O Petru Panovi a Žlutém domečku - červen 2019

O Petru Panovi a Žlutém domečku - červen 2019

Je poměrně obtížné napsat záživnou a lehkou formou reportáž z plavby s malými dětmi. Je to způsobeno zejména tím, že celou koncepcí takové plavby je prodchnuta maximální snaha v zárodku zlikvidovat sebemenší náznak mimořádné, nestandardní nebo jakkoli čtenářsky atraktivní situace. Plujete extrémně konzervativně, vždy tak nějak na „na půl plynu“, takže žádné drama pod sténajícími plachtami, se závětrným zábradlím pod rozbouřenou hladinou. Vyhledáváte zejména prověřená a důvěrně známá kotviště, takže ani moc nových objevitelských poznatků se nedostaví. A co vám budu povídat, ani opilecké historky nejsou vítány, takže vypravěč nutně tápe a strádá.
Možná nejsložitější na tom všem je ta nepopsatelnost oné atmosféry lenivého bezčasí, lehce evokující prázdniny u babičky někdy uprostřed parného léta, kdy nevíte, co je za den ani kolik je hodin, ale všecko je na dosah a život je prostě báječný. To je asi ta nejzásadnější odlišnost od „dospěláckých plaveb“, systematicky nadupaných vším, co se jen z jednoho týdne na moři dá vytěžit.

Takže tentokráte snad jen stručně.

Pro tuto rodinnou dovolenou jsme zvolili červen, jednak kvůli menším davům a jednak i kvůli ceně. Navíc po prázdninách jde Mates do školy a tím pádem už budeme zřejmě odsouzeni k termínům v HighSeason.

Odjezd z domoviny jsme zorganizovali v brzkých (ale opravdu brzkých) ranních hodinách, cesta „maďarskou trasou“ proběhla bez zaznamenáníhodných příhod a kolem třetí jsme byli v Marině Kornati, v Biogradu. Převzetí lodě bylo sice rychlé, ale ještě na nákup do marketu, sehnat levnější parkování a kdesi cosi a byl večer. Všichni jsme byli po cestě celkem hotoví, takže žádné složité manévry a šup do postelí.

16.6.2019 Biograd na Moru, Marina Kornati – uvala Mirine (35,3NM)

Ráno už jsme byli k neudržení, a tak jsme bez dlouhého otálení rozdurdili náš letitý motůrek Yanmar, odhodili lana a velmi pozvolna vypluli ze stání. Velmi pozvolna, neboť naše miniloďka měla poněkud delší reakční časy a zřetelně mizernou akceleraci. A nutno dodat, že i se stabilitou to nebyla žádná sláva, člověk tu skořápku rozkýval, i když se jen udělal krok na stranu.
Na druhou stranu, dalo se na to snadno zvyknout a rozpačitý první dojem brzy vystřídala spokojenost nad jednoduchostí a příjemnou prostotou konstrukce. Naším domovem a bezpečím se totiž pro tento týden stala malinká, 32 stop dlouhá Sun Odyssey jménem Petar Pan. A byť měla v rodném listě rok 2002 a její vybavení postrádalo veškeré moderní serepetičky, jistá francouzská elegance jí nechyběla.

Co nejrychleji jsme opustili Pašmanský kanál a po prvním koupání v Murterskom Mori jsme na plachty na hezký bočáček obepluli Vrgadu podél západního břehu. Mimo zákryt Pašmanu ovšem vítr znatelně zesílil, plavba začala být poněkud dynamická, a tak jsem dostal pekelně vynadáno a hlavní plachta musela dolů. Stočili jsme se na východ, prosmýkli se celým Šibenickým archipelagem a s větrem v zádech se nechali jen na genu sfouknout až na úroveň Grebaštice. Matýsek byl se mnou v kokpitu a jenom kulil oči, jak ta malá loďka umí krásně uhánět :)

Posledních pár mil do našeho oblíbeného kotviště pod Grebaštickou hradbou jsme domotorovali. Kotva, koupačka, pohoda.

17.6.2019 uvala Mirine

Pobývání, lov lelků, koupání z lodě, koupání z pláže, variace na výše zmíněné.

18.6.2019 uvala Mirine – ot. Zmajan, uvala Zarazanj (11,8NM)

Ráno jsme odkotvili a přepluli 2,5 NM k ostrůvku Mala Krbela. Byl to tip Lodních novina a musím říct že vydařený. Moc pěkné místo na koupání a denní stání (za příznivé prognózy i na noc). Podlouhlý, severo-jižně orientovaný ostrůvek, krytý proti vlnám téměř ze všech směrů (ne proti větru), zátoka pohodlná tak pro 5-6 lodí, čistá modrá voda, borovicový lesík… paráda.

Po obědě jsme přepluli k neobydlenému ostrovu Zmajan, do zátoky Zarazanj.

V zátoce je příležitostně využívaný skautský tábor, jinak jen borovice, macchie a kamení. Podnikli jsme hrdinný pokus dobýt nejvyšší bod ostrova, ale každá stezka křižující vrstevnice pod tím správným úhlem skončila na nějaké skautské latríně. Takže náš výstup zaznamenal, dalo by se říct, fekální neúspěch. Večer jsem strávil četbou v kokpitu, všichni spali jak dudci. Noc na kotvě klidná.

19.6.2019 ot. Zmajan – ot. Žirje, uv. Vela Stupica (7NM)

Po snídani jsme přepluli na Žirje. Původní plán byl vyvázat se na bójku v zátoce Mala Stupica, ale bójky nebyli přítomny, zato zakotvených lodí celkem dost, takže jsme zase skončili ve Vela Stupici.

Odpoledne jsme zorganizovali pochodové cvičení s cílem nalézt další z historických památek tohoto ostrova, pevnost Gusterna. Měla by pocházet ze 6. stolení n.l. a původní jméno se zřejmě nedochovalo, neboť nyní užívané jméno Gusterna, znamená jímka na vodu, nebo cisterna, což je taky jediné co z pevnosti do dnes zůstalo. Abychom ušetřili nohy, vyrazili jsme na bayboatu hnaném klasickým pochybným přívěsným motorem na asi míli dlouhou plavbu kolem poloostrova odělující obě Stupice. V Male Stupici jsme člun nechali u mola a vyrazili podle offline verze mapy.cz hbitě do kopce. Ale ouha, v mapách je chyba, místo dávné pevnosti jsme došli ke komplexu novodobých dělostřeleckých kasemat a na Gusternu jsme mohli vidět o jeden vrchol dále. Což by řešit jistě šlo, ale ne s dětmi. Ale výhled byl odsud exkluzivní, takže spokojenost.

Dole jsme předvedli asi desetiminutovou etudu na téma „proč ten zasr… motor nechce startovat“ a po úspěšném nahození zrádného agregátu, za potlesku přemoudřelých Kubiců, jsme odškytali do zapadajícího slunce. Celou cestu jsem se silou vůle vyhýbal představě fatálního selhání pohonné jednotky a raději jsem kopíroval pobřeží ve vzdálenosti cca dvou metrů :D

20.6.2019 ot. Žirje, uv. Vela Stupica – ot. Pašman, uv. Landin (27,3NM)

Přišel čas pomalu se začít blížit k domovskému přístavu, a jelikož jsme klukům chtěli dopřát trochu toho hrabání se v písku, naším cílem se stalo některé z bójkovišť na Vrgadě, která tyto kratochvíle nabízí. Na motor jsme tam dobrblali něco po poledni, jenže smůla, všechny bójky byly obsazeny a na náhlý zvrat končící happyendem to nevypadalo. Zkusili jsme tedy malou a krásnou zátoku Zaklopica v ústí Pašmanského kanálu, ale poslední bójku nám vyžral nějaký pažout přímo před nosem.

Nezbylo než improvizovat a po krátké konzultaci s 888 přístavů a zátok jsme stočili příď k jižnímu pobřeží Pašmanu do uvala Landin. Ta se ukázala jako velmi dobrá volba neboť krom pohodlného kotviště nabízí i velmi příjemnou konobu, kde jsme si dali fajnově do frgule.

21.6.2019 ot. Pašman, uv. Landin - Biograd na Moru (7,8NM)

Den oblíbený ze všech dní nejméně, den poslední. Nervy jsme drželi tentokrát na uzdě a bójku opustili až ve 12.45. Přecejen, je to jen dvě hodinky plavby. Ještě jsem si vyzkoušel s lodí couvání a ověřil, že na zpátečku je ta akcelerace ještě o řád horší než na dopředný chod a kolem půl třetí jsme byli před marínou.

Benzinka v Biogradu je tragická, kapacitou absolutně neodpovídající maríně, jejíž lodě má dotovat. A tak i přes relativně časnou hodinu kroužilo před pumpou asi deset lodí. Střízlivý odhad čekací doby hodina a půl. A tak jsem se rozhodl vyřešit to po svazácku a naftu zařídit pomocí kanistru až ex-post.

Najeli jsem do mariny, na patřičném místě udělali čelem vzad a plouživou rychlostí couval od naší uličky. Vše šlo jako na drátkách až do okamžiku kdy jsem zadobok Petara Pana stočil do stání a zařadil neutrál, abychom dopluli jen setrvačností. Vpluli jsme do stání, srovnal jsem kormidlo… a ono nic. Loď pokračovala v lenivé zatáčce, snad díky nízké rychlosti se kormidlo dostalo za hranu účinnosti. Prudce jsem přidal dopředný, ale nárazu do vedlejší lodě jsem už zabránit nedokázal. Bylo to jen v minimální rychlost, ale dolík který jsem sousedům vyrobil mě bude strašit ve snech ještě hodně dlouho.
No, nakonec jsme to nějak usadili, marinero nad tím mávl rukou, ale mé sebevědomí značně utrpělo :)

Pro naftu jsme s Matějem zašli k benzince ve městě a po doplnění 18 litrů úspěšně předali loď. Další krásná plavba za námi, škoda jen té nezdařené koncovky. Bylo to zase o kus lepší než rok předchozí. A tentokráte došlo i na ty slibované plachty! :D

22.-29.6.2019 ot. Pag , Kučica Marija

Pro druhý týden naší dovolené jsme stejně jako v loni zvolili ostrov Pag, asi pro jeho jinakost, která nám tak učarovala. Ovšem naše samotářství se nám podařilo dostat na nový, vyšší level. Jestliže před rokem jsme bydleli v jednom ze skupiny asi pěti domků a o 30 metrů pláže jsme se museli dělit se dvěma staršími manželi, tak pro rok letošní jsme si našli malý osamělý domeček uprostřed rákosí a dobře dvě stovky metrů prázdné pláže:)

Kučica Marija je malý kamenný domeček, situovaný asi sto metrů od dost jednoduchého autokempu Sveti Duh. Od písečné pláže ho dělí asi pětimetrový pás vysokého rákosí a za ním se zvedá jeden z hřebenů navazující na nejvyšší horu Pagu, Sveti Vid. Je tu jen užitková voda a elektřina přivedená neuvěřitelnou prodlužkou z kempu, jedna malá dvoupostel, kuchyně, prostorná terasa s posezením a je to tu prostě boží.
V takovém prostředí dny snadno splývají, život je jak peříčko a boty i šaty jsou často na obtíž. Takhle bychom jen tak sami se sebou dokázali koexistovat asi hodně dlouho.

Ale! Aby to zase nevypadalo jen jako nějaký mystický květinový rauš, k několika náročnějším aktivitám jsme se vzájemně vyhecovat přece jen dokázali.

Tak zaprvé jsme na jeden den odjeli na Mars. Respektive na naprosto neuvěřitelnou pláž Beritnica, která leží v té nejvyprahlejší části Pagu. A věřte, autem tam nedojedete a dostat se tam vážně není zadarmo.

Dále večerní výstup na Sv. Vid k pozorování západu slunce. Taky úžasné. Bylo to sice násobně dál, než 2 kilometry které jsem původně odhadoval, ale Mikše jsem větší část cesty nesl a Terezka už mi snad odpustila :D A nahoře se to líbilo všem, cestou jsme potkali želvu, zmiji a spoustu ovcí a koz, a to jsou hodnoty které se počítají:)

No a naposled a snad nejvíce adrenalinovým zážitkem byla výprava do Novalje za zmrzlinou a palačinkou. Po dvou týdnech systematického vyhýbání se lidem, to byla akce jen pro ty nejtvrdší :D

A byla tu zase chmura, že něco tak parádního končí. Ale to nevadí, ono to k tomu asi patří a my to jinak ani neumíme. Důležité je aby ty věci co nás pozitivně nabíjejí, převážili nad tím smutkem z pomíjivosti. A to se nám, myslím, zase povedlo:)

Nějaké**fotky zde.

Rumovi na cestách

O Petru Panovi a Žlutém domečku - červen 2019

Související rubriky