Bleší cirkus na vodě - Srpen 2017

… a pak je tady příběh té druhé lodi. Příběh pirátského dorostu a jeho služebnictva.

Když jsem se tak z podzimu pustil do plánování letních radovánek, ještě dříve, než se mi podařilo zorganizovat Chlapinec, posedlo nás s Perez hromadné šílenství a za halasného skandování úderných hesel jsme si objednali lodičku pro rodinou dovolenou. A jelikož největší peklo na dovolené s malými dětmi je cesta, tak abychom tyto dvě martyria náležitě oddělili, objednali jsme ji rovnou na čtrnáct dnů. Co na tom, že nebude na chleba, vždyť grandové můžou zchudnout, ale nesmí vymřít :)

Původní plán vyrazit mírně před, nebo mírně po sezóně vzal za své v konfrontaci s časovými možnostmi posádky, a tak jsme poprvé zvolili termín v „high season“, tedy poslední dva týdny v srpnu. Dle statistik se dá srpen na Jadranu charakterizovat jako měsíc, kdy je pořád ještě pekelné vedro, ale na rozdíl od července akutně hrozí bouřky, do toho lodní provoz jak na manévrech a ceny jak v Monaku. No, neber to za ty prachy :)

Obvyklá potíž s obsazením lodi tentokráte odpadla, neboť se do posádky dobrovolně přihlásila Terčina máma Jana s přítelem Mirkem. Druhý týden pak již bude ostrou verzí rodinné dovolené dětmi. A dobře nám tak… :D

Cestování s našimi dětmi je disciplína, která není pro každého. Matěj už je v pohodě, zato Mikeš to cestování autem prostě nějak nemusí. Jedinou nadějí jak to přežít bylo, že co největší část cesty prospí. A tak jsme vyrazili klasicky na noc, s přesvědčením, že večer prostě děti jednou usnout musí. Prvních 30 kilometrů bylo fajn, pak se Mikeš zhluboka nadechl a až do Rakouska řval jako cirkulárka na steroidech. Poté, co se mu rodiče téměř zhroutili na pokraji hysterie a zoufalství, s pocitem dobře odvedené práce usnul. To mu vydrželo víceméně až do ranního kuropění, takže ačkoli to nebylo jednoduché, tato část operace proběhla uspokojivě, respektive mohlo to být mnohem, ale mnohem horší.

A tak jsme se nad ránem domotali do Vodice, vytikaní, unavení, ale celí. Ve Vodici jsme zastavili pouze za účelem utlučení času a pro kluky prvního kontaktu se slanou vodou. Hodnotit to slovy „nikdy víc“ by bylo málo :) Kolotoče, houpačky, atrakce a výběr podivínů z celé Evropy. Nevydrželi jsme ani do vypršení parkovného a dali se horem pádem na ústup.

Na noc před naloděním jsme měli sjednáno ubytování v Zatonu, asi kilometr od Mariny. Zaton leží v hlubokém bočním rameni Šibenického zálivu a ačkoli je to už celkem vysoko proti proudu Krky, voda je zde stále ještě slaná. Samotná vesnice je docela hezká, vrchol zálivu tvoří malý přístav, u něj stojí kostel, obchod, pár kaváren a konob. Zbytek dne jsme strávili odpočinkem, koupáním a čekáním na zbytek posádky, který dorazil v podvečer.

**19.8.2017
Marina Zaton
**
No, a tak jsme se vyspali a přišel Den D. Spořádaně jsme opustili příjemný apartmán a přesunuli se auty do Mariny Zaton.

Předání lodě bylo smlouvou dáno na 17 hodin, ale prozatím se mi vždy vyplatilo zajít se zeptat a dostali jsme loď dřív. Ovšem tentokrát to byla zcela jiná bajka. Ono nejenže dámy na recepci na mě hleděli s pobavenou účastí, že prý v pět, ne dříve a pokud ano tak pouze za příplatek. Navíc, když zjistily, které lodě se dožaduju, tak zvážněly a nakonec z nich vylezlo, že loď nedorazila včera do mariny, že je v marině Seged (což je bratru 55NM) a že ji musí přeplavit. Mám se zkusit zeptat ve čtyři. No to je nadělení. S bandou chlapů by to byl opruz, s rodinou to zavání katastrofou kataklyzmatického rozsahu. Děti totiž nemají mnoho potřeb, ale ty, které mají, jako například spánek a krmení, ty dokážou vymáhat s neústupností krvelačné šelmy.

A tak jsme se tak nějak poflakovali kolem, povalovali na břehu a plavili Matese, až do kýžených čtyř odpoledne, kdy se vší pompou svých 35 stop konečně dorazila naše loď.

Tak tohle je ona
http://www.sednasystem.com/boat/boatdisp.asp?id_boat=20976&force=1

No nelenil jsem ani okamžik a neprodleně začal prudit na recepci. Bylo mi sděleno, že úklid si vyžádá hodinku, max hodinku a půl. To by ještě šlo. Když pak o tři a půl hodiny později čistotní Chorváti ukončili celý poněkud zmatený proces, byly už kluci (a nejen oni) úplně hotoví. Předání lodě proběhlo celkem rychle, to bylo samé „easy, simple a same like on other boats“. Jenže nám vznikl další problém. Už odpoledne jsem se pro jistotu ujišťoval, že bezpečnostní síť kolem lodi, kterou máme objednanou, napsanou ve smlouvě a dvakrát potvrzenou, nebude problém. Ovšem tady jsem narazil. Dámy svorně zaujaly postoj: „Cože, jakou síť? Kolem lodi? Na co? A za 50 EUR? Nesmysl“.
Jejich ceník totiž jasně říká 250EUR (což je asi nejdražší síť na naší polokouli) a to za zapůjčení, nikoli instalaci. Šly na mě mrákoty. Za 20 metrů blbé síťoviny? Já potřebuju zabezpečit desetimetrovou plachetnici, ne letadlovou loď… Nakonec jsme se dohodli na tom, že síť bude, ovšem až v neděli ráno a že ji prozatím nebudu platit, v týdnu se Dream Yacht spojí s mou agenturou a pak se uvidí zač je v Lucku perník… No, moc klidný jsem nebyl, ale lepší, než když kůň kopne…

**20.8.2017
Marina Zaton – Tijat, Uvala Tijaščica, 8,8 nm
**
Ráno, celkem brzy, frivolním krokem plážového donchuána, dorazil usmátý technik s ušmudlanou igelitkou a klubkem špagátu. Z té pak vytáhl chuchvalec sítě, která dříve určitě prožila plný a hodnotný život v chorvatské rybářské flotile a po vylovení Jadranu se v rámci rekvalifikace stala bezpečnostní sítí v arzenálu Dream Yacht Charteru. Místy bylo pár ok puštěných, tuňák by sice neprošel, ale makrela zaručeně ano. A tuto nádheru nám po krátké instruktáži zanechal a teď se ševče snaž… No byla to prostě paráda. Vyšívali jsme s Mirou jak diví, pak se přidal jeden technik, kterému se nás zželelo (nebo to dostal příkazem) a za slabou hodinku jsme tu voliéru měli hotovou. Výsledek byl poněkud rozpačitý, pesimista by snad řekl i že to byl pohled plný bídy a utrpení, ale Chorvati měli splněno a já jsem s pocitem velmi špatně investovaných peněz mohl zahájit přípravy na konečné vyplutí.

Marina Zaton je naprosto dokonale jednoduchá. Mělká zátoka, lemovaná betonovým molem, lodě zádí k molu vyplouvají rovnou v před na volnou vodu. Sen každého nemehla, tady se toho moc podělat nemůže. Ale! To bychom nebyli my, že? :)

A tak když mooring spadl do vody, odhodil jsem levoboční záďové lano, Terezka odhodila pravoboční a pomalu jsme se rozjeli v před. Jenže, ono pravoboční lano mělo snad 25m, a tak, zcela v souladu se zákonem schválnosti, vytvořilo lano před pacholetem zákeřný šmodrch, výsledkem čehož jsme zůstali viset napůl cesty z berthu jak ryba na špagátě. A aby toho nebylo málo, začal nás boční vítr snášet na sousední loď. Optimální situace pro celou plejádu sprosťáren. Naštěstí jsem viděl na návětrné sousední jachtě Čecha, který nám na základě mého halekání přikvačil lano uvolnit. Abych mu to umožnil, musel jsem snížit tah, a tak jsme nalehli bokem na loď stojící v závětří. No, nakonec jsme nějak odrazili, ale každý den bych to mít nemusel. Alespoň že každá takováto situace má edukační dopad, později to moje žena kvitovala slovy, že problematiku záďových lan máme nadosmrti vyřešenou :D

A tak jsme vypluli, Neptunovi ulili a za dvě hodinky jsme byli v zátoce Tijaščica na Tijatu. Mikeš většinu času prospal, Matěj seděl ve vestě v kokpitu nebo si hrál v salonu s autíčky a celkově to proběhlo bez problémů. Bójku Terka s Mirou vybojovali napoprvé. Po zbytek dne jsme se jen koupali, povalovali, jedli, pili a hodovali.

**21.8.2017
Tijat, uv. Tijasčica
**
Zátoka, ve které jsme byli na bójce je docela hezká, navíc prognóza větru naznačovala, že by mohlo dojít na plachtění (o což tady samozřejmě nikdo nestojí, že) a tak jsme zůstali další den.
Koupání, sluníčko, relax na max.

Až v podvečer jsme vyrazili za dobrodružstvím. Tijat je podlouhlý ostrov, měřící 3,4km mezi nejvzdálenějšími body a jeho nejvyšší vrchol má 120 m.n.m. A ten se stal naším neoficiálním cílem, respektive tím byl betonový monolit (zřejmě náměrník) asi 50 m pod vrcholem. Ten se totiž ve fantazii čtyřletého kluka snadno stane pirátskou mohylou, ukrývající prastaré naloupené zlato. Prodírali jsme se makchií, přes kamenné zídky a horko těžko volili směr, nicméně nakonec jsme se dostali až na pokraj pole kamenů, ostrých jako břitva. Zde to tedy posádka vzdala a vydala se zpět, vyčkat výsledku výzkumné výpravy v přívětivém stínu plážového baru. Výzkumný tým ve složení mě (co by soumara) a Matýska v roli velitele expedice však nehleděl na ztráty, veškeré přírodní překážky zdolal a mohylu dobyl. Jaká pak byla naše radost, když hlavní průzkumník Mates objevil tajemnou pirátskou mapu k pokladu ani nemusím vysvětlovat. Co na tom, že byla kreslená propiskou na kancelářském papíře :)
Takové štěstí jen tak někdo nemá, no ne? :)

**22.8.2017
Tijat, uv. Tijasčica – Žirje, uv. Vela Stupica, 15,9 nm
**
Jsme Morová loď! Vyhlašuji karanténu, Mira má nějaký děsivý srajt, je bledě zelený a vypadá to, že ho budeme muset utratit. Přemýšlím, jak naložit s tělem, pohřeb do moře by v chorvatské zátoce vzbudil jistě mnoho nevítaných otázek. Zatím dýchá, tak uvidíme, jak mu bude večer.

Dopoledne, v čase, kdy nejmenší námořníci spí, jsme opustili bójku a vyrazili směr Žirje. Na motor, jak jinak. Cestou nic významného, delfíní letos v létě došli. A to jsem si schválně zajel delší cestou do místa, kde jsme je potkali už minimálně 3x.

Ve Stupici bójka, oběd, pivko a koupání. Večer jsme se vypravili na plážičku, což mi přineslo nemalou depresi. To, co je na první pohled krásná zátoka, je při bližším ohledání zaneřáďěno doslova tunami sandálů, PET lahví a podobným svinstvem. Jestli bychom my, jakožto pánové tvorstva a moudří vládcové Modré planety, nezasloužili nakopat v globálním měřítku do koulí, hm?

23.8.2017
Žirje, uv. Vela Stupica – rt. Oštrica, uv. Mirine, 13 nm
**
**Ráno jsme provedli výsadek a výstup na Gradinu, místní byzantskou pevnost. Je to divné, ale žádná mapa ani poklad nebyla nalezena. Ovšem výhled je odsud tradičně kouzelný :)

Po uspání nejmenších jsme opustili bójku a zamířili k pobřeží. Cílem je ne zase tolik půvabná, ale o to vlídnější, zátoka Uvala Mirine u Grebaštické zdi. Spousta prostoru, pohodlné a bezpečné kotvení a romantický výhled na zříceninu.

V podvečer přišel významný okamžik naší objevitelské expedice. Podrobným srovnáním s nalezenou mapou, mapou námořní a reliéfem pobřeží náš tým usoudil, že je zde devadesáti procentní shoda. Jsme na stopě pirátského pokladu! Rýče, louče, lana… jedem na břeh pro poklad. Všechny zachvátilo nadšení takřka „indianajonesovské“….

Rozhodli jsme se prohledat úpatí hradby od vzdálenějšího konce, takže po překonání poloostrova po lesní cestě, začala celé naše výprava stoupat po skalách. Z vrcholu je skutečně krásný výhledna celý poloostrov a přilehlé moře. Matýsek, rozený archeolog, obracel kameny a klepal lopatkou, ale černý křížek namalovaný „kdysi pradávno“ uhlem na zdi málem přehlídl. Naštěstí víc očí víc vidí, a tak po chvíli kutání a odvalování kamenů vytáhl z dutiny ve zdi malou dřevěnou truhličku! Samé zlato, stříbro, drahé kamení :) Třikrát hurá našemu malému badateli…

**24.8.2017
Rt. Oštrica, uv. Mirine
**
Omámeni náhlým zbohatnutím, zůstali jsme ještě jeden den. Koupání z lodi, procházky po polostrově, krásná kamínková pláž na straně ke Grebaštici. Vegetujeme, relaxujeme, válíme se.

**25.8.2017
Rt. Oštrica, uv. Mirine – Marina Zaton, 11,6 nm
**
A je tu polovina plavby. Alespoň pro nás. Janu a Mirka vezeme dnes do mariny a dál už budeme pokračovat sami. Mira už se cítí lépe, což se hodí, jelikož je čeká dlouhá cesta.

Před polednem jsme odkotvili a nijak výrazným tempem vyrazili na poměrně krátkou přeplavbu do maríny. Zlarin míjíme levobokem, na pravoboku očistec v podobě mega campu Solaris. Tam skončí zlobiví tatínci za své hříchy. Hrůzná představa.
Kanál sv. Ante s pevností, šibenický záliv, Krcký most a jsme v maríně. Je tu poloprázdno, což se nám hodí, neboť chci manévr provádět pouze s Terezkou, ať se sehrajeme. Na poprvé nás to trochu snese, takže přerušuju. Na druhý nájezd je to už na pohodu, jen mě marineros nechtějí pustit moc blízko k molu, není tam moc velká rezerva pro kormidlo. Ale jinak jsem veskrze spokojen. Pražáci balí fidlátka, my se alespoň odbahníme a odblešíme a jinak jen tak zevlíme po okolí.

Večer jdeme do Zatonu na večeři. Moje nádherná žena má totiž dnes narozeniny a tak jí uděláme narozeninovou oslavu přesně v duchu pohodové rodinné dovolené. Přetažený Maťa rozfláká láhev od džusu. Mikeš, který toho taky moc nenaspal a navíc ho berou zuby, zahodil flašku s pitím do přístavního bazénu. Jen bravurním zásahem čackého otce byla vylovena a zachráněna pro příští generace. Taky vybírá vajgly z květináčů a odmítá být držen na jednom místě, takže se střídáme v kočárkování po nábřeží. Vždycky když jedu kolem, napiju se vína, takže jsem v pohodě:) Takhle bych mohl kočárkovat furt.
Dárky předával Matýsek a měly celkem úspěch, Terezka je naměkko. Obvyklé schéma je seriózní dárek a „srandadárek“ – dostal ji ten druhý, (nafukovací „kanoe s indiánem“ od fatry, jakou mívala v dětství) což mi udělalo opravdu radost.

Jinak Konoba Feral je velice příjemná, stolečky jsou v podstatě metr od vody, víno dobré a rybí plato pro dva patři k těm nejpovedenějším, které jsem absolvoval. Bohužel malí tyrani jsou neúprosní a tak to na nějaké dlouhé vysedávání není. Bleskem vyřešíme račun (teda my ne, Mira vyřeší) a honem zpět na loď. Alespoň není prostor na nějaké srdceryvné loučení. Zůstáváme sami.

**26.8.2017
Marina Zaton – Kakan, uv. Podkucina, 17 nm
**
A přišlo ráno. Zajel jsem do Lidlu, posnídali jsme a celkově jsme se chystali na Mikešovo dopolední spaní, kdy jsme měli v plánu vyplout.

Při prvním vyplutí to teda jako z učebnice rozhodně nebylo, takže jsem se rozhodl naprosto nic neponechat náhodě a od rána jsem různě organizoval, povoloval a zase přitahoval záďová lana i mooring, aby to tentokráte prošlo bez sebemenšího zaškobrtnutí. Mají tu na mole moc pěkná pacholata, jen co je pravda. Chromovaná, s příčkou do T. A tak jsem zjistil, že nějaký jantar, co přijel po nás se na ten vazák vyvázal nějakou zdivočelou verzí knagovacího uzlu, nikoli průběžně zpět na loď, jak se sluší a patří. A jak už to tak bývá, dovedně naše lano zakomponoval do své gordické kreace. Trvalo mi deset minut, než jsem ho vybojoval. Druhé záďové lano, ono proklatě dlouhé, které nám způsobilo hnědý poplach minule, jsem vyvázal na lodi středem a patřičně zkrátil. Víc už bych pro bezpečné vyplutí mohl udělat snad jen pokud bych počkal až vyplují všichni ostatní a marina se vyprázdní. Což bychom se, po zkušenostech z minulého týdne, asi docela načekali, takže jakmile Mikeš usnul, zahřáli jsme motor, odhodili lana a opatrně vypluli. Konečně taky jednou bez komplikací:)

Na dnešní den hlásili velmi málo větru, takže jsem se pokusil prosadit záměr jít na kotvu v zátoce Zarazanj na Zmajanu. No, zátoka moc pěkná, ovšem obsazená. Ne na sto procent, ale přece jen, raději jsem se rozhodl eliminovat pro naši první noc všechny potenciální zdroje nervozity a jiné třecí plochy. A tak jsme to ještě protáhli k Borovnjakům na Kakan, do zátoky Podkucina. Bójkoviště skoro kompletně volné, na břehu molo a hezká plážička pro venčení svišťů, pohoda. Jenže zrovna při nájezdu na bójku se z podpalubí ozvala lodní siréna, právě probuzený Mikuláš, a tak jsem přišel o bójkový tým. Takže jsem si obkroužil kolečko, předělal lana, vyvázal se na bójku zádí a postupně loď přeručkoval na dlouhém laně na příďové vazáky. Myslím, že jsem docela zaujal (nebo pobavil) okolní posádky svým profesionálním výkonem, ale zpocený jsem z toho byl až na…

Poznámka Terezky: Mikeš přestal brečet až po obědě a nurofenu, rostl mu ten zub, byla to hrůza.
Odpověď kapitána: Co si nepamatuju, to se nestalo :D

Po zbytek dne veget, koupání výlet na břeh a tak….

27.8.2017
Kakan, uv. Podkucina

Zůstali jsme ještě jeden den, program ostudně flákavý. Malý výlet přes poloostrov do vedlejší zátoky se změnil v dobrodružnou výpravu s Matějem na hřeben kopce. V lese jsme objevili síť bunkrů a dělostřelecké palposty, tady nic neobvyklého. Večer jsem ještě vyběhl na kopec nad zátokou udělat pár fotek….

28.8.2017
Kakan, uv. Podkucina – Žirje, uv. Tratinska, 7,4 nm

Už jsem se zajeli do určité rutiny. Snídaně, plavení dětí, a s dopoledním spánkem popojet o kousek dál.

Takže jsme odbrblali těch pár mil na Žirje, tentokráte na jihozápadní stranu, do zátoky Tratinska. Zátoka je otevřená vůči Jugu, nicméně bylo skoro bezvětří. Bójky jsou tu speciální, kulové bílé se dvěma menšími, které jsou opatřeny vlastními lany, takže odlov bójky je o to snadnější. Majitel, Boris, je na ně náležitě hrdý a každého se ptá, jak se mu tento systém líbí:) Po vyvázání následovaly obvyklé činnosti jako úklid paluby, příprava jídla, koupání, hra s kýblem na sto způsobů a tak dále. Odpoledne přifouklo kolem 20 NW-N, takže speciální systém – nespeciální systém, byla docela sranda sledovat potíže ostatních s odlovem…

29.8.2017
Žirje, uv. Tratinska

Je tu hezky, zůstáváme ještě jeden den. Koupeme se z loďe i na pláži, hltáme sluníčko a užíváme si sami sebe. Jen Terezka začíná vykazovat stejné symptomy jako Mira před pár dny a drancuje naše zásoby živočišného uhlí, což mě nutí vařit pekelně dieteticky, čert aby to spral… A to jsem se těšil na mexické fazole :)

Večer jsme uspořádali celo rodinný výšlap na místní monumentální horu o výšce 90 m.n.m. Je od tamtud nádherný výhled 360° od Kornat až po Primošten. A na vrcholu opět nechybí místní, tolik oblíbená, Titovská betonová fortifikace. Bunkry kam se podíváš…

30.8.2017
Žirje, uv. Tratinska – rt. Obinuš, otočič Mimonjak, 10 nm

Po větru ani památky, i ptáci chodí pěšky. Řešili jsme nějaké kotviště zadarmo, ovšem na Grebašticu už se mi nechtělo a tak jsem si vzpomněl na tip z Lodních novin, malou zátoku na pobřeží poblíž Tisna. Bezpečně jsem si vybavoval, jak celkem nedávno a jak pěkně o té zátoce psali. Tak hezky, že jsem si dokonce udělal poznámku do Osmsetosmdesátosmiček. A tak bylo rozhodnuto, plujeme k Murteru.

Cesta byla velice jednoduchá, a tudíž celkem nudná. Jedenkrát doprava a pak asi hodinu rovně:) Kromě několika křížení s projíždějícími motoráky nedošlo k žádné zaznamenáníhodné události.

Zátoka ukrytá za ostrůvkem Mimonjak je skutečně hezká. Jen kdyby nebyla plná podělaných bílých bójek. Je to evidentně poslední trend chorvatského bójkového zlatokopectví, elektronicky snímané bójky s registrací a platbou přes internet. Hnus Velebnosti.

Představuju si to nějak takto - nějaký hrvatski pan Burnes říká: „Smithersi, dozvěděl jsem se, že máme ještě několik zátok, kde je možné kotvit zdarma. To se musí okamžitě vyřešit, dejte to obsadit bójkama. A aby nás to moc nestálo, tak to bude samoobslužné. A taky nebudeme nabízet odvoz odpadků ani žádnou další službu. Jen ať pěkně platí, svině jachtařský“. Schválně jsem se na ten booking koukal na net a platit za 11 metrovou loď za 12 hodin 300 lasiček je masakr i na Chorvatsko. Jdu ven blejt. Dlužno podotknout, že jsem tyto bójky viděl ve třech dalších zátokách, ale loď jsem na nich neviděl ani jednu. Kéž by tento libový podnikatelský záměr chcípl na plicní mor co nejdříve. Pochybuju ovšem, že i kdyby se tak stalo, že se někdo bude namáhat odstranit ze dna betonové bloky ukotvení bójí a tudíž tyto zátoky budou již navěky na kotvení poněkud ošemetné.

Takže jsem ve svém spravedlivém hněvu zavelel vypustit kotvu na deseti metrech mezi bójkovým polem a Mimonjakem. Zajeli jsme si na plážičku, koupali se, vegetovali. Západ slunce nad Tisnem byl prostě okouzlující. Na noc jsme tu zůstali sami, v bezvětří a vyloženě magickém klidu.

P oznámka Terezky: Jo to se to kapitánovi spí v magickém klidu, když ví, že má na palubě živý kotevní alarm, který se budí při zesílení větru či při změně jeho směru a hlídkuje střídavě v kokpitu a u plotteru. Takže: Budí mě vibrace lodě a drčení kotevního řetězu. Kontroluji track lodě na plotteru - jestli netáhneme kotvu, a sílu a směr větru na windmetru v kokpitu. Od jedné do dvou ráno přifukuje 20 uzlů NE. Pendluju mezi kokpitem a navigačním stolkem. Vítr slábne na 13 uzlů, pozice lodě podle navigace na plotteru se nemění = kotva drží, panika mě opouští, jdu provést pokus o spánek.

**31.8.2017
Rt. Obinuš, otočič Mimonjak – Zlarin, 8,1 nm
**
Ráno a dopoledne proběhlo v už zažitém duchu a s Mikšovým dopoledním spaním jsme odkotvili a vyrazili směr Zlarin. Ve hře by ještě Prvič, ale kotviště z jižní strany se nám moc nelíbilo a do městského přístavu se nám nechtělo kvůli koupání. A tak jsme se kolem oběda vyvázali na bójku nejblíže kamenité plážičce a co nejdále od městečka.

Odpoledne jsme se naskládali do člunu a poprvé jsme vytáhli i kočárek. Po příbřežní promenádě jsme si udělali procházku na zmrzlinu a jen tak na čumendu. Zlarin je parádně ospalá díra. Všude vládne takový ten usměvavý lenivý poklid. Nejvíc mi to asi připomnělo pocit, který si pamatuju z nedělních dopolední u babičky. Žádný ruch, žádný shon, jen z kuchyně je slyšet cinkání nádobí a voní oběd. Hned bych se stěhoval…

Po návratu na loď jsem ještě vyjel s Matějem na pláž, kde měl nějaký nedokončený projekt pro své bagry. Nebavilo ho to nijak zvlášť dlouho, a tak jsem ho vylákal na průzkum pěšiny směřující prudce do kopce za účelem nafocení zátoky z výšky. No, docela se proto nadchl, protože jsme vylezli v podstatě až skoro na vrchol kopce a pořád neměl dost. Nakonec z toho byla několika kilometrová tůra po lesních cestách do městečka a po pobřeží zpět.

Takže Zlarin za nás určitě super. A to navíc za bójku chtěli jen 140 Kn. No, to není rozhodující faktor, ale radost to udělá.

Večer jsem dorazil zásoby tvrdého alkoholu, z důvodu snadnějšího balení samozřejmě:)

**1.9.2017
Zlarin – marina Zaton, 7,2 nm
**
Ráno nás uvítalo zamračené nebe, od severozápadu přicházel lehký déšť. Pomalu jsme dávali věci do kupy, malinko uklízeli a užívali si poslední dopoledne na lodi. No, užívali, vlastně jak kdo. Já už jsem byl tradičně nervózní z návratové operace, ale snažil jsem se to nedat najevo.

Před jedenáctou jsme opustili naši poslední bójku a vyrazili směr kanál s. Ante. Přímo u pevnosti jsme projížděli shlukem děcek na Optimistech a jak je normálně obdivuju, tehdy bych je nejradši přetáhl poťěhem po ušách. Jak se snažili udržet pozice v závodě, tak velmi nečekaně měnili směr, vesměs na kolizní s námi a pohříchu na poslední chvíli. Verbež, jako bych nebyl vystresovaný už dostatečně:)

Ačkoli bylo teprve po poledni, u benzinky na šibenickém nábřeží se na tankování tvořila fronta. Pravda, ne velká, ale i tak jsme byli třetí v řadě. Přiráželi jsme bokem s Terezkou poprvé, ale v zásadě jsme to zvládli. Neříkám že na jedničku, ale loď to přežila bez poškození, a to je to co se počítá:) Co na tom, že jsme jim kotvou uklovli kousek nábřeží, ještě jim ho zbylo dost…

Pak už nám zbývala jen cesta vzhůru po řece a marína. Nesměle jsem navrhoval ještě výlet na jezero, ale žena mě přehlasovala. Do Zatonu jsme přijeli mezi prvními, což jsem rozhodně kvitoval s povděkem, ovšem finální přistávací manévr jsme dali jako z příručky, takže konec dobrý - všechno dobré. Zajímalo by mě, jestli někdy začnu přístavní manévry vnímat jako rutinní záležitost, zatím je to ten největší stresor…

No, a to bylo tak jaksi vše, zabalili jsme si, odpočívali a v odjezdové nostalgii čekali na večer. Zbývalo jen dořešit platbu za síť a předat loď. Co se týče sítě, tak naše agentura zjevně nic nezmohla, a proto se nám raději ani neozvala. Velmi dospělé jednání, jen co je pravda:) Nicméně, když jsme tam o týden dříve stáli s kluky v náručí a tvářili se střídavě nasraně a zkormouceně, udělala místní šéfová velkopanské gesto (zřejmě předem promyšlené) a prohlásila, že naprosto výjimečně nám tu síť zapůjčí za 100 EUR. A tak se i stalo. Předání loďe byla potom celkem tragikomedie, neboť jsem loď prošel s technikem, vše poctivě ukázal, prověřil a odsouhlasil. Načež se tento nešťastník odebral kamsi do neznáma, aniž by po sobě zanechal hmatatelný důkaz o předání. Takže se na mě na recepci dívali jako na zloděje a musel jsem to v zásadě absolvovat ještě jednou, a pro tentokrát s technikem, který k tomu byl skutečně pověřen. Normálně Vrchní prchni, akorát bez finanční újmy :).

Celkově bych DYC hodnotil asi známkou 3, ale to jen proto, že loď byla na své roky ve velmi slušném stavu a za marínu Zaton, která je skutečně příjemná. Zmatek při předání i při převzetí byl neskutečný a ceny služeb mají také dvakrát vyšší než ostatní chorvatští bandité. Na to, že si hrají na jedničku na trhu nic moc teda.

Co dodat, i když bych to Terezce předem nikdy nepřiznal, bál jsem se docela dost jak to všechno zvládneme a jestli už fakt nemagořím. A dopadlo to lépe než jsme mohli doufat. Kluci byli super, počasí hrálo pro nás, těžko zpětně hledám nějaká negativa. Myslím, že základ úspěchu je zdravý respekt k moři a vědomí si svých nedostatků. A pečlivá příprava. A hlavně, hlavně (!), ta nejlepší posádka, jakou jsem na lodi měl :) Už se všichni těšíme na příští plavbu…. Tak zase za rok Ahoy!

PS. problém s galerií zůstává stále nevyřešen, tak že nouzově fotky _**ZDE

**_

Rumovi na cestách

Bleší cirkus na vodě - Srpen 2017

Související rubriky