Chlapinec Májový 2017

Chlapinec Májový

aneb kulturně-poznávací zájezd pro zasloužilé pracovníky, s obzvláštním přihlédnutím ke středověkým architektonickým skvostům Zadarského a Šibenického archipelagu.

Rok 2016 byl veskrze boží. Dal jsme výpověď v uranovém dole a našel si práci v kamenolomu, pořídili jsme si s Perez druhého syna a vůbec, jen tak jsme se lážo plážo relax prozevlili od ledna do prosince. Jenom s jachtěním to stálo za starou belu. A to doslova.

Jenže závislost je závislost, to máte marný. Člověk chřadne, stává se roztěkaným a v extrémních případech i nebezpečný sobě i svému okolí. A taky se mu posouvají hranice soudnosti, sebezáchovy a morálních zábran. A tak, v jeden sychravý podzimní večer, jako když pukne podebraná rána, vyvrcholil jeden z mých abstinenčních záchvatů třeskutě troufalým činem a já jsem objednal loď. A vlastně co jednu, rovnou dvě.

Budu vám vyprávět příběh lodi Pia. Příběh, ve kterém nechybí dobrodružství, vášeň, zrada a láska na pozadí světa, který zešílel! Účinkují divoká zvířata (vesměs sudokopytníci) a jednočlenné hudební těleso:)

To bylo tak… vždycky mě lákal jarní Jadran. Kurz jsme prodělal na začátku dubna a tehdy mě velmi nadchla probouzející se příroda a první jarní květy na zelených ostrovech, které standardní tůrista zná jen jako do žluta vysmaženou srpnovou výheň. Na druhou stranu, z nedostatku stejně postižených magorů, jsem musel slevit a posunout termín expedice na zdánlivě atraktivnější termín, tedy počátek května. To už je celkem akceptovatelné datum a ztepilejší a životem opráskaní jedinci si již dokáží představit, že z toho může být i příjemně strávená dovolená, nikoli pouze mrazivé peklo. A tak jsem, s laskavým svolením milované ženy, sehnal posádku, zajistil loď, dopravu, proviant, přesně podle hesla Co si člověk neudělá sám, stojí za h….. No co, mě to baví:)

Posádka je pestrá, od proletariátu až po pracující inteligenci, ovšem samí jedineční a neopakovatelní. Zkušenostně hodnoceno je to halb und halb, políbení a prvoplavci, což taky není zlé. Jmenovitě jsou to Aleš (historik, universální průvodce a tlumočník), Honza (oficiální fotograf, sochař a navigátor naší expedice), Laďa (hudební doprovod, mezi Chorvaty proslulý jako Visské zjevení), Anča ( od nepaměti v boji věrný druh) a Radim (lovec, sběrač a potápěč výpravy). Do jednoho skvělí a smělí mužové, takže se není čeho obávat.

Lodičku máme také líbeznou, je to Elan 384 Impression, se zvláštním jménem Pia.

http://www.burinyachtcharter.com/en/yacht/elan-384-impression-pia/579297/

Je na můj vkus trochu přecpaná vymoženostmi, doposud jsem se vždy spokojil s kompasem a logem, a když náhodou fungoval i rychloměr, tak to byl důvod k přípitku. Prostě punčíček. Bowthruster a windmeter bych chápal a nebudu se ostýchat je použít, ale na co je kurde v té bárce mikrovlnka a televize? To ovšem nic nemění na tom, že je to velice hezká loď a nakonec, myslím že si trochu toho rozmazlování zasloužíme:)

Takže vzhůru vstříc novým dobrodružstvím protože “…obzor kdo v očích nemá, nic nepochopil.”

28.4.2017
Zlín-Sukošan, cca 900km

Každá cesta nemusí začínat zmatkem a panikou, ale pokud ano, alespoň se člověk naladí na tu správnou vlnu a další rány osudu pak již přijímá stoicky a s hlavou vztyčenou. Tak nějak vnitřně cítím, že to k tomu tak nějak patří a mám veskrze dobrý pocit, pokud dokážeme vše vyřešit bravurní improvizací. Proto mi ani nebylo nijak výrazně proti srsti zjištění, že jeden ze šoférů našeho pussywagonu se zapomněl u galánky, požil němnóžko vodky a v bujaré náladě zapomněl doma spacák a kořalku. Ale vyřešili jsme to :) Také jsme nenaložili bednu s chlebem, ovšem tuto situaci brilantním stíhacím manévrem zachránila Radimova žena.

A tak jsme, byť s nepatrným zpožděním, vyrazili. Nálada na palubě na výši, ti co se neznali, rychle nad flaškou slivovice našli společnou řeč a za zpěvu písní lidových jsme se nocí řítili na jih. Ve zkratce, Morava OK, Rakousko bez problémů, ve Slovinsku brutální mlha, do toho přeskakující poškrábané CD a Laďovi improvizace „na veselou notečku“, prostě výjevy jak z běloruského psychologického dramatu z Klubu náročného diváka. Chorvatsko hranice OK, posádka upadá do mrákot až na některé potížisty, kteří prostě tu klapačku nezavřou a nezavřou a tak se jede v podstatě durch až do Sukošanu. Tam jsme kolem deváté ranní, a tedy brzo, brzičko, pekelně dlouho před tím, něž máme oficiálně přebrat loď. Zajistíme tedy poslední nákupy v Zadarském Lidlu, seženeme Laďovi strunu, která nebyla dost dobrá, aby ustála tu včerejší joyride a jdeme okounět do maríny.

Sukošan má za jedna co se týče zázemí, čistoty a nabízených služeb, jinak je to ale monstrózní přecpaná obludnost, zasazená do nijak zajímavého okolí. Je tu místo pro 1200 lodí na vodě a i teď v dubnu je tu docel frmol. Při představě jak to tu musí vypadat v srpnu, na mě jdou mrákoty. Nicméně jsme na místě, takže okamžitě nalezneme naši Piu. Je stále v péči uklízecího komanda, ale vypadá to na dokončovací práce, takže hupky šupky do kanceláře, třeba to klapne. A taky že ano, slečna v kanceláři je samý úsměv a ochota, papíry jsou hotové než bych řekl Dobro došli a o oficiálním předání v 17.00 ani zmínka. Domlouvám se s technikem na check-inu cca za hodinu. Samotný tento proces je učebnicovým příkladem, jak by to mělo vypadat. Žádné projdi si to a pak si mě najdi a podepíšem to, jako to bývá zvykem v ACI. Pěkně položku po položce, všechno s instruktáží, vysvětlením včetně možných závad a záludností. Jsem nadšen, za mě BurinYacht získává Bludišťáka.

Ještě čekáme na přívěsný motor a SUPa a v 15.00 jsme kompletně připraveni ke každé špatnosti.

29.4.2017
Sukošan - Vrgada – Kakan, 33NM

Krleš! Vyplouváme. Radim na přídi shazuje mooring, kluci odvazují záďová lana, suneme se v před. No, řeknu to takhle, mě se to místo nelíbilo už od začátku. Vedle nás stála loď o 6 stop delší, proti ní druhá podobná, mooringy zasahovaly hluboko do uličky. Měl jsem volbu buď složitějšího manévru do uličky a couvání z ní, nebo to zkusit stočit a pomoci si propwashem a bowthrusterem. Neomylně jsem zvolil za B) a tedy špatně :) Až do konce plavby se mi nepodařilo sžít se s tou lodí co se týče razantních manévrů zádí, reakcí kormidla na malé rychlosti a couvání. No nebudu to protahovat, kormidlo plný rejd, vítr od břehu do uličky by nám měl pomáhat a nepomohl, Pia si to šine rovně kormidlo nekormidlo a až plný zpětný zabránil polibku kotva na kotvu s protější lodí. No šaškárna, dopředu, dozadu, bacha bereme kýlem mooring, dopředu, dozadu, snad nic nenamotáme, já tu nechci záchranou akci s potápěčem, dopředu, dozadu, dopředu - jsme volní! A já se jdu přebalit… Prima začátek, je fajn si hned z kraje získat důvěru a obdiv posádky:)

Před marínou ještě provádíme rituální úlitbu Neptunovi a už si to šupeme Pašmanským kanálem na jihovýchod. Cílem je bójkoviště na severovýchodní straně Vrgady. Během chvíle potkáváme první delfíny, považuji to za dobré znamení. Vítr kolem 5-7 uzlů, nikam nespěcháme, tak klukům ukazuju plné prádlo. Samozřejmě, jen co postavím plachty, vítr lehne a já jsme zase za magora. Když se daří….
Na dieslový vítr pokračujeme kanálem, někde kolem Biogadu se rozfouká poněkud přesvědčivěji a tak pokračujeme se zadobočním větrem v plachtách. Doplouváme k Vrgadě a ejhle, bójky nikde. Severozápadní zátoka je otevřená aktuálnímu západnímu až severozápadnímu větru, severovýchodní se mi zdá taková bezútěšná, nehledě na to, že netuším kde jsou umístěné betonové bloky pro ukotvení bójí, což by nám mohlo dost zkomplikovat kotvení či odkotvení. No tak prd, po krátké poradě pokračujeme přes Murtersko More, generální směr Kakan a Kaprije. Hezky fouká, máme ještě alespoň tři hodiny světla, tam se někde určitě chytneme.

Kolem 20.15 doplouváme na bójkoviště u Veli Borovnjaku. Bójky jsou zde zastoupeny hojně, zato počet platby chtivých Chorvatů se limitně blíží nule, prostě situace Win/Win. Vítr nijak neopadl, ale na druhý, nebo třetí pokus ( :D ) nás bójkový team vyvázal. Přípitky, večeře, ale jelikož jsem za poslední dva dny proklimbal celkem asi 40 minut, je večírek velmi decentní.

30.4.2017
Kakan - Vis (Vis), 46,5 NM

Ráno na kotvišti relativní klid, vítr stále kolem 10 kn, takže jsem otestoval dinghy a nafotil si Piu v netypicky prázdné zátoce. Posádka postupně vstala, tak jsme dali snídani, kafíčko a poradu. Prognóza slibovala severozápadní vítr po celý den, škoda se motat mezi ostrovy. Historické památky ještě pár dní stát vydrží, dneska bude sport. Johohó, jede se na Vis:)

Takže vyplouváme úžinou mezi Kakanem a Kaprie, plné plachty a tradá. Viditelnost je dobrá, cíl vidíme, vítr stoupá ke 20 uzlům a život je krásný. S větrem na otevřeném moři postupně rostou vlny, tuhnou obličeje a posádka se tajemně vytrácí z kokpitu. Asi sedm mil před Visem se rozhoduji dát přednost Visu před Komižou. Sice se mi líbí více v Komiži, ale na kotvišti to tam vlní v podstatě i při klidném moři a při tomhle větru a vlnách by to tam byl asi pěkný čardáš. A já nechci být na svou posádku zlý, no ne :) ?

Takže Vis. Měníme kurz na čistý zaďák, motáme hlavní plachtu, neboť v těchhle vlnách si na motýla bez preventeru netroufnu a na tu chvilku se mi to nechce mašlit. Vplouváme do zátoky a hleďme, zrada, bójky nikde. No tak k nábřeží. Nacházíme místo, najíždím si do osy a ouvej, Pia má svou hlavu, ať zkouším mámo plynu, nebo hodně, kormidlo rovně pro rozjezd, mírně ve vytouženém směru couvání, nebo naplno na pravobok, vždycky skončím se zádí stočenou doleva. Po třetím pokusu odmítám dál bavit davy a se znásilněným sebevědomím odplouvám hodit kotvu u kostela na protější straně zátoky. Zpětnou analýzou jsem seznal, že jsem z nepochopitelných důvodů prostě ignoroval boční vítr z leva, který mi bral příď a že jsem měl najíždět zádí proti větru a stočit až na poslední chvíli. Ovšem historie se neptá na analýzu, ale na výsledky a tohle prostě nevyšlo…

Všechno zlé je pro něco dobré, v tomto případě leží benefity v kotvení zadarmo a relativní izolaci. Což znamená, že nás nebude nikdo obtěžovat svým bujarým veselím, a naproti tomu, což je nakonec pravděpodobnější, my nebudeme nikoho prudit svou vlastní přehlídkou důvtipu, šarmu a intelektu. A tak, když dvě třetiny osádky zamířili za světly přístavních šantánů (konoba Dionís, prvovotřídní visské víno, olihně, tuňák a ražniči), Anča se rozhodl obohatil Laďu a v podstatě jakoukoli náhodnou oběť, která se ocitne v doslechu jeho mobilních repráků, o detailní průřez tvorbou kvartetu Horkýže Slíže. Při návratu z procházky nás vítal měsíc odrážející se v hladině, romantický výhled na městské corso a Emanuel Bacigala se svojí karbobruskou. Naštěstí si kluci dali říct, nezlobili a v pět ráno konečně taky odpadli. Je to fakt pech, když se někdo přespí přes den a pak v noci neví co se sebou:) Možná se v tomto místě protínají nějaké geopatogenní zóny, neboť jsme kotvili jen 100 metrů od slavné Laďovi benzinky. A to nemůže být náhoda!

1.5.2017
Vis - Šolta (uvala Tatinja), 22,6 NM

Ráno nám modrou oblohou slibovalo poklidnou plavbu, nicméně po včerejších výkonech na moři i na kotvě jsme se nikam nehnali a tak jsme se jen tak kochali jarním dnem v malebném přístavu, podřimovali na sluníčku a vegetili. Aleš s Honzou ještě provedli výsadek za účelem návštěvy muzea antických památek, které ovšem bylo oproti tomu co tvrdila informační tabule zavřené. Přesto zřejmě bylo na co koukat, neboť se vrátili až před polednem.

V čase oběda jsme odkotvili a po krátkém nahlédnutí do zátoky s bunkrem jsme zamířili všeobecně na sever. Můj původní cíl měla být zátoka Borovica, údajný to utajený skvost, nicméně, nebylo nám dáno se tam vůbec podívat. Záludný plán hodný génia zločinu profesora Moriartyho či manipulátora Machiavelliho zrodil se v mozkovně Laďově. A začal zcela nenápadně. Mělo mě varovat už to, že zkoumavým pohledem měřil horizont a vůbec poprvé co ho znám projevil zájem o cíl dnešní etapy. A že prý bych měl více dát na hlas lidu a že každý by měl mít právo občas vybrat kotviště a že se cítí opomíjený a zneuctěný, a tak dále. Zaskočen touto nezvyklou situací, pobídl jsem tedy jej, ať zvolí dnešní cíl s tím, že pokud to bude jen trochu možné, budeme jeho rozhodnutí respektovat. A Laďa vzal 888čky, otevřel je na straně s celkovou mapou jadranského pobřeží a zabodl prst někam doprostřed jižního pobřeží Šolty. Prý mu kamarád z hospody u Plánů povídal o pohádkově krásné zátoce, do které se určitě zamilujeme. Nu dobrá, zátoku jsme na podrobnější mapě úspěšně identifikovali jako zátoku Zaglav, tak vlastně proč ne, že?

Musím tedy říct, že nevidět ji na mapě i na plotteru, ještě na půl míle bych se hádal, že tam žádná zátoka není. Fakt zašívárna. Udělal jsem kolečko po zátoce a usoudil, že jediný možný způsob bude zakotvit s vyvázáním na břeh. Což je teda velká paráda, protože to jsem ještě nikdy nedělal. Ale tak po teoretické stránce máme načteno, tak to nějak projde. Pořád si říkám , že bychom měli s sebou mít kameramana. V těch videích by bylo tolik nechtěného humoru, že bychom na tom zaručeně něco vydělali.

Rozdělil jsem úkoly, Honza kotva, Radim zadní lana, Anča se dobrovolně nabídl do člunu. A už to začalo, Anča zjistil, že vesla nejsou pádlo a dinghy není pálava, pohled jak na umírající labuť?? Nechali jsme jej, ať se rve s živlem, s člunem a chvílemi i sám se sebou a jali se ruče kotvit. A hleďme, máme venku 35 metrů řetězu a prý že konec, šlus a víc ho není. I kdyby bylo, ke břehu máme dobře dvě lodní délky, takže znovu a lépe. Jelikož Pia reaguje na zpátečku fakt divně i bez bočního větru, vytáčíme další kolečko. Tentokráte lepší odhad, ale Anča svůj boj ještě zdaleka nevyhrál, takže repete. Radim jde v neoprenu do vody podpořit pobřežní operace. Zkrátím to, při dalším kolečku kotva nechytla, pak zase chytla tak dobře, že jsme ji nemohli snad deset minut vytáhnout, při dalším jsme dokonce vyvázali záď, ale kotva se uvolnila. A tak dále, a tak dále… Nakonec jsem nevydržel s nervy, nalodil promodralý výsadek a potupně opustil bojiště, k pobavení jakési přihlížející chorvatské stařenky. Vedlejší zátoka vypadala slibněji a tak jsme relativně rychle a bezbolestně zakotvili a jelikož to tam bylo opravdu moc pěkné, nikdo si nestěžoval. Večeře bohatá na uhlohydráty potěšila nejednoho gurmána a proběh i pokus o koupání. Svět byl zase hezký.

Až do okamžiku něž Laďa bohorovně prohlásil, že teda ten kámoš říkal, že ta zátoka je trochu záludnost, ale že nám to chtěl trochu zpestřit. Sám tam prý kotvil dvě hodiny.

Co na to říct. Nebylo sil Laďu popravit a tak žije nadále…

2.5.2017
Šolta, Uv. Tatinja - Primošten, 32,5NM

Ráno krásné, modro, sluníčko a tak, ale na probrání je stejně nejlepší koupačka. Obzvláště pokud má voda 17°C.
Odkotvili jsme celkem záhy a jali se postupovat k severozápadu.

Vítr se pohyboval rychlostí rostoucí plísně, nebylo kam spěchat, tak jsme pro zajímavost nakoukli do velmi vyhledávané zátoky Šešula (pěkné, jen trochu těsné), u Maslinice jsme se úspěšně promotali startovním polem nějaké mezinárodní regaty a kolem ostrůvku Stipanska zamířili zpět na volné moře.

A opět se zvedl líbivý severozádní vítr, tak akorát do 20 Kn, jenže tentokrát jsme proti němu museli stoupat:) Posádka nebyla v laškovné náladě, takže gena šla ven sice plná, ale hlavní jsem nechal vypustit stěží půl, abych mírnil náklon a oba zadní líky jsem nechal otevřené, abych většinu větru z plachet vypustil.
Tak hodný jsme na ně byl, tak jsme dbal o jejich pohodlí. A jak se mi odvděčili? Zalezli do salonu a chrápali jako kočky. Tedy až na Radima a Aleše, kteří vytrvali v kokpitu a užívali si tu náramnou jízdu. Nebo ji alespoň (téměř bez keců) snášeli:)

Vlny postupně narostly do cca 1,2 metru, občas byla nějaká i výživnější a tak přišlo obvyklé dilema částečně navalizovaných pivařů-prostatiků. Kam složit ledvinové kameny? Na záchodě by to bylo jako střet zhuleného hippíka se skupinou hooligans, eskapádám kolem relingu brání hypertrofovaný pud sebezáchovy. Nebudu zabíhat do podrobností, ale jako perfektní pomůcka zoufalých se osvědčila konstrukce složeného biminy na závětrné straně.

Škoda jen, že jsem to netočil. Byla to dokonalá ukázka nezlomné vůle a morální síly člověka zvítězit nad zuřícím živlem i sebou samým:)

Na tři obraty jsem se dostali na kurz, který by nás měl protáhnout kolem Kremiku a Primoštěnu, až na zamýšlené kotviště u Grebaštice, ale opět mi nebylo dáno dosáhnout cíle. Z podpalubí se začalo ozývat temné “rebarborarebarborarebara”, dav s pochodněmi zatím ještě nervózně přešlapoval, ale už v rukou třímal vidle a kosy a tak jsem se rozhodl pro taktickou změnu plánu a plavbu ukončil v Primoštenu na bójce (za 200Kn po slevě).

Na morálku to mělo zásadní pozitivní vliv, zejména teplá sprcha v přístavu přišla všem k duhu.

Primošten je zvláštní tím, že je velmi fotogenický a zajímavý. Tedy z dálky. Zúčastněná odborná veřejnost mi mé, jinak celkem oblíbené městečko, vehementně sepsula jako architektonicky a historicky nehodnotné a celkově opruz.
Dost to zachránila konoba Maestral, s hezkou terasou orientovanou na západ, domače vino a výběr delikates. Na loď jsme se vrátili dokonale přecpaní, myslím, že ani párty nijak výrazná nebyla.

3.5.2017
Primošten - Tijat, Uv. Tijaščica, 18,5NM

Na dnešní den je plán co se plavby týče velice skromný, zato ovšem kulturou naše nejbližší budoucnost jen kypí.

S vyplutím jsme nijak nespěchali, takže ještě drobné nákupy, něco pitné vody a pantenol, na naše loupající se nosy.

Kolem desáté jsme opustili bójku a postupovali kolem pobřeží několik málo mil k poloostrovu Velika Ostrica, do zátoky Mirine. Zde se nachází Grebaštica Bedem, obraná hradba ze 16.století, bašta poslední obrany proti tureckým vojskům. Takový chorvatský Helmův Žleb:)

Uvala Mirine je široká, mělká, s jílovým dnem a mírně kalnou vodou. Kromě nás tu stojí jen jedna starší elánka s obstarším německým naturistou na palubě.

Provedeme hromadný výsadek, na lodi zůstává jen Laďa, jenž se rozhodl dát si malého šlofíčka, aby měl sílu na hlavní odpolední spánek.

Hradba dělící poloostrov je obklopena řídkým piniovým lesem, lze jít přímo kolem úpatí nebo pohodlněji po lesní cestě. Nikde nikdo, ideální příležitost pro leteckou exhibici.
Nezmínil jsem se, že součástí naší expedice je i letecký průzkumný oddíl v podobě quadroptéry. Jméno prozatím nemá, ještě si nevysloužila ostruhy, ale moje žena jí láskyplně říká Droneček a když někam jedeme tak nedá jinak, než že ji/jeho musí mít na klíně, nebo mu/jí přepustí své sedadlo a sedí s dětmi vzadu:)

A tak jsem vystrojil náš mocný létající aparát, zapnul kameru aby tyto památné okamžiky zůstaly uchovány pro další pokolení a sledován skeptickými pohledy posádky odstartoval k prvnímu letu. Začalo to velmi slibně, vzlet jak z učebnice, otočka o 180° (záběr na čackou posádku) a pak se to pos..dělalo:) Prohovořil mi do toho vítr, při pokusu o korekci jsem se nedokázal srovnat s reverzním řízením a nastala taková akrobacie, že kdybych to natáčel černobíle, vypadalo by to jako některý z ranných pokusů Wernera von Braun.

Po několika (subjektivně mnoha) sekundách jsem vzpurný stroj opanoval a jakž takž jej posadil na cestu kousek před námi. Výsledný film je tak docela zajímavý, několik sekund je tam dokonce vidět Pia a taky obsahuje vyloženě akční prvky, jako třeba průlet horními patry borovice. Inu, talent je talent, to máte marný.

Po obnovení životních funkcí jsme dokončili prohlídku, já křečovitě svíraje Dronečka, aby náhodou znovu nevzlétl.

Zpět na lodi jsme zjistili, že Laďa si nedělal srandu, fakt spal a guláš se opět nekoná. Nepropadli jsme ale trudomyslnosti, nafoukli SUPa a jali se oddávat vodním radovánkám pro otužilé. Jednoznačně nejlepším SUPím žokejem se stal dle předpokladu sázkařů všeobecně sportovně nadaný Anča, já jsem se umístil druhý, ovšem toto pořadí je mírně diskutabilní, neboť to za a) nikdo nehodnotil a b) jsme nad ostatními zvítězili tak nějak kontumačně, protože se do toho nikomu nechtělo. Chyba hoši, chyba, je to žůžo přibližovadlo.

Po odkotvení jsme postupovali na motor na severozápad mezi pevninou (prázdninová brekeke hudryhudry osada Solaris) a Zlarinem, ostrovem lovců hub. Dalším cílem byla totiž pevnost Sv.Nikola v kanálu Sv. Ante.

Pevnost střeží mořský přístup do šibenického zálivu, pochází z 15. století a nikdy nebyla dobyta. Oficiálně se tam nesmí, což znamená že tam v zásadě vleze každý, kdo projevuje alespoň elementární zájem o podobné kratochvíle. Chorvati si s tím hlavu nelámou, pokud se tam někdo přizabije, oni jsou v cajku, cedulku tam dali.

Přirazili jsme bokem k molu, Honza s Ančou mazácky vyskočili a vyvázali nás na pacholata a honem na prohlídku. Kromě Ladi, který byl tím vším spánkem tak unavený, že si šel zdřímnout. V pevnosti jsou dvě patra opravu velkolepě dimenzovaných hal a horní část tvoří otevřené prostranství s palposty. Fortifikací bezmála pět set let starou evidentně nezhrdly ani armády novověku, neboť některé střílny jsou osazeny lafetací pro kulomety. Holt poctivý středověký beton:)

S podvečerem jsme dorazili bez zvláštních událostí k cíli našeho dnešního putování, zátoce Tijaščica na ostrově Tijat. Bójky byly, výběrčí opět nikoli. Zato tu bylo asi 20 lodí s holandskou omladinou, zádě svázané k sobě, solidní soundsystem, pivo a tělní tekutiny stříkaly proudem. Měl jsem radost, z pozice nočních výtržníků jsme se šokujícím způsobem transformovali do role hartusících starobních důchodců, stěžujících si na hlučné sousedy. Bylo to vtipné.

Zajel jsem na břeh, že si vyfotím Piu ze svahu. Fotím a stoupám, prodírám se křovím. V jedné chvíli nešikovně zachytím botou o plochý kámen a už se válím po zemi. Tak se za doprovodu vskutku lidového zvedám, když tu si všimnu, že pod kamenem, který jsem omylem skopnul, leží stočený černý had a navíc docela macek. Protože předstíral spánek, hrdinně jsem si ho vyfotil a pak jsem radši zvolil taktický ústup na loď.

Večer párty vehementní, přece nás nějací holandéři nepřeřvou. Došlo i na kytaru. Pěkně nám ten Laďa hrál, jen ti pěvci nám poněkud chybí a ta paměť už taky není co bejvala. Celkově jsme zazpívali asi patnáct různý prvních slok, k tomu několik refrénů a jakžtakž kompletní jsme slepili jen Bednu od whisky. Občas jsme dokázali v jedné písni souběžně aplikovat i několik melodií. No, tohle budeme muset do příště trochu vypilovat. Ale co, hlavně že je večírek:)

4.5.2017,
Tijat, Uv. Tijaščica - bezejmenná zátoka JV od Drage, 29,8NM

Budí nás klapot dřeváků, vůně sýra a tulipánů a příšerně optimistická rumba s textem složeným převážně z Guten morgen, guten morgen. O co později šli spát, o to dříve holanďani vstávají. Nebo jedou na směny, nevím. Musí se jim ale nechat, že sotva to soulodí rozeženou, už tahají plachty a ještě v zátoce se poctivě snaží vyjíždět každý kozí prd. Nám se té energie zase tolik nedostává, takže snídáme, okouníme, vegetujeme a zase okouníme. Zvažujeme, že bychom mohli i kalousovat, ale na to je moc světlo.

Pak se přece jen vypružíme a za větru který za tu námahu fakt nestojí motorujeme v ose Zmajan - Žirje za dalšími zážitky. Úžina mezi Zmajanem a Kaprie poněkud urychlí vítr a tak si ještě jednou plnohodnotně zaplachtíme.

Naším cílem je zátoka Vela Stupica na Žirje, respektive byzantská pevnost stojící nad ní. V zátoce je pár bójek, v létě jich bývá víc, ale jelikož jsme tu sami, není co řešit. Na dvakrát se vysadíme na molo u konoby, která bohužel ještě není otevřená. Laďa musel jít spát, tak nás požádal ať to to tam dobře nafotíme:)

Nahoru k pevnosti Gradiška vede snadno sledovatelná cesta, výškově i vzdálenostně je to co by kamenem, takže o nějakém sportu nemůže být řeč. Je to paráda, všude kvetou subtropické kytky a keře, pinie voní, sluníčko smaží (ale jen tak akorát), pivo taky chutná, výhledy a všude samé okolí…

Samotná pevnost je docela rozsáhlá a na své stáří i zachovalá. Respektive, je tu poměrně velký kus zdi základy jenotlivých staveb, něco co by snad měla být obilná sýpka a zřetelné zbytky obvodové zdi. Naši historikové slastně pomlaskávají a my si taky nestěžujeme.

Po návratu na loď dáme oběd, Anča ještě vyvenčí SUPa a Sbohem moje oblíbená zátoko.
Na motor a hlavasku, neboť vítr přešel do stand-by modu, si to šineme kolem jižní ho pobřeží Žirje, prosmekneme se na Murtersko more a s výhledem na Kornaty se po hladině jak zrcadlo blížíme k Vrgadě. V jejím okolí je několik kotvišť, chceme se na ně podívat a někde tam strávit noc. Ale ouvej, ostrovy u nichž jsme chtěl kotvit jsou takové ploché nic, navíc je tu kolem spousta sádek a to romantice prostředí rozhodně nepřidá. Takže pokračujeme k Artě, kde je poněkud plno a pak dále k pobřeží do zátoky Vela luka.

A jak se tak blížíme, co to nevidí bystré moje oko, soulodí dvaceti jachet, spousta oranžové vlajkoslávy, přípravy na párty v plném proudu. Ano, naši oblíbení nizozemci. Ale tak to tedy nikoliv přátelé. Ne další noc. Pokračujeme tedy do vedlejší zátoky, o které se nemůžeme shodnout, zda je to Mala luka či nikoli a tam na 4 metrech hodíme kotvu. Zátoka nijak výrazně půvabná se se západem slunce stává docela hezkým místem. Posedíme v kokpitu, nic velkého a jdeme spát.

5.5.2017,
Bezejmenná zátoka JV od Drage – Sukošan, 17,7NM

Upřímně, nesnáším poslední den plavby. To ráno je vždycky trochu smutné a po pravdě jsem většinou rád, pokud nefouká, protože na plachtění nějak není nálada.
Tentokrát to nebylo jiné. Snídaně, odkotvit a na brbláka Pašmanským kanálem k domovskému přístavu. Před polednem se zvedl i nějaký vítr, ale všeobecně jsme byli lenivý a na mě už šla nervozita z finálního baletu v maríně a tak jsme jen tak tlachali a vezli se.

V Sukošanu ještě ani nebyla fronta u benzinky. Udělal jsem si kolečko, foukalo od moře přesně podél mola, najeli jsem před tankující loď a přirazili bokem. Pak nám trochu zahaprovala souhra, respektive jsem nevydal konkrétně adresované příkazy co se týče zajištění příďového lana a zatímco jsem řešil s Honzou vyvázání zádě, vítr nám odtlačil příď od břehu. Zachytil jsme to až ve fázi kdy jsme vystavovali větru takovou plochu, že už nezbylo než manévr opakovat. Sice jsem mohl na záďovém laně zkusit přetlačit příď motorem, ale nějak jsem v tom Piy nedůvěřoval. Na podruhé to klaplo bez problémů. Pokud to byla něčí chyba tak moje, nějak jsem zlenivěl všechno vysvětlovat, což je dost zásadní. Zato se vám ogaři omlouvám :)

No, natankovali jsem 79 litrů, což je sice hodně, ale rozpočteno na motohodiny to dělá průměr něco málo přes 3 litry. Takže vlastně všecko v cajku.

Ta lehčí část byla za námi a já se s nervozitou začal zaobírat otázkou finálního manévru. Vítr cca 10 uzlů, půjde proti nám z uličky. Bude tam zase na kraji stát na 46ka? Jak se kolem ní stočím, když ven to šlo tak jak to šlo a ta loď je na zpátečku nevyzpytatelná. Dušičku jsem měl malou, půlky pevně sevřené. A hleďme, 46ka tam je, ovšem naše místo je osazeno a marinero mi ukazuje na odvrácenou stranu mola. Tam jsou volné dvě pozice. Super. Blbé na tom je, že molo 9 je v rohu bazénu, se sousedním molem svírá úhel cca 45°, čímž se vstup do uličky ještě zužuje a na obou molech jsou krajní pozice obsazeny nějakými velkými potvorami. Bože můj, my tady umřeme! Rezignace, letargie, ztráta schopnosti rozeznávat známé tváře:) Takže najíždím do pozice po větru a dávám zpětný chod. A je to tu zase, záď vandruje do leva, ať to s ní zkouším po dobrém i po zlém. Tak znovu. A znovu. A ještě jednou. Tlačí se na nás další loď s kurzanty a není kam uhnout. Najedu ještě dál, dávám zpětný chod, nechám ji rozjet i když šejdruje a kormidlo konečně začíná reagovat. První kličkou srovnávám náš kurz, druhou obtáčíme mooring a příď lodi na protějším mole a třetí mooring a příď lodi v krajní pozici na mole 9. Zaplouváme do berthu a dál už je to celkem rutinní záležitost. Oslavy, rachejtle, šampáňo a tak dále.

Trochu jsme poklidili loď , odblešili se v místních sprchách a ve dvou vlnách se vydali na průzkum okolí s tím, že kdo najde nějakou hezkou konobu, vystřelí světlici. První skupina složená z Aleše, Honzy a Anči prošla jak Bibinje, tak Sukošan, ale na podnik, který by byl hoden naší pozornosti u této významné události nenarazili. Stáli jsme spolu u nepříliš hezké obecní pláže a nejistě přešlapovali. Už to vypadalo na špagety na lodi, ale nakonec jsme vzali za vděk hospodou u cesty (jmenovala se Bepo), jakých je po celé magistrále milion. Ale jídlo bylo slušné, ceny nijak nevybočovaly z normálu a víno bylo víc než pitelné. Naši plavbu jsme definitivně zakončili v salonu Piy posezením u vína.

Ráno jsem velmi pohodovým způsobem během deseti minut předal loď, ještě dárky jsme pokoupili a pak už jsme spěchali k domovu a rodinám.

Napluli jsme 200,6 NM, z toho 96,5 NM pod plachtami a 104,1 NM na motor nebo kombinovaný pohon. Stáli jsme 4x na kotvě, 4x na bójce a 1x bokem k molu (nepočítám benzinku a finální mooring), 4x jsme potkali delfíny.
Dobře jsme pojedli i popili, na balalajku hráli. Byla kultura, historie i sport.
Děkuji vám kamarádi za krásnou plavbu májovým Jadranem. S každým z vás kdykoli rád vypluju znovu. Ahoy Pekelná roto! :)

A ještě prozatimní fotogalerie **ZDE

Rumovi na cestách

Chlapinec Májový 2017

Související rubriky