Zelený ostrov - Květen 2018

Zelený ostrov - Květen 2018

Zima je takové nanic období. Voda zmrzne, slunko nikde, den je krátký a všeobecně se jedná o čas depresivní, kdy slabší povahy propadají trudnomyslnosti či alkoholismu, případně obému. Ne tak jachtař. Jachtař nedbá, nezoufá a kuje pikle.

A tak vznikl strategický plán pro rok 2018. A že nejsme ovce, že se učíme z minulých zkušeností, byl to plán vskutku brilantní. Faktem je, že při poslední jarní expedici jsem se zaměřil zejména na cíle kulturně-historické a tak někteří členové posádky, toužící po prostém pohybu na čerstvém mořském povětří zůstali neuspokojeni. A to jsem se rozhodl letos nedovolit, a tak vznikl nápad ztéci horu, s poutnickou holí přejít ostrov našíř a možná, a když ten pochod někdo přežije, i něco víc! :)

Vybrat ostrov snů, který by byl zároveň krásný, ani velký, ani malý, měl horu, dostatek kotvišť a tak dále, není zase tak složité. Možností bylo několik, ale z několika důvodů jsem zvolil ostrov Lastovo.

Už jen to jméno. Lagosta italsky, Ledestanos řecky, Ladest ilyrijsky. Z toho vyloženě dýchá starověk a exotika, úhledně zabalená do praktického smaragdově zeleného balíčku.
Lastovo je Přírodní park, což je druhý stupeň ochrany po Národním parku. Má pověst jednoho z nejzelenějších dalmatských ostrovů, zároveň je nejjižněji položeným ostrovem dalmatského archipelagu a nejvzdálenějším celoročně obydleným chorvatským ostrovem vůbec. Doma je tu necelých 800 duší, přičemž největším osídlením je městečko Lasotovo. Místní monument jménem Hum (417mnm) sice není tak úplně Caradhras, ale nabízí panoramatický výhled na celý ostrov, je pohodlně dostupný hned z několika zátok a navíc vždy ve vzdálenosti odpovídající našim obstarožním, chatrným, artritidou a kurdějemi prolezlým tělesným schránkám. :)

Takže naše pouť měla vést na jih, za sluncem. Jako výchozí bod naší výpravy jsem zvolil Trogir, respektive blízký Seget Donji. Marína je to relativně nová, nijak výjimečně velká a dostatečně prostorná i pro jelita našeho kalibru.

Naším dočasným domovem a ochranou před zuřícími živly se stala tato macatá německá **krasavice

Posádku složenou tentokráte převážně z již prosolených jedinců (Laďa, Karel a Aleš) doplnil jediný nováček, dlouholetý kamarád z dřevních dob, Pepé. Celkem se nás tedy protentokráte sešlo pouze pět, nicméně mělo to i své nesporé výhody, byť ne všech jsme dokázali využít. Jendou z výhod (ekonomických) byla například cesta jedním osobákem, oproti tomu vyloženě promarněnou šancí bylo, že jsme nakoupili proviant, jako by nás bylo alespoň dvakrát tolik. Paradoxem ovšem zůstává, že obdobně se mohla jevit situace kolem piva a burbónů, ve finále se ovšem ukázalo, že v tomto vzácném případě byla zásoba vybalancována s téměř mistrovskou přesností :D

Jelikož naše výpravy mají rok od roku větší publicitu, přináší to s sebou i nepatrné komplikace. Letos například při příležitosti zahájení naší expedice vystoupil v Praze Orchestr Rogera Waterse a jelikož jsme jej nemohli zklamat, Karel se uvolil a za nás za všechny se slavnostní ceremonie zúčastnil. No, pěkné to prý bylo, nicméně každá tancovačka jednou končí a tak, za potlesku fanoušků i protagonistů, Karel nakonec někdy před půlnocí nasedl k Pepovi do auta a tím byla defacto naše výprava zahájena. Nás v Zelíně nakládali kolem druhé ranní a už nic nebránilo vyrazit směr Budapešť a pak dál do země dávných Ilyrů.

O cestě Uhrami toho moc napsat nelze, je to tam stejná fascinující podívaná ve dne i v černočerné tmě. Jen snad v Horních Uhrách nás majitel vozu Pepé potěšil výběrem balad a halekaček místního barda Karola Duchoně a tímto nevšedním zážitkem oblažil naše křehké duše. Děkujeme. :)

Do maríny jsme dorazili myslím něco po poledni. Zvláštností tu je extrémně drahé parkování a nemožnost přivézt věci autem na vzdálenost menší než 500 m od lodě. Ovšem v podstatě celou ulici k maríně lemují podnikaví charváti, nabízející parkování o polovinu levnější, což řešilo první z problémů. Druhý jsem se rozhodli řešit až uzraje čas. Úkoly byly rozděleny, Pepé s Karlem finální pakůpky v místním Kauflandu, já najít kancelář, zařídit papírování a co nejrychlejší převzetí lodě a Aleš s Laďou najít WC a zabránit tak katastrofě.

FreeWave je rakouská charterovka, nicméně personál je pochopitelně složen výhradně z domorodců. Madam v kanceláři byla takový ten chorvatský standard, ani super milá, ani extrémě protivná, ovšem s jasnými varovnými příznaky, že se to může kdykoli zvrhnout. Sdělila mi, že loď ještě není uklizena, a až bude, že mi zavolá. Když jsem jí potřetí zdůraznil, že by bylo skvělé, pokud by to bylo co nejdříve a ne až v těch smluvních pět, zvedla varovně jedno obočí a podívala se na mě nozdrama takovým způsobem, že jsem se raději rychle odpoklonkoval.

Každý kraj a každá chorvatská občina má své lokální zvyky a veselice, na Kořčule je to Šavlový tanec, na Lastovu upalují tureckého emisara a v Segetu je to zřejmě zápolení nejstatnějších mladíků o nákladní vozíky na bagáž. A že je to kurde tvrdý sport. Ve snaze ušetřit nějakou tu minutku, jsem v potu tváře snad hodinu šmejdil po maríně v marné touze nějaký ten povoz pro nás zajistit. Vypadá to, že na celou marínu je jich celkem asi deset, některé společnosti se tím prostě netrápí, a spoléhají na to že si je jejich klienti usurpují od konkurence. Navíc na každém z oněch vozíků visí hrozen Poláků, kteří jej po použití přepustí zase jiným Polákům. Nakonec jsem jeden nestřežený objevil (a dokonce s logem FreeWave). Měl asi metrák v prázdném stavu, podhuštěná kola a ovladatelnost těžce intoxikovaného hrocha. Docela rád jsem ho předal do péče kluků a po nesmírně zarušeném telefonátu s kanceláří šel převzít loď.

Převzetí proběhlo v chorvatském duchu “Ale co bych já ti ukazoval, dyť ty to všechno znáš”, ale technik byl docela sympatický strejda, a tak dostal obligátní plzeň od cesty. Tady jsem, přiznám se, poněkud pozapomněl na zlaté pravidlo chorvatského charteru „čím přátelštější předání, tím komisnější a důkladnější převzetí“. Nicméně v tu chvíli se budoucnost jevila plná načechraných obláčků, jednorožců a duhy. Ačkoli někde v dáli již pomyslně zahřmělo :D

V 17.00 jsme byli zabydlení, potraviny uložené, posádka proškolená, motor nahozený. Jen vyplout…

28.4.2018
Marína Baotič, Seget Donji - Šolta, 14,1 NM

Odplutí proběhlo celkem bez problémů, ve srovnání s loňským rokem úplná idylka. Před marínou jsem provedli obligátní úlitbu Neptunovi (jindřichohradeckým s plachetnicí, jak jinak ) a juž jsme juchali vstříc novým dobrodružstvím.

Jelikož bylo relativně pozdě, zcela padl můj optimistický plán dosáhnou ještě v sobotu Paklenich otoků u Hvaru. Nicméně zase nebylo tak pozdě, abychom se nepřiblížili k cíli. Nejbližší kotviště byla Uvala Krkňaš na Drveniku, to jsem zavrhl hned, další na seznamu byla Šešula na Šoltě. Tam jsme se tedy vypravili, ovšem poté co jsme tam dorazili, usoudili jsme, že je tam poněkud plno a rozhodli se zariskovat a se zapadajícím sluncem pokračovat dále podle pobřeží Šolty. Odměnou nám bylo jedno letmé setkání s delfíny.
Pro případ fatálního selhání a noční plavby jsem byl připraven dosáhnout Milny na Brači a vyvázat se bokem u benzinky nebo u betonového mola konzervárny, nakonec to ale nebylo třeba. Půl hodiny po západu slunce jsme zakotvili v Uvala Tatinja, na stejném místě jako v loni. Večeře, zahajovací galavečer s rautem a hosteskami a v bázni boží na kutě.

29.4.2018
Uvala Tatinja, Šolta - Lastovo, 47,1 NM

Ráno začalo první ranní koupačkou, alespoň pro mě. Voda se už blížila 20°C, takže to oproti loňsku bylo výrazné vylepšení.

V tento den nás čekal nejdelší úsek a bohužel také bezvětří. Pokud jsme chtěli naplnit cíle naší plavby, bylo třeba zvládnout krom trasy dnešní i valnou část trasy včerejší, v součtu téměř 50 mil.

Jediným zpestřením tohoto devítihodinového martýria byl průjezd kolem města Hvar a historický výklad o místních fortifikacích, který vedl Aleš. Jinak teda totální flauta, hladina jak zrcadlo, poněkud kouřmo a na květen nebývalá výheň.

V podvečer jsme dorazili do úžiny mezi ostrovy Prežba a Mrčara u Lastova. Původně jsem zamýšlel pro zpestření zakotvit ve zde umístěném bunkru, ale o tomto konkrétním jsem nenašel žádnou zmínku, zda je k tomuto účelu vhodný, či nikoli. Z pohledu od kormidla jsem to nebyl schopen relevantně posoudit, spíše se mi jevilo že v ústí je hloubka příliš malá. Proto jsme nakonec hodili kotvu na 8 metrech mezi Mrčarou a ostrůvkem Veli Rutvenjak.

S Pepou jsme podnikli výsadek na bayboatu do bunkru. Asi jsme tedy o nic nepřišli. Vyvázat by se asi šlo, hloubka byla zřejmě dostatečná, ovšem v samotném bunkru, resp. v jeho bočních šachtách byl celkem bordel a na přilehlé pláži spousta vyplaveného odpadu. Takže nebylo čeho litovat.

Po návratu na loď následovalo zasloužené pivo, koupání a večeře. A samozřejmě večírek.

30.4.2018
Ot. Mrčara, Lastovo – Skrivena Luka, 13,3NM

Nastal den mnohých sportovních událostí. Zahájili jsme ho s Karlem pokusem o nalezení kešky na ostrově Mrčara. Vylodili jsme se u ostrovní konoby, slušně pozdravili dvě dámy imitující práci, pomazlili se s místním pejskem a vyrazili po něčem co připomínalo cestu směrem k vrcholu. Ovšem neušli jsme ani dvacet metrů, když se za námi přiřítil místní konobar s vizáží kalifornského surfaře a kam že to prý jdeme. Opáčili jsme mu, že bychom rádi objevili na vrcholu umístěnou geocach. No, hleděl na nás jako na ufony, tak se mu Karel pokusil objasnit, že se jedná o mezinárodní hru probíhající na internetu. Dlužno dodat, že naprosto neúspěšně. Ten milý pán vůbec nepochopil, o co se jedná, že prý on žádnou hru neorganizuje a ani nepovolil a že celý ostrov je soukromý, ať odejdeme. Inu, co dodat. Otevřel si hospodu u silnice na Písek, ale chodili mu tam lidi. Na první pohled batikovaný pohodář, v detailu, jak říkáme my světáci, monstercock, pro latiníky bigus dickus. :(

Ale já si říkám, kdyby byl člověk ochoten nechat si zkazit náladu kvůli každému setkání s blbcem, měl by se vyhýbat zrcadlům. A tak jsme v klidu povegetili, pokoupali, odkotvili a vyrazili za další disciplínou

Na volném moři foukalo Jugo příjemných 15-20 knt a tak jsme si to dali na stoupačku, na čtyři obraty až do Srivene Luky. Tam jsme hodili kotvu na 7 metrech a přešli opět do relax módu.

Po obědě bohatém na uhlohydráty přišel čas na další sportovní událost, a to výstup na Hum. Osadil jsem dinghy naším mocným agregátem značky Tohatsu a odvezl Pepu a Aleše na severní konec zátoky. Když jsem se ovšem chtěl vrátit pro Laďu a Karla, japonec fatálně selhal a přes veškeré snahy již do konce výpravy pouze zdobil záď naší Zweigelt. Pepa, delegován do funkce rychlé spojky, odkráčel na molo, ze kterého bylo k naší lodi nejblíže, a uměním zručného manipulátora mas přiměl Laďu skočit do vody a přinést lodní pytel s pitivem a hlavně mými botami, bez nichž bych byl nahraný. Karel se zblbnout nenechal a zůstal na lodi. Škoda jen, že Laďa nevzal i vesla, ale člověk prostě nemůže mít všechno.

Když jsme se tedy tak krásně sešli na pevnině, vyrazili jsme svižně, až nekompromisně po silnici do kopců. Prvních asi 1500m bylo po asfaltu, pak jsme se od zpevněného povrchu oddělili a provázeni nedůvěřivými pohledy kozího stáda stoupali k závratným výšinám.
Inu, cesta to byla krásná, samé okolí a tak. Na samém vrcholu je kostelík velikosti garáže na mopeda a nějaký telekomunikační vysílač či zesilovač, kterým Laďa ostentativně zhrdal jakožto reliktem dávné minulosti. Ale ty panorámata, to za to stojí… A tak byl vrchol, i přes jisté defétistické nálady cestou, definitivně dobyt.:)

Po návratu do zátoky zbýval ještě jeden problém k vyřešení. V zázračné zmrtvýchvstání mrtvého japonce samozřejmě nikdo nevěřil. Nakonec, na to je jak známo třeba tři dny. Vesla nemaje, měl jsem jen dvě možnosti. Po vzoru antických olympioniků v rouše Adamově tlačit bayboat před sebou anebo méně elegantně, ale o to cudněji, pádlovat rukama. Vzpomněl jsem si na mladá léta, zalehl na příď a prohnutý jak luk jsem se jal provozovat cosi ve stylu motýlka. Litoval jsem už po prvních 20 metrech a zbylých asi 280 jsem jen tiše sténal. Tento styl jsem nazval “na Gluma” a považuji jej za jeden z nejtěžších vodních sportů se kterými jsem byl kdy konfrontován. Kluci naskákali z mola do vody a ten krátký kousek doplavali, věci jim převezl na člunu Karel.

Uf, to jsme si zase užili světa. Večeře, malé soaré a spát.

1.5.2018
Uvala Skrivena Luka, Lastovo – Saplun – Uv. Zaklopatica, 14,5NM

Další den bez větru. Dnešní plán je pouze obeplout Lastovo z jihu na sever, takže to zase tak moc nevadí.

Před půl jedenáctou vyplouváme ze zátoky, míjíme maják Struga (mimochodem nejstarší funkční maják v Chorvatsku) a pohodovým tempem vyrážíme prozatím na východ. Tím směrem, na pomyslné spojnici Lastava a Mljetu leží několik skupin neobydlených ostrůvků a skalisek. Jedno z těchto uskupení kolem ostrůvku Saplun tvoří nesmírně půvabnou lagunu, otevřenou na jihovýchod. Tam si dáváme oběd, zaplaveme si, něco pofotíme a tak.

Po krátké siestě kopírujeme lesnaté severní pobřeží Lastova a brzo odpoledne dosahujeme našeho dnešního cíle, Uvala Zaklopatica. Zátoka je oválná, ne moc velká, její ústí ucpává ostrůvek, za zbylých dvou úzkých průlivů je pouze ten východní splavný pro plachetnice. Je tu několik konob, nábřeží, pár domů. Původně zvažujeme mooring některé z konob, ale jelikož nikdo není schopný jednoznačně říct, zda chce večer do hospody, raději jdeme na kotvu.

Sotva jsme se zotavili z nicnedělání, vyrazili jsme v sestavě já, Pepé a Aleš na průzkum místního správního centra, vesnice Lastovo. Pasovali jsme vesla na pádla a ve stylu námořní pěchoty svižně dosáhli nábřeží. Náš Tohatsu totiž, přes opakovanou zborku a rozborku, stále ještě trucoval.
Do Lastova je to pohodlnou chůzí slabých třicet minut. Samotná vesnice má silné kouzlo. Je rozeseta po strmých svazích údolí odvráceného od moře, dno údolí pak tvoří políčka. Prozatím je vesnice překvapivě živá, ale odliv mladých je již znát. Architektura z běžného standardu vybočuje specifickými lastovskými komíny Fumar.
Každopádně jsme se tam cítili velmi příjemně a celé to ještě vylepšilo točené Ožujsko v místní nálevně. Vážně moc zajímavé a příjemné místo.

Zpět na lodi nás ještě navšívili dva chlápci ze Správy parku a stáhli nás o nějaké akceptovatelné vlezné. Mimochodem, jiní to zkoušeli již ve Skrivene Luce, když jsme byli na Humu, ala Karel je poslal pryč tak kvalitně, že už se nevrátili. Takže ze tří nocí jsme platili jednu, šlendrián :)

2.5.2018
Uvala Zaklopatica, Lastovo - Korčula, 25,7NM

Ráno jsme vyslali Karla s Laďou na výlet do Lastova s jasnou misí. Zajistit pečivo a toaletní papír. To se jim podařilo splnit beze zbytku, ačkoli dodnes nám nebylo uspokojivě vysvětleno, jak to, že se nevrátili po cestě, ale vynořili se z křoví na stráni nad zátokou.

A ještě jedna památná událost se stala v Zaklopatici. Je to taková žinantní záležitost, ale pro poctivost je třeba ji zmínit, neboť je přímým důsledkem onoho nadmíru pohodového převzetí lodi na počátku.
Inu, jak to napsat. Podlehl jsme volání přírody. Kdo trochu zná lodní záchody na jachtách, ví že tato činnost představuje sérii úkonů, zahrnujících zejména spoustu pumpování. A jak jsem tak pumpoval, najednou slyším podivné zvuky zpoza ostění koupelny. Takové hučení, praskání a skřípot. Poněkud zmaten jsem sejmul panel obložení a jaké bylo mé překvapení, když jsem nalezl fekální tank, natlakovaný jak duše od Zetoru. Temně povrzával a tlačil na stěny, jako by chtěl loď roztrhnout. A v tom se to stalo. Kolem montážního otvoru na boku nádrže vstříkl nejprve jeden nesmělý a pak další a další již zcela bezostyšně smělý pramínek a naprosto osobně a nekompromisně na mě zaútočil. Částečně jsem útok dokázal odstínit dřevěnou deskou obložení, ale v místnosti o rozměru 80x80cm moc prostoru na úhybné manévry nemáte a tak to co se tam odehrávalo, bych při zpětném pohledu nazval nejspíše Fekální tarantela. V panice jsem ječel na Laďu, ať na ovládacím panelu nahodí všechno, co se týká koupelny (celkem zbytečně, zpětně jsme zjistili, že je to čistě mechanická záležitost). Pak náhle přetlakovaná nádoba vyhrála souboj s kulovým ventilem a se strašlivým bubláním vypustila těžko definovatelný oblak kapaliny. Hladina v nádobě poklesla asi o patnáct cm, o mě se pokoušela mrtvice, ale byl jsem nesmírně šťastný, že nestojíme na mooringu před hospodou, ale na kotvě, kde si toho snad nikdo nevšimne.

Takže takto se ponovu Chorvati postavili k tématice odpadních vod na jachtách. Jako což o to, snaha se cení a abych jim nekřivdil, měl jsem se po tom pídit sám. Ale neoddiskutovatelné je, že v tomto případě zvolili technicky to nejpitomější řešení. Nejjednodušší a nejméně poruchové je řešení s přímým výstupem, další má možnost přepnutí mezi tankem a nejkratší cestou.
Jenže zde došlo k tmu, že dříve relativně jednoduchý systém obohatili o záchytný tank, ovšem už se neobtěžovali do systému zařadit dvoucestný ventil pro přepínání mezi nádobou (užití v přístavu) a přímým výstupem (užití na volném moři). A v neposlední řadě se cudně zapomněli o tom taky třeba zmínit. Prostě úzké místo, jasná žádost o problém. A ještě vedené třičtvrtěpalcovými hadicemi, géniové.

Po tomto obohacujícím zážitku jsme odkotvili a vypluli směr Korčula. Po asi dvou hodinách plavby přišel příjemný zadoboční vítr, a tak jsme si krásně zaplachtili.

Do Vela Luky jsme dopluli těsně po páté odpolední a vyvázali se na mooring na městském nábřeží za přátelských 240Kn. Jak jsme se vzápětí dozvěděli od obsluhy, bohužel v této taxe není nic než mooringové lano. Ano, je zde sloupek s vodou a elektřinou, ale ten spravuje jiná firma a platí se zvlášť. Taky k nám vzápětí odrazila jakási nepříliš sympatická tetka a že nás stáhne o vodné a stočné. Když jsem samolibě odvětil že vodu máme a s elektrikou jsme taky v pohodě, děkuju za optání, tak mě alespoň knokautovala povinným poplatkem za odpadky, který vybírá pro město :)
A ano, jsou tu sociálky, ale jsou cca 350-500m od stání, jsou v soukromém objektu a taky se platí separátně. Tento zážitek jsme si s Pepou dopřáli, nakonec kdy se vám poštěstí osprchovat se za 20 Kn u něčí prababičky, že? :)

A tak, osvěženi na těle i na duchu a v žádném případě nezkrušeni nekompromisně kapitalistickými manýrami Velalučanů, vyrazili jsme do víru maloměsta, neboť jinak je Vela Luka celkem pohledné místo. Sice jsme nenašli žádnou “echt prosolenou přístavní místňáckou krčmu”, ale tripadvisor nám doporučil podnik jménem Alfa a rozhodně to nebyl špatný tip. Z plodů moře toho pravda moc neměli, ale to, co jsme si nakonec objednali, bylo zcela bez výhrad skvělé a obsluha se o nás starala znamenitě, takže první dojem z VL byl úspěšně napraven.

Po návratu na Zweigelt jsme ještě malinko podebatovali nad sklenkou beaujolais a probrali zásadní otázky bytí, smyslu života a víry v síly Všehomíra a když jsme to všechno patřičně prodiskutovali, odebrali jsme se uspokojeni plodnou debatou na kutě. Tedy, ne všichni, protože Laďa si zrovna tuto noc zvolil jako Party night. Vedle nás stála flotila čtyř plachetnic s nic netušící českou posádkou. Všechno by asi vypadalo jinak, kdyby nevytáhli kytary. Vlastně si za to mohli sami. Takto jsem jen z kajuty slyšel, jak Laďa zavětřil a už se s bodrým hlaholením sápal k sousedům na palubu. No, produkce to byla výživná, Kryl, Fleret a Laďovi jazzové variace a v tomto duchu až do buhvíkdy. Přesně z tohoto důvodu mám radši postoj na kotvě nebo na bójce :D

3.5.2018
Vela Luka, Korčula - Hvar, 35,4 NM

Ráno bylo jako malované, jen sousedi mi neodpovídali na pozdrav. Nevím teda proč, my jsme bordel nedělali Ale jelikož na odpoledne hlásili změnu počasí, sílící Jugo a déšť, tak jsem to neřešil a před devátou už jsme byli venku z přístavu.

Po třech mílích jsme vytáhli plachty a na krásný zadobok se s jednou halzou nechali sfouknout až k Hvaru. Pakleni otoci jsme minuli levobokem a poté, co jsme se promotali na motor nějakou regatou jsme kousek nad mysem Pelegrin vytáhli plné prádlo a na stoupačku bystře vyrazili ve směru Stari Grad. Asi po hodině přišla hlášená změna počasí, zatáhlo se a vítr v nárazech dosahoval 25knt. To už jsme měli naštěstí zrefováno, nicméně když se přidal i vlezlý déšť, zrušili jsme plachty a přešli na motor.

První kotviště v mém plánu byla Luka Tiha, o níž “osmičky” tvrdí že je zde mnoho bójí. Nebylo. Jinak zátoka pěkná, ale s ohledem na to, co pro nás na čtvrteční noc naplánovalo Windyty, bych radši přece jen tu bóji.

Další v pořadí byla asi míli vzdálená Zavala Luka. Tam už bójky byly, takže jsme se vyvázali co nejblíže hospody, která ovšem k naší smůle ještě nebyla otevřená. Z verandy nás sice zasmušile pozorovali dva Chorvati, pak ale dokouřili, zamkli a bez sebemenší známky dojetí nás opustili. Což bylo nakonec jen dobře, protože toto místo se brzy mělo stát dějištěm děsivého rituálu, při kterém by i nejeden otrlý nekromant hrůzou oněměl. Zde totiž mělo za doprovodu burácení bouře, v oslnivé záplavě světla blesků, dojít k oživení monstra! Jinými slovy jsme se rozhodli zprůchodnit náš záchůdek :D

Dumali jsme nad našimi možnostmi. Dobře vím, že chorvatští marineros jsou na ucpaný záchod nesmírně vysazení. To už snad radši poškrábat loď než tohle. Konzultovali jsme svou situaci s Laďovím přítelem na telefonu a ten nám škodolibě oznámil, že situace má jen jedno řešení. Kulantně řečeno, vyhrnout si rukávy a vzít věci tak nějak pevně do svých rukou. A to doslova.
V dáli zlověstně zaburácel hrom. Otevřeli jsme si s Laďou láhev Jamesona, abychom si vzájemně provedli anestezii. :)

Úkol číslo jedna zněl snížit hladinu v nádobě pod úroveň technického otvoru na boku tanku. Jako nezbytné zlo jsem bral to, že jsme si z bakisty “vypůjčili” asi jeden a půl metru hadice na pitnou vodu. Tu jsme vsunuli do tanku otvorem po vymotovaném snímači úrovně hladiny (který btw nefungoval). Na mou otázku, zda náhodou někdo z přítomných gentlemanů není zkušený akvarista, ochotný silou svých plic vytvořit podtlak a bezpečně kapalinu uvézt do chodu, se mi dostalo velmi vášnivé reakce. Hranice sebeobětování pro společné dobro máme tedy nastaveny velmi nízko, jen co je pravda. Kam se podělo vlastenectví a týmový duch? Naštěstí jsme si dokázali poradit i pomocí utěsněné PET lahve. Já jsem čerpal, Pepé vynášel kýble a dotoval mě panáky a Laďa sbíral obdobným způsobem sílu na fázi dvě. Ta spočívala tak říkajíc v “nahmatání” problému. Laďa, vyzbrojen potápěčskými brýlemi a improvizovanou inseminátorskou rukavicí z pytle na odpadky se do toho vrhl opravdu s plnou vervou. Chvíli si spokojeně pobrukoval, že to není tak hrozné a že je to takové chladivé. Náhle se jeho tón výrazně změnil, a výrazivo jak by smet, neboť se mu jeho shitproof skafandr uprostřed ponoru protrhl. Inu potápění je fakt nebezpečné. :D

Pak jsem jej ještě vystřídal já, neboť mám štíhlejší ruce, ovšem žádného pokroku jsme nedosáhli, a to ani zevnitř ani z venku. Nebudu to víc rozebírat, finální diagnóza byla “zátka z toaleťáku někde mezi přírubou nádoby a kulovým ventilem”. Tak tuto bitvu jsme prohráli a tváří v tvář neřešitelné situaci zvolili raději kapitulaci, než hrdinskou smrt v předem prohraném boji. Díky bohu alespoň za toho Jamesona, bez něj by to opravnu nešlo.

Tak tohle byl bez diskuze nejbizardnější lodní večírek, jaký jsem kdy zažil, ale já to beru pozitivně. Zase jsme se něco naučili :)

4.5.2018
Zavala Luka, Hvar - Marína Baotič, Seget Donji, 31,5 NM

Přišel den poslední. Po běžných ranních činnostech jsem se rozhodl vyplout. Chci nahodit motor a ejhle, jediné, co jsem z něj dostal bylo podivné chrčení. Je to paráda, když máte odevzdávat loď, do cíle 30 NM a motor se odmítá zapojit do společného snažení. Odkrytovali jsme s Laďou motor a pokusili se nastartovat speciálním Emergency buttonem. Čeho jsme tím dosáhli, bylo pouze to, že původní izolací tlumené chrčení se změnilo ve velmi nepříjemný prskavý zvuk a z motoru létaly jiskry jako družice. Po chvíli bádání jsme s otevřenou dutinou ústní zjistili, že šrouby, které drží alternátor v jeho uložení jsou povolené, respektive téměř vypadlé a alternátor je tím pádem “ukostřen” poněkud více než je běžně v kraji zvykem. Po dotažení jsme motor přivedli opět na světlou stranu Síly. Je to fakt sranda, my jsme s tím tolik času neztratili, ale stát se to posádce bez technického vzdělání, tak tato nedůslednost místních servisáků mohla vést k opravdu kritické situaci. No nic, popojedem….

Po odpoutání z bójky, po půl míli na motor jsme vytáhli Genu a na zaďák zamířili k západnímu cípu Šolty. Vítr byl kolísavý, kolem poledne jsem dokonce uvažoval, že to smotáme, protože vítr zvadnul na slabých 6-8 knt a gena nám povážlivě práskala. Do toho chodily od jihovýchodu cca 1,5m vlny, takže nevylít genu byl docela kumšt. Ovšem po hodině trápení vítr naskočil na příjemných 12-15 knt a když jsme vyostřili na bočák a zamířili k Veli Drveniku stoupl na 18-23, což bylo fantastické zakončení naší plavby k Lastovu a zpět. V jednu chvíli rychloměr ukazoval 10knt proti vodě, ačkoli GPS tvrdí že to bylo 8,6 proti dnu. Drobnou vadou na kráse téhle jízdy bylo, že jsme někde na posledních mílích ztratili jeden fendr, ale pozdě bycha (respektive fendr) honit.

Na dohled maríny jsme zrušili plachty, a jali se pátrat po benzince. Podle “osmiček” měla být v úzké části průlivu až téměř u samého centra Trogiru. O to víc jsem byl příjemě překvapen, když jsme zjistil, že je nová stanice otevřená hned vedle naší maríny. Je tam na mole asi osm stojanů, z východní i západní strany, a vyvazuje se na mooringy. Řekl bych skvělý nápad, najednou obslouží osm lodí, to by mělo výrazně snížit obávané páteční tlačenice. Tankovali jsme necelých 50 l, což je popravdě podstatně méně, než jsem s ohledem na nedostatek větru v první polovině týdne očekával. Po doplnění nafty jsme jen přejely do maríny a bez potíží ukončili naši plavbu vyvázáním u domovského mola.

Večer jsme ještě navštívili Trogir i s obligátní večeří, dosyta si užily sociálního zařízení v maríně a nepatrně postolovali (ale opravdu nepatrně).

5.5.2018
Marína Baotič, Seget Donji - předání lodě a odjezd

Za prvních ranních skřeků mořských sirén jsme vstali a sbalili se. Kolem deváté jsem hlásil technikovi připravenost k check outu a s malou dušičkou očekával nevyhnutelné. A taky že jo. Hoši od FreeWave evidentně vědí, jaký instalatérský majstrštyk v těch lodích mají, neboť po kontrole všeho možného ostatního od světlic po plachty technik temně prohlásil “Tak a ještě záchod a je to”. Do nebohého záchodu nalil JAR, zuřivě zapumpoval a šel na palubu vyhlížet bubliny. Načeš zachmuřeně pokýval hlavou a celou proceduru pro jistotu ještě dvakrát zopakoval, než došel k názoru, že toho divadýlka stačilo a sdělil mi, že máme ucpaný záchod a že mám jít do kanceláře zaplatit 100 EUR. Pak udělal dramatickou pauzu, zatvářil se účastně a řekl mi, že za 50EUR to zařídí s potápěčem bez faktury. No nebylo o čem smlouvat, za chyby se platí a že si tímhle způsobem přijde na své ten co to opravdu bude muset vyřešit mi ani v nejmenším nevadilo. O to více, že nad ztraceným fendrem mávl rukou :)

A ještě jeden zaznamenáníhodná věc při předání. Zázrak se stal. Zmrtvýchvstání toho mizerného Japonce. Nebyl jsem překvapen, tyhle archetypální záležitosti mají prostě svůj předem daný časový harmonogram. :)

A to byla definitivní tečka touto krásnou plavbou. Ještě jsme provedli rychlou návštěvu Splitu a hurá domů. Celkově jsme napluli 181,6 NM, z toho 71,3 NM na plachty. Tankovali jsme necelých 49L nafty. Pětkrát stáli na kotvě (z toho jedenkrát pouze přes oběd), jedenkrát na bóji, třikrát mooringovali (Vela Luka, benzinka, marina).
Dle mého skromného názoru to tentokráte (opět) bylo lepší než ten výlet na Kokořín. Takže ďěkuju bando a příští rok zase něco vymyslíme.
Jak říkají staří a zkušení: Skončila plavba, jsme před další plavbou :)

A stále ještě nouzová fotogalerie _**ZDE

**_

Rumovi na cestách

Zelený ostrov - Květen 2018

Související rubriky