Podzimní Andalusií - říjen 2019
Stalo se už málem tradicí, že Terezčiny narozeniny slavíme na dovolené, v posledních letech na lodi. Ovšem ne letos. Letos jsme si zvolili za měsíc rodinné lodně-robinsonské dovolené červen a bylo to (opět) žůžovní. Mělo to jen dvě stinné stránky. Jednak jsme měli po dovolené a před sebou ještě větší část roku a za druhé, že jsem absolutně neměl vyřešeno, co své lepší polovičce dám k narozeninám (což se mi prozatím vždy podařilo celkem invenčně vyřešit v rámci dovolenkové pohody). Abych nebyl pochopen špatně, netrpím neochotou obdarovávat, právě naopak. Co ale z duše nenávidím je konfekčnost a čeho se opravdu bojím, je dárek který nudí. A tak, jak se blížilo ono datum, má panika eskalovala do závratných výšin, neboť ten super nápad se prostě ne a ne dostavit. Až jednou, a přiznávám, že už ani nevím, co bylo podnětem, to přišlo. Letenky! Letenky pro všechny! Koupím nějaké letenky a nechám Terezku, ať si to vymyslí a zorganizuje dle vlastní chuti!
Limitujícím prvkem se ukázal náš prvorozený, takto čerstvý žák první třídy základní školy. Pokud nechci být utlučen Slabikářem, bude třeba zvolit termín, který neohrozí akademické ambice našeho génia. A ejhle, už vím, k čemu jsou podzimní prázdniny O termínu bylo tedy rozhodnuto. Jižní směr (za teplem) byl také nabíledni. Krátkým průzkumem trhu jsem po postupném vyloučení různých jiných možností našel tu jedinou správnou. Španělsko! (…zoom…) Andalusie! (…zoom…) Malaga! (…zoom…) Torreros, kastaněty, paella, Olé! :)
A tak jsem pořídil letenky na pravidelnou linku Wiena-Malága se zpátečním letem za šest dní, zplodil pestrobarevný doprovodný plakátek a vše zabaleno v pableskující šari-vari folii slavnostně předal oslavenkyni. No, jako ovace se nedostavily, někteří škarohlídi prostě na všem najdou mouchu ;), ale úplný propadák to taky nebyl, tak asi dobrý…
Andalusie má toho opravdu hodně co nabídnout. Od antických památek, fůze maurské a křesťanské architektury, po pláže Středozemního moře i Atlantického oceánu, hory… je toho více než dost. Už jen jména měst Cordoba, Granada, Cádiz jsou nasycené romantikou, až to z nich přímo odkapává. Přirozenou tužbou člověka lačnícího po poznání je vytěžit z takového krátkého tripu maximum, případně pokud to půjde ještě víc. Na tomto místě se sluší připomenout, že nebýt zdravého rozumu mé ženy, která mě průběžně krotila a usměrňovala, naplánoval bych pro nás takový maraton, že bychom to asi ani nemohli ve zdraví ustát. Zejména děti by to jistě ocenily. A tak, abychom toho stihli co nejvíce, ale nezhmoždili se u toho, rezervovali jsme auto a rozhodli si najít na část pobytu ubytování strategicky situované u moře a na část zase v horách. Plán byl jasný, minimálně dvě historická města, dva přírodní skvosty a vše proloženo chvílemi intenzivního odpočinku na pláži. Ale člověk míní… a ono prd.
Nějak jsme se ne a ne vzájemně přesvědčit, v které že té načinčané králíkárně to bude nejlepší. Ono totiž Costa del Sol je lemováno letovisky s nepřeberným množstvím objektivně velmi hezkých a moderních apartmánů. Jsou stylové, líbivé… a absolutně uniformní a bezduché. Když my prostě máme radši oprýskanou omítku, prádlo na šňůrách přes ulici a normální každodennost na dosah ruky… A tak jsme váhali a hledali, pořád dokola. Až jeden večer jsme narazili na AirBnB na možnost pronájmu letitého obytného vozu. Nejdříve jsme se ze srdce zasmáli, pak jsme se smáli už spíše zamyšleně a pak jsme zvážněli docela. Protože jsme najednou uviděli ty možnosti! To je ta správná cesta! Terka okamžitě našla společnost půjčující campervany (jednoduše, levně a účelně přestavěné dodávky, přesně v duchu autonomádsví ) a nadchla se takovým způsobem, že jsem tomu ani uvěřit nemohl. Trochu jsem ji tlačil, protože jsem se bál, že z toho vystřízliví a učiní nějaké seriózní a zodpovědné rozhodnutí, ale celkem zbytečně. Volba byla učiněna, jedeme kempovat!
24.10.2019, Zlín – Vídeň (200km) + Vídeň – Málaga (cca 2000km) + Málaga – Playa de Bolonia (180km)
Cesta na letiště proběhla celkem v klidu, drobnou vadou na kráse bylo, že nám asi ve třetině cesty v podstatě upadl výfuk, takže jsem se modlil, ať nás rakouští policajti nečapnou a neodstaví. Což se naštěstí nestalo, a tak jsme si jen mohli odškrtnout jeden cestovní stresor z dlouhé řady, které si pro nás první den přichystal. Z výzkumných a částečně i úsporných důvodů jsme se rozhodli zkusit, zda přežijeme pouze s palubními zavazadly o velikosti většího chlebníku a někteří pesimisté stále pronášeli temné věštby, že naše zavazadla jsou určitě aspoň o 5 cm nad limit a že budeme platit jak mourovatí :D No, prošlo to, ale proč si neudělat trochu psycho, že? :D
Kluci zvládli let překvapivě dobře a za tři a půl hodiny jsme šli na přistání. Na letišti nás vyzvednul sympatický, trochu ukecaný portugalec Diogo. Cestou do půjčovny jsme probrali naše plány, dostali spoustu tipů a rad, prostě paráda. V půjčovně nastalo další drobné pozdvižení, kreditka sveřepě odmítala vydat peníze na zálohu auta. Po hodině pocení se a dvou telefonátech s nočním helpdeskem v bance se ale podvolila, rychle jsme vše zfinišovali a těsně před devátou večerní jsme zamávali Diogovi a upalovali k nejbližšímu marketu na bleskový nákup potravina a hurá na dálnici, směr Cádiz.
Fakoši většinu cesty prospali, měli toho celkem dost, až 20 km před cílem se Mikeš probudil a kvalitně nám vynadal za to nepohodlí, bezpráví a vůbec. Když se ho Terce podařilo uchlácholit, stačilo 15 minut jízdy a my byli na našem prvním nocležišti. Bylo chvíli po půlnoci, když jsem vypnul motor.
Najednou, po tom celodenním frmolu a vypětí, všechno utichlo a zklidnilo se. Měsíc ozařoval pláž, kousek před námi hučel Atlantik a na druhé straně průlivu svítila světla marockého Tangeru. Bylo to magické.
**25.10.2019, Playa de Bolonia
**
Ráno jsme vstali brzo, naše děti to jinak ani neumí. Bylo ještě šero, foukal vítr, ale bylo to nádherné. Něco jsme posnídali a hurá na průzkum pláže.
Bolonia, to je 4km na délku a asi 70m na šířku rozlehlá záplava zlatavého písku, v Andalusii ne až tak obvyklého. Na severozápadní straně je ukončena velkou písečnou dunou s výškou asi 30m a na této straně, severně od pláže, leží i rozsáhlé vykopávky římského města Baelo Claudia.
Dost tu fouká a Atlantik valí na pobřeží krásné vlny, což vytváří skvělé podmínky pro windsurfery a kitaře, také je zde pro ně několik škol. No zajímavostí přehršel, jen si vybrat.
Dopoledne jsme strávili cachtáním a koupáním (krátkým, voda měla 19°C). A stavěním písečných kanálů, přehrad a jiných vodních děl. Později jsme provedli průzkum dun. Dost foukalo, vítr zvedal písek do výše metru a tak jsem musel nejmladšího nést na ramenou. Mates nechtěl čekat na zpozdilé a funící rodiče a tak si postupně vybudoval mírný náskok. Když jsme se konečně vyhrabali na vrchol, nebylo po něm ani vidu ani slechu. Na základě bleskové dedukce Terez usoudila, že jej sežral Olgoj chorchoj, Sarlacc, nebo Mravkolev Ťutínek a za hlasitého pokřikování „Matěji, Matěji“ vyrazila někam směrem ke Cádizu. My, zbylí členové expedice, jsme vystoupali na nejvyšší dunu a odtud vysledovali Matesovu stopu až k hlubokému dolíku mezi dvěma dunami. A byl tam, náš ztracený a znovu nalezený syn a bratr. Mates si z tohoto výletu totiž udělal eko brigádu a poctivě vysbíral veškeré plasty, které v dunách našel. Zaměstnal nás nakonec všechny, ale udělal nám tím radost a učinil nás hrdými rodiči. Vypadá to, že ta naše výchova k úctě k planetě se úplně účinkem nemíjí :)
Původní plán (můj) byl odpoledne zvednout kotvy a přesunout se k Gibraltaru, a taky jsem v tomto smyslu měl pekelné svrbění, ale Terezka mi vysvětlila, že si chci dát den odpočinku a tak se nikam nejelo. Nakonec zítra je taky den :)
**26.10.2019, Playa de Bolonia – La Línea del Concepción (77 km)
**
Následující ráno a dopoledne jsme proflákali u oceánu. Podnikli jsme sice chabý pokus prozkoumat antické vykopávky, ale jelikož vstup od pláže byl uzavřen (mimosezóna asi), k hlavnímu vstupu bychom to po silnici s dětmi asi zkoušet nechtěli, nechali jsme si je napříště.
Po obědě a finální koupačce jsme vyrazili na další pouť a to k úpatí Gibraltarské skály, do pohraničního města La Línea del Conceptión. Zvolili jsme poznávací režim, tedy zcela mimo placené dálnice, s logickým předpokladem, že původní cesty budou s dálnicí vykreslovat paralelní linku. No… tak to jsme se spletli. To co jsme na mapě pomyslně vykreslili, byla spíše chryzantéma, vyvedená do posledního detailu. Ale tak, zase jsme poznali kus andaluského venkova, no…
Když jsem po stopadesátépáté odbočili doleva, vjeli jsme do průmyslové zóny u Algerciras a skrze kontejnerové překladiště, rafinerii a ropný terminál jsme se prostříleli až do úzké uličky, na jejímž konci číhal semafor a kamenný, na vrcholu ostře lomený, most. Taková past na humry, otočit se nešlo, za námi byla auta a že to s dodávkou přejedeme, tomu se nám moc věřit nechtělo. Blikla zelená, tak jsem zavřel oči a trošku víc to rozjel. Na vrcholu to sice trochu zaskřípalo, ale nic jsme tam nenechali, nic z nás neteklo, takže bez ostudy rychle pryč.
Pod Gibem, vedle letiště, hned u hranice, leží hezká Alcaidesa Marina. To byl cíl naší dnešní cesty. Ne že by tam pro nás měli loď, ale mají tam za 12,50 EUR/den žůžovní parkoviště pro karavany. Sice podle letáčku z vybavení maríny nesmíte skoro nic využít, a to jsme my jako správní Dušíni a Hujeři do posledka dodrželi, ale je to tam i tak moc hezké a z otevřených zadních dveří máte jako na dlani celý Gibraltar. A mezi námi, ostatní karavanisti si s tím moc hlavu nedělali a vesele sprchu a záchody používali. Asi nečtou letáčky, a dobře jim tak. Zhřešili a ani o tom neví :D
V pozdní odpoledne jsme vyrazili do Línei vyhledat:
za a) hračkářství (neboť ve Španělsku mají jistě jiná čínské autíčka než u nás :) ),
za b) někde sníst něco autenticky lokálního, nejlépe za doprovodu vášnivé španělské kytary.
Kousek od maríny jsme objevili v parku dvě řady buněk, pár obchůdků a barů. Zvolili jsme zcela nešpanělsky nazvaný bar Transilvania, bez kytar, zato s družnými opilci. Matěj, co by vyhlášený gurmán, experimentátor a milovník mořských plodů si dal paellu, Terka smažené rybí všelicos, Mikeš si vyřval hranolky a já jsem zvolil jakési vepřové v červené omáčce. Pivo bylo dobré, jídlo taky. Drobnou vadou na kráse bylo, že z mého autentického lokálně gastronomického zážitku se vyklubal klasický zabijačkový guláš uvařený holčinou z Ústí nad Orlicí, ale slovy klasika Svět je malý a o náhody tu není nouze :)
**27.10.2019 Gibraltar, La Línea del Conceptión – San Diego (30km)
**
Dnes se to stane. Vstoupíme na půdu Anglie. Tedy ne tak úplně, jen tak trochu. Gibraltar má statut britského zámořského území a španělům to dost leží v žaludku, ale místní jsou spokojení a nechtějí to měnit.
Po snídani jsme vyrazili k hranici, prošli přes celnici a chytili autobus MHD směr Cable Car Station. Na Skálu lze vyjít i pěšky, ale dětem to do kopce zatím moc nechodí a tatínek má omezenou nosnost, takže se necháme po pansku vyvézt nahoru lanovkou. Takhle ráno je tu jen pár lidí, takže se dostáváme hned do druhé kabinky. Jde to svižně, výhledy jsou super, kluci jsou nadšení. Méně už tedy Terezka. Zachmuřeným výrazem vyhlíží opice. Na Gibraltaru je totiž jediná evropská stabilní kolonie Makaka Magota, nebo chcete-li Magota Bezocasého. Terezka má s opicemi ambivalentní vztah. Jestli to chápu správně, tak se jich nebojí, ani se jí nehnusí, nene, nic takového, respektuje je jako všechny živé tvory. Jen má pocit, že mají ty svině něco za lubem a nic dobrého to není:)
A jen co jsme vystoupili, už je tady máme. Malé, velké, v páru i solitéry a všechny roztomilé. Musíme kluky brzdit, aby se příliš nedružili, ale není to nutné, zdá se, že veškerý zájem našich opích přátel je věnován mé ženě. A také to netrvá dlouho a jeden krasavec sedí Terce na rameni. Než jsem to ale stihl zdokumentovat, zahnal jej nepřející dozorce holí.
Výhled z hřebene je skutečně famózní. My jsme s ohledem na naše chodecké možnosti zvolili relativně krátký okruh z Cable Car Top Station přes novou skleněnou terasu Skywalk k O´Harra´s Battery a zpět. Prolezli jsme dělostřeleckou expozici, sklad munice, dieslovou elektrárnu, no bylo to fajn. Afrika byla v mírném oparu, ale byla tam. Před nástupem na lanovku si Terez pro velký úspěch ještě zopakovala vystoupení s opicí na hlavě, nechala se lehce kousnout do prstu a v duchu „já jsem ti to říkala!“ jsme mohli jet dolů :D
Samotné město jsme v podstatě viděli jen z busu, ale je to tam moc hezké. Určitě by si to zasloužilo více dní. My museli každopádně dál, tak snad příště.
Z maríny jsme vypadli asi hodinu před limitem, naše cesta nás vedla podél středozemního moře, směr Estepona. Pro dnešní noc vybrala Terka pláž Playa del Cala Sardina u vesničky San Diego. Parkoviště je zdarma, je asi sto metru nad pláží a stálo zde pár dodávek a karavanů. Vesměs Španělé, ale také několik Angličanů, všechno rybáři a trochu vandráci. Poslouchali nahlas bigbeat ze sedmdesátek, ale když viděli děti, přišel nám jeden z nich říct, že pokud by nás rušili, tak ať jim klidně řekneme, že to ztlumí. Milý chlapíci a měli dobrý vkus na muziku:)
**28.10.2019 San Diego – Camping parque Ardales (124 km)
**
Ráno a dopoledne jsme strávili na pláži. Ta je z drobného štěrku, rozbitých ulit a tmavého písku. Pyšní se modrou vlajkou a výhledem na vzdálený Gibraltar. A taky tu přebývá velké hejno divokých zelených papoušků, kteří se popásají na zrníčcích travin a prchají při každém fotografickém pokusu. Voda středozemního moře měla 17°C, tedy o dva méně než Atlantik, ale to klukům nevadilo, takže jsme se stejně koupali všichni.
Po obědě jsme se ještě trochu prošli, a byl čas vyrazit dál. Dnes poprvé míříme do klasického campu, chceme preventivně dobít akumulátory, a jelikož jedeme do hor a počítáme s chladnější nocí, dostane se dnes ke slovu i zapůjčený elektrický teplofuk. Cílem je Camping parque Ardales, ležící u vstupu do soutěsky Caminito del Rey, kam my bohužel nemůžeme, neboť tam děti pouštějí pro náročnost trasy až od osmi let.
Samotný kemp je situovaný ve velmi členitém borovicovém lese na břehu přehrady Embalse del Conde de Guadalhorce. Voda je ve všech odstínech modré a zelené a zrcadlí se v ní skalnaté kopce, které se kolem tyčí.
Angličtině děvčete na recepci moc nerozumím, ale nakonec to nějak dohromady dáme. Za ten náš cirkus, čtyři duše a přípojku na elektřinu chtějí něco kolem 20EUR, no sranda. Za to by vás v leckterém našem kempu nenechali ani postávat v dešti pod zástřeškem :)
Terka má nějaké lehké zažívací potíže, tak ji od rána podsouvám myšlenku, že malá lahvinka kořalky z místního minimarketu by to jistojistě zvládla vyřešit. Můj lstivý plán ale shoří na tom, že místní lahvinky jsou setsakramentsky velké. Terezka prohlásila, že to bychom do zítřka nestihli vypít. Mou námitku, že to nemůže vědět jistě, pokud v tomto směru nepodnikneme alespoň jeden hrdinný pokus nikdo nebral v potaz a tak zůstávám o tento nevšední zážitek ochuzen :)
Takže večeře, konečně pořádná sprcha a do hajan. Zítra nás čeká náročný den.
29.10.2019 Camping parque Ardales – Torcal de Antequera - Málaga (118 km)
Den poslední a úkolů plno. Musíme někde vypustit šedou vodu a nálož chemického záchůdku, navštívit přírodní park Torcal de Antequera, koupit mandle co by tématické dárky, dotankovat a vrátit auto a v podvečer stihnout letadlo do Vídně. Uff.
První dva úkoly jsme zvládli rychle, z toho šedou vodu už v kempu. S druhým, nejméně populárním úkolem nám výborně pomohla aplikace Park4night (která nám ostatně výrazně pomáhala celou dobu), neboť nám našla veřejné neplacené parkoviště s odpadní výpustí v městečku Campillos, které jsme při cestě na Torcal míjeli. Normálně na kraji parkoviště stála betonová skříň s plechovými dvířky a uvnitř bylo něco jako velká výlevka. Tak snad jsme to odhadli správně a nekontaminovali jsme místní vodovodní řád :D
Pak už jsme projeli město Antequera a začali stoupat do kopců. Krajina byla skalnatá, hornatá a malebná. Asi bych si to užíval mnohem víc, kdyby nám naše dodávka, náhle nakloněná v úhlu startující palubní stíhačky, nezačala alarmovat prázdnou nádrž a nulový dojezd. Ze zkušenosti vím, že mě to nemusí stresovat a že reálně bychom měli dojet ještě alespoň osmdesát kilometrů, ale na klidu to v den návratu moc nepřidá. A navíc věřte půjčenému autu, že? S ohledem na čas a aktuální blízkost našeho cíle jsem se rozhodl nechat to na později a s autem signalizujícím nějakou lamentaci ve španělštině jsme dosáhli parkoviště na vrcholu hory.
El Torcal je vápencové pohoří, s nejvyšším vrcholem Camorro de las Siete Mesas 1336 m.n.m. Rozlohou není příliš rozsáhlé, ale údajně patří k nejkrásnějším krasovým útvarům Evropy. V parku platí poměrně přísná pravidla, ale vidět se toho i tak dá opravdu hodně. Mají tu tři trasy různých délek bez průvodce a tři trasy moderované. Ty jsou také jako jediné zpoplatněné, jinak je vstup zcela zdarma.
Výchozím místem turistických okruhů je parkoviště, ležící v podstatě na hřebeni. Není nijak extra velké, takže když jsme přijeli, museli jsme se tvářit jako autobus, protože místa pro osobáky už byla obsazená. Trasu jsme zvolili tu nejkratší okruhovou, mimo jiné i proto, že mi bylo jasné, že tak 50 metrů od parkoviště budu mít už Mikeše na ramenou. Ale je to tam vážně úžasné, jen na té krátké trase trochu přelidněné. Možná v jiný čas by to bylo lepší. Třeba ve vánici, mlze nebo dešti. Ale možná že taky ne. Každopádně to stojí za vidění, jen je třeba držet na uzdě svého vnitřního sociopata.
Na hladové oko jsme sklesali do vesničky Villanueva de la Concepción, kde jsme na benzínce vyřešili naši palivovou tíseň. A když už jsme tam zastavili, tak jsme rovnou v sympatickém místňáckém baru Diego dotankovali i nás.
A pak už jen ty mandle a něco k snědku do letadla, odevzdat náš suprový čtyřkolový domeček (což se bez slziček neobešlo) a nechat se hodit na letiště.
Co říct závěrem. Španělsko nás okouzlilo, stejně jako způsob, kterým jsme jeho malinkou část poznávali. Bylo to nové, bylo to silné, bylo to bezprostřední. A co to určitě nebylo? S přesvědčením hraničícím s jistotou mohu říct, že to určitě nebylo naposled. Tak zatím Adios hermosa Andalucia, příští rok se zase uvidíme;)
Náš problém s galeriemi zůstává i nadále (a zřejmě navždy :( ) nevyřešen, takže FOTKY ZDE.