Na čele dieslové smrště - srpen 2018

Na čele dieslové smrště

aneb Krátký exkurz do světa výkonostního naftingu

Lidé jsou povahy různé. Pro příklady nemusíme chodit daleko, nakonec notoricky známe zamyšlení nad sklenicí poloprázdnou či zpola plnou by mělo být do mramoru tesáno. Úhel pohledu a subjektivní optika, dalo by se říct. Někdo čerpá svou energii z krásných vzpomínek, někdo zase z těšení se na věci budoucí. Já zřejmě patřím k tomu druhému typu, neboť většinou už cestou z jedné plavby se mnou šijou čerti a v hlavě se mi rodí plavba příští. Citlivé pobídky k psychiatrickému vyšetření s díky odmítám, jsem takto spokojen a doufám, že mi mé zanícení vydrží do skonání věků.

A tak, jelikož, anšto a protože naše první jachetní rodinná dovolená byla vyložený sukces, nelenili jsme s Terezkou a jedné pošmourné a studené podzimní noci jsme na konec srpna 2018 objednali lodičku jako klícku, s mazlivým jménem Nana od osvědčeného Burin Yachtu.

Těšení přešlo v plánování a plánování v balení a byl tu den odjezdu. Obecná strategie zůstala stejná jako loni, taktiku v boji s potomstvem jsme však pro letošek zvolili odlišnou .

Tvářili jsme se jakože nic, normálně jsme je, pacholky, dali spát, a pak jsme je překvapivým záludným tahem v jednu ráno vzbudili, nasáčkovali do auta a vyrazili. Ač nerad, musím uznat, že tento brilantní tah mistrovské taktiky vyšel do prázdna, neboť potomci nejen že znovu neusnuli, ale navíc ještě další tři hodiny čile komentovali dění kolem nás. Jediným měřitelným dopadem bylo zmatení nás samotných, v důsledku čehož jsme doma zapomněli pár postradatelných drobností, jako například pilota Chorvatského pobřeží „888 přístavů a zátok“. Ještě že je mám v telefonu. ( jen pro pořádek, toto je vtip na pokračování)

Odjezd v polovině noci jsme nezvolili náhodou, ono to má svou logiku. Jednak má jedinec za sebou alespoň několik hodin spánku, a tudíž je jízda bezpečnější, druhak jsou nejprázdnější cesty a třeťak zbývá jen pár hodin do svítání a oči tak nedostanou tolik zabrat. Co ovšem byl pro nás ten rozhodující faktor byl ETA cca 15.00 v Sukošanu. V létě je totiž šance na dřívější převzetí lodě v podstatě nulová a co proboha dělat se dvěma rozběsněnými dětmi v marině jako je Sukošan při například pěti hodinách čekáni na loď… hrůzná představa.

Aby to nebylo jednoduché, Slovinci rozorali posledních pár kilometrů cesty před chorvatskými hranicemi a z už tak nejužšího místa celé trasy udělali Trest Boží. A tak jsme se rozhodli pro alternativní metodu. Pro jednou jsme si koupili Slovinskou dálniční vinětu a vyrazili směr Lublaň. Původní myšlenka byla uhnout do leva ještě pře Lublaní a do HR vpadnout bočním obchvatem u Karlovacu, ale jelikož se jelo až moc dobře a my jsme byli poněkud před harmonogramem, rozhodl jsem se jet až do Kvarnerského zálivu a u Rijeky se napojit na klasickou Jadranskou Magistrálu. Jako, nápad to nebyl vyloženě špatný, k vidění toho bylo spousta, ale průměrná rychlost nám padla do ostudných hodnot. Nicméně na místo jsme v cca 15.30 dorazili, loď převzali, naplnili jídlem a hračkami k prasknutí, na sobě provedli celkovou údržbu a upadli na obličej. Dnes teda nikam. Ani omylem.

19.8.2018 Sukošan (Marina Dalmacija) – otočič Knježak (otok Iž), 10NM

Ráno jako malované, ale z mariny se nikomu nějak nechtělo. Alespoň naše molo zůstávalo stále celkem hodně obsazeno. Všechny trochu znervóznila skutečnost, že první odplouvající lodě si vyžádali lanovou asistenci od techniků charterovky. Co se děje? Je tu nějaké skryté nebezpečí?

Samozřejmě nebylo, ale zaseté sémě nedůvěry stačilo. Nakonec, z tohoto mola jsem vyplouval loni s Piou, což je jen o málo delší sestra Nany a byl to docela kabaret. A tak jsme nespěchali, ostatně plány byly celkem skromné. Kolem desáté jsem už nemohl usedět a začal jsem prudit. Terezka odolávala asi hodinu, nicméně nakonec jsem ji logickou argumentací přesvědčil (zaujal jsem postoj Neprávem nakopnuté štěně) a v jedenáct jsme zcela bez obtíží vypluli.

Propletli jsme se lodním mumrajem před přístavem a zamířili do úžiny mezi Pašman a Ugljan, kde (podobně jako v messinské úžině strašlivé duo Skylla a Charybda) sídlí bájná příšera, slavný Ždrelacký most. Nemůže se sice chlubit šesti hlavami, ale zato má od svého otevření na svědomí nespočet stěžňů a nejedno kapitánské sebevědomí. My jsme propluli s asi metrovou rezervou a s klidem opatrníků, kteří se raději předem dvakrát zeptali technika na výšku stěžně.

Za průlivem se otevírá výhled na ostrovy Iž, Dugi Otok, Lavdara a Žut. My jsme směřovali ke kotvišti Vodenjak na Iži, kde nám ovšem nějaký šupák před očima vyžral poslední volnou bójku a tak jsme popojeli ještě asi míli k ostrůvku Knježak, v jehož závětří jsme se zabójkovali. Konečně přišel čas uvolnit se po cestě, dát si pivko, skočit s Matějem do vody a vůbec nasadit plouživé tempo v rytmu raegge.

V podvečer jsem do bayboatu ( pro změnu pro jednou velmi velkorysých rozměrů) hodil lodní pytel, děti a ženu a svorně jsme odbrblali na průzkum ostrůvku. Ten se ovšem ukázal jako nejtrnitější zatracená hromada šutrů pod sluncem a tak jsem malověrné zanechal na pobřeží a vyrazil se nechat rozedrat sám. Klidu mi pravda nepřidalo, když jsem po prvních dvou ostnatých metrech šlápl na hadí kůži. Nicméně, vůči podobným jevům jsme zodolnění a tak jsem se prodíral dál. Po dvaceti velmi nepříjemných minutách jsem usoudil, že tentokráte vrcholu nedobudu. A tak, když jsem narazil na světlinu, chtěl jsem alespoň vyfotit zátoku. Sundal jsem tedy loďák ze zad, otevřel ho a co nevidím. Evidentně je nepromokavý, a to kvalitně. Nepustí nic dovnitř, bohužel ani ven. V pytli bylo tak 5 cm vody z Matějovy špatně těsnící picí lahve a na dně můj (firemní) telefon. Už jen smutně chrčel, chudák. A s ním odešly do věčných lovišť také záložní “888” a taky lodní navigace :O (… a to je konec toho vtipu na pokračování).

No, ale materiální ztráty nejsou něco, co by nás dokázalo zlomit.

Zvláště pak, když Mikuláš našel ve vodě prastarou ohořelo pirátskou mapu! Další honba za pokladem mohla začít :)

20.8.2018 - otočič Knježak - otočič Brguljski (otok Molat), 17NM

Na dnešní den připadl nejdelší plánovaný úsek, a tak jsme moc neotáleli a před osmou vyrazili směr severozápad. Počasí bylo naprosto příšerné. Nikde ani mráček, jen vražedné slunce bičovalo nemilosrdnými fotony přehřáté moře a do hněda vypečené ostrovy. Nikde se nepohnul ani lísteček a naši Nanu popoháněl jen náš dieslový vítr Volvo Penta. Porca miseria! jak by zvolal jakýkoli italský mořeplavec a já s ním musel česky souhlasit. No, co naplat, alespoň nejsem ve při s Terezkou, zda plachtit či neplachtit. Včera se jí rozlomila nedávno spravovaná stolička, což je situace vzbuzující bojovou náladu, takže by z případné debaty na toto téma zřejmě vyšla vítězně :) Jak z toho jistě vidíte, stíhaly nás jen samá příkoří a rány osudu.

Přesto, nezlomeni touto nepřízní, jsme kolem poledne čapli bójku u Molatu. A ne jen tak náhodou. Pečlivou analýzou pirátské mapy jsme dospěli k závěru, že charakteristický ostrůvek označený křížkem v zátoce ve tvaru “V”, orientované vrcholem na severozápad nemůže být žádný jiný než ostrůvek Brguljski u Molatu. Takže nejdříve oběd, pak se musí malý badatelé vyspat a v pozdním odpoledni budeme odhalovat záhady.

A tak se i stalo. Výsadek na ostrůvek Brguljski proběhl bezproblémově, na břehu jsme si rozdělili úkoly. Terezka a Mikeš utvořili týlové zabezpečení, přičemž se věnovali zejména vrhání kamenů do vody a podobným činnostem a Mates a já jsme vytvořili výzkumný tým. Mapa nebyla zrovna v optimálním měřítku, nebylo tedy zřejmé, kde máme začít. Jako nejrozumnější se jevilo vylézt na vrchol a pak spirálovitě sestupovat. Vegetaci tu tvoří vzrostlý piniový les, dobře průchodný, ovšem nepříliš přehledný. Přesto, objevitelské štěstí bylo opět na naší straně. Nedaleko vrcholu kopce jsme objevili tábořiště s dřevěnou chýší a poradním ohništěm. Stará pirátská základna! Bylo pak dílem okamžiku, než statečný dobrodruh Mates odhalil v podlaze chýše kamennou skrýš a v ní…. další mapu! Začala se nás zmocňovat zlatá horečka.

Cestu zpět na loď jsme si prodloužili o obeplutí ostrůvku, za což jsme byli odměnění setkáním s asi pěti delfíny. Takto v západu slunce to byl teda naprostý kýč, ale potěší to :)

21.8.2018 - otočič Brguljski (otok Molat) - uvala Pantera (Dugi Otok), 5NM (+ 22.8.)

Na další den by plán celkem skromný, jde o pětitimílový skok do zátoky u majáku Veli Rat na Dugem Otoku.
Zátoka Pantera je rozsáhlá, nabízí několik kotvišť, bójkovišť i marínu, každý může vybrat dle vlastní ochoty pustit groš. My jsme zvolili bójku, s tím, že zůstaneme dva dny a že nazítří přeplujeme někam k pláži na kotvu. Ó, jak jsem se mýlil. Když nás navštívil vymahač výpalného, nejen že si řekl o půl bangladéžského HDP, ale ještě nám sdělil, že stejnou částku vybírá i od kotvících lodí. Prý nařízení obce. Fuj, hanba plut!

Ale jinak je tu moc hezky. Relativně málo lodí (proč asi, že?), romantická světelná hra klasického věžového majáku, příjemné koupání a pro osoby postižené dětmi parádní oboustranná pláž. Tu tvoří kosa, v neužším místě asi 5 metrů široká. Ze strany zátoky je moře jak zrcadlo, od volného moře zase hezčí voda a sem tam i vlnky. Prostě lahoda. Tedy,… až na ty vosy. Těch je tam tedy opravdu dost pro každého voschtivého námořníka. Nejdříve jsme mysleli, že je lákají dětské záchranně vesty vyvěšené na zadním koši. Odstranili jsme je a nic. Pak jsme mysleli, že je láká jídlo. Odstranili jsme i to. Nakonec jsme došli k názoru, že je vábí vůně piva (tady si myslíte že napíšu, že jsme ji odstranili, co? Prdlajz, tůdlenůdle…). Vyhlásil jsem jim totální válku. Rekord jsem měl dvanáct killů za 5 minut. Připadal jsem si jako Boromir v poslední bitvě. Tváří v tvář záplavě nepřátel jsem pochopil, že zde nebude vítězů, jen poražených. A tak jsme je zkusili ignorovat a odháněli je jen od kluků. Celkem to fungovalo, jedinou obětí na naší straně byla Terezka, která to dostala do stehna, chuďo naše…

Každopádně, vosy nevosy, místo je to památné, neboť Mates se tu naučil plavat. Jakože takovou tu čubičku s brýlema a se šnorchlem, ale plave a to je důležité. V podstatě od začátku plavby už dostal celkem velkou míru důvěry a s vestou přivázanou lanem k lodi už ani nebylo třeba na něj bezprostředně dohlížet z vody. Postačoval dozor z kokpitu s pivem v ruce. Bez vesty už bylo zase třeba být s ním ve vodě, ale radost s toho jsme měli všichni ohromnou.

V této zátoce také dospělo ke konci naše pátrání po stopách pirátů. Druhá nalezená mapa bez sebemenších pochyb zobrazovala nezaměnitelný reliéf zdejšího pobřeží, maják Veli Rat a jeden laterálních znaků u vjezdu do zátoky. Vrchol trojúhelníku vytvořeného význačnými body jasně ukazoval na nízký, často zaplavovaný ostrůvek obklopený mělčinami v úžině, která tvořila vstup do tohoto chráněného kotviště. Hotová noční past - pohřebiště dávných korábů. A tam jsme se s Matýskem úspěšně vylodili.
Místo to bylo ponuré, jen slaný močál, trosky lodí pradávno ztroskotaných a sem tam petka nebo sandál. Pročesávali jsme nevelký ostrůvek důkladně, až jsme objevili velkou kamennou pagodu, označenou kůlem ze zlomeného ráhna a vlajkou z roztrhané košile se zřetelnými stopami dávno zaschlé krve. Bez zaváhání se Mates vrhl k tajemné stavbě a okamžitě ji rozebral. Na jejím dně, v puklině skály pak objevil objemný kožený pytel plný dublonů! Tak Fortuna opět stála při nás, kam se na nás hrabe doktor Jones i s Larou Croft :)

Další den jsme též navštívili maják. Musím přiznat, že to zase takové terno nebylo, neboť Mates se chtěl hlavně koupat a Mikeše zaujala zase hlavně houpačka na stromě a celý maják měli v naprosté shodě zcela v paži, ale vycházka to byla moc pěkná a my s Terezkou jsme si to užili.

23.8.2018 - uvala Pantera – uvala Vodenjak (otok Iž), 20,7NM

Přišel čas začít se pomalu vracet. Naším cílem se stala zátoka Vodenjak, kde jsme první den neuspěli. Už když jsme vyplouvali vanul kamarádský 7 uzlový větřík. Po dvou hodinách dieslového chrochtání, vystaven laskavému jihovýchodnímu větru do 10 uzlů z předoboku, jsem to už nevydržel a začal jsem sondovat, zda je matka rodu nakloněna plachtění. V následující hodině jsem se v kostce dozvěděl že jsem “bezohledný sebestředný naprosto nezodpovědný vůbec nejhorší otec na světě”, ale nakonec povolila :)
A tak jsem slavnostně rozvinul plné prádlo a za šťastného pokvikávání začal trimovat plachty. Mates vylezl z podpalubí a nevěřícně zíral vzhůru se slovy: Jé, plachta!

Dmul jsem se pýchou, coby hrdý otec zasvěcující prvorozeného prince do skutečných tajů a krás mořské plavby. A pak ten vítr prostě zdechnul. Normálně chcípl, jako kulkou do kebule. To by jeden vzteky řval. Tak jsem zrušil plachty a do zátoky dobrblal na náš tolik oblíbený a tradiční Volvo Penta vítr.

Bójku nám zdvořile uvolnila právě odplouvající loď a my se vyvázali v pro mě asi nejhezčí zátoce tohoto týdne. Uvala Vodenjak je rozdělena do dvou částí malým zalesněným ostrůvkem spojeným s pevninou pásem mělké vody. Severně od této šíje je krásná hluboká zátoka ve tvaru obráceného ostrého V, jižní část je také pěkná ale široce otevřená. My jsme stáli v té severní části. Po zbytek dne jsme se koupali, plavili děti a vegetili na plný výkon. V podvečer jsem se ještě vydrápal na severní útes abych mohl něco nafotit a prošli jsme se s klukama po břehu. Prostě pohoda, a to celé za nejnižší cenu za bójku za celý týden.

24.8.2018 - uvala Vodenjak (otok Iž) - Sukošan (Marina Dalmacija), 8NM

A bylo to tu zase. Poslední den plavby a návrat do maríny. Nespěchali jsme, bylo to jen 8 mil, ale zase s ohledem na děti na palubě jsme chtěli načasovat příjezd do maríny tak, aby kluci nebyli nepříčetní únavou a neřvali hlady. Takže jsme vypluli před devátou, ETA marína 11.30.

Plavba proběhla dle očekávání klidně, jen pod Ždrelacem bylo trochu moc výletních parníků a samolibých magorů na motorácích, ale to je v blízkosti Sukošanu standardní zamoření. Terezka měla po loňské eskapádě u benzinky v Šibeniku trochu obavy, a tak jsem ji uklidňoval, že molo u místní benzinky je dlouhé a prosté všech záludností, hlavně ať si vyváže všechny fendry na pravobok a bude to v cajku.
A tak jsme přijeli k benzínce dokonale připravení, zrovna se uvolnilo místo, když tu na nás mává obsluha a bez uzardění nás předisponovává na kratší stranu mola, aby se naše vyhlídnuté místečko vešel nějaký zasr.. katamaran či co. I nastalo hemžení jak v rozkopnutém mraveništi, všechny fendry na levobok :) Ale klaplo to skvěle, co taky jiného od nás čekat, že..:)
Po dotankování necelých 26 litrů nafty jsme už jen propluli severozápadní větví maríny k našemu molu 9, které bylo v tuto chvíli ještě v podstatě prázdné, takže to pro nás opět nepředstavovalo žádnou výzvu. A pak už mi jen Terezka poděkovala před nastoupenou posádkou za krásnou a bezpečnou plavbu a nalila mi závěrečného panáka :)

Po zbytek dne jsme se dekontaminovali, odsolovali, předbalovali a tak… A taky jsme se byli koupat na veřejné pláži, což nás jen utvrdilo v názoru, že tudy tedy ne přátelé. Z těch davů jsem chytal ataky paniky, moje milá žena jak by smet…

Každopádně to byl konec další krásné plavby. Napluli jsme asi jen 60 mil, ale viděli pár nových zátok, našli poklad, Mates se naučil plavat, takže to byl myslím kvalitně odžitý týden. Zůstal pocit klidu , který může přinést jen pobyt na lodi. A taky trochu smutku a těšení se na příště, protože příště už mi nic nezabrání ty plachty konečně dětem ukázat :)

25.8.2018 - 31.8.2018 - Sukošan (Marina Dalmacija) - Sv. Marko (ostrov Pag)

Ráno jsme předali bez problémů naši Nanu, naposled jí zamávali a vyrazili za druhou polovinou naší dovolené.

Abychom nemuseli neprodleně domů, našla Terka moc pěkný apartmán na Pagu, ve vesničce Sveti Marko. No, vesnička, bylo to spíš jen pár domů na jinak celkem pustém pobřeží Pažského zálivu. Cesta vedla jen sem a po pár kilometrech končila hromadou hlíny, takže tu lišky dávali dobrou noc, což nám přesně vyhovovalo. Za domem se zdvíhal nejvyšší vrchol Pagu, Sv. Vid a z terasy jsme přes zátoku viděli charakteristickou měsíční krajinu kolem Metajny, průliv do Velebitského kanálu, a v pozadí majestátní Velebit. A k tomu v podstatě soukromá pláž :)

Následující dny pak lze charakterizovat jako dny chaoticky pasivního odpočinku. Povalovali jsme se u moře nebo na terase, pili víno nebo pivo, a před spaním chodili na procházky. Když ovšem necháte zahálet takový pytel blech jako je naše smečka, nevydrží to nikdy dlouho. A tak jsme se i my vzepjali k několika zaznamenáníhodným výkonům.

Z neděle na pondělí se výrazně ochladilo a vrcholky Velebitu se skryly v mračné čepici. Bóra jak z učebnice meteorologie pro jachtaře. Nebyl to tedy jeden z těch extrémních orkánů, to ne, ale průlivem bylo vidět, jak větrné víry ve velebitském kanále zvedají do výšky vodní tříšť a celkově to byl super zážitek. Trvalo to jen den nebo dva a v zálivu to nebylo nijak výrazné, vlny se zvedli do cca 75 cm, ale ochladil se vzduch i voda. Chorvati už vyklepávali moly z péřovek a jali se houfně plést palčáky a kulichy, ne tak my. My jsme vytáhli neopreny a šli se koupat. Stejně bychom Matýska na břehu neudrželi, byl těmi vlnami naprosto uchvácený. Stále vykřikoval Hurá, tsunami! :)

Když se později v týdnu oteplilo, vyrazili jsme na výlet na protější břeh zálivu, do oblasti, kterou právě časté bóry, ženoucí slanou tříšť, zcela zbavily jakékoli vegetace. Matěj se připravil na procházku po Měsíci, my ostatní jsme zůstali na rodné planetě a těšili jsme se na jedny z nejhezčích pláží Pagu, ne-li celého Chorvatska. Ó, jak jsem se mýlil. Sotva jsme dorazili na pláž Ručica, projevil náš prvorozený neochvějné rozhodnutí k průzkumu terénu a já se v přechodném pominutí smyslů nabídl, že mu budu dělat ochranku. A tak jsme vyrazili v 33°C do kopců bez jediné známky stínu, suťovým polem složeným s kamenných břitev, s malou lahví vody a my starší a zkušenější ještě navíc jen v do tenka sešlapaných Crocsech. Inu, jak se říká, když jsi blbej, seď radši doma :) Myslel jsem si, že Matesovi vydrží nadšení tak na první kopeček, nijak náruživý turista to není, a ouha, byl z toho dvou a půlkilometrový vyprahlý a bolestný zážitek. Na druhou stranu jsme objevili parádní jeskyni, a prohlídli pořádný kus nesmírně zajímavé krajiny. Po návratu na pláž, nám Mikeš povolil pouze rychlou koupačku a tradá na oběd a spinkat.

Náš pobyt se blížil ke svému konci a zbývalo jen jediné. Dobýt horu, konkrétně Sveti Vid, 349m n. m..

Původně jsem chtěl vyrazit v pět, ale díky vyčerpávajícímu nicnedělání a odpornému zvyku našeho nejmladšího vzbudit se nad ránem kvůli sebemenšímu šramotu jsem si nakonec přispal a vyrazil až už byli stejně všichni vzhůru, konkrétně v 6.15.
Stezka vedoucí na horu začínala asi kilometr od našeho apartmánu a na vrchol to bylo další kilometr suťovým polem a po skalách. Byla celkem zřetelně udržovaná, značená červenými terči a nijak výrazně náročná… tedy tím myslím, že jsem nenarazil na žádné vyloženě život ohrožující místa, jako převisy, skalní mosty, břitvovité hřebeny a podobně. Jinak jsem si teda mákl slušně.

Samozřejmě jsem chvátal co to šlo, jednak jsem spěchal zpět abych pomohl zvládnou ranní běsnění a jednak jsem si chtěl užít pocity vítězného dobyvatele triumfujícího v paprscích vycházejícího slunce. Přesto mě východ slunce zastihl ani ne v polovině výstupu a pocit dobyvatele vzal za své, když na mě zpoza zatáčky vybafly čtyři klábosící české učitelky již na cestě dolů. Na vrcholu taky nebylo zrovna liduprázdno, ale výhledy byly vskutku velkolepé, a to na celý Kvarner i severní část zadarského archipelagu na jedné straně a majestátní Velebit na straně druhé. Podumal jsem, pokochal se a šupky dupky dolů za rodinou.

Nu, co dodat, hezké to bylo. Kluci si to myslím užili dosyta a my vlastně taky. Na dovolené je často největší a jediná chyba že končí. Respektive končí v okamžik kdy si všechno správně sedne a začne pořádně fungovat. Ale kdyby nekončila, tak se vlastně nemůžeme “těšit na příště”. A to by byla velká, ale velká chyba, nemyslíte? :)

Výběr fotek ZDE.

Rumovi na cestách

Na čele dieslové smrště - srpen 2018

Související rubriky