Tam a zase zpět
“Lana sklouzala z pacholat do vody a muži na ráhnech povolili tkanice plachet. Bocman štěkáním popoháněl chlapy k usilovnější práci. Vítr s pleskáním nadul plachtu a loď se s poklidným skřípáním oddělila od mola a zamířila k ústí zálivu. Pozoroval jsem racka sedícího na prázdném dřevěném sudu na břehu. Oplácel mi pohled. Díval se na mne a já jsem měl pocit, že v tom pohledu něco je, že on svým zvláštním ptačím způsobem ví….“
Vypluli jsme za setmění. Ono ani moc dřív nešlo, celý proces přebírání plavidla je poněkud otravný, ovšem nezbytný. Je třeba odkontrolovat všechny položky na palubním seznamu a to tak že pečlivě, neboť při odevzdávání lodě bude vše svým supím okem kontrolovat chorvat všemi mastmi mazaný a ten vám zadarmo jen tak něco nedá. Takže ačkoli jsme jachtu dostali poměrně přesně na obvyklou sedmnáctou hodinu, než jsme naložili všechny ty dýně Hokaidó a vyreklamovali chybějící hrnky, začalo se smrákat.
V maríně bylo několik Bavarií 44. Ačkoli nám plavčíkům přišly všechny stejně exoticky krásné, naši zkušenější kolegové se začali shlukovat před lodí nesoucí hrdé jméno Bobcat, řkouce jednotným hlasem lidu: „Tahle je naše, ještě že nám nedali Leoparda, do toho prý teče.“ Když jsme o dvě hodiny později vyplouvali s Leopardem do Šibenického zálivu, nakukoval jsem nenápadně do podpalubí, kdy že se začne po podlaze převalovat voda. Prozatím se žádná neukázala, ale když je skeptik trpělivý, většinou se dočká:D
Bylo by namístě pozastavit se u posádky. Muž Numero Uno, el Capitano, či Skipper chcete-li, se jmenuje Láďa a je to skutečně zkušený mořeplavec, jachtař, potápěč a navíc nevysychající studnice humorných historek zavánějících mořem. S manželkou Simonou, lékařkou výpravy, pocházejí z Jižních Čech. Abych osvědčil své schopnosti za kormidlem, bude zřejmě muset „onemocnět“ daleko více lidí, než jen kapitán :), neboť dalším členem týmu s platnou kapitánskou licencí je Monča, která je tím pádem da facto Prvním důstojníkem. Ve chvílích kapitánova odpočinku jej za kormidlem nejčastěji alternuje George, takto zřejmě kormidelník. Role navigačního důstojníka se ve vypjatých chvílích špatného počasí ujímá Jitka. Aby naše strava obsahovala dostatek sóji a zeleniny se postará Helča, za morálku na palubě ručí Bára a za to, aby se z kuchyně občas vyloudilo i trochu masa pro nás zoufalé a pohublé zase Lenka.
Jelikož jsme se nebyli sto domluvit kam vlastně plujeme (po pravdě, konkrétně nám dvěma to bylo celkem jedno – Jsme na jachtě! Jsme na jachtě! Muehehehe! :D ), po opuštění Šibenického zálivu nabral kapitán kurz plus mínus Dalmatské ostrovy, předpokládaný cíl Hvar. Padlo rozhodnutí, že pojedeme celou noc (slibný začátek). Seděli jsme na palubě, snažili se chytat terminologii, pomáhat, nebo alespoň nezavazet. Když vítr foukal (jakože moc nefoukal), jeli jsme pod plachtami. Pokud se na nás vítr vybodnul, jeli jsme na motor. Hvězdičky svítily, moře houpalo, pivo bylo dobré, stejně jako nálada na palubě. Plavba probíhala poklidně, kolem půlnoci nás překonala únava a šli jsme si lehnout.
První noc v houpající se kajutě je zajímavý zážitek, ale spalo se nám krásně. Přesto, nebo právě proto někteří z nás po ránu vypadali jako Rocky Balboa po srážce s těžkou zemědělskou technikou. Na druhou stranu, mám pro to určitou omluvu. Ne každý den se člověku stane, že ho probudí na první poslech trochu dada věta „Vstávej, venku jsou delfíni.“ To jak jistě uznáte, by zmátlo kdekoho…
Delfíni byli asi čtyři a pronásledovali rybářskou loď v domnění, že takto přijdou k lacino ke snídani. Nás svou pozorností poctil po většinu času jen jeden chlapík. Křižoval před přídí, skákal a předváděl se. Bylo to zvláštní a hezké a trvalo to odhadem asi půl hodiny. V konečném důsledku v kombinaci se směrem větru to ovšem způsobilo, že se naším prvním cílem stal nikoliv Hvar, ale Vis :) .
Vis nakonec není vůbec špatná volba, od roku 1943 fungoval jako základna Jugoslávských partyzánů, dlouhou dobu byl v majetku jugoslávské Titovy armády bez možnosti přístupu cizinců. Výsledkem je na jednu stranu neporušená příroda, na stranu druhou pobřežní svahy s bunkry a dělostřeleckými posty. Jedna taková skupina byla i nad zátokou, kde jsme zakotvili. Toť věc je hodná prozkoumání, pravil jsem si a vybaven toliko fotoaparátem a našupováky, jsem se jak hbitě tonout směrem k pobřeží. Po strastiplné cestě trnitým křovím jsem nalezl čtyři stejné objekty pobřežního dělostřelectva. Zjevně neunikli péči sběračů železa, neboť co šlo upálit, uřezat nebo utrhnout výbuchem, to bylo v trapu. Paradoxně tím byl umožněn vstup do hlubokého podzemí, které se dalo tušit pod nohami na základě hlubokých žebříkových šachet a mohutné vzduchotechniky. S ohledem na chybějící kovové poklopy v podlaze mělo ovšem mé objevitelské nadšení jasně vymezené hranice a ty ležely přesně tam, kam dosahovalo denní světlo. Jedinou živou bytostí široko daleko byl osel, který navíc tvrdošíjně odolával mé snaze jej zvěčnit pro RNC. Stydlín.
Když jsme se dosti nabažili zátoky, pokračovali jsme v plavbě, cíl Komiža, jde se na kávičku a koupit olivový olej. Jako kafe dobrý, ale na Bosňáky nemají, šupáci.
Odpoledne už jsme byli zase na širém moři, když kapitán vypnul motor a vyhlásil koupání. Všichni radostně přijali a začali se dle svého uvážení strojit či odstrojovat. Abych prokázal svou připravenost, neváhal jsem ani okamžik a ukázkovou šipkou jsem se vnořil do zpěněných vod za zádí. Když jsem se vynořil, shledal jsem, že všichni stojí na zadní podestě a zachmuřeně mě pozorují. Zde by byl namístě malý příklad z praktické fyziky: Jak dlouho, jakou rychlostí a do jaké vzdálenosti popluje loď bez pohonu, jestliže její vstupní rychlost v bodě A je 7 uzlů a její koeficient odporu je XY?
Odpověď zní, přátelé, dlouho, rychle a daleko. Záchranné akce jsem samozřejmě hrdinně odmítl a jal se pronásledovat Leoparda.
Dalším nocovištěm byl ostrov Lastovo. Krásná zátoka mezi malými ostrůvky, kam jsme dopluli až za tmy a strávili noc na kotvě.
Po ranních soutěžích v těžbě mořské trávy, v synchronizovaném plavání žen a dálkovém závodu ve šnorchlování kolem jednoho z přilehlých ostrůvků následovala jedna z nejkratších etap, přejezd na ostrov Korčula. Cestou slunečno, mírný zado-boční vítr, dosahovali jsme stěží šesti uzlů. Válíme se, koupeme se, čteme knihy (většina posádky s napětím sleduje krvavé dobrodružství patoložky Maury Islesové v zasněžených Skalistých horách, já čtu Werichovy Italské prázdniny).
Tento den byl myslím také Dnem dýně Hokaidó a mám na něj jen mlhavé vzpomínky. Pokud si má zmučená mysl vybavuje, brambory pečené s čerstvým rozmarýnem z Visu nebyly špatné:)
Večer jsme zakotvili v zátoce u nejjihovýchodnější výspy Korčuly, kousíček od Lumbardy. Klidný večer vylepšený portským, doutníkem a krvavými lázněmi kolem Maury.
Ráno obeplouváme mis a směřujeme do historického města Korčuly. Z přeplněné maríny jsme briskně vycouvali, od jednoho městského mola nás vyhodil nějaký místní ponocný, až na třetí pokus jsme se za pívo zřízenci mohli na hodinku vyvázat u mola a zaskočit na památky, zmrzlinu a kafe. Na kopci situované centrum starého města, někdy prý nazývané Malý Dubrovnik už není v září tak přeplněné. Ačkoli, občas narazíte na organizovaný zájezd Italských nebo Německých důchodců, kteří jsem schopni bezezbytku zaplnit sebevětší prostor. Parádní to tu musí být třeba v listopadu, kdy tu snad konečně budou jen starousedlíci a melancholická atmosféra letoviska po sezóně.
Zvedáme kotvy, vyrážíme směr Hvar. Průjezd Pelješackým kanálem má své pro a proti. Slibovali jsme si od něj souvislý zadní vítr a ono prd. Několikrát jsme museli stahovat plachty a museli jet na motor. Na druhou stranu, výhled z jedné strany svíraný horou Sv. Ilja tyčící se nad Orebičem na Pelješacu, ze strany druhé smaragdově zelenou Korčulou stojí za to. Do toho velká výletní loď velikosti paneláku v bezprostřední blízkosti, spousta jachet, kitaři, prostě je na co koukat.
Werich už mi došel, v Mauřiných eskapádách jsem se vlastní nepozorností už ztratil, takže mi nezbylo než se zanořit do vědeckého pojednání Viktora Suvorova na téma Vztah vojáka sovětských speciálních jednotek k jeho polní lopatce. Základní myšlenka v kostce je, že polní lopatka je v podstatě zásadním způsobem vylepšenou verzí švýcarského armádního nože, neboť zkušený uživatel se svou lopatkou spí, jí, měří vzdálenosti, vykonává hygienické úkony a v neposlední řadě ji s oblibou využívá jako zbraň velmi osobního ničení. Fascinující.
Za setmění kotvíme v malé zátoce ostrůvku Ščedro, jižně od Hvaru. Je tu malá romantická konoba, patřící jediné rodině žijící na ostrově celoročně. Mají domače vino, místní bio-brambory s blitvou, homemade chleba a pan konobar nám v otevřeném grilu ugriluje ryby. Hostina naprosto famózní. Tvrdé vegetariánské jádro sveřepě odmítlo opustit bezpečí lodního salonu a dáví se prosem, pohankou, cizrnou nebo něčím takovým. A tak se nás výsadku účastnilo pouze pět. Zkušeně jsme se nalodili do záchranného člunu pro dva až tři trosečníky, odrazili od lodi a v podstatě začali s řízeným ponorem. Milosrdná tma nám skryla skutečnost, že jsme záhy nabrali po kotníky vody. “Zřejmě teče kolem špuntu“ prohlásil kapitán a jal se šmátrat někde na desce tvořící záď člunu. Pak se napřímil a zavelel “Pádluj rychle, ten špunt tam vůbec není“ :) Nicméně k Dobrodružství Poseidonu nakonec nedošlo a večírek jsme si náramně užili.
Ráno jsme zvedli kotvy a vyrazili směr Hvar. Plavba byla idylická, bez mimořádných situací a vzruchů. Kolem Maury už jsou asi všichni zmasakrováni a já již vím, že za pomoci polní lopatky lze přepádlovat rozvodněnou řeku na telegrafním sloupu, polní lopatkou poraženém. U Joviše, že jsem si alespoň jednu s sebou nevzal. Po poledni jsme se zastavili na koupání v nějaké menší zátoce.
Městečko Hvar nemá marínu a tak kotvíme v maríně Pakleni Otoci, cca 15 minut plavby taxíkem od města, kam se vzápětí vypravíme vymlátit nějakou tu námořnickou putyku. Apropo, taxík je taková bachratá věcička připomínající železniční vagon z počátku dvacátého století , motor starosvětsky bublá a celé to působí dojmem příjemné solidnosti. Musí to být příjemný job, neboť sotva jsme přirazili městskému molu, kapitán i jeho pomocník bravurně zasvištěli do Red Baron Baru a než jsme se my rozkoukali, už v sobě měli první pivo a panáka:)
S procházkou to moc nepřeháníme, je to tu pěkné, ale hlad je sviňa a tak nacházíme moc hezkou zapadlou konobu kousek od přístavu. Hitem večera je Rybí plato s mořskými plody, já volím Dalmatinskou Pašticádu, majstrštyk místní kuchyně. Je taková variace na svíčkovou, na víně a bylinkách, trochu nakyslé a troch pikantní a s noky je to prostě boží:) K tomu džbánek bílého a co víc si přát…
Ráno nás vítá pošmournou oblohou, větrem a nízkými mraky, slibujícími déšť. Kapitán si mne ruce, pochechtává se a mumlá „Konečně. Ko-ne-čně!“. Z toho usuzuji, že dnešního dne dojde k jachtingu…
Zprávy ze severního Jadranu vypadají děsivě, fouká Bóra, v nárazech až 70 uzlů/h. To se nás naštěstí netýká, na středním a jižním Jadranu vládne Jugo, do 35 uzlů/h. v nárazech. Padají břitké rozkazy, mooringy jsou ve vodě, vyplouváme. Kdo má rozum, sedí v hospodě, my jedeme navštívit písečnou kosu Bol na Brači:)
Dokud jsme byli v zákrytu, tak to ještě docela šlo. Už z maríny jsme vyjížděli na plachtách a méně sebevědomým jachtařům, plujícím na motor jsme svižně ukázali záda. Podstatně se ochladilo, nízké mraky rychle uháněli k obzoru. Mezi Pakleni Otoci a Hvarem nám foukal krásný zadoboční vítr, náklon nebyl nijak šokující a rychlost kolísala mezi 8-10 uzly. Pak jsme obepluli skalnatý ostroh, udělali obrat na kurz k Bolu a začalo přituhovat :) Vítr o něco zesílil, čímž rychlost mírně stoupla, na druhou stranu se podstatně zvětšily vlny, takže se k pohybu dopřednému se přidal i pohyb vertikální. To by všechno ještě bylo OK, co nám ovšem dělalo mírné starosti, byl náklon, ve kterém se loď řítila kupředu. Pravda, kapitán prohlásil „Pravé jachtání začíná v momentě, kdy máš zábradlí stabilně ve vodě!“, nicméně když nám podruhé vlna zalila genu, pod tlakem vyděšených pohledů neochotně připustil, že bychom „…mohli trochu zrefovat plachty“. Což ovšem na poprvé za plné rychlosti nedopadlo zrovna podle představ, neboť souhra u vinšen jaksi chyběla a spíše jsme si vzájemně překáželi. Následný pojeb obdržela chudák Simča, nicméně my vnímavější jsme pochopili, že je adresován všem a patřičně jsme si jej vzali k srdci :)
Sveřepě jsme se probíjeli vlnami, získávali zkušenosti a říkali si, že to celkem jde a horší to už nebude. Pak začalo hustě pršet:) Již méně sveřepě jsme vyhrnuli límce a za vrhali do provazců deště zachmuřené mořskovlčí pohledy. „My vytrváme! Nás jen tak něco nezkruší!“
Za dvacet minut už míříme opačným směrem, čert vem Bol a kdo bude mít kecy, riskuje vyhození přes palubu. Tolik k síle našeho odhodlání…
Dobrá tedy, nový cíl městečko Milna na Brači. :)
V Milné jsme zakotvili u mola nějakého rybářského závodu. Trochu to tu smrdí, ale do zítřka to přežijeme.
V naší alchymistické dílně vytvořila naše vegetariánská sekce systémem Nacpi tam co najdeš guláš z neuvěřitelných čtyř druhů sóji. Kapitán to trefně nazval Quatro Sojádži. Nemám nic proti vegetariánským jídlům, které jsou jak vegetariánské jídla myšlené od svého počátku, ale vařit tak navýsost masovou záležitost jako guláš bez masa, je špinavá hanebnost a je to nečestné a nesportovní! Zdržel jsem se hlasování…
Večer jsme se zmastili s Georgem ze slivovice…. Pěkné to bylo…:)
Ráno jsme vstali záhy, odpoutali se od mola a vyrazili na závěrečnou etapu naší cesty. Nebyl moc čas na nějaké poflakování, čekalo nás ještě asi 46 námořních mil (85 km). Obloha byla zamračená a šedivá, moře ocelové a vzduté, ale mi optimisté jsme byli rádi, že neprší. Zatím…:)
Šoltu po levoboku, Split na pravoboku, vzhůru ke světlým zítřkům, udržovali jsme rychlost stabilně kolem 8-10 uzlů. Po včerejší průpravě jsme se již otáčeli v daných podmínkách celkově lépe, dalo by se říct, že jsme se otrkali. Cestou jsme minuli nějakou regatu, bylo zajímavé vidět borty lodí ověšené posádkou vyvažující náklon.
Další plavba probíhala v podobném duchu, chvíli pršelo, chvíli ne, houpalo to celou dobu. Jediná zaznamenání hodná historka se váže ke svačině. Ano, věřte nebo ne, i za takových podmínek, kdy se vyloženě nabízí, že jídlo následující po snídani je logicky až večeře, se naše děvčata rozhodla pro svačinu v podobě vajíček vařených na tvrdo. Asi z té vegetariánské stravy hůře vytvářejí energetické zásoby nebo něco takového. Nu tedy proč ne, pohodlně jsme se usadili kolem stolku a jali loupat vejce, když v tom přišel ten nejsilnější poryv toho dne. A neustával. Leopard ze sebe vydal nečekaný výkon a s dramaticky vypadajícím náklonem dosáhl konstrukční rychlosti, zábradlí čeřilo hladinu a kormidlo začalo ztrácet účinnost. Loď se začala stáčet proti větru. „Refujeme!“ Nastala panika, vajíčka lítala všude kolem, každý tahá za nějaké lano… Jediná moje sladká žínka se rozhodla, že je nás na to dost, zapřela se v rohu kokpitu a soustředěně žvýkala sváču :) Důvěra, která zavazuje :)
Někde nad Primoštenem přešli občasné spršky v souvislý déšť, což nás nezkrušilo, neboť jsme začali s likvidací zbytků zásob alkoholu. Krčili jsme se pod geminy kapalo nám za krk a portské jsme zapíjeli ginem. Myslím, že přes celkovou únavu byl každý trochu na měkko.
Po vjezdu do Šibenického zálivu jsme vystáli frontu u INY a dotankovali plnou nádrž nafty. Pokud budeme předpokládat, že jsme loď přebírali s plnou nádrží (tak jak byla deklarována), pak jsme spálili nějakých 60 litrů nafty. Což celkem jde, vzhledem k nevalným podmínkám na začátku týdne.
Proplouvali jsme pod šibenickou pevností, když nám hezky fouklo do zad. No co už, tak jsme ještě naposled vytáhli plachty a za mírného deště ještě jednou namočili zábradlí do poloslané vody v ústí Krky. Za Krckým mostem jsme plachty stáhli a na motor vpluli do maríny. Leopard vyvázaný na mooringách ztichnul, jedna mírně dobrodružná dovolená skončila, ale zanechala spoustu krásných vzpomínek a zápalu pro nového koníčka.
Přísahám, možná to nebude hned, ale my se vrátíme a znovu vyplujeme s delfíny a racky…
- Fotografie
