Kozími stezkami země Minojské
Jako bytostný optimista, byť životem značně poučený, věřím že jsou na světě lidé, kteří dokážou odjet na expedici, plavbu či dovolenou, aniž by od počátku balancovali na hraně katastrofy. Na druhou stranu, takoví jedinci pak mohou snadno selhat, když zničehonic šlápnou na pomyslné hrábě neočekávaných komplikací. Ne tak my. My jsme na rány osudu zvyklí a odrážíme je s bravurou a ironickým úšklebkem. Kdyby šlo všechno jako na drátkách, hrůzou bychom oka nezamhouřili, protože čím později se průser objeví, tím kataklizmatičtější dopad mívá. A tak, když se nám šest hodin před odjezdem za krásami jižní Kréty náš nejmladší svěřil, že má už několik dní zanícenou stoličku, v podstatě jsme to vítali jako variaci na nám důvěrně známý proces útoku na naše odjezdové plány.
Naše karty nebyly z nejlepších, byl večer, nejbližší stomatologická pohotovost 100 km daleko a ráno musíme být na letišti. Long story short, neskutečnou shodou okolností je náš dočasný soused na patře zubař. Terka poprosila jeho ženu o konzultaci, a tak když se konečně chudák dostal v deset večer domů, zjistil že bude ještě dělat dobré skutky :) a svolil k noční návštěvě ordinace spojené s extrakcí rebelujícího moláru. Doma jsme byli o půl dvanácté, Terka už dávno spala, odjezd byl naplánovaný ve čtyři a zážitků přespříliš, ale ustáli jsme to se ctí. Jednou nám možná osud dovolenou zhatí…. but not today!
To bylo tak… všichni jsme potřebovali už někam vypadnout a jelikož jsme usoudili, že naši kluci už snesou i nějakou tu fyzickou námahu, volba padla na časně jarní turistiku v oblasti White Mountains na jihu Kréty. Nebudu si připisovat žádné zásluhy, celý ten fantastický nápad a převážná část organizace jde za mou skvělou ženou, já jsem se víceméně jen vezl. Plán byl v kostce takový, že poletíme pouze s příručními zavazadly, abychom mohli jít nalehko. Děti max 4 kg, my o něco víc plus dostatek vody, den turistika, den až dva pauza a pak do další štace. Letenky vycházely výrazně lépe do Heraklionu, odtud pak jezdí dálkové autobusy do Chanie (cca 2 hodiny jízdy). Lokální autobus do hor nebylo v našich možnostech stihnout, ale taxi na posledních 40 km stoji celkem akceptovatelnou částku, a tak se stalo, že jsme se o půl osmé večer ocitli v horské vesnici Omalos, před naším prvním noclehem, hotelem To Exari.
Pokoje byly po zimě malinko zatuchlé, ale čisté, pan domácí byl sympaťák a večeře a pivko na zahrádce navzdory rychle chladnoucímu vzduchu byly hezkou tečkou za dnem plným cestování :)
11.5.2025, Omalos – Agia Roumeli, 17 km
Ráno nezačalo nejlépe. Terka si mě vzala stranou, že měl Mikeš v noci 39° horečku a že zvažuje návrat do Chanie. Nastalou rozepři jsem kupodivu vyhrál mazaným argumentem, že teď ráno horečku nemá a u doktora budeme (zase) za debily. Moje poznámka o přírodním výběru a přežití silných kusů už byla pravda trochu navíc, ale výsledkem bylo že jsme těsně před osmou stáli v horském sedle u vstupu do soutěsky Samaria Gorge.
Naše první kroky vedly do bufetu :) Po snídani bohaté na cukry a kofein jsme stanuli u vstupu do národního parku. Ten se nachází ve výšce cca 1250 m n.m, a hned od prvních metrů nabízí dechberoucí panoramata teď v květnu ještě místy zasněžených vrcholků, hlubokých údolí a svahů porostlých horskými piniemi. Park oficiálně otvírá 1.5., ale letos z povětrnostních důvodů odložili otevření postupně o několik dní až na 6.5., takže ne že bychom byli úplně první návštěvníci, ale do první tisícovky bychom se vejít asi mohli :)
Stezka nás vedla serpentinami borovicovým lesem, občas kolem nás profuněla skupinka běžců nějakého extrémního závodu, kluci poslušně dupali, a kromě občasné svačinky vyžadovali jen potravu pro mozek ve formě debaty o jejich oblíbených PC hrách. Každých pár kilometrů bylo odpočívadlo, toaleta, nebo studánka, příroda se stále měnila a nemělo to vůbec chybu. Když se terén trochu vyrovnal, a klesání se zmírnilo, dorazili jsme do na levém břehu potoka ležící opuštěné vesničky Samaria s malým muzeem (které jsme přehlédli) a kostelem, kde jsem dali delší pauzu.
Asi ve polovině trasy se údolí začíná svírat až to vyvrcholí Iron Gates, místem kde jsou třísetmetrové stěny soutěsky od sebe vzdáleny snad jen čtyři metry.
Na třináctém kilometru pak leží dolní vstup do parku a údolí se více otevírá směrem k Lybijskému moři. Také se tu nachází toužebně očekávaný highlight tohoto trailu, bar Anaryki, kde si znavený poutník může konečně dát ledové pivo, což je mimochodem aspekt, který čačtí řečtí horalé hrubě podcenili.
Takto občerstveni jsme vyrazili směr Agia Roumeli, což je náš dnešní cíl. Je to malá vesnička, postavená okolo mola, na které přiráží lodě, přivážející a odvážející návštěvníky Samaria Gorge. Ve třetím století před jécéčkem tu stálo město Tarrha, dnes z něj zbyla jen mozaika před kostelem a pár amfor. Cesta sem nevede žádná, dostat se sem lze jen pěšky, lodí, nebo vrtulníkem. Pár restaurací a malých hotelů, dva nebo tři obchůdky a starý kostel, jinak nic. O hodinu později jsme už byli ubytovaní ve hotýlku Sweet Corner, v nejzápadnějším cípu zátoky. Unavení, ale nadšení, a to bez výjimky.
Nejtěžší máme za sebou, a to navzdory jednomu vytrženému zubu, jednomu zánětu močáku a jednomu nepřekonatelnému odporu k jakémukoli pohybu. Teď je třeba zregenerovat a dál budeme postupovat podél pobřeží na východ.
**12.-14.5. Agia Roumeli a blízké okolí
** Následující dny jsme strávili péčí o zdevastované údy, válením se u moře a chozením po tavernách. Mají tu hezký zvyk dávat po večeři na účet domu lahvičku rakie a jogurt s kandovaným citrusy a gdoulemi v cukrovém nálevu. Děckám to moc nejede, tak máme s Terkou dva dezerty. A rakia nejede ani Tereze, takže ze situace nejvíce těží patriarcha rodu :D
Jedinou výraznější událostí je výšlap ke zřícenině turecké pevnůstky nad vesnicí. Je na ní zajímavé zejména to, že nebyla stavěna proti hrozbě z moře, ale aby udržela rebelující horaly v soutěsce. Výlet to není nijak náročný, asi šestikilometrový, a je odtud parádní výhled. Já si přidám ještě i horní pevnost (asi 3km+) a kmen dostihnu až na pláži.
**15.5. Agia Roumeli – Loutro, 15 km
**Batohy zabaleny, voda doplněna, je čas táhnout o kus dál. Vyrazili jsme celkem brzy, na konci vesnice jsme se ještě zastavili v moc hezké taverně Rousios na výbornou snídani a kafe. Za vesnicí jsme se napojili na trail E4. Stezka se vine podél pobřeží, někdy po kamení, jindy pískem, jen moře, hory a zelená jarní Kréta.
Po pár kilometrech stojí na pláži kostelík sv. Pavla (údajně datovaný až k sv. Janu Xenovi někdy do 11. století) a u něj hippísácká hospůdka s naprosto neopakovatelnou atmosférou bezčasí. Strašná past, skoro se odsud nedalo odejít.
Stezka nijak výrazně nestoupá ani neklesá, přesto je stále na co koukat. Civilizace se nám zjevila náhle, po překonání nízkého hřebene se před námi otevřela široká zátoka na jejímž konci byl poloostrov, za nímž leží Loutro. Blíže nám ale v tu chvíli další překážka v cestě, taverna Dialeskari. Odměnili jsme kluky za vzorný pochod pozdním obědem, nebo možná brzkou večeří, v podobě krevet a sebe briamem, musakou a pivem a zase mazali dál.
Poslední kilometry začínaly nejdříve nejtěžším terénem toho dne, kdy se stezka změnila v takovou low cost ferattu, ale záhy po zdolání útesu jsme už pokračovali po asfaltu a v sedm večer jsme se spokojeně rozvalovali na hotelu Sifis, s výhledem na ikonickou zátoku městečka Loutro.
16.5., Loutro a blízké okolí
Loutro je malinká vesnička lemující zátoku podkovovitého tvaru. Je natolik fotogenická, že ji najdete snad na každé druhé krétské pohlednici. Jako skoro všechno v řecku, má za sebou dávnou historii, kdy ve starověku byla přístavem města Finikas ležícího ze západní strany poloostrova. Od přístavu se očekává, že bude chráněný proti vlnění a Loutro to velmi pěkně splňuje, s výjimkou situace, kdy fouká silný východní vítr. Což se samozřejmě stalo nám. Vlny během dopoledne rostly, až voda stříkala nad pergoly nábřežních taveren a přeběhnout plážičku ve vrcholu zátoky suchou nohou byl v podstatě nesplnitelný úkol. Navíc bouřka od Afriky přinesla ve vzduchu spoustu písku a všechno zalilo zvláštní žluté příšeří. Potomci byli celou situací poněkud nenaladěni, neboť měli v plánu se kompletně rozpustit v moři, což se za daného stavu mohlo stát velice doslovným. Jedinou šancí byla závětrná strana poloostrova, a tak jsme se vypravili podél pobřeží do Finikas.
Tam byla situace o poznání lepší, takže i když chlapci nestrávili u vody celý den, základní potřeby jsme naplnili. Po obědě v místní hospodě Old Phoenix jsme se vypravili zpět, tentokrát přes střed poloostrova, kdy leží další turecká pevnost z 19. století, Koules of Loutro. Celé to bylo jen 3km, tak nikdo moc neskuhral. Zbytek dne jsme tak nějak prozevlili.
**17.5., Loutro - Chora Sfakion, 8 km
**
A opět jsme se balili a vyráželi k finální zteči. Po snídani v malém bistru jsme se opět napojili na trail E4 a poctivě dupali podél pobřeží.
Stezka nás vedla mimo jiné i přes krásnou pláž Glyka Negra, kde jsme strávili snad dvě hodiny skákáním ve vlnách. Místní rybárna byla bohužel mimo provoz, tak jsme se ucpali nějakou müsli tyčí a šlapali dále.
Poslední část před vstupem na asfaltovou cestu prudce stoupá a vede zářezem v boku vysokého útesu. Vypadá to dramaticky, zejména zespodu, ale ve skutečnosti je to celkem pohodlná cesta.
Kolem páté jsme dorazili k našemu cíli, hotelu Alkion, ležícímu na místní rivě.
Chora Sfakion je správním městem celé oblasti a ačkoli jsem byl původně velmi skeptický, příjemně nás překvapila. Dokonce bych řekl že měla mnohem autentičtější atmosféru než turistické cíle Roumeli a Loutro (jakkoli jsou obě místa fajn). Tady to tak nějak bylo méně pro cizáky a více všednodenní. Je tu i malá marína, kde se zdá se dají půjčit dvě nebo tři plachetnice, nábřeží plné hospůdek a hned vedle zadního východu z našeho hotelu malá kaplička, spolu se dvěma stolky taverny schovaná pod staletým cypřišem. Mír a klid pro znavené poutníky.
18.5.-19.5., Loutro – Heraklion
A to byl v zásadě konec našeho putování. Ráno jsme se zapakovali, dali si snídani v místní kavárně a pivko ve skvělé a levné gyrosárně u přístavu a v 11.00 vyrazili autobusem s přestupem do Heraklionu. Ubytovaní jsme byli v hotýlku Antikristo, kousek od letiště u dlouhatánské písečné pláže, kde jsme strávili zbytek dne.
Ráno, před odletem, jsme vytáhli na děti náš tajný trumf, pozitivní zážitek nakonec, odměnu, nebo držhubné, to je otázka úhlu pohledu. Spíše odměnu, protože to kluci zvládli mnohem líp, než jsme mohli doufat, a ve finále se tvářili že i ty pozitivní zážitky nějaké byly. Každopádně jsme se před odletem ještě vypravili do velkého aquaparku východně od Heraklionu a podle počtu toboganových odřenin jsme si to asi všichni vrchovatě užili.
Kréta mě překvapila a nadchla, zejména ta jižní, kde je to všechno ještě malinko jinak, pomalé, a tak nějak starosvětsky jednodušší. Díky skvělé Terezčině organizaci a píli a díky mé lenivosti (že jsem jí do toho nekecal) to bylo hlaďoučké a všechno klaplo dokonale. Ovšem příště… příště přitvrdíme a vynecháme z toho „střechu nad hlavou“ a vyrazíme se stanem na punk, ale o tom zatím ani muk, nechceme nikoho vyplašit:)
Děkujeme Terezko za skvělý nápad, organizaci a energii, kterou jsi nás všechny provedla tímhle úžasným dobrodružstvím:)
Důkazní materiál k nahlédnutí.