Melaka
Je jedna hodina po poledni a náš překlimatizovaný autobus vyráží z autobusového nádraží Bukit Jalil na jih, do Melaky.
Cesta vede po dálnici, mírně zvlněnou, nicméně zajímavou krajinou. Cestou míjíme velké množství palmových plantáží a projíždíme spoustu půvabných vesnic a městeček. Ve srovnání s poměry na severu v Kelantanu se nám jeví silnice kvalitnější, zalidnění vyšší a zástavba více blízká našemu evropskému oku. Je zde i podstatně hustší provoz a tak, ač je naše trasa dlouhá pouze 150 km, trvá cesta přibližně 2,5 hodiny. V poslední třetině cesty se krajina zplošťuje, blížíme se k moři.
Autobus nás vysype na poněkud nepřehledném autobusovém nádraží, relativně hodně vzdáleném od centra Melaky. Po chvíli nezbytného zmateného pobíhání kupujeme lístky na středu do Singapuru a odchytneme si prvního taxikáře, který nám příjde na oči. V tom, kde chceme bydlet máme vcelku jasno, a tak se domluvíme na ceně a vysvětlujeme kam bychom chtěli zavézt. Ale náš taxikář nějak nechce rozumět. Vytravale lobuje za nějaký hostel, zřejmě za provizi, nicméně nakonec kapituluje před naší neústupností a vyloží nás u našeho dalšího bydlení, u Emily - Travelers Home.
Za železnou brankou leží malá předzahrádka s rybníčkem s ozdobnými rybkami a za ní průčelí starého domu se dvěma dřevěnými dveřmi. Později se dozvídáme, že levé dveře slouží pro běžný každodení provoz a pravé dveře pouze pro uvítání a rozloučení se s novými či odjíždějícími hosty. Přichází nám otevřít sympatický Malajec, ptáme se na ubytování. Naštěstí mají volno, a tak jdeme dál.
Za vstupní halou je chodba do atria, ze kterého ústí schody k pokojům a brána do zahrady. Ta je velmi úzká a dlouhá, obehnaná vysokou zdí a plná tropických rostlin, rybníků s okrasnými rybami všech velikostí a různých roztodivných posezeníček k relaxaci. Na levé straně stojí dvě chaty na kůlech (jedna je naše :) ) a na konci je velké kryté odpočívadlo ke snídani, k lenošení, nebo ke kávě či čaji. Všechno zdobí kresby a vzkazy travelerů, kteří pomáhali Emily budovat a všudypřítomné okrasné rybky, které najdete nejen v rybníčcích, ale i v každé váze nebo misce.
Malik, starší z majitelů nám (trdí o sobě že jsou bratři :) ) vysvětluje pravidla v Emily. Ptáme se, kdy máme zaplatit a on jen mávne rukou. „ Stačí až budete odjíždět, tak deset minut předem.“ Tady si asi opravdu nikdo kvůli drobnostem vrásky nedělá:)
Vyrážíme na první špacír, ale horko, strašlivé davy a neregulovaný provoz nás brzy nutí k ústupu. Dáváme si proto pozdní oběd v zapadlé hospůdce a vracíme se, abychom vyčkali večera. Dnes totiž vrcholí svátek Haryraja Adilfitry, vrchol Ramadánu a na hlavní ulici místní čínské čtvrti se chystá velký noční trh.
Je osm hodin večer. V Emily si ještě dáváme velké kafe a vyrážíme na noční potulku. Asi 500 metrů od našeho ubytování začíná starobylá část Melaky. V těsné blízkosti tu stojí zbytky holandského opevnění a sultánský palác. Okolí má teď v noci zvláštní barvy, všechno je vyzdobeno barevným osvětlením. Náměstí navíc okupují snad desítky cyklorykš, Tuk-tuků. Je zřejmě osobní ambicí každého Tuk-tukáře mít ve svém vozítku tu nejhlasitější hi-fi soupravu ze všech, a tak ztrapnit a na kolena srazit konkurenci. A že je to boj vskutku nelítostný, rozhodujeme se nepokračovat po hlavní ulici, ale volíme alternativní trasu a tou je noční výstup na St. Paul Hill. Tento nevysoký vrcholek je dominantou středu Melaky. Vedou na něj příkré schody přímo od zbytků holandského opevnění. Musíme zastavovat, ne kvůli dechu, ale proto že nám výstup poskytuje půvabné noční scenérie. Hemžící se Tuk-tuky barevně blikají, město září, v Melackém průlivu jsou vidět poziční světla obchodních i rybářských lodí a my stojíme mezi dávnými náhrobky na neosvětleném vrcholu kopce u zdí rozbořeného kostela Sv. Pavla. Vskutku působivé.
Jak sestupujeme po parkových chodníčcích směrem k řece, hluk je opět patrnější. Vpadáme do mumraje na nábřeží. Je to strašný kontrast proti klidu tam nahoře. Přecházíme most, po řece jezdí podivné hranaté motorové pramice s turisty. Všude proudí davy lidí, je tu opravdu dusná atmosféra. Jestli někde člověk zažije kulturní šok, tak to bude právě na takovémto místě. Za mostem je zdobená brána do ulice Jonker Walk, páteře místní čínské čtvrti. Ta je teď přeplněná stánky trhovců a proudy lidí postupujících oběma směry. Vypadá to skopro jako trychtýř, nebo násypka mlýnku na maso. Zapomeňte na nějakou evropskou osobní bublinu, tady jste rádi, když došlápnete na dláždění a ne na něčí nohu. Dav nás nemilosrdně pohltí a určuje jak tempo postupu, tak dost nekompromisně i směr. Ulice má odhadem asi půl kilometru a když nás nakonci vyplivne jako potrubní pošta, jsme pošlapaní, pomuchlaní a celkově zmatení.
Dav se rozptyluje do malého náměstíčka s hospůdkami, v jehož středu trůní nasvětlené pódium. Momentálně ho zcela ovládla dvojmužná kapela v ďábelské sestavě klávesy a tahací harmonika. Před pódiem stojí dav fanoušků v extázi a jelikož vystoupení natáčí místní televize, zřejmě se nijak nevymiká místnímu vkusu. Výsledek je ovšem veskrze prapodivný:) Postaveni před volbu, zda zůstat a čelit místním umělcům, nebo se vydat na cestu zpět, volíme raději ústup a znovu se vrháme do davu. Ostatně, jsme již otrkanější a více si užíváme exotiku nočního tržiště. Krom běžných stánků s kýčem je zde spousta prodejců lokálních pochutin a to je pak na co koukat. Nad některými se jen sbíhají sliny, jiné bych ani nevzal do ruky. Obzvláště zajímavou se jeví dobrůtka s vizáží špatně vyškvařeného kusu vepřového sádla, připravovaná v obrovském hliníkovém pekáči. Zdá se mi, že ani prodavač není tak úplně přesvěčen, že je to k jídlu :) Výborné je ovšem ovoce v karamelizovaném cukru. Jedná se údajně o Thaiskou recepturu. U stánku jsou vystavené různé ovocné špízy na špejlích, vy si jeden vyberete, prodavač jej namočí v tekoucím horkém cukru a strčí do mísy s ledem. Mňam.
Zhruba v polovině Jonker Walk dostáváme žízeň a to šťastnou shodou okolností v místě, kde stojí krásná hospůdka. Jmenuje se Geografer Café . Všimneme si, že její druhé patro zeje prázdnotou a že z něj musí být skvělý výhled na celou ulici. Ihned okupujeme barpult u okna. Mají točeného Tigera a kupodivu se mi dokonce podaří přesvěčit ženu, že s ohledem na blížící se konec naší výpravy, není třeba strážit kasičku tak přísně a tak objednáváme krásný orosený džbánek. V baru přes ulici někdo velmi hezky hraje na kytaru směs starých rockových pecek a country, pod námi se rozkládá úžasný a rozmanitý svět nočního trhu, pivo je studené a osvěžující a celkově je nám krásně. O půlnoci zavíráme bar a mezi balícími trhovci kráčíme zpět do Emily po jednom z nejhezčích večerů v Malaysii.
Dnes je 27.5.2010. Po osmi měsících od Malaisie musím přiznat, že tuhle rubriku prostě nejsem schopen regulerně dokončit. Ne že bych nechtěl, ale prostě to tady už nějak nejde. Nebylo by to autentické, bezprostřední. Mrzí mě to, ale je to tak. Nuže pouze z rychlíku:
V Melace jsme strávili ještě tři dny. Spoustu jsme toho viděli, protože tam toho skutečně hodně k vidění je. Navštívili jsme sultánský palác, prochodili jsme si největší čínský hřbitov mimo Čínu, dopřáli si nevšední kulinářské zážitky na slavnostním foodcourtu při oslavách konce Ramadánu, projeli jsme se o půlnoci po místní řece. Poznali jsme zajímavé lidi. A velmi intenzivně jsme si uvědomovali, že se blíží konec naší fantastické výpravy.
Poslední den jsme se rozloučli s Emily a jejím osazenstvem a dálkovým autobusem odjeli do Singapuru. Deprese na letišti, loučení s úžasnou zemí, která nás naprosto uchvátila.
Sbohem Malaisie, myslím, že se ještě vrátíme, je tu toho ještě tolik k vidění:)
Tímto bych chtěl ještě jednou poděkovat všem kteří nás podpořili a umožnili nám tuto cestu podniknout. Díky, moc si toho vážíme:)
- Fotografie
