Sedm statečných - září 2014

První kapitánská plavba je v životě jachtaře velká událost. Může proběhnout idylicky, umožnit člověku získat další zkušenosti a určitou míru jistoty. Nebo se může změnit v noční můru, která srazí sebevědomí jachtařovo až na nejhlubší dno Mariánského příkopu a ovlivní jeho rozhodnutí na mnoho let dopředu. Vše je ovlivněno mnoha aspekty, z nichž na některé absolutně nemáme vliv, ovšem další neméně důležité jsou plně v našich rukou. Do první skupiny patří počasí a třeba i skryté vady charterované lodi, do té druhé pak poctivá příprava a výběr správné posádky.

Celý smysl naší rodinné navalizace je založen na volání po svobodě, na lásce k moři a společné touze to sdílet spolu. Je mi jedno, zda budeme na lodi sami, nebo s osmi kamarády, od začátku jsem při učení měl před očima jasnou vidinu plavby s Terkou a naším Matesem.
Na druhou stranu, ve světle konfrontace s realitou, s tím co všechno se může stát, jsem si čím dál tím jasněji uvědomoval, že na první plavbě budu už tak dost nervózní, natož abych ještě zvládal řešit pobíhajícího Matěje, který má zatím ještě občas problém s chůzí i po zcela rovné zemi. Na to abych do takové situace uvedl svoji rodinu jsem se prostě necítil dostatečně kompetentní. Po dlouhém jednání na rodinné radě padlo rozhodnutí. Je třeba nabyté vědomosti překout ve zkušenosti praktické a to pokud možno ještě za tepla.

Tím vznikla potřeba sestavit posádku a k takovému úkolu lze přistupovat různě. Dávno už nefunguje osvědčená praxe, kdy v krčmě zpijete patřičný počet nešťastníků do němoty, aby se nazítří probudili již daleko na volném moři na cestě do Nového světa. Ne, časem se ukázalo, že je to ekonomicky nevýhodné, protože kořalka je čím dál dražší a unesení navíc mnohdy nemají ten správný zápal pro mořeplavbu. Další možností je mazanými argumenty a dezinformační kampaní nalákat bezelstné a důvěřivé, kteří vám v lepším případě dokonce vaši plavbu zaplatí. I tady ovšem hrozí, že vám budou ručně vytýkat rozdíl mezi vybájeným prosluněným ideálem a poněkud sportovněji laděnou realitou.

Já jsem se rozhodl jít na to jinak. Svým nadšením a zápalem nakazit patřičný počet pacientů, ale nemazat nikomu med kolem huby. Potřeboval jsem sehnat optimální počet bezmezně odvážných jedinců, osvědčených v jiných krutých podmínkách a ochotných v případě nutnosti pro naši věc i položit (něčí) život :) Základním předpokladem byla klidná nekonfliktní povaha, nenáročná údržba, smysl pro humor a odolnost vůči stresu. Takové hrdiny naší doby není jednoduché najít. Mě se to myslím podařilo více než dobře:)

Když jsme v sobotu 6.9., kolem půl druhé ráno vyráželi půjčeným mikrobusem směr Chorvatsko, na palubě byli Vlastík (první důstojník a ekonom výpravy), Laďa (palubní technik), Karel, Honza, Kedar a Miřec (výživový poradce a odborník na pránickou stravu), všechno odborníci na slovo vzatí a jachtingem nepolíbení:) Cesta ubíhala v duchu bezvýznamných půtek o volbu aktuálně přehrávané hudby, ve kterých měl stejně poslední slovo pofiderní přehrávač s vlastním názorem na věc.

Po cca 10 hodinách jsme dorazili do Pirovacu, výchozího bodu našeho putování za poznáním. Naše loď je letitá Bavaria 34, cca 13 let stará, nicméně použitelná. Jmenuje se Rose. Kontrolou dle checklistu jsme poctivě našli vše náležité, co jsme nenašli jsme si nechali najít, případně přinést. Plachty unavené, nicméně bez viditelných kazů, motor startuje na drc (chacha), systémy fungují, nádrž ukazuje 100% (chachacha). Po zhlédnutí vnitřního uspořádání přístrojového panelu jsme museli konstatovat, že to co je zřejmě chorvatský standard, by u nás bylo vyhodnoceno jako kritický izolační stav:) Laďa, věrný své stavovské cti, prohlásil: „dejte mi šroubovák a jestli na té lodi vedle nikdo není, tak to tu dáme do kupy“. V čemž jsme mu samozřejmě zabránili, neboť nestojíme o mezinárodní incidenty. Alespoň ne první den.

Nastěhovali jsme zásoby piva (275 ks), vybraných destilátů (výběr deseti oblíbených druhů). A také nějaké potraviny :) V posádce máme tři chlapy přes dva metry a salon je velký jako větší špajz, ale „dobrých lidí se vejde“ a my jiné než dobré nemáme:)
První panák na uvítanou, první reálné pokusy o instruktáž (můj šestidílný mailový rychlokurz nepadl na úrodnou půdu). Jsme hotoví po cestě, dnes se nikam nepoženeme, takže napsat rodinám a relax.
Decentní uvítací večírek, v maríně patříme k těm tišším.
Sledovat chlapy jak se soukají do kajut je celkem sranda, je to jak když si dva pořádní řízci zkoušejí obléct jeden kabát. Já spím v saloně, neboť se cítím povinován jako organizátor dát v ubytování přednost ostatním (a navíc je to stejně nejpohodlnější, jen to nikdo neví :) ).

Neděle 7.9.2014
Pirovac – Kakan; napluto cca 34 NM
Ráno vstávám první, jak jinak. Nebe je čisté, všechno hraje jak má, ale stejně jsem nervózní jak pes, čeká mě první vyplutí.
Postupně se probouzí posádka, snídaně, poslední návštěva umývárny. Je čas.
Nahazuju motor, vysvětluju co je třeba. Loď ne levoboku vyjela před svítáním, alespoň o jednu starost míň. Dávám pokyn na mooringy, uvolňujeme záďové lana, zvyšuju otáčky, kormidlo doleva. Plujeme. Piece of cake:) Nicméně, tep mám i tak závodní.
Míjíme marinu Hramina, blíží se úžina a lodí nějak rapidně přibývá. Zpomaluju jak jen to jde, před námi nějaký dobrodruh zkoušel projet na plachty a jelikož padl vítr, začíná se to štosovat. No děkuju pěkně.Jsme venku z úžiny a já si dělám velký odstup, než točím jihovýchod. Vypadá to, že se všichni usmívají, asi mají v kapitánovy schopnosti důvěru. Na rozdíl ode mě.

Ještě pár mil lemujeme Murter, pak zamíříme na Žirje. Stále nefouká, sice si cvičně vytáhneme plachty, ale moc smysl to nemá. Ok, pauza, koupeme se, paráda.
Ovšem když paráda skončí, zmáčknu startér a ozve se jen zdvořilé ticho. Krve by se ve mně nedořezal. Kontrolujeme rozvodnou desku, tam je všecko v pořádku. Laďa se ujímá své funkce a záhy diagnostikuje, že naše ranní nahození motoru byl poslední křečovitý záškub v jinak velmi dlouhém a plodném životě naší startovací baterie. Motor nahazujeme přehozením kabelů na baterii provozní. Do mariny se nám nedaří dovolat. Rozhoduji se nevracet, naivně si představuju, že v takové kritické a nestandardní situaci pošlou někoho s novou baterkou na naše večerní kotviště.

Pokračujeme na Žirje, do zátoky Vela Nozdra. Prvně házím kotvu, tudíž mi žádná skála nepřijde dost vzdálená, žádný břeh dostatečně bez pohybu. Ve skutečnosti kotva drží výborně, je schovaná v písku i skusem řetězu. Vaříme oběd. Jsem pořád jak na trní, nebyl ten břeh před chvílí výrazně dál?
V tom začíná decentně foukat a to už je trochu moc. Odkotvujeme a míříme do úžiny mezi Kakan a Žirje s tím, že si zaplachtíme. Nejdříve cvičím s klukama přetažení geny z jedné strany na druhou, jde jim to celkem rychle, tak přidáváme hlavní plachtu a brázdíme mezi ostrovy nahoru a dolů, kluci si to začínají užívat.
Když se dost vyblbneme, obeplouváme severozápadní ostroh Kakanu. Vítr máme ze zadoboku, když se najednou dostáváme do větrného stínu a zpomalujeme. Říkám si, že to užuž nějak přetlačíme, a v tom dostaneme facku z druhé strany, vratipeň nám přelítne nad kokpitem (ne nijak divoce ale přece) a loď se stočí přídí proti skalnatému pobřeží. Krve by se ve mně nedořezal (opět), zato hmatatelné důkazy smrtelného úleku bych mohl vyvážet do zemí třetího světa.
Na zbytek energie dokončuju započatý obrat, a stavím loď proti nedomrlému vánku a zádí k pobřeží. Plachty se velmi neochotně nalejou, ale tah tedy generují minimální, rychlost kolísá mezi 0-1 knt. Mezitím hystericky řvu: „Laďo , motor!“ Načež se mi dostává zcela nekorektní odpovědi z okénka ve výši kotníků „ Jděte všichni do hajzlu, sem si teď lehl!“

Tady bych si dovolil odbočit:) Plavbu na motor zvládali od začátku všichni s klidem. Ne tak plavbu na plachty. Naši kolohnáti Miřec a Laďa sledovali naše počínání s jistým despektem a jejich výrazy byly stále zachmuřenější. Nakonec oba svorně prohlásili cosi o velké únavě a odebrali se do svých kajut. U Ladi to bylo navíc umocněno zážitkem, který jsme mu nechtěně dopřáli. Když jsme totiž cvičili obraty mezi Kakanem a Žirje, Laďa se rozhodl odpovědět na volání přírody a musím tedy podotknout, že s naprosto nešťastným načasováním. Břeh se blížil a ačkoli jsem to odkládal co to šlo, nakonec jsem musel zavelet Re. V malé koupelničce to muselo být nevídané rodeo, alespoň tak usuzuji podle frenetického řevu. Ale vraťme se k naší nepříjemné situaci…

Bez větru, 50 m za zádí břeh a my pomalu splouváme k němu. Motor nejde nahodit, protože naše baterka odešla do křemíkového nebe, nebo kam to chodí všechny hodné baterky, když doslouží. Palubní technik není dostatečně informován a trucuje ve své kajutě (což by mohlo být označeno za vzpouru, že :) ). Naštěstí Vlastík (jak je mladý, tak je inteligentní) skočí do salonu a během minutky najde nářadí, které si Laďa zákeřně schoval a kabely přehodí. Já zatím zběsile mačkám startér a hypnotizuju blížící se břeh. Motor zablafá, povedlo se. Ruším hnědý poplach, balíme plachty, dnes toho bylo tak akorát dost. Vyvazujeme se na bójku u ostrůvku Borovnjak Veli a já si jdu dát alespoň decáka rumu :)

Pondělí 8.9.2014
Kakan – Veli Drvenik; napluto 44 NM
Dnešní mise je jasná, po dohodě s base managerem se máme dopravit do mariny Seged pro novou baterii. Je to kus cesty, tak po snídani nahazujeme motor a velmi ekonomickou rychlostí se suneme a jihovýchod. U Primoštenu nám komplikuje život nějaká regata, které musíme uhnout, jinak bez zvláštních událostí. Sluníčko pálí, vítr se nedostavil. Každý den tu zažívám nějakou novotu, dnes to bude přistání v dost exponované marině. Nervozita je opět tu. Naštěstí (asi) máme jen najít osamocenou Bavarii 45 a ta je hned v prvním bazénu. Obhlížím situaci a zdá se mi že ten průjezd je zoufale malý, že tam není dost prostoru k jakémukoli manévru. No katastrofa. Otáčím se před vjezdem a přehnaně pomalu couvám. Loď mi splouvá a ani za boha nejsem sto posadit loď na ty mooringy, které ukazuje obsluha. Opět můj problém s prázdným molem:/ No tak prostě těsně vedle, no. Dotankujeme vodu, mezitím přijíždí technik a montuje nám krásnou, novou a především výrazně předimenzovanou baterku. Zůstat tu by bylo pěkně drahé, přeplouváme tedy na kotviště u Veli Drveniku u ostrůvku Krknjaš, kde se neomaleně vmáčkneme na poslední volné místo. Večer malá párty, Laďa měl dnes vařit Fenomenální guláš, ovšem ze všelikerých různých objektivních důvodu se tak nestalo. Jsem nervózní z kotvení, tak spím v kokpitu s jedním okem otevřeným, ale nic speciálního se neodehrálo.

Úterý 9.9.2014
Veli Drvenik – Vis; napluto 32,7 NM
Ráno vstávám za úsvitu, než se proberou ostatní, stihnu si zaplavat a postavit na kafe. Stáhnu z internetu počasí a dívám se na chorvatské meteo. Včera nás nějací kluci z vedlejší jachty varovali, že ve středu má přijít nějaký průser. Vypadá to, že měli pravdu, středa večer silné bouřky ze severozápadu, čtvrtek vítr a déšť.
OK, na Hvar se opět nepodíváme, zítra bychom se měli pro jistotu začít vracet.
S tím se ovšem pojí hluboká vráska na mém čele. Větru moc nebylo, motor jsem sice držel kolem 2000 otáček, to ale nevysvětluje, proč budík stále ukazuje plnou nádrž. Jsou tu dvě hypotézy, buď jedem na jaderný pohon, nebo je ten budík mrtvý jako Elvis. Což nás staví před další otázky, byla ta nádrž na začátku plná a v případě, že ne, kolik nám ještě zbývá nafty… No, trochu nezodpovědně budeme optimisticky předpokládat, že je to v pořádku a vyrážíme na Vis:)

Přeplavba dlouhá, delfíni, koupání, vlečení na laně a tak… Na oběd už stojíme na kotvě v zátoce západně od Komiže. Na svahu nad mořem je tam nějaká poválečná fortifikace, konkrétně tři dělostřelecké bunkry, oddělená pozorovatelna a to všechno je spojené desítkami metrů podzemních chodeb, vzduchotechnikou, sklady a ubikacemi. Celé jsme to tam s Karlem prolezli, nicméně žádného Titova pohrobka jsme tam nenašli.

Odpoledne zvedáme kotvu a odplouváme do zátoky u města Vis. U ponorkového bunkru je už jedna loď vyvázaná, tak hážeme kotvu na 5ti metrech hloubky ve vrcholu zátoky. Je to tu dost těsné, mám nutkání vyložit záložní kotvu jako psaníčko na kotevní řetěz. Nakonec to ale nebylo třeba, loď do rána krásně držela směr. Párty tentokráte jakási veselejší, po nočním koupání se rozhoduju nespat venku a upadám do mrákot v salonu, ke značné nelibosti Ladi, který si dělal zálusk na moje místo:)

Středa 10.9.2014
Vis – Žirje; napluto 47 NM
Ráno vstávám čerstvý jako rybička (v tůni pod chemičkou). S překvapením zjišťuju, že pro Miru a Laďu se pařba poněkud protáhla a s malou technickou pauzou po ránu zvesela pokračuje dál. No nazdar hodiny, zrovna když máme v plánu nesměle nakouknout do civilizace. Ve Visu je totiž benzinka a navíc chceme dokoupit nějakou zeleninu a ovoce.

Vis je docela hezké městečko, rozhodně je přinejmenším zasazený do hezké scenérie. Zátoka je poměrně hluboká, přičemž benzika je v jejím západním rameni. Před ní stojí na kotvách jachty, mezi kterými se proplétáme. Pouštím před sebe jednu jachtu, abych viděl jak ke stojanu najet a setřásl nervozitu.
Nakonec manévr na jedničku, bodrý chorvatský frikulín mi podává tankovací pistoli a pořádně si nás prohlédne, načež shledavše stav věcí vážným, mizí ve své budce. Vyložíme zeleninový výsadek, na palubě zůstává se mnou jen Vlasťa a Karel. Natankovali jsme po víčko cca 33l. Necítím se kompetentní posoudit, zda je to moc nebo málo. Faktem zůstává, že jsme doposud ujeli 125NM, z toho (odhadem) cca 80 NM na motor. Motohodiny bych opravdu jen odhadoval, to nemá smysl, výsledkem je že máme konečně klid, co se paliva týče a to je hlavní.

Neméně důležité je poznamenat, že v tento čas a na tomto místě se Laďa stal definitivní a nesesaditelnou hvězdou zájezdu. Po natankování jsme s Rose odpluli od benziny k městskému molu počkat na kluky. Ti při nájezdu na místní Ovoce a Zeleninu přišli shodou bizarních okolností (nebudu tu nikoho podezřívat) o Laďu, který se ověšen rajčaty a nektarinkami vydal zpět k benzině. Jaké muselo být jeho překvapení, když u stojanu nenašel náš škuner! Neváhal a navzdory jazykovým bariérám si slovy „I´m please binokular!“ vyžádal u obsluhy optiku. No, jen si to zkuste a uvidíte, jak pochodíte. Aby tahle magie zafungovala, musí být buď obzvláště příhodná konstelace hvězd, nebo musíte být Laďa. Nikdo totiž nedělá potíže dvoumetrovému, zarudlému cizinci, který na sobě má jen plavky a našupováky, dvě igelitky plodů místní zemědělské produkce, v očích výraz ke všemu odhodlaného a všemi zrazeného psance a ke všemu o sobě tvrdí, že je dalekohled:)
Po štastném shledání a chvíli osočování a obviňování, vyplouváme ve všeobecném souladu směr Žirje.

Když jsme zhruba v polovině cesty, začíná hezky foukat od přicházející fronty, krásný jachting. Ze začátku máme docela hezký postup, ale někde na úrovni Rogoznice to s ohledem na vývoj na obzoru balíme, startujeme motor a za začínajícího deště se vyvazujeme na bójce v zátoce Vela Stupica. Bohužel nejlépe krytá místa jsou dávno obsazena, na nás zbyla bóje v ose zátoky, z čehož nemám dobrý pocit. Na bójku jsme vyvázáni dvěma lany (jako ostatně vždycky), ty vydrží, tak snad je ukotvení bóje taky v pořádku. Kontroluju palubu, všechno vypadá OK.
Laďa opět neudělal guláš. Posedíme, malinko popijeme a v bázni boží jdeme spát.

Čtvrtek 11.9.2014
Žirje – Kaprije; napluto 14,5 NM
Začalo to asi ve tři ráno, nebo možná o trochu dříve. Vítr zesílil a déšť také, blesky kam se podíváš. Kontroloval jsem polohu, ale loď držela a ani vlnění nebylo nijak strašné, tak jsem šel zase spát.
Ráno pořád pršelo, tak nebylo kam se hnát. Říkal jsem si, že udělám kafe, než to přestane úplně. A pak se najednou se strašným tramtarará roztrhla obloha, začalo pršet v podstatě vodorovně, vítr byl takový, že se nehodilo vyjít do kokpitu a řval jako osel s kolikou. Chvílemi nebylo vidět ani z hlavní lukny na čelen. Člun uvázaný na přídi se vysmekl a vítr jej přehodil přes reling a plácal sním o bort lodi. Stál jsem u kormidla, držel se oběma rukama a lítal nahoru a dolů, a doprava a doleva, jak to zrovna přicházelo. Netuším, jestli ta největší divočina trvala 30 minut, míň nebo víc, ale mazec to byl slušný. Jak to trochu polevilo, vyběhl jsem na příď převázat člun. Všiml jsem si, že sousední lodi to roztrhalo biminy úplně na fáborky. Na některých lodích v okolí postávali kapitáni také u kormidla, někteří s nahozeným motorem, jinde nebylo vidět ani živáčka. Zda je to otázka zkušenosti a zodpovědnosti, nebo naopak mazáctví nebo nedostatku odvahy vážně nevím, já bych stejně v podpalubí bez informací nevydržel. Déšť pomalu ustával, zato do zátoky přišlo slušné vlnění od moře a my jsme na té bójce lítali jak v kreslené grotesce. Situace se postupně uklidňovala, a pokud mohu posoudit, žádná další loď neutrpěla škody. Do moře se asi vylila žumpa místní restaurace, neboť pach sirovodíku naplnil beze zbytku celou zátoku. Pokud měl někdo z přítomných náběh na mořskou nemoc, tak tenhle puch byl zaručeným způsobem, jak to dotáhnout do vítězného konce.
Po poledni se situace uklidnila natolik, že jsme se rozhodli přesunout do lépe od moře kryté zátoky na ostrově Kaprie. Moře bylo dost rozbité, posádka nejevila pochopení pro mé jachtařské ambice a tak na plachy nedošlo. Večer bójka u městečka Kaprie, s výhledem na dvojitou duhu.

Pátek 12.9.2014
Kaprije – Pirovac; napluto 36 NM
Ráno vstáváme s Vlasťou v podstatě zároveň, nikomu dalšímu se z pelechu nechce. Odvazujeme tedy Rose sami a vyplouváme směr Kornati. Dnes mám poslední den, do mariny by to byl kousek, tak se ještě tečneme Národní Park. Tak pěkné to tam je, příště se tam možná budeme exponovat více. Propluli jsme kolem Kurby a průlivem mezi Smokvicou a Kornatem zpět na Murtersko More.
Krásně se rozfoukalo, tak jsme pendlovali mezi Murterem a Kormatem, třikrát tam a zpět. Nejlepší jachting za celou expedici vůbec. Taky nějaké koupání bylo. A víte co? Laďa udělal obědu fenomenální pondělní guláš:)
Pomalu se připozdívá, tak nezbývá než zahájit návrat. Průliv, Hramina, pak ještě trocha plachtění za Murterem. Začíná zesilovat Jihovýchodní vítr, tak to neprotahujeme a poslední dvě míle motorujeme. Jsem pořád nervózní, nicméně i tak jsme přistáli z první, myslím, že můžu být spokojen.
Večer ještě jdeme přeměnit zbytek lodní kasy v buržoazní opulentní večeři, přičemž cestou morově zmokneme. Hospůdku jsme našli hezkou a večírek se velmi povedl. Probíráme právě ukončenou plavbu, vypadá to, že si každý našel co hledal, nebo co potřeboval, panuje spokojenost. A tak to má rozhodně být:)

Tak je to za námi, má první kapitánská plavby skončila. Napluli jsme 206 NM, čelili technickým závadám a nepřízni počasí. Foukalo méně, než mohlo, ale špatné to také nebylo, sluníčka bylo dost, koupání také. Potkali jsme delfíny, ovšem ti pochopili, že tady končí veškerá legrace a drželi se od nás v bezpečné vzdálenosti.
Mohl bych napsat: „ Příběh, postavy a jména jsou smyšlená, veškerá podobnost s ději či žijícími osobami je čistě náhodná.“ …jenže by to nebyla pravda, ono se to stalo a tihle lidé opravdu existují. A to je dobře, je fajn mít takové kamarády. Myslím, že jsme to zvládli velice dobře a to z velké části díky výborné partě.

Takže Salut námořníci! Bylo mi ctí se s vámi plavit. A kdykoli s každým z vás rád vypluju znovu… ještě jsme neřekli poslední slovo:)