proti sobě leží Katedrála Sv. Marie na severu a Národní muzeum, Národní Knihovna a stará Kuala Lumpurská radnice na straně jižní. Právě zde byla roku 1957 deklarována nezávislost Malaysie a na památku této události byl na náměstí vztyčen mohutný stožár se státní vlajkou.
Relativně zotaveni vlhčím vzduchem pokračujeme k honosným budovám Nové radnice a Malayské pošty, přes vlakové nádraží k Národní mešitě. Tam se dostáváme prapodivnými a zcela jistě ne standardními cestičkami, ale jsme tam a to je to hlavní. Jedná se o rozlehlý komplex moderních budov, odpočíváren a modliteben, provedených v kombinaci bílého kamene a mramoru. Nad střechami ční minaret a v areálu se též nachází malý muslimský hřbitůvek. Když staneme před hlavním vstupem, je naše zklamání skutečně velké. Na schodech stojí tabule zapovídající vstup nemuslimským turistům. Samozřejmě to chápeme, je ramadán. Ale zklamáni jsme, to se prostě popřít nedá. Jak tam tak stojíme a někteří se tváří jak zkyslé mléko, zahaleným dámám u vchodu nás zřejmě přijde líto, po krátké poradě ruče tabulku odstraní a zvou ke vstupu. Odkládáme boty do botníku u vchodu, Terez nafasuje slušivý hábit s kapucí k zahalení vlasů, ramen a nohou a již vstupujeme do mešity. Mramor pod bosýma nohama chladí, rozsáhlé vzdušné prostory jen s několika málo lidmi působí velice uklidňujícím dojmem. Dlouhé a široké sloupové chodby lemují kašnu, z jejíhož dna vyrůstá minaret. Tu a tam posedávají zadumaní muži, kteří si sem přišli přečíst noviny, pomodlit se, nebo si jen odpočinout. Někteří si sem přišli schrupnout po obědě, jeden dokonce cosi ťuká do notebooku. Je tu ticho, rušené jen našimi kroky a vzdálenými zvuky města zvenčí. Do hlavní modlitebny nejdeme, naše ochota zneužívat pohostinnost má své meze a respektujeme právo na klid k modlitbě. Pomalu odcházíme a vyrážíme zpět do Bukit Bintang, za věcmi světskými:)
Bojový plán na čtvrtek: taktický průzkum Chinatownu v oblasti Jalan Petaling, průzkum buddhistických, taoistických a hinduistických chrámů v přidělené oblasti. Směr útoku: západně od výchozího postavení.
Jalan Petaling je nejvyhlášenější Kuala Lumpurský obchodní dům pod širým nebem. Tvoří v podstatě páteř čínského města a je skutečnou baštou volného obchodu. Je to úzká ulice ve staré zástavbě, lemovaná po obou stranách stánky se vším možným, zejména však s textilem, bižuterií, koženou galanterií, zaručeně pravými hodinkami a slunečními brýlemi. Můžete zde ale nakoupit i tradiční malajské zázvorové cukroví, kandované ovoce, prapodivné nepopsatelné kuchyňské ingredience nebo se občerstvit u nesčetných stánků s koktejly z čerstvého ovoce. Pokud jsou někde vyvolávači naléhaví, pak je to zde. A pokud máte chuť o ceně smlouvat, jste na správném místě.
Dnes nejdeme nakupovat a tak náš průnik probíhá relativně v klidu. Ostatně, jsme zde celkem časně a stánkaři se zjevně ještě nedostali do toho správného rozpoložení. Většinou se omezí na vlažné „Real Rolex, sir?“ a jen v několika případech po prvním odmítnutí naléhají znovu. Zde nás pravý nákupní boj teprve čeká a tak se nezdržujeme, vytahujeme ofocenou mapku a zahajujeme naši spanilou jízdu po chrámech čínského města.
Poblíž Central Marketu leží podle mapy nejstarší chrám Chinatownu, taoistický Sze Yah Temple, postavený v roce 1894. Tím začneme. Máme to kousek a tak během chvíle stojíme na křižovatce s ulicí, v níž chrám leží a ejhle, chrám nikde. Nová konzultace s mapou, jsme tu správně, tady někde musí být. Že by tajné dveře? Na místě, kde bych očekával, chrám je obyčejně vypadající průjezd do ošuntělého dvora. Je faktem, že v průjezdu spí za stolkem starší strážný a tak, ač mě žena temně varuje, že někomu lezu do baráku (a už se nemusím vrátit:) ), vydávám se na průzkum. A tady ho máme. Zjevně, jak živelně vyrůstala zástavba, okolní domy obstoupily chrám a skryli ho tak před zraky neznalých, nebo méně vlezlých než jsme my:) Proti vchodu stojí svatyňka a asi metr vysoká mosazná nádoba, plná světle šedého popela z vonných tyčinek. I teď je v ní několik kouřících tyček zapíchnuto. Na lavici u vchodu sedí letitý Číňan a pokyny ruky nás zve dále. Vstupujeme do překvapivě rozlehlého prostoru, vzduch je prosycen vůní aromatického oleje, kadidla a kouře. Ve středu chrámu je světlejší prostor, ohraničený čtyřmi sloupy, dále za ním jsou oltáře. Hlavní vprostřed, se třemi mísami na tyčinky a po dvou menších oltářích po stranách. Je tu příjemně klidná atmosféra, vlastně kromě nás jsou tu jen dva nebo tři lidé obsluhující chrám. Mají podél stěn rozestavěny stolky s roztodivnými potřebami pro věřící. Vedeni náhlým popudem, kupujeme u starého pána svazek různě velkých tyček a hotovíme se k odchodu. Tereza se ještě odhodlá k otázce, zda si to tu může vyfotit. Nevím, co jí tedy onen pán rozuměl, ale k našemu lehkému zděšení jí sebral z rukou tyčinky, rozbalil je a jal se, za stálého klanění a s širokým úsměvem, vysvětlovat co čím zapálit a kam to strčit. Náhle trochu zjihlí a vážní tedy zapalujeme dřevěnou svíci, od ní pak ostatní tyčinky a zahloubáni ve svých myšlenkách a se zvláštními cizími pocity vysíláme se stoupajícím kouřem krátkou modlitbičku za naše blízké.
O pár ulic na jih leží na ulici Jalan Thun Shin Lee čínský chrám, zasvěcený Kwan Ti, bohu války a literatury. Je mladší a větší, postavený začátkem dvacátého století. Jeho vchod hlídají dva krásní draci (momentálně v rekonstrukci:) ) a jako asi ve všech čínských chrámech, převládá v jeho výzdobě červená, zlatá a černá barva. Je prostorný, světlý a hraje zde příjemná hudba.
Na protilehlé straně ulice, jen o pár desítek metrů dále, stojí velký hinduistický chrám Sri Maha Mariamman Temple Dhevasthanam. Pochází z roku 1873 a jeto nejstarší hinduistický chrám v Kuala Lumpur. Velká pagoda nad jeho vstupem se právě opravuje a je pod lešením, ale chrám je v provozu, proto odkládáme boty u vchodu a vstupujeme. Prohlížíme si pestrobarevné oltáře a keramické sochy nepřehledného hinduistického panteonu, obcházíme hlavní budovu. K našemu překvapení, chrám sousedí se zadním traktem nějakého obchodního domu a místo zdi, jsou vzadu prosklené dveře do luxusní prodejny z obleky:) Neodolám a pokouším se pořídit fotku Terky s menší pagodou v pozadí, když tu z oněch dveří přímo do záběru vstoupí skupina mnichů. Kolem pasu mají omotané suknice, vousaté tváře, dlouhé černé vlasy stažené do drdolu, uhrančivé oči ala Sandokan Kabir Bhedi, na čele červenou tečku, prostě vypadají jako škrtiči Thugové a k mé hrůze si to sypou rovnou ke mně. Včele jim kráčí pupkatý šéf a pohledem si měří můj foťák, který se marně snažím ukrýt v dlani. Náhle se mu tvář roztáhne úsměvem a zeptá se „Nemám vám udělat fotku spolu?“ Zahanbeně poděkuju a s úsměvem odmítnu. Tož tak…:)
Na jižní straně Chinatownu leží v těsné blízkosti ještě dva čínské ( Chan See Shu Yuen a Kuan Yin) a jeden hinduistický chrám ( Guardwara Sahib Polis Temple). Ten se ovšem jeví jaksi nepřístupně, samá zeď, jen malá branka a tak jdeme alespoň do zbývajících dvou. Po pravdě, s nedostatkem informací se nám jeví více méně podobné, a ač jsou velice hezké, nikdo se zjevně neobtěžuje s informačními tabulemi v angličtině. Takže více méně pouze vizuální požitky bez doplňujících informací. Jediné co praví info v mapě je, že větší z nich, Chan See Shu Yuen Association je chrám v pravém Kantonském stylu, postavený v roce 1897 jako zmenšená kopie stejnojmenného slavného chrámu v provincii Guangdong. No, hezký je což o to:) Mimo jiné mě tu zaujaly obří kameninové dózy, v nichž leží cosi, co vypadá jako hřiby lisované z kobylinců a stojí 100 Ringitů. Od pána, který tam prodává čaje, se dozvídáme, že je to velice starý a vzácný čínský černý čaj. No, za ty prachy teda musí být něco extra:) Nožičky máme už ošoupané až hrůza, poblíž leží stanice nadzemky a tak se dáváme na ústup. Pro dnešek toho bylo tak akorát.
Bojový plán na pátek: hloubkový průzkum na dlouhou vzdálenost – Batu Caves. Směr útoku: sever od výchozího postavení.
Dnes jedeme na větší vzdálenost, to už pěšky nezvládneme. Jediné informace, které máme jsou že náš autobus má číslo 11 a jede někde od Central Market. Což je trochu problém, autobusy tu stojí v každé uličce a zdánlivě bez jakéhokoli řádu vyrážejí nečekaně všemi směry. První vážnější pokus příliš nevyšel. Jdeme k největší koncentraci autobusů, jen abychom u pána v infobudce zjistili, že musíme úplně ale úplně jinam. Na druhý pokus jsem úspěšnější a to do té míry, že nám náš spoj ujede před nosem. Nevadí, zdá se, že jezdí každých 20 minut.
Po necelé hodině troubení v zácpách, zběsilého vrhání se do mezer vhodných tak pro motorku a neuvěřitelného natřásání nás řidič vyloží (téměř parašutistickým způsobem) doprostřed mimoúrovňové křižovatky u vstupu do areálu významného poutního místa, Batu Caves. Brána k jeskyním Batu je vysoká a zdobená hinduistickými figurálními motivy. Za ní se nachází velké prostranství s nemnoha indickými restauracemi po stranách, které končí úpatím prudkého zalesněného kopce, z jehož svahů vystupují ostré skalní stěny. Zde se nalézá další zdobená brána a za ní široké a dlouhé schodiště (273 schodů, uf). Vpravo od brány stojí obrovská, 43 metrů vysoká zlatá socha Murugana, boha války.
Zatím co prostranství opanovali holubi, na schodišti vládnou Makakové Jávští. Posedávají na zábradlí a hledí, kde by ukradli co k snědku. Je zajímavé, že ačkoli jsou docela malí, u asiatů vyvolávají úplné hysterické záchvaty. Ačkoli jsme hladoví, rozhodujeme se nejdříve pro výstup, pak až pro jídlo. Tak tedy vzhůru. Zastavujeme snad každých 50 schodů, v tomhle klimatu je to vážně záběr. Postupně se nám otevírá výhled na periferii Kuala Lumpur, zahalenou v šedém oparu. Úplně nahoře, za další branou, zákeřně číhá další krotitel hadů, ale Terez ho zmerčí zavčasu a tak se vyhneme další veselé fotce. Je tu také několik stánků s upomínkovými předměty a pohlednicemi. Po pár metrech už na nás zívá vstup do hlavního sálu jeskyně. Ten je skutečně impozantní, místy téměř padesát metrů široký s velmi vysokým stropem. V podlaze je zapuštěno železné zábradlí, které má usměrňovat procesí poutníků, po stranách je několik menších svatyněk, na konci jeskyně na levé straně je pak vstup do hlavního chrámu. Ten je momentálně bohužel uzavřen a tak alespoň vystupujeme po kratších prudkých schodech do menší z obou jeskyní. Má propadený strop, vysoko nad hlavou můžeme vidět nepravidelný ovál oblohy, opletený přerůstající vegetací. Dává tomuto místu zvláštní přísvit. Nachází se zde menší chrámek a opět několik svatyněk. Vracíme se zpět.
Po sestupu z hory konečně přijde čas na gáblík. Na výběr moc není, jsou tu dvě nebo tři indické restaurace, všechny na vývěsních štítech hlásají tradiční indickou vegetariánskou kuchyni, takže je to prašť, jak uhoď. Nicméně, žaludek mi troubí jak statný rypouš sloní v říji a tak mi budou dobré i ty kytičky. Vybereme si tu zaplněnější z restaurací (větší obrátkovost potravin a místní možná vědí něco, co my ne) a už švidrám do menu. Ani se nesnažíme louskat písmenka, názvy nám stejně nic neříkají a tak vybíráme podle obrázků. Volba nakonec padne na placky se žlutooranžovým čatní a Terez odvážně jde do rýže a nějakých jakoby čipsů (zřejmě kukuřičných) se sérií různobarevných zeleninových omáček. K pití si dává čerstvý kokosový ořech a já se zbaběle uchyluju k Tiger beeru. Indové na příbor moc nehrajou a tak ačkoli nám nějaký seženou, hrdě odmítáme a pouštíme se do našeho oběda tradičně po indicku, rukama. No kulinářské dobrodružství převeliké :) Nakonec je to vše velice dobré (a velice pálivé) tak za stálého povzbuzování a péče početného personálu zlikvidujeme většinu toho, co nám postavili na stůl a mírně ohořelí jdeme dokončit prohlídku.
Kolem úpatí kopce je ještě několik větších chrámů, které si prohlédneme a další jeskyně. Terezka objevuje stánek, u kterého paní Indka za směšný peníz nabízí malování henou na kůži. Nikdo ale nejeví zájem, Japonci kteří chodí kolem zjevně nechápou o co jde. Terka ale ví a je z toho tak nadšená, že naléhám tak dlouho, až si vybere jeden motiv a nechá se pokrášlit. Pak navštěvujeme místní zoo koutek. Mají tu moc pěkné rybníčky s okrasnými kapry, které zřejmě drží na přísné dietě. Házíme jim krmení koupené u vstupu a zběsilé ryby by snad i vyskákali za námi na lávku, jen aby se dostali ke žrádlu. Voda vře, připlouvají i nějaké kachny, ale proti rybám nemají moc šancí. V přilehlé jeskyni je rozsáhlé vyobrazení nějaké indické legendy a úplně na konci je další herpetarium. Na rozdíl toho u vysílače, je však jakési omšelé a vypadá zanedbaně. V některých teráriích nefunguje osvětlení, ale to tak nějak ustupuje do pozadí před skutečností, že osvětlení nefunguje ani v některých zákoutích samotné jeskyně, ve které jsou tato terária umístěna. Celou situaci pak příliš nevylepšuje ani skutečnost, že veškeré zařízení působí přinejlepším chatrně. Mnohde chybí popisky, jinde popisky jsou, ale nejsou exponáty. Zneklidněně se díváme kolem sebe. Personál tvoří tři kluci kolem 18 let a ti nevypadají zrovna sofistikovaně. Konečně mám možnost si na živo prohlédnout kobry. Mají tu několik kober monoklových (převážně v bílé mutaci, jen jednu zbarvenou klasicky) a jednu krásnou kobru královskou. Všechny do jedné by si však zasloužily kvalitnější a větší bydlení. Odcházíme rozladěni, je nám těch ubohých zvířat líto.
O několik metrů dále se nachází jeskyně nazvaná Art Galery. Vchod hlídá pestrobarevná keramická kráva v životní velikosti a tak vstupujeme s mírnými obavami, co nás tam asi čeká. Ve zvláštní směsi přítmí a barevných světel se tu nachází sochy snad celého hinduistického panteonu. A že není zrovna malý. Nemám nic proti panteismu, ale tady se jim to zřejmě trochu vymklo z rukou:) Jsme unavení, pomalu přišel čas se stáhnout. Netušíme, kde se nachází zastávka, jestli tu vůbec nějaká je. Ale když dojdeme k silnici, řidič právě projíždějícího autobusu na nás začne gestikulovat a ač na chvíli zkomplikuje dopravu, ihned nám zastaví. Další odlišnost od toho, nač jsme zvyklí.
Bojový plán na sobotu: tajná operace Golden Gift (nakupování dárků), noční přepad Petronas Towers. Směr útoku: západ a severovýchod.
Poslední den v Kuala Lumpur strávíme soubojem s trhovci. Tereza potřebuje novou tašku do školy, a jelikož na Jalan Petaling jsou zavazadla všech velikostí snad nejoblíbenějším a nejčastějším artiklem, nakoupíme tam. Že to nebude snadné, je nám jasné. Buď zaplatíme nehoráznou sumu, nebo budeme muset smlouvat. Nechce se nám ani do jednoho, ale druhá možnost je přece jen o něco lepší.
Po teoretické přípravě na jedněch malajských stránkách o smlouvání vyrážíme do terénu. Smlouvání má několik pevně stanovených pravidel. Neprojevovat zájem o vámi vybraný kus (pokud prodávající pochopí, že něco opravdu chcete je ve výhodě), zachovávat neutrální výraz (vaše emoce o vás hodně prozrazují), nepociťovat vděčnost vůči prodávajícímu (on vám totiž nikdy nic neprodává bez zisku), a podobně. Co se týče nezájmu a neutrálního výrazu, tam se přiznám, že jsem se do role asi položil až příliš. Nesnáším totiž nakupování, moc předstírat jsem nemusel, ale v zájmu úspěchu naší mise, jsem hrál jak Marlon Brando. Měl jsem tak znuděný a kamenný výraz, že jsem většině obchodníků vzal vítr z plachet a chuť obchodovat hned z kraje a některým možná i chuť žít:)
Rozhodli jsme se, že nejdříve otestujeme naše schopnosti na nečisto a vtrhnuli do náhodně vybraného stánku. Taška odpovídající velikosti byla zvolena a boj začal. „Kolik?“ Prodavač vzal kalkulačku a s velmi vážným výrazem burziána naťukal cifru 280 RM (ty kalkulačky tam má každý prodavač, nechtějí, aby ostatní slyšeli, za kolik své nabízejí). „To je moc“ Prodavač mi podává kalkulačku „ Dej tedy nabídku“ Se vší silou udržuji tvrdý výraz, a ač uvnitř velmi nervózní naťukám na kalkulačku svou představu o ceně „40“. Obchodník zalapá po dechu a zafuní „ U bohů, příteli. Ok, speciálně pro tebe. 220. Plácneme si?“ „50“ a tak to pokračuje dál. Dozvídáme se, že je taška nehořlavá, nejlepší kvality, že ostatní by nám jistě rád za naši cenu prodal, ale tuhle prostě nemůže, a tak dále. Naznačujeme konec jednání a odchod. „ Počkej příteli, moje poslední nabídka, 90.“ Přesto děkujeme a odcházíme, první kolo pro nás. Opakujeme celý postup ještě několikrát, pak se vracíme ke stánku s nejlepší nabídkou. A ejhle, dohodnutá cena již neplatí a naopak první nabídková je podstatně vyšší než posledně. Celý boj absolvujeme podruhé, za použití nejtěžších kalibrů na obou stranách. Nejsme schopni stlačit cenu tašky na původní úroveň, ale jelikož už toho mám celkem dost a taška je přesně to co sháníme (zaručeně pravá Prada :D ), tak vycházíme obchodníkovi vstříc a tak nabízíme, že tašku vezmeme za nabízenou sumu, pokud k ní přidá peněženku (kterou stejně chceme koupit, tak proč ne tady) Nastává nová zuřivé vyjednávání, které ovšem nakonec vyústí v uzavření obchodu za cenu pro nás přijatelnou. Rozcházíme se všichni spokojeni, když mi pravděpodobně o poznání více.
Večer jdeme na večeři na Alor a jelikož jsme se děsně přecpali a jelikož je dnes náš poslední večer v Kuala Lumpur, nejdeme na hostel, ale vyrážíme ještě jednou k Petronas Towers, tentokráte v noci. Mezi Bukit Bintang a věžemi leží obchodní čtvrt, plná makodrapů se sídly bank a obchodních společností. V tuto hodinu jsou však ulice liduprázdné. Jsem jediní mravenci mezi těmi obřími stavbami, je to zvláštní pocit. O kus dále přecházíme Jalan Sultan Ismail a dostáváme se do jiného světa. Ulice po které jdeme je plná luxusních klubů a diskoték. Je tu hlava na hlavě, ulice je ucpaná nejdražšími auty a zdá se, že místní zlatá mládež bere sobotní večer velmi zodpovědně. Všichni jsou vyfiknutí jak na vrcholu plesové sezony. Proplétáme se davy krasavic a krasavců a docela se tím bavíme. Konečně jsme u paty Petronas Towers. Teď v noci jsou nasvíceny a tvoří nejlépe viditelný bod v Kuala Lumpur. Vypadají trochu mimozemsky, možná až kýčovitě, ale stavba je to úžasná. Ležíme u kašny s vodotryskem a pozorujeme stříbřité věže a netopýry. Pomalu se loučíme s KL. Pak přichází půlnoc, ozve se velké cvak a Petronas zhasnou. Opuštíme potemnělé věže a pomalu odcházíme spát.
V neděli ráno balíme své věci a opouštíme Green Hut. Z autobusového nádraží Puduraja Bus Station jedeme kyvadlovým autobusem na nádraží pro dálkové spoje na Bukit Jalil. Je blíže dálnici a umožňuje trochu odlehčit zběsilou dopravou ucpanému středu KL. Kolem poledne vyrážíme klimatizovaným Transnationalem k našemu poslednímu cíli, do Melaky.
- Fotografie
