Do zátoky škeblí a na ostrov na ostrově - květen 2019

Překulil se rok a s ním musela logicky přijít i další plavba… a jelikož je všeobecně znám axiom, že chlapi zrají jako víno a že s věkem přichází moudrost, dali jsme své hlavice dohromady a v rámci tohoto nedostižného mozkového trustu jsme stanovili strategii pro příští pětiletku a s ní též přetřídili seznam priorit.

Ano, stále prahneme po dobrodružství a stále nás chvějivým štěstím naplňuje romantika rozlehlých mořských plání a měsíčním svitem zalitých zátok. Stále toužíme po adrenalinu plavby na hraně našich možností…. na druhou stranu jsme dnes sebereflexivně a beze studu schopni jasně vidět kde přesně ta hrana našich možností leží a taky že fazolí z konzervy jsme spořádali už více než malé množství. A tak jsmE se rozhodli naše zážitky v nemalé míře obohatit o úroveň ryze gastroturistickou – slovy prostého lidu: vyplenit co možná nejvíce konob, taveren, tratorií a jiných chrámů poživačnosti. A tak, když jsem se dočetl o jachtařsky trestuhodně nevyužité části chorvatského pobřeží, světově proslulé chovem pestré palety lahůdkových mlžů, volba byla učiněna. Musíme dobýt Malo More – chorvatskou Mekku milovníků ústřic a škeblí.

Plánování v ranné fázi takové operace představuje v prvé řadě hledání odpovědí na otázky Odkud, s čím a za kolik. A právě zde, na rozmezí Střední a Jižní Dalmácie, nemá našinec právě mnoho možností. Mezi Splitem a Dubrovníkem totiž není v podstatě žádná velká marina, která by zaručovala flotilu lodí v rozumné ceně. Nabídky přicházely a s nimi, ruku v ruce, jisté skepse… až přišla, a nebojím se přiznat že překvapivě zajímavá, nabídka na Bavarii 37 Cruiser z Dubrovníku (který má mimochodem pověst jedné z nejdražších marin na Jadranu).
Že každá mince má dvě strany, a že i v pěkném hrnku může být nasráno, jsme se prostě museli přesvědčit na vlastní bulvy :D

A tak se zrodil plán. Plán plný plachtění, turisticky-sportovně-historicko-kulturních zážitků a opulentních večeří. Plán, který mimo jiné sliboval spoustu jarního slunce a koupání …ehm :)

Posádka se sešla stejná jako v loni, ovšem s ohledem na pokročilý věk zainteresovaných gentlemanů jsme do našich řad rádi uvítali lékařský dozor, pana doktora Jindru. Naštěstí nebylo třeba žádných složitějších lékařských zákroků, přesto byla páně doktorova přítomnost vítána a jmenovaný snadno splynul s pacienty.

Noční opuštění republiky a následná cesta proběhla bez významnějších incidentů, a tak jsme před čtvrtou odpolední stanuli na břehu řeky Dubrovačky, v ACI Marině Dubrovnik. Nutno poznamenat, že dle mého názoru je to svým umístěním jedna z nejkrásnějších marin Chorvatska. Obklopená horami, s krásným King´s Landing (Dubrovníkem) v dosahu MHD a na řece která je tak krátká, že prostě nestíhá být znečištěna než se vlije do moře. Má to i své vady, pravda. Příkladem budiž tabule s orientačním plánem, ze kterého se dozvíte kde je tenisový kurt, kde golfový resort a driving range a kde prádelna, ale kde se vlastně nacházíte odhadnou jen navigátoři nadprůměrně znalí svého řemesla a kde jsou kanceláře charterovek prostě bez mučení domorodého obyvatelstva nemáte šanci zjistit. Ale nakonec každá voda steče dolů, Stázina se dostane Kubovi za ženu a my jsme mohli po drobném doladění zásob v místním Konzumu a s papíry od lodě v ruce naklusat na molo číslo 7 a doufat v brzké vyplutí. A tady padla kosa na kámen, neboť místní crew byla zjevně ještě v chorvatském zimním módu a své buzení z dlouhého spánku si rozhodně odmítla nechat znepříjemňovat. Člověku by to až slzy do očí vehnalo, jak se tam po tom mole ploužili, zavazeli si a jeden odnášel co druhý zrovna přinesl. Když pak dostatečně poklevetili s uklízečkami, pojedli, popili a vůbec si kvalitně odpočinuli před dalším nicneděláním vybrali ze svého kruhu obstaršího gigolla aby mi předal loď. Dle počtu chybějícího vybavení (nářadí, světlice, fendry, navigační pomůcky, kanystr,… a tak dále a dále)jsem usoudil že máme tu čest vyorat s naší Mare První jarní brázdu. Poněkud foukalo, tak se technik trochu zdráhal ukázat mi plachty, ale nakonec jsme to v krátkém bezvětří taky zvládli. Hlavní plachta byla OK, zato Gena se hodila tak na zakrytí dříví na otop, vytahaná, vyrudlá, záplat nepočítaně. Ještě nám při předvádění přívěsného motoru posekal gelcoat na zádi a tím jsme to tak nějak uzavřeli. Loď byla naše.

Po bleskovém nalodění bagáže a krátké poradě jsme se rozhodli pro okamžité vyplutí. Bylo už o hodně později než bych si přál, ale jednou jsme se k té noční plavbě taky museli dostat, tak proč ne dnes. Provedl jsem krátkou instruktáž posádky, rozdělil role. Foukalo zprava ze zadoboku, mooring a levé zadní lano jsme uvolnili a už už jsem chtěl zavelet ke stažení posledního lana, když Karel začal velmi impresivně vysílat poselství, že na přídi nejde všechno podle našich představ. Nechal jsem motor v mírných otáčkách udržovat napětí v záďovém laně a odkvačil na příď řešit další chorvatskou past. Nějaký myslitel totiž propletl mooringové lano sloupkem relingu (zřejmě nově montovaným) a tudíž nám tak nějak zabránil odhodit lana. Už nás to sneslo do naprosto blbého úhlu, takže nezbylo než gordické řešení, znovu navázat lana na správné straně relingu a trochu roztřeseně dokončit odplutí. Vedran a jeho tým nám nadšeně mávali, my jsme jim kynuli také, ovšem s určitým chmurným zamyšlením.

Ale co už, nakonec jsme vypluli bez ztráty kytičky a to se počítá. Dobby má ponožku, Dobby je volný!

27.4.2019
ACI Marina Dubrovnik – os. Jakljan, 17,4NM

Bylo 19.15 takže nám zbývalo něco přes hodinu světla. Tím padl můj plán zajet si vyfotit starý Dubrovník z moře za západu slunce, což je vážně škoda, na to jsem se fakt těšil. Ale na slzy do polštáře přijde čas později, teď je čas řešit kam s námi. Varianty byly dvě, buď blízké kotviště na ostrově Koločep a zítra to podstatně natáhnout, nebo se držet původního plánu i za cenu nočního kotvení a dosáhnout ostrova Jakljan, případně pokud to prostě nějak nepůjde, tak Šipanské Luky. Posádka příjemně překvapila a svorně odsouhlasila druhou, podstatně delší variantu. Má radost z této skutečnosti vydržela jen do té doby, než se všichni svorně vytratili do salonu a já jsem osaměl:)
No ale hezké to bylo, to zase jo. Jen navigačně náročné. A taky aby ne, když na lodi byly tři navigace a ani dvě se nemohly shodnout, kde to přesně jsme. U navigační stolku se nacházel náš “hlavní” navigační nástroj, Garmin z předkolumbovské éry, který mi zobrazením evokoval nostalgické vzpomínky na PC hry pozdních 80tých let. Když mi jej marinero předváděl, byl chvíli ve zjevných rozpacích a pak prohlásil “ Ok, ale ten u kormidla je lepší…” a “stejně máš navigaci v telefonu, ne?” :D Měl pravdu, model u kormidla byl o poznání mladší, na druhou stranu si musíme přiznat, že mapový podklad se mu povedlo za celý týden načíst jen ve dvou případech, a i tehdy mě vážně zneklidňovalo, že se údaj o poloze v desítkách metrů lišil od polohy v mém Navionicsu. Například poloostrov u vjezdu do zátoky jsme přejeli jako hrdinové středem :)

Když jsme kolem 22.30 v naprosté tmě vpluli do zvolené zátoky, vítr už utichl. Rozdělil jsem úkoly, Pepa na příď ke kotvě a s baterkou vyhlížet ledovec, Laďa dělal držák na telefon s navigací a byl všeobecně k ruce. Co se na mapě jeví jako široký vjezd s malým bezvýznamným ostrůvkem uprostřed, je v noční tmě smrtící past. Navždy jsem zavrhl a natřikrát proklel palubní navigaci a rozhodl jsem se svěřit naše životy navigaci v telefonu a hloubkoměru. Opatrným manévrování jsme vpluli do zátoky a na 8 metrech vysypali asi 35 m řetězu, a jelikož kotva nedržela, tak pro jistotu ještě jednou a tentokráte lépe. Motor utichl, tmou intenzivně voněly pinie a mě kromě hvězdného nebe nade mnou a mravního zákona ve mně, silně naplňoval pocit uspokojení z prvního úspěšného nočního kotvení. Tak zaslouženého panáka nebo dva dobrého rumu a rychle spát…

28.4.2019
Ot. Jakljan – uvala Lovište, 42 NM

Ráno jsme si konečně prohlédli zátoku a musím skromně uznat, že se nám povedla. Za denního světla bych asi kotvil hlouběji v zátoce, ale jinak to nemělo chybu. Ovšem, na dnešní den připadl nejdelší úsek plavby, plán byl proplout kolem celého jižního břehu Pelješacu, korčulanskou tryskou a zakotvit v zátoce Lovište na samém vrcholu poloostrova. A tak jsme po snídani v 9.00 odkotvili a jelikož vítr nebyl plánován a ani se nedostavil, hnáni naším mocným agregátem, jali jsme se ukusovat míle pětiuzlovou rychlostí (dle GPS).

Tady by přináleželo poznamenat něco k základním přístrojům naší archy. Již včera jsem si všiml že Log zobrazuje skutečně kuriozní hodnoty rychlosti, nezřídka atakující zvukovou bariéru. Když jsem se při hledání příčiny dostal k dnovým sondám, nevěděl jsem, jestli brečet nebo brečet ještě víc. Sonda tam sice byla, ale měla ustřižené dráty a vymontovaná se volně povalovala v bilgovém prostoru. Velmi chorvatské dalo by se říct. A dnes to pro změnu vzdal otáčkoměr. Celkem zbytečný budík zdálo by se, ale pokud máte přibližnou představu o vztahu otáček a rychlosti, a rychloměr stávkuje, tak se z nej rázem stává váš nejlepší kamarád. Takto k představě o naší rychlosti musela stačit GPS.

Nicméně, drobné disfunkce nás rozhodně nemohou (v našem věku :D ) zaskočit a tak jsem si spokojeně probublali mljetským kanálem a když pak o pět hodin později zadul přátelský 15ti uzlový vítr, tak jsme si druhou polovinu dnešní trasy i libově zaplachtili. Vítr postupně sílil až na 27 uzlů a tak jsme v ústí našeho dnešního kotviště, uvala Lovište, zrušili už tak dost zredukované oplachtění a způsobně domotorovali na bójku před konobou Gradina.

Po krátké Panákiádě jsme provedli výsadek k první degustaci. V nabídce bylo obvyklé předsezóní Ryba i meso, ale byli jsme tak vyfoukaní a vyplachtění, že jsme tu objednávku nějak nemohli dát dohromady. Konobar ovšem naše dilema bravurně vyřešil a od obého donesl plné plato. K tomu blitva, džuveč, ajvar, kruh a domače vino a západ slunce nad naší Mare. Následně proběhl (myslím) lodní večírek. Detaily si nevybavuji, ale určitě a rozhodně to proběhlo v mezích slušnosti, tak jak se na gentlemany sluší. A po pohádce hupky šupky na kutě.

29.4.2019
Uvala Lovište- Mali Ston, 38,4 NM

Když jsem ráno vyšel jsem na palubu, abych zvýšil salinitu moře, bylo téměř kompletně zataženo. Trochu jsem okouněl a možná i trochu zevloval, načež jsem se odebral do podpalubí stáhnout počasí. Nebylo kam spěchat, čeká nás sice kus cesty, ale na plachtění to nevypadá. Slibovaný vítr se opět nedostavil, a pokud ano, tak ve směru zcela v rozporu s předpovědí. Myslel jsem, že si nafotím okolí, loď, uděláme nějakou snídani a kolem desáté pomalu vyrazíme. Jenže… jak jsem se vrátil do kokpitu, pojal mě neochvějný pocit, že je něco špatně. Scenérie se změnila.
A pak mi to došlo! Kde je sakra člun? I s motorem… přísahal bych že před chvílí tady byl. Jen lano na zábradlí nám zůstalo a na jeho konci pusté nic.
I nastalo hemžení. Chvíli jsme zmateně pomrkávali, propátrávali pohledy blízké okolí. Až po chvíli jsem poněkud zvedl zrak a v tu chvíli jsem ho uviděl. Byl od nás asi půl míle, už byl vně zátoky a splouval směrem ke Korčule. Tak rychle jsem bójku ještě neopouštěl :) Ono totiž krom toho, že po hladině ještě chodit neumíme a do hospody to suchou nohou jde jen někde, tak naše pojistka kryje hodně věcí, ale ztráta člunu mezi ně nepatří. A je mi jasné že chorvat by si za ten starý puchejř s rozpadajícím se kafemlejnkem neváhal ani okamžik naúčtovat cenu dvanáctimístného přemotorovaného zodiaku. A tak nastal stíhací závod, spojený s nácvikem vyzvednutí trosečníka na konci. Vše dobře dopadlo a člun-útěkář byl náležitě spoután a po zbytek týdne pečlivě sledován.

Plavba probíhala bez obtíží, nicméně našim hlavním pohonem byl opět diesel. Krátký pokus o plachtění zhynul na neochotu vzduchu jakkoli výrazněji proudit. A tak jsme se kochali, tlachali, někteří spali, potkali jsme stádo delfínů, projeli stavbou mostu, a tak dále, až jsme dosáhli téměř úplného vrcholu zálivu Malo More a tím i našeho cíle, malebného městečka Mali Ston. Zde přišel o důvěru další z našich přístrojů a to hloubkoměr, který místy ukazoval hodnoty, které by značily beznadějné najetí na mělčinu. Kotvu jsme hodili před přístavem (tam je pro nás opravdu mělko) a chvíli na to začalo pršet.

Za vydatného deště jsme se vylodili s jasným cílem konzumace mlžů. Restaurace jsme objevili asi tři, ale v našich zamáčených šturmácích se nám jevily jaksi nad naši úroveň. Volba nakonec padla na poslední z nich, jménem Vila Koruna. Zde zcela jasně zaúřadovalo podvědomí a my, s vizí levného hodokvasu, jsme rozpoutali bakchanálie nevídané. Obstarší majitel nás chvíli ohrožoval dvěma vzrostlými humry, ale když byl následně odveden nějakými laskavými lidmi, mohly na stůl přijít ústřice smažené a gratinované, krabí polévka, tuňákové steaky přes celý talíř, jakubky, slávky, olihně, raci, sardinky a v jednom případě dokonce dort :D
Na loď jsme odcházeli s funěním, ale zcela uspokojeni.

30.4.2019
Mali Ston - Sučuraj, os. Hvar, 28,4NM

Konečně modrá obloha! V noci se vypršelo, což je jasně na objednávku, neboť dnes je den Sportovních aktivit.

Městečka Ston a Mali Ston jsou totiž od 14. století propojena do obranného komplexu téměř šesti kilometry hradeb, s třemi pevnostmi a sedmi věžemi. Přístupná je prozatím jen spodní část, ale my jsme skromní, nám to stačí. Nakonec, horní pevnůstka a hradby k ní vedoucí by již od pohledu vyžadovala speciální vybavení, jako mačky, cepíny, lana a alespoň čtyři šerpy aby nám nesli pivo. A tak jsme objevili Malou čínskou (chorvatskou) zeď. No krása, romantické výhledy na Malostonský záliv, na Stonské saliny, na ústřicové farmy… prostě všude samé okolí. Pěkné to bylo. Mlsouni si dali po zmrzlině a poněkud pohodlnější cestou jsme se vrátili k lodi.

Po obědě a kávičce jsme v klidu a míru odkotvili a vyrazili na krátký skok směrem do Drače. Jenže plulo se dobře, bylo brzo, a tak jsme se rozhodli, že to trochu natáhneme a získáme nějaké míle k dobru ve prospěch zítřka. S celkem nevyhraněnou představou o dnešní noci jsme směřovali zpět k Uvala Lovište. Jenže…zrada na národě českém, chlapi z podpalubí hlásí že došla voda. Pokud by hlásili, že se v podpalubí OBJEVILA voda, bylo by to samozřejmě horší, ale ani tohle není úplně v cajku. Sám jsem se na plnění nádrže podílel. A pak jsem si vzpomněl, jak mi technik při předávce na můj dotaz ohledně vodního systému tvrdil, že nádrže jsou natvrdo propojené a že signál prázdné nádrže na panelu je jen další vadné čidlo. Proklel jsem jej (opakovaně).
Po krátkém pátrání jsme ten ventil co prý vůbec nemáme našli a to tak že zavřený. Tudíž zatímco jsme přední nádrž vyčerpali, tak zadní jsme pro jistotu vůbec nenaplnili. OK, změna plánu, teď jde o lidské životy, neboť jestliže v sedmi tisících dehydratace zabíjí, pak bůhví co by mohla provést u hladiny moře.

Nejbližší místo s pitnou vodou byl Sučuraj na Hvaru. Malinkatý přístav, molo a cca 10 stání pro jachty. Dorazili jsme tam před osmou, už moc nebyl prostor pro akrobacii a nevypadalo to moc nadějně, ale místní velitelka nás rezolutní gestikulací navedla na mooring a stáhla o pobuřující částku. Ale jsme vyvázaní a kvalitně zavodnění, tak všichni sprchu, osvěžit karibským rumem, večeře, procházka, doutníček a tak. Laďa neomylně usoudil, že větší publikum už tento týden nebude a rozjel jam session pro dvě kytary a tři hráče. Já jsem toho měl za dnešek až po stařečkovo a tak jsme poměrně záhy neomylně zaplul do říše morfeovy, následován většinou posádky. Jen doktor se nechal bezelstně vlákat do Laďových párty osidel a schytal to naplno. Já o tom vím teda prd, já jsem spal, ale přijde mi divné, že nám po ránu zase nikdo neodpovídal na pozdrav :)

1.5.2019
Sučuraj, os. Hvar – Uvala Przina, os. Korčula, 21,4NM

Probudili jsme se (opět) pod zamračeným nebem. Žádné další atrakce pro tady pro nás neměli, a tak jsme o půl jedenácté vypluli směr Korčula. A světe div se meteorologové se opět netrefili a oproti všem předpokladům se dostavil vítr a tak jsme si konečně výživně zaplachtili. Vítr varioval mezi SW a NW tak nejdříve na předobok, pak bočáček a korčulanskou trysku jsme si prohalzovali na zadobok (já jsem na ty preventery na čistý zaďák prostě moc líný). Vítr mezitím stále sílil k 25kn na úrovní Korčuly, když jsme ovšem odpadli do kanálu mezi Korčulou a východně položenými ostrůvky, dostali jsme se do větrného stínu a museli jsme povolat do služby brbláka. Dlužno dodat, že jakmile jsme obepluli poloostrov u Lumbardy, vítr se do nás opřel přímo vehementně (na volném moři chodil přes 30kn), ale na ty poslední míle už se nám s tím nechtělo strojit. V naší dnešní zátoce funělo stále kolem dvaceti, ale je tu písečné podloží, kotvu jsme hodili tak aby bylo kam splouvat a nechal sem vysypat skoro celý řetěz, tak aspoň otestujeme, co taková Danforthka snese. Vítr se postupně zklidňoval, ale i tak jsem radši nechal jet track a v noci průběžně kontroloval naši polohu.

Posléze, obluzen zážitkem z plavby, pojal jsem touhu si zaplavat. Jsme přeci na Jadranu, ne? Když jsem ovšem zjistil, že mne nikdo následovat nebude, vloudily se do mého odhodlání jisté pochybnosti. Nicméně hrdost je pěkná svině a já, jsa odhodlán v žádném případě neztratit tvář, jsem měl tedy jen dvě možnosti, koupání nebo seppuku. Jelikož píšu tuto výpověď, je nabíledni jak to dopadlo. I když… asi by bylo slušné přiznat, že jsem si na to vzal neoprén a i tak to byl třeskutě osvěžující zážitek :D

2.5.2019
Uvala Przina - Polače, os. Mljet, 14NM

Ráno bylo pro změnu modro, po větru ani památky. Dnes to nevadí, právě naopak, máme v plánu krátký skok na Mljet a pěší výlet kolem slanovodního jezera v Národním parku.

Na Mljet mě to táhlo už leta. Je to jeden z nejvíce bájemi opředených ostrovů Dalmácie. Vždyť tady strávil Odyseus sedm let v (prý nedobrovolné) péči nymfy Kalypsó, dle jednoho z výkladů právě zde ztroskotal sv. Pavel.
Ostrovu postupně vládli snad všichni, kdo projevili alespoň základní zájem, Ilyrové, Řekové, Římani, Germáni, bosenská knížata, Turci…
Také se jedná o údajně vůbec nejzalesněnější z chorvatských ostrovů, porosty borovic, dubů a cedrů pokrývají přes 70% plochy ostrova. A taky tu nemají jedovaté hady, neboť na začátku 20. století vyřešili jejich přemnožení vysazením promyk mungo (ano, slavný Riki Tiky Tavi). Hadi zmizeli, přemnožili se promyky, což je další nezvratný důkaz o osvíceném působení lidské arogance na přírodní rovnováhu, na které jednou dojedeme.

Plavba proběhla bez zvláštních událostí, v zátoce vesničky Polače jsme zvolili za dnešní azyl mooring konoby Sponga.

Přímo v mole mají nádrže s rybami a kdečím, takže jsme se v podstatě hned po přistání dohodli s konobarem na večerním menu a započali s přípravou další kulturně/fiskulturní události naší expedice. Po lehkém obědě jsme se hodili do cvičebního a za halasného Á - ufff, á - ufff křepce vyrazili (bez Ladislava, který se rozhodl bránit dobité pozice) ke vstupu do NP. Tam nás lepá mljetská děva stáhla každého o 70kn, což je zřejmě něco jako univerzální chorvatské vstupné typu “ani moc, ani málo” (hradby ve Stonu stály stejně), ale na druhou stranu to zahrnuje lodní přívoz na ostrov s klášterem Svete Marije a zpět. A tak jsme se při výstupu kochali výhledy, fotili si krásy jarní přírody a při vhodných příležitostech degustovali rum. Stezku lemovaly věkovité pinie, čmeláci bručeli, všechno vonělo a ve vesmíru zavládla harmonie.

Když jsme překonali kopec, cesta nás zavedla k jednomu z přístavišť u jezera. Loď vyplouvala zanedlouho, a tak jsme brzo stanuli na ostrově na ostrově (to není překlep). Přívoz nás vysypal na molo před hlavní budovu kláštera Sv. Marije, v dobách Titových přestavěného na hotel pro zasloužilé. Ve snaze oddělit se od zbytku návštěvníků, vydali jsem se podél pobřeží obejít ostrov. Dav ovšem pojal podezření, že víme něco více než oni a počal nás pronásledovat. Zájem o nás ztratili až v okamžiku, kdy jsme se vysvlékli do plavek a začali s demonstrací naší zmužilé otužilosti pravých středoevropských námořníků. Voda v jezeře se zdála nepatrně teplejší než v okolním moři, sluníčko svítilo, seč mohlo a nějakou roli v tom možná mohl hrát i ten rum. Když jsme se dostatečně osvěžili (krom doktora, který byl nachlazený a Karla, který má rozum), vyrazili jsme za kulturními prožitky. Celý klášter má velmi silnou atmosféru, ovšem logicky nejintenzivnější prožitek nabízí klášterní kaple. Dojmy umocňovaly decentně tlumené reprodukované chorály a hořící svíce a musím přiznat, že v takové chvíli měkne i okoralá duše cynického bezvěrce.

Po kávičce v místní kafírně jsme se po nabobsku nechali přepravit na jižní břeh. Pohodlnou stezku lemující břehy obou jezer jsme po krátké poradě zavrhli jako nehodnou naší pozornosti a směle jsme vyrazili po kamenité pěšině napříč vrstevnicemi. Tak jako bylo to pěkné, to zase jo, ale očekávaných výhledů na volné moře bylo po čertech málo, pesimista by snad mohl říct že v podstatě žádné (ale to by lehce přeháněl). Nicméně takto jsme zase viděli pořádný kus jihodalmatského lesa, no.

Stezka nás dovedla oklikou k Malému Jezeru, kde jsme si ještě proplavali spojovací kanál a jelikož čas již značně pokročil, bylo třeba spěchat na večeři. Procházkou pře vesnici Govedari na loď dorazili tesně před sedmou hodinou. Dnešní večeře se skládala z grilovaného kozího sýra, hobotnica pod pekom, janjetina pod pekom a škarpina na žaru s blitvom. A samozřejmě domače vino :) Hlavonožec nezklamal, stejně tak měla úspěch i ropušnice (říká se, že je to nejchutnější jadranská ryba), k jehněčímu měli Laďa s Alešem drobné výhrady, ale to je prostě riziko skopového. Celkově ale byli myslím všichni spokojeni a po decentním večírku upadli všichni do mdlob.

3.5.2019
Luka Polače - ACI Marina Dubrovnik, 43NM

Ráno bylo v konobě jak po moru, a tak se hemenex a džus z čerstvě vymačkaných pomerančů zase nekonal. Takže okoralý chleba a tajemství staré ledničky. Nakonec, dnešek je návratový den a my máme před sebou hezkých pár mil a tak jsme v 7,30 odhodili mooring, stáhli lana a vypluli k Dubrovníku. Prognóza pro dnešní den hlásala Jugo do 12 uzlů. Ha ha ha. Už v zátoce funělo 24 kn. Tak to šamanům trochu ujelo, no. Ostatně jako celý týden. Neseděla jedna jediná předpověď, počasí si prostě postavilo hlavu a odmítlo se držet dohodnutého scénáře. Dokážu si představit, jak v se v místním meteorologickém ústavu krabatila čela a čůrky potu smáčely židle, když rosnička v lahvi zalezla pod největší kámen a přes veškeré prosby a naléhání odmítala úkryt opustit.

A tak nás čekalo přes 40mil proti větru “dotlamáku”. Na nějaké laškování nebyl čas a prostor, a tak jsme ustavili cca 50% hlavní plachty, aby nás stabilizovala a v kombi módu s motorem jsme se probíjeli proti narůstajícímu Jugu. Ještě na Mljetu, v přístavu Sobra, jsme dotankovali naftu (nádrž plus kanystr na doplnění) honem zpátky na horskou dráhu. Autopilot byl zřejmě Francouz, neboť pravidelně házel flintu do žita při sebemenším náznaku nebezpečí a větru blížícím se 20 uzlům. Takže poctivá ruční práce. Na volném moři, mezi jižním koncem Mljetu a Jakljanem nám windmetr ukazoval v poryvech 49 uzlů a 44 stabilně. Moře bylo trochu hrubější, ale vlny se ještě nestačily rozběhnout, a tak odhaduji, že jen ty výjimečně velké chodily přes 2 metry. Kolem poledne to na chvíli padlo ke 30 uzlům, a tak jsem se pokusili o plachtění, ale naše stará, vytahaná a ke všemu narefovaná genua nebyla sto nás proti vlnám efektivně pohánět vpřed a tak naše rychlost klesala téměř k nule. Půl hodiny jsem to nějak snášel a pokoušel se najít kompromisní trim, ale hlavou zeď neprorazíš, a tak jsme se museli vrátit ke kombinaci hlavní plachta a motor.

Po proplutí úžinou mezi Lumparem a Jakljanem se moře výrazně zklidnilo, ale vítr zůstal v rozsahu 35-45kn a přímo do čenichu a tak jsme i “na germána” museli křižovat.
Na dohled Dubrovníku se posádce zachtělo že bychom si naposled zaplachtili, a tak jsem nechal vypustit asi polovinu genui. Kluci ještě ani neměli dotaženo, když jsem si všimnul, že plachtou prosvítá slunce v místě, kde je to naprosto nevhodné, a to těsně za zadním líkem, kousek od otěžového oka. Naše genua to prostě vzdala a odporoučela se tam, kam chodí hodné plachty, když doslouží. Takže jsem všechno odvolal, operaci zrušil a dál jsme pokračovali opět v kombi módu. A tak až k mostu přes Dubrovačku.

Před marínou stále funělo k 20kn, připluli jsme asi jako předposlední loď na našem mole a představa, že budu zajíždět na naše původní místo daleko v uličce se mi po pravdě ani trochu nezamlouvala. Ke všemu naši čatští technici se plně věnovali nějakému katamaránu a o naši malou a bezvýznamnou Mare neprojevovali sebemenší zájem. Až na hlasité hvízdnutí dali najevo, že si nás všimli a naštěstí nám přidělili berth úplně na kraji mola, takže manévr představoval jen srovnat záď do směru, přilehnout na sousední loď a pomalu sklouznout k plovoucímu molu. Jednoduché jako slabikář, a tak to i proběhlo. A mohlo to tak i pokračovat, kdyby nám ti tataři podali mooring náležející k naší pozici. Takto Karel na úrovní středolodí zjistil, že mu lano mizí v pravém úhlu k lodi někam pod lodě sousední a pokud tedy dvě až tři sousední lodě lanem neuzvedne, tak máme problém. A tak se z celkem pohledného přistání stala komunální estráda. Nakonec to nějak dopadlo, ale mohlo to být hezčí, no :) Ihned po přistání jsem si byl prohlédnout škody na genui a dost jsem si oddychl. Prasklina byla v místě švu, kde se setkávali dvě záplaty. No prostě hnus, velebnosti. Obratem jsem Vedranovi škodu nabonzoval, tomu to ale zjevně bylo šumák, že předává katamaran a přijde později. To mě jen utvrdilo v přesvědčení, že velmi dobře věděli, co nám půjčují a že tu plachtu potřebovali dorazit, což se tedy povedlo. Poslední perlička byla, že když se nikdo nedostavil ani za hodinu, tak jsem se šel odblešit a odbahnit. Po mém návratu mi Karel sdělil, že loď máme předanou bez výtek. Jakože co že? Předání lodě bez kapitána? :D Nevídané novoty, prostě čím jižněji, tím víc to mají na háku…

Posledním bodem oficiálního programu byla večerní návštěva Dubrovníku. Po řádném polidštění a deratizaci jsme se v počtu pět námořníků vydali hledat zastávku MHD. Laďa který se od večírku mezi Sučurajem a Korčulou necítil ve své kůži a jsa stižen nemocí šílených jehňat prohlásil, že mu to máme vyfotit a zůstal na lodi. Dobrý úmysl jet autobusem nám zhatil neuvěřitelně vytrvalý taxikář, který se na nás nalepil už v marině. Přestože byl několikrát důrazně odmítnut (první nabídka byla skutečně vtipná), pokaždé nám nadběhl nějakou zkratkou a dal nižší nabídku. Nakonec za námi dojel až na zastávku a jelikož nabídl cenu jen o málo vyšší, než byla cena za autobus, nechali jsme jej zvítězit.

Dubrovník je samozřejmě úžasný, ale i na počátku května zde bylo poněkud přeplněno. Vstup na hradby za 200kn jsme si nechali ujít, nakonec úzké boční uličky mají také svoje kouzlo. Prošli jsem si hlavní ulici, viděli arsenal i Schody hanby z Game of Thrones, skrze mraky skoro viděli západ slunce. Večer jsme zakončili večeří přímo ve starém městě, která nebyla s ohledem na lokaci zase tak drahá, na druhou stranu ani nijak extrémně dobrá, ale i to se může stát. Neotrávili jsme se, ale finální slavnostní večeře jsme už měli i lepší.

Každopádně, expedice skočila, napluli jsme 210,7 NM, z toho ovšem pouze nějakých 42 NM čistě na plachty. Spálili jsme 90litrů nafty (což je nevítaný rekord), bojovali se vzpurnou elektrotechnikou a unavenou lodí. Navštívili jsme pár nových zátok a přístavů, poznali nová místa a nové chutě. Počasí si na Jadranu letošní jaro rozhodlo udělat hodně alternativně, takže buď foukalo vůbec, nebo příliš, ovšem nikdy podle předpovědi. Nu, se vším jsme se dokázali vypořádat se ctí a myslím že jsme zase o kus bohatší.
Velké díky celé posádce za další krásnou plavbu a příští rok zase někde jinde, protože vody moří a oceánů jsou nekonečné a je toho pořád tolik k poznávání… Ahoy!

Výběr z fotodokumentace** ZDE**

Rumovi na cestách

Do zátoky škeblí a na ostrov na ostrově - květen 2019

Související rubriky