Uherskou pustou do bosenských hor
“Po mnoha dnech pochodu a strádání se nám za posledním průsmykem rozevřelo hluboké zelené údolí, jehož středem se klikatila modrá řeka. Na jejích březích jsme spatřili barevnou paletu střech Sarajbosny, nad níž se tyčili bílé minarety jako jehly v jehelníčku. Mezci jakoby ucítili stáj a přidali do kroku… “
A tak jsme vyjeli.
Ráno ve 3.30 jsme zpitomělí nasedli do auta s nejasnou představou co nám přinesou nejbližší dny. Cíl byl celkem jasný, trasa už méně a předletová příprava v podstatě žádná. Zajeli jsme vyzvednout zbytek posádky našeho vozu, Barču a Jitku a padlo první rozhodnutí o průběhu cesty. Volili jsme ze dvou možností kudy se dá na pobřeží dojet a kde by se dal nějak smysluplně strávit čas zbývající do začátku plavby. Po krátké debatě zda jet přes Slovinsko nebo přes Bosnu, jsme neomylně zvolili tu dražší, nepohodlnější a delší alternativu. Jedeme přes Bosnu! :) A to prozatím stačí, více se dohodne cestou.
Vyrazili jsme po trase Zlín-Trenčín-Bratislava-Budapešť-Pécs s úmyslem, že další rozhodnutí vyplyne tak nějak ze situace. Cesta probíhala idylicky, neboť všude po Evropě znají naši dálnici D1, dobře si ji prohlédli a rozhodli se to udělat úplně jinak. Slovenská dálnice je krásná, Maďarská dálnice taktéž, Bosenská stejně tak a Chorvatská jakbysmet. Pravda, v Budapešti došlo k drobnému zaváhání a po průjezdu skutečně velmi živým centrem jsme byli rádi (zejména já), že toto město máme za zády a to jen pro to abychom do něj nějakým záhadným způsobem o chvíli později zase vjeli a to na stejném místě. Slyšel jsem, že toto město na Dunaji má určitou přitažlivost, netušil jsem ovšem, že je to tak silné:)
O naší cestě Maďarskem toho mnoho napsat nelze. Výhledy se nám po hříchu naskýtaly jen na kukuřici, sklizená kukuřičná pole, kombajny sklízející kukuřici a pole kukuřice, která teprve sklizena bude. Vzrušující, jak jinak. Nicméně, alespoň jsme ukuli další plán. Den jedna zakončíme u Plivského jezera v kempu Jajce a následující den navštívíme hlavní město Sarajevo a uvidíme co dál. A tak se i stalo, prořítili jsme se Chorvatskem, proploužili po trase Slavonsky Brod-Banja Luka-Jajce a celí uchvácení krásou přírody v poslední části cesty jsme večer stavěli stany v kempu. Tam jsme také prodělali instruktáž pro následující den s mottem “Po stopách českých architektů v Bosně a Hercegovině, se zvláštním přihlédnutím k dílu Karla Paříka“ (přednášející Ing.Arch. Jitka R.:) ).
Ráno, po obligátní prohlídce místních pamětihodností jenž zahrnovala zříceninu hradu Tvrdava a její blízké okolí a po kávičce v podhradí jsem… Ne, zpět. K té kávičce, ono není kafe jako kafe. Normálně si člověk pochvaluje, jaké že to dobré presso dnes dostal, skepticky dloubá do lógru v turku někde z bufetu, nebo znechuceně odchází zanechavše za sebou restauraci v plamenech v případě, že mu bylo nabídnuto pseudokafe instatntní. Ne, tak tohle byla zcela jiná soutěž, jiná liga a zřejmě i jiný sport. Pod Tvrdavou, asi v polovině kopce a zrovinka vedle katakomb, kde se svého času nacházel štáb partyzánů J.B. Tita, má malou kafírnu vousatý musulman. Pokud si objednáte bosanskou kafu, donese vám tepaný mosazný tácek s malou džezvou, šáleček tak na půl deci, v něm dvě kostky cukru, sklenici vody a „kandovanou podivnost“, protože k bosanké kafě sladké prostě patří. Po prvním doušku mi uschlo tričko a já jsem se zamiloval.
Po obědě v místní čevabčičarně jsme vyrazili směř Sarajevo. Průjezd Střední Bosnou není žádná extra show. Ne že by cesty byly horší než jinde, prostě jen jsou zde stopy války stále velmi znatelné. Místní architektura je samá nevkusná kudrlinka, betonová soška, prefabrikovaná balustrádička a průstřel od dělostřelecké palby. Navíc si zřejmě každý staví kde se mu zachce, takže větší část cesty vede nekončící divnou vesnicí. Místním znakem vysokého společenského postavení je vlastnit benzinku. Kdo nemá benzinku, jako by nebyl. Jsou všude, snad každých dvacet metrů a čím obskurnější tvar, tím lépe.
Sarajevo nás velmi nás překvapilo. Leží v údolí, jehož středem se vine řeka Miljacka. Předměstí tvoří panelová zástavba a průmyslové zóny, mnohde je vidět cihlami zazděné průstřely ve stěnách obytných paneláků, ale je zde jednoznačně vidět rozvoj, investice a vůle měnit věci k lepšímu. Do města jsem vjeli od jihozápadu a čím blíže centru jsme byli, tím zřetelněji houstla doprava. Dostal jsem jednoznačné zadání, zaparkovat co nejblíže koncentrace stop českých architektů. Inu, odbočil jsem z hlavní ulice tam, kam lákal blikající buton Parking a zjistil, že jsme na pěší zóně u turecké tržnice Baščaršije. Kam jsme se to sakra… a už nás místní nadháněč složitým výrazovým tancem zahání do nějaké pasti na mamuty. Betonová rampa nás vede kamsi do tmy. Na zdi čmáranice sprejem, v první chvíli považovaná mnou za primitivní grafity se nakonec ukazuje coby orientační systém. Ze stropu kape voda, tvoří kaluže na mramorové podlaze, myslím, že jsme v suterénu nějakého již neexistujícího obchodního domu. Odsud živý nemůžeme vyváznout:) Nicméně obsluha nás vmanévruje mezi sloupy, jsme zaparkovaní, úkol splněn.
Zpět na světle denním zahajujeme prohlídku. Centrum města je zajímavý architektonický koktejl. Bulváry evropského střihu znenadání přecházejí v turecké tržiště, mešity, kostely. Atmosféra veskrze pohodová.
Podle hesla Slovan všude bratra má, po několika krocích potkává Jitka kolegu architekta, úlet. Igor je bosňák žijící v Praze a tak jsme zadarmo přišli k organizované prohlídce s průvodcem. Měl na nás asi jen necelou hodinu, ale čas jsme využili beze zbytku. Jako bonus nám vytelefonoval super hostel v bezprostřední blízkosti centra. No, setkání veskrze příjemné.
Po chvíli bloudění v uzoučkých uličkách jsme hostel nalezli. Sice se ukázalo, že inzerované hlídané parkoviště znamená, že asi padesát metrů výše v ulici je francouzské velvyslanectví s hlídkou u vchodu, ale byt byl perfektně situovaný, vybavený v Ikea stylu a levný. V podstatě se jednalo o třípokojový byt v prvním patře, ve starém činžovním domě. Majitelka, holka kolem třicítky, se rozhodla oba pokoje rozdělit dřevěnou příčkou, nechala snížit stropy, udělat novou koupelnu a kuchyň a obyvák. Výsledek je super, ačkoli při plné kapacitě tam bude asi trochu těsno. Ale za 10 EUR na osobu, paráda. Vybalit a hurá do víru velkoměsta.
Z mého pohledu by se dalo říci, že nejzajímavější pro nás byla nejstarší část centra kolem Baščaršije. Novější zástavba je samozřejmě také pěkná, ale tak nějak člověk neví, jestli je v Budapešti, Vídni nebo v Sarajevu. Kdežto malinkaté krámky s doškovými střechami v uličkách tržiště, kafírny a kovotepecké dílny jsou tak nějak exoticky přitažlivé. A navíc ten příslib netradičních kulinářských zážitků v místních tradičních jídelnách…. Apropos, bosenská kuchyně je vážně výborná. Ať už si dáte čevapy, pljeskavicu, nebo plněné pečené rajčata a papriky, určitě nebudete litovat. Já jsem si v záchvatu nesoudnosti a gurmánské lví odvahy objednal něco, co se jmenovalo Čušpajz sa jajom a to proto, že znělo zajímavě a já chtěl zjistit co to je. No, nezjistil jsem nic, ale bylo to vynikající :D
Ráno jsme se ještě vyškrábali na kopec se Žlutou pevností nad městem. Je odsud velmi hezký výhled, napočítali jsme přes 30 minaretů jen v našem bezprostředním dohledu. Cestou zpět jsme se ještě zastavili na pivo v Sarajevském pivovaru. Pivnice při pivovaru má atmosféru koloniálního klubu. Samá zašlá mosaz, obložení z tmavého dřeva, mramor a červený samet. Navíc pivo bylo skvostné. Prostě, ještě že jsme museli odjet, to by nepochybně špatně dopadlo:)
Kolem poledne opouštíme Sarajevo a vyrážíme směr Mostar. Cestou opět projíždíme krásnou přírodou, hory kam se podíváš, řeky fantastický vodácký terén. Moc hezké je okolí Jablanických jezer. Tedy jen pokud nezastavíte na odpočivadle, neboť pokud si chcete zachovat dobrý dojem, kochejte se za jízdy. Odpočivadla totiž lemuje skutečně kvalitní sbírka organického i anorganického odpadu všech barev a vůní. Je to skutečně škoda, protože samotná jezera jsou opravdu neskutečně modrá, okolní kopce také lákají k delšímu zastavení.
Dále pokračujeme korytem Neretvy k Mostaru. Máme zcela konkrétní představu, kam potřebujeme dojet. Krom jiného co pro nás Igor v Sarajevu udělal, nám ještě domluvil setkání se svým kamarádem Jasenkem, takto také architektem. Nelézt jej máme v kavárně, která mu patří. V podstatě ani nevíme, co bychom po něm měli chtít, ale když už s námi počítá, slušnost velí nezklamat. Inkriminovanou kavárnu nalézáme až zázračně snadno, za dvacet minut je tu náš místní kontakt. Ačkoli od jeho studií v Praze už asi nějaký čásek uplynul, česky mluví stále nadmíru dobře. Předmětem debaty jsou poválečné poměry v Mostaru, místa kde můžeme ještě vidět stopy konfliktu, i běžná rutina každodenního života. Poseděli jsme příjemnou půlhodinku, dostali pár tipů ke zhlédnutí a vyrazili do města.
Mostar z pohledu turisty, to je především bazar, Stari most a skokani. Centrum bylo poněkud přeplněné, do Chorvatska je to kousek a kdekdo se nechá zlákat k zajížďce. Přesto, Mostar má svoji neopakovatelnou atmosféru. Most, za války zničený Chorvaty, dnes už zase stojí a popravdě, nevědět to, nikdy by mě to nenapadlo. Kameny jsou tak ošlapané, že většina lidí volí bezpečnou oporu zábradlí a vytváří dva souvislé proudy, ručkující kolem okrajů. V okamžiku kdy jsme k mostu přišli my, postával na zábradlí nějaký místní omšelý Mitch Buchannan v šortkách a čekal, zda mu někdo nedá nějaké peníze za skok do řeky. K jeho i našemu zklamání byli bohužel kolem samí švorcáci, nás nevyjímaje, takže jsme na sebe chvíli brejlili, načež skokan slezl ze šprlení a temně mumlaje nějaké orientální kletby šel někam na kafe. Nakonec, s ohledem na počet PET lahví, igelitek a jiných darů člověka přírodě, které zkoumavé oko v korytě dříve tak čisté Neretvy odhalí, ho naše finanční neúčast možná uchránila od pozdějších kožních problémů.
Rychlé jídlo v trochu undergroundovém grilu a jedem dál.
Cestou ještě stihneme navštívit zříceninu hradu Počitelj a za soumraku překračujeme Chorvatské hranice.
- Fotografie
