Velká Mončičí plavba - září 2015

Asi každý člověk má na tomto světě něco, co v něm rezonuje na nejvyšší možnou míru, co jej naplňuje i sžírá zároveň. V případě mne a mé ženy je to bezesporu moře. Ovšem touha po moři, vábení racků, modrý horizont… to je pro běžného středoevropského plebejce poněkud nevhodná závislost a nezanedbatelný problém, neboť málo komu se podaří tuto touhu naplnit bezezbytku ať už z časových, či finančních důvodů. Jednou možností je se tomu poddat bez ohledu na následky a obětovat všechno dosavadní suchozemské, druhou možností je naučit se žít s přetrvávajícími abstinenčními příznaky a dopřát si alespoň to nutné minimum pro přežití. Ačkoli ta druhá cesta je takovým polovičatým řešením, je z mnoha důvodů prozatím i naší volbou. Důležité je neustrnout a postupovat, byť drobnými krůčky, vpřed. Na každé takové cestě leží milníky a naším milníkem v Rumovic navalizaci byla pro tento rok první rodinná plavba.

V plamenech Hory Osudu byl ukut děsivý plán, byly podniknuty kroky a provedeny činy, jež zhatily předem jakýkoli odpor, matky byly odděleny od synů a temná věštba se začala naplňovat.

Jinými slovy jsem domluvil u vyděšené babičky týdenní babysitting pro Matěje i Pučmelouna, s odřenýma ušima jsem ustál bouři hněvu od své milované a Terka provedla nábor kamarádek pro svou/naši posádku. Velká Mončičí plavba mohla být započata.

A takto se to nakonec odehrálo….

Téměř kompletně dívčí posádka, navíc 90% prvoplavci, to se může jevit jako pěkný záděr. Ne tak posádka Mončičáků :) Ta se od bohapustého chlapince liší naprosto zásadně. Tak v prvé řadě jsou děvčata obecně menší a skladnější, méně toho sežerou a mají i jinak odlišné stravovací návyky. Například kořalky jsme vezli jen 3 litry, piv jen 120, zato vína 20 litrů :D Jinak by se tam určité podobnosti vypozorovat i daly…

Také k odborné přípravě přistoupili Mončičáci výrazně zodpovědněji. Přinejmenším si můj korespondenční jachtařský rychlokurz alespoň přečetli. Ve finále to zase takový rozdíl nebyl, ona praxe prostě nahradit nelze, ale alespoň já jsem měl neoprávněný pocit dobře odvedené práce.

Cesta do Pirovacu probíhala za vytrvalého deště, k nemalé nevoli slunce chtivých smaženek. Já jsem neztrácel dobrou náladu a ve snaze povzbudit i ostatní jsem se nezdržel prohlášení typu „počkejte za tunel Svetni Rok, tam se to dycky roztrhá“. Když jsme pak inkriminovaný kouzelný tunel nechali za sebou, atmosféra poněkud zhoustla. Po chvíli jsem do šumění deště musel přiznat, že tentokrát to tak úplně nezafungovalo.

Přesto déšť pomalu ustával a občasné modro mezi mraky mě zachránilo před rozsápáním. V ostatních ohledech cesta proběhla v pohodě, a krom zákeřného pokusu chorvatského bandity na cestarině, který se nás pokusil natáhnout o 120Kuna, se nic zásadního neodehrálo.

Loď jsme přebrali bez problémů, je to opět Bavaria 34, cca 13 let mladá a jmenuje se Camelia. Zdá se mi v o něco lepším stavu než loňská Rose (která ostatně stojí vedle nás).

Kolem 15.00 jsme byli komplet nastěhovaní, nicméně přes mocné pnutí jsem odolal, a s výhledem na postupné zlepšení počasí odložil vyplutí na brzké nedělní ráno. Alespoň byl čas na MOB a rádio (teoreticky), lana a uzle (prakticky) a jiné machrování… Na povrch vytanuly první problémy, zejména terminologie. K tomu se ovšem vrátím později. Večírek byl mírný, malá procházka po večeři a záhy na mě dolehlo celonoční řízení, takže jsem s Terkou zanechali partu kypícímu najtlajfu a v bázní boží zalezli do betle.

56 Pirovac odpoledne — Autor fotografie: Marek Křížan

**Neděle 6.9.2015
Pirovac – Žirje (Vela Stupica), napluto 23,8 NM
**
Ráno jsme s Terez vstali před sedmou, plní odhodlání a nadšení. Dost bylo čekání, moře volá. Jenže ouha, mocný 25hp agregát Volvo Penta vydává pouze teskné „Bleh“ a odmítá spolupracovat na jakékoli formě pohybu. Nepanikaříme, nezoufáme, přece jen, raději selhání v dosahu čackých jinochů od chartrovky, než na volném moři jako vloni. Bohužel si marineros rádi přispí, takže čekáme asi do 9.00. Zmermomocním prvního technika, který bravurně analyzuje chybu jako mrtvou baterii. Nezdá se mi to, protože ta herka nechytá ani s přívodním kabelem v napájecím sloupku a navíc jsem ji včera měřil a byla cajk, nicméně technik odchází hrdě a s hlavou vztyčenou, že nám pošle kolegu elektrikáře. Tomu taky nechybí sebevědomí, než zjistí, že to není ani baterkou, ani startérem. Pak se už jen škrábe na hlavě a mumlá „ Crazy electronics, crazy electronics“. Nakonec volá nějakému místnímu Volvo guruovi a rozebírá a lihem vymývá spínací skříňku. A už si to brumlá, Penťák jeden:) Taková blbost, ale přijít na to…

Mezitím proběhly všechny úkony ranní mončičí hygieny i snídaně. Takže na druhý pokus, vpřed.
Terezka a Luke k mooringům, Petra a Martina zadní lana, Lenka v pohotovosti ve středolodí. Máme jen mírný vánek do zádě, který nám odpustí drobné nedostatky a zmatky a tak hladce opouštíme bezpečí u mola a vyplouváme kolem nových mol z mariny. Šklebím se jak pavián co našel klíčky od banánové plantáže.

Nálada je výborná, připíjí se Neptunovi, míjíme Hraminu a záhy vyplouváme na Murtersko More. S tímhle ansámblem si netroufám vybalit prádlo hned na prahu, ale po chvíli se odhodlám, s tím že jim to tak nějak ukážu a zároveň si vyzkouším to obskákat sám. Inu nedopadlo to úplně na jedničku. Vítr, nebo spíš vánek, se dvakrát zatočil a pak lehnul, plachty ani naplácnou a čtvero párů očí na mě tázavě hledí, jestli tohle je už ten jachting. Pátý pár očí, patřící mé ženě, se mi nepokrytě směje. Nu což, alespoň jsme si to zkusili, no:)

Motorujeme směr Žirje, koupačka a tak. Dokonce potkáváme delfíny, Momčičáci piští štěstím. Nakonec přece jen přifoukne, tak cvičíme obraty, stoupáme proti větru, až můžeme konečně odpadnout na bočáček a krásně si zaplachtíme až k zátoce Vela Stupica.

Bójkový lovecký tým (Terka a Luke) je instruován, bójka vybrána, odlovena, vše na první dobrou, jako z učebnice. Mončičí hrudi se dmou námořnickou pýchou, první úsek naší plavby je za námi :)

Příjemně překvapil správce bójkového pole, řekl si o 100Kn (což je rozhodně méně než praví ceník). Zřejmě jej rozhodily půvaby posádky…
A začal večírek. Padlo rozhodnutí navštívit místní konobu a dát si véču. To se snadno řekne, ale když člověk nemá přívěsný motor k bayboatu, zbydou mu jen stará osvědčená vesla. A když do zátoky připlujete v podvečer a chytnete bóji daleko od břehu, zřejmě se trochu nadřete. Tady ovšem narážíme na další výrazný rozdíl mezi mužskou a ženskou posádkou a berte to jako varování příštím generacím. Ženy totiž na rozdíl od chlapů nebaví jen nasávat (atmosféru) v kokpitu, ženy chtějí na břeh. Vždycky a za jakýchkoli podmínek. Proto nepohrdejte přívěsnými motory, já už to taky neudělám:)

No, na dvakrát jsme se tam nějak přepravili. Při druhé cestě jsme dokonce navázali družbu s nějakými brňáky na strašlivém 56ti stopém šífu. Byli docela fajn, tak jsme jim tam v krátkém čase udělali škodu na zásobách truňku a pokračovali jsme za zbytkem osazenstva. Hospoda parádní, grilované ryby delikátní, bramborový a zeleninový salát famózní. Samá superlativa :) Velmi povedený první den.

**Pondělí 7.9.2015
Žirje (Vela Stupica) – Vis (Komiža), napluto 40,9 NM
**
Ráno jako malované, po předvčerejším zamračeném nebi ani památka. Což je dobře, neboť nás dnes dle dohody čeká dlouhá přeplavba (nejdelší z celého týdne), takže sice v poklidu, ale relativně záhy, opouštíme bójku a tradá na Vis. Funí nám krásný zadobok, tak to docela šviháme. Jak rychle, to netuším, nefunguje nám log (a ani teploměr a ukazatel paliva :) ). Snad alespoň hloubkoměr ukazuje správně…

Po nějakém čase se na některých tvářích objevuje známý zadumaný a později až zachmuřený výraz. Nepomáhá ani Kukulín, ani Kinedril, obzvláště když se do toho zapojí pasivní inhalace nikotinu. A tak tu máme první krmení rybiček:) (Martina). A druhé krmení rybiček (Lenka) :).

Kolem půl dvanácté nám lehnul vítr, takže to smotáme a za občasného koupání pár hodin motorujeme. Nejdříve postižené, pak i ostatní stavím za kormidlo, což je proti mořské nemoci nejlepší, přičemž je pořizována náležitá fotodokumentace.

53 Vis na dosah — Autor fotografie: Marek Křížan

Míjíme Svetac a rychlostí cca 4,5KN (podle GPS) se blížíme k Visu. Malinko přifoukl zaďáček, tak vytáhneme alespoň genu a jedeme v kombi modu, možná o uzlík rychleji. Už se připozdívá a do Komiže se stahuje spousta plachet, tak jsem trochu v tenzi, zda se chytneme. Ovšem bójek je k dispozici hromada. Fouká nám teď do zad a dost to tu vlní, tak nám s odlovem bójky pomáhá klučina z Port Authority, ačkoli to myslím nebylo nezbytné. Hned nás taky stáhne o 250 KN, což je za bójku tedy celkem dost, ale co už… Zátoka s městečkem a horami v pozadí je nádherná a život sladký, tak co.

Malá Camélka sebou na bójce docela mele, později se to trošku uklidní. Do města odmítám veslovat, tak dneska večeře na lodi a kokpitpárty.

**Úterý 8.9.2015
Vis (Komiža) – Vis (Vis), napluto 25,5 NM
**
Dneska máme flákací den, přispíme si a pak do města na nákup. Nadvakrát odvozím naši sestavu na pobřeží, člun vyvazujeme s dovolením rybařícího děduly k malinkatému molu a šup šup na prohlídku Komiže (akce asi tak na 20 minut). V pekárně kupujeme cosi ke snídani, kruh a vedle v konzumu rajčata.

Nad městem, mezi vinohrady a olivovníky je krásný kamenný kostel se hřbitovem. Ten si vytyčíme za cíl. Je odsud parádní výhled na zátoku se zakotvenými jachtami, Komižu i protilehlé Biševo.

Po poledni, v klidu a míru, vyplouváme jako skoro poslední. Obeplouváme Biševo, koupeme se (včetně obligátního vlečení na laně). Posádka se tváří zkušeně, tak předávám kormidlo a milostivě se uvoluju uvařit své proslavené Mexické fazole (skromně musím prohlásit, že se mi opět povedly :) ).

Na Modrou Špilju nedošlo, nějak nebyl zájem, tak si alespoň hezky zaplachtíme.
Lemujeme západní pobřeží Visu, tahle strana ostrova se mi hodně líbí. Ještě cvičně zkusíme, jestli není u ponorkového bunkru místo (a ono není) a už chytáme bójku kousek od kostela ve Visu (220KN).

Celé nábřeží obsadila nějaká jachtařská monstrakce, tak to tam ani nezkoušíme. Pečeme v troubě brambory, trvá to pekelně dlouho, máme skoro prázdnou bombu, což mi ovšem dojde až ráno. Po deváté večer ještě provedeme obojživelný výsadek do městečka na procházku a palačinku. Kolem půlnoci jsme zpátky na lodi a ještě mírně popíjíme a ve vší počestnosti jdeme na kutě.

Středa 9.9.2015
Vis (Vis) – Veli Drvenik (Uvala Krknjaš), napluto 24,6 NM

Ráno vstáváme brzo. Je za námi půlka plavby, ukazatel paliva je již tradičně na 100% a nemíní se hnout, tak využíváme místní INY (kde se vloni nesmazatelně zapsal Ládínek :D ) a dotankujeme nějakých 32litrů nafty. Dnes zamíříme k pobřeží.

Po vyplutí ze zálivu bereme kurz severo-severo-západ, během půl hodiny malinko přifoukne, tak taháme plachty. Vítr nám vydrží celou trasu až k Drveniku. Cestou žádná zaznamenání hodná událost, jen jedno kraťoučké setkání s delfíny.

Zátoka je poloprázdná, hážeme kotvu na 10 metrech a zbytek dne se jen poflakujeme, koupeme, pijeme víno, posloucháme muziku. Spolu s Martinou máme obrovský divácký úspěch (konkrétně u Lenky) s naším tanečkem na Bobba Marleyho :)

V podvečer vedle nás kotví sakra velký motorák pod italskou vlajkou a to dost na tělo. Nemám z něj zrovna radost, jako by tu bylo málo místa. Kolem jedné ranní se navíc rozfouká, motáme se na kotvě a někteří neurotici (že Terezko :) ) mě nenechají vyspat a vyhánějí mě na palubu. Celkové pohodě přispívá i signora z italského motoráku, která pobíhá po palubě jako by se už potápěli a neustále osvětluje všechny lodě v okolí silným reflektorem. Taloš je asi větší tvrďák, poslal manželku na vachtu - když má bobky, tak ať se stará. A sám chrápe, syčák :)

Po hodince je po všem a já můžu taky zalézt zpátky do pelechu.

Čtvrtek 10.9.2015
Veli Drvenik (Uvala Krknjaš) – Kakan (Veli Borovnjak), napluto 35,4 NM

Ráno musím spokojeně kvitovat, že ačkoli minimálně čtyři lodě v noci překotvovali, náš bruce (kotva) nás udržel přesně tam, kde jsme ho večer hodili do písku:) Což považuju za milé, obzvláště v kontextu toho, že ten zatracený kotevní alarm se vyresetoval sotva tablet přešel do režimu spánku.

Je mi nějak bleble, leze na mě chřipka. Tu nám přivezl Luke až z Pálavy, děkujeme:) Normální bacilonosič, vikingové by ho hodily rybám:)

Pomalu přišel čas vyrazit k domovskému přístavu.
Odkotvujeme a šploucháme si to směrem k Primoštenu, částečně na plachty, chvílemi na motor.

54 Primošten — Autor fotografie: Marek Křížan

Před polednem se vyvazujeme na bóji u městské pláže, vaříme oběd, pak si jdeme prohlídnout město. Od kostela na kopci je vidět krásné panoráma plné bílých plachet. Byť je to tu hezké, při to pohledu na ideální jachtařské podmínky úplně cítím, jak tu ztrácíme čas :)

Konečně jsem všechny doprudil k návratu na loď. Chci se ještě mrknout na počasí, ovšem koukám, že mi někdo vycucal data. To jsou ty facebooky, vibery, WhatsUpy a jiné internety vůbec. Mor na vás, závisláci sociálních sítí! No co už, co by se mohlo stát, že? :D

Opouštíme bójku (aniž by nás někdo zkásnul :) ), vyrážíme na motor kurzem 220°.
Jsme netrpělivý, jednak musím pořád dávat přednost dvěma polským padesátkám, které se rozhodly závodit a permanentně nás atakují a jednak se rozfoukal asi nejhezčí vítr za celý týden. Navíc nás opakovaně obkružuje policejní člun, což, ačkoli jsem nic nepil, mě taky nijak neuspokojuje.

Konečně Mončičáci došmudlali nádobí a my můžeme rozbalit plachty. Fouká z prostoru Kakanu a Žirje, kam se chceme dostat, tak si to dáme na stoupačku. Vyrážíme nejprve kurzem 300°, v relativně krátkých, asi 1,5 NM dlouhých úsecích. Zjišťuju, že Camélka na pravoboční vítr stoupá o poznání hůře, ať trimuju, jak chci.
Tak hodinku je to moc hezké, nicméně vítr postupně zvyšuje svou intenzitu. Po čtvrtém réčku se rozhodnu zrefovat hlavasku asi o třetinu, genu zatím nechávám celou. Když vítr zesílí ještě víc a tváře se začínají protahovat, nechám zkrátit i genu. Terez vydává zásadní povel: „Jedno pivo na dva Mončičáky!“ (je to jeden z nejpodivnějších povelů v dějinách mořeplavby, ale má to smysl, vždy budou nějaké ty volné ruce). Tehdy jsme byli asi nejblíže vzpoury. Zlostné mumlání davu prolínají zřetelnější fráze, jako „Ale já mám opar, On má chřipku a Já svoje pivo s nikým šérovat nebudu!“ :)
Gena jde refovat nějak ztuha, ale nakonec ji srovnáme na dvoutřetinovou plochu. Na chvíli. Pak přišel první pořádný poryv poryvu a já koukám, že je venku zase skoro celá a rolfok se pomalu otáčí, gena má úplně špatný tvar. Ten zasr… stoper ji prostě neudrží, lano je hodně jeté, deformované a v tahu prokluzuje. Asi by pomohl uzel před stoper, ale to je hovadství, nebo zajistit lano do volné vinčny, ale nakonec usuzuju, že přesně tady je hranice bezpečného mončičího jachtingu.
Vítr začíná být poněkud nekompromisní, a pokud nejsme schopni ustavit zrefované plachty, nemá cenu s nezkušenou posádkou pokoušet štěstí. Vyhlašuju generální paniku :) Nad hladinou se do hukotu větru nese pištění, zmatené výkřiky a protichůdné povely. Všichni se snaží zbavit piva, otevřeného proti rozkazu prvního důstojníka. Černý Petr nakonec zbude na Martinu, která má najednou na starost pět piv, což velmi hlasitě komentuje.
Nahazuju motor, Terez motá genu a stavím loď proti větru. Terka povoluje stoper a jistí hlavní plachtu aby příliš nepráskala, Luke klikou navíjí plachtu do stěžně. Když chybí snad metr, ozve se řev: „Trhá se!“ Ajwajwaj, zle matičko, zle… No co už, nechám je to dokončit a plakat budu později. A aby toho neštěstí nebylo málo, spatřili jsme zaraženého Lukeho, kterak sedí v kokpitu, smutně pozoruje plechovku Staropramenu (Music colection), kterou mu vrátila Martina a má málem slzu v oku. Pak zvedl pohled a ublíženě prohlásil: „Ale já jsem neměl Classic in my Heart!“ :)

Jsme ještě 8 NM od plánovaného kotviště, tak skáčeme jak postřelený kamzík, probíjíme se proti větru a až dvoumetrovým vlnám další dvě a půl hodiny, než to u Borovnjaku pověsíme na bójku.

Plachtu jsem podrobil kontrole a našel asi deseticentimetrovou trhlinu vedle svislého švu, cca půl metru od zadního rohu. Luke mi potvrzuje, že to je asi ono, tak to přelepím stříbrnou páskou, aby se to dál netrhalo a bodám na to. Uvidíme co na to Miro…

Zpětně (dotazem do ČR) zjišťujeme, že předpověď byla pro Centrální Adriatik 35 uzlů, 45 uzlů v nárazech. Kolik nám foukalo ve skutečnosti nevíme, windmetr nemaje, ovšem IMHO ta prognóza úplně mimo nebyla:) Není to hurikán Andrew, ale nám to myslím stačilo:)

I na kotvišti dost fouká, konkrétně směrem na Kakan. Chvíli se nechávám ukecávat k výletu do místního grill baru. Což o to, tam by to šlo samo, ale představa pádlování těch 300m zpět proti větru a vlnám, a to opakovaně, mě utvrzuje v přesvědčení, že nemusím mít všechno a vyhlašuju lodní pijatiku. Nakonec, na řadu přišly i svetry a bundy, tak kdo by si chtěl máčet zadek v bayboutu :)

**Pátek 11.9.2015
Kakan (Veli Borovnjak) - Pirovac, napluto 16,2 NM
**
Ráno je poněkud čerstvo, mírný opar a téměř úplné bezvětří. Ono i kdyby foukalo, bez hlavní plachty, jsme jako chromý kůň. Nějak dojdeme, ale na dostihy už to není.

55 Snídanička pohodička — Autor fotografie: Marek Křížan

Normálně bych se snažil využít ještě jeden den, co by to jen šlo, ale jaksi není nálada. Ve hře je kauce, ať byla plachta jakýkoli hadr, bude to ještě zajímavé.

Motorujeme podél pobřeží v proudu lodí mířících do marin na Murteru, v Biogradu a v Sukošanu. Je to jako na dálnici. V Hramině ještě bereme naftu. Je kolem poledne, tak tu ještě není moc nátřesk, ale i tak čekáme asi jako čtvrtí v řadě. Rozfoukalo se a pro jistotu rovnou do zátoky, tak kvrdlám plynem a snažím se moc nesplouvat. Dotankujeme ještě 22 litrů a pokračujeme k Pirovacu.

V marině nacouvávám do vyhrazené pozice, mooringy nám podává sám base manager Miro, až na drobné komplikace se záďovými lany (že, děvčata? :) ), vše proběhlo uspokojivě. Hned využívám situace a bonzuju na sebe náš zločin proti plachtě. Miro kupodivu mávne rukou a s ohledem na minimální rozsah prohlásí „Don´t worry about it“. Určitou roli v tom jistě hrálo, že Mončičáci svorně jako jeden Mončičák vytasili Svůdný pohled č. 1 a nadsamec Miro se dme jak horkovzdušný balon a odplouvá středem:)

Ono to mělo ještě drobnou dohru. Zatímco jsem byl ve sprše, dorazili dva technici sundat co jsme nadrobili a odvézt to na opravu k Sailmakerovi. Sotva jsem vylezl z umývárny, vidím jak Terka divoce mává, ať jako jdu rychle na loď. Když to totiž hoši vytáhli za stěžně, ukázalo se, že o nějaký kousek dál je plachta škubnutá ještě jednou, mimo šev, šikmo a poněkud víc. Přisámbohu, nikdo nebyl překvapenější než já. Chvíli se tam škrabali na hlavě, debatovali co a jak a pak mávli rukou, se vzájemným ujištěním, že „Miro přece říkal, že to je OK“ :)

Večer ještě zajdeme na obligátní Poslední večeři a už je čas rekapitulovat a debatovat. Celkem jsme napluli 166,4 NM, což s ohledem na chabé zkušenosti nás všech a plachetní impotenci posledního dne považuju za hezký výkon.

Odcházíme s Perez na loď dříve (válet se s chřipkou) s pocitem, že se to všem docela hodně líbilo. Nakonec nám rozhodně taky. Srandy bylo spousta, válení se i sport. A taky rozšiřování obzorů bylo. Například já jsem byl obohacen o speciální mončičí jachtařské termíny, které mi dodnes rezonují v uších. Takže až někdy uslyšíte v souvislosti s jachtingem větu, která by klidně mohla znít nějak jako: „ Vylezla jsme z komnatky a šla na stožár uvázat nějaký suk“ *, vězte, že jste se právě setkali s živoucím Mončičákem:) A mějte se napozoru, to se jen tak nevidí:)

Milá děvčata a chlapče, hezky se s vámi plulo. Takže co nejdříve zase na lodi, ahoy! :)

*vysvětlivky:
Komnatka – Kajuta
Stožár – Stěžeň
Suk – uzel, úvaz

Záznam trasy: