Výprava do pravlasti Poseidónovi - září 2020

Že velké lidské eposy jsou založeny zejména na nepřízni osudu a velké dávce protivenství je neodiskutovatelný fakt. Nikdo by se nijak zvlášť nezachvíval vzrušením a nejihl nad sebevražedným heroismem hlavních protagonistů příběhu, ve kterém jde vše jako na drátkách, všichni se mají rádi a za svitu vlídného sluníčka spolu žijí šťastně až do smrti. Ba ne, tak dobré příběhy končí, ale aby to mělo úspěch, je třeba nejdříve hrdiny kvalitně potýrat, zmučánkovat, přívést je na a za hranici vlastních možností a pak jim teprve dovolit se vzepnout ke strhujícímu finále.

Pokud tedy přijmeme tuto tezi za svou, pak příběh lodi Asteria bude jednou jistě patřit do Zlatého fondu brakové literatury. Neboť ač téměř krveprostý, přece nabízí úklady osudu, napětí i happyend :D

Na začátku všeho byla touha opustit konečně jednou vlídný Jadran, roztáhnou křídla a postoupit do vyšší soutěže. Z možných alternativ velmi záhy vypadly ty extra exotické, příliš studené nebo cenově nepříznivé a jasným a neodiskutovatelným vítězem se stalo Řecko. Kolébka civilizace, Řecko opředené bájemi starověkými i jachtařskými moderními, Řecko silného větru, krásných ostrovů a skvělého jídla. A nastalo veliké těšení. A plánování. A byla i loď, byly letenky, bylo ubytování, samá positiva a sociální jistoty…. a pak to všechno poslal do kopru čínský mor. Jistě, v optice celosvětové pandemie to bylo malicherné zrnko písku, ale optiku prostého mravence tvoří zejména ty věci bezprostřední a subjektivní a já mohu zodpovědně prohlásit, že takhle mi bábovičky už dlouho nikdo nerozšlapal.

Ejhle, nepřišly gumičky, všechno vylejt. Stornovat ubytování bylo snadné, dohodnout změnu lodi a termínu o skoro půl roku (na přelom září a října) bylo díky vstřícnosti řecké charterovky také celkem ok, vyrazit z RyanAir zpět peníze za zrušený let mě stálo nekolik desítek šedých vlasů a hodně zubní skloviny (přičemž nakonec uspěl až Karel, rafinovaně se vydávající za angličana :D ). A pak už zbývalo jen čekat a sledovat situaci. A nervy tekly :)

Prapůvodní myšlenka (podpořená tehdy i velmi výhodnou cenou pátečních letenek) byla přiletět v pátek dopoledne do Atén, ubytovat se a nasát něco z atmosféry klokotajícího velkoměsta a v sobotu se zrelaxovaní v klidu odebrat do maríny, převzít loď a ejchuchů k modrému horizontu. Mělo to být hromadně-kulturně-vzdělávací a vůbec, dokonce jsem měl v plánu praporek na tyčce pro Aleše, ale pozdní termín a s tím spojené tenčícíse pemzum dovolené a další organizační zmatky způsobily, že jsme v pátek do Atén odletěly pouze v sestavě Aleš, Karel a moje maličkost. Pepa s Jindrou přiletěli až v sobotu a setkali se s námi až v maríně. A to nemluvím o Ladislavovi, který účast na poslední chvíli musel vzdát, neboť padl za oběť tolika negativním vlivům, že už chybělo jen aby si svázal tkaničky a sounož skočil na hrábě a bylo by to dokonalé.

Takže o jednoho oslabeni, tedy v pěti, respektive ve třech a ve dvou, jsme zakoupili poněkud méně výhodné letenky a trnuli, jestli se to za ty dva dny nesesype. Nicméně až na drobné klacky pod nohy proběhla cesta první skupiny více méně uspokojivě a my v dopoledních hodinách vystoupili z letištního autobusu v samém srdci Atén. Že u nás vrcholí babí léto tady nebylo moc znát, bylo vedro, slunce pražilo a stres začal pomalu odplouvat.

Atény, při pohledu z letadla nebo jakéhokoli vyvýšeného bodu převážně bílé, jsou při pohledu z ulice chaotické, přeplněné, hlučné, neuvěřitelně pestré a tak trochu „šmucig“. Někomu to nemusí sedět, ale mě to úplně dostalo.
Autobus nás vysypal na náměstí Syntagma, cestu do hostelu (cca 2km) jsme absolvovali „skoro“ nejkratší trasou pěšky. Old Town Hall hostel se nachází za městskou radnicí na pomezí ulic egyptských, čínských a (snad) pákistánských, takže multikulti dojmy na jedničku. Za poněkud „Mosulským“ exteriérem se ovšem skrývají pokoje kterým se nedá nic vytknout a umístění má tento hostel naprosto excelentní, takže tentokráte skvělá volba. Po krátkém zotavení a intenzivní rumové kůře jsme vyrazili na pěší průzkum přes místní bazar, rybí trh a restaurační uzel Monastiraki na téměř liduprostou Akropoli a obloukem zpět. Jídlo bylo skvělé, pivo osvěžilo, díky minimu turistů byly i ty nejprofláknutější památky lehce dostupné, co více si přát? Odpoledne mě brutálně rozbolela hlava takovým způsobem, že z večerního cárání po městě nebylo v podstatě nic. Paralen a spát.

Když jsme v sobotu dorazili do maríny, překvapila nás spíš mile. Sociálky byly trochu slabší, ale jednotlivé bazény byly pojaté dost velkoryse, všechny lodě měly spoustu prostoru pro manévrování. Teda až na _**Asterii

**_ , kterou jsme našli zašitou v předposledním rohovém berthu, kompletně zazděnou ohavným katamaránem, stojícím kolmo před naší přídí. Pozice vedle nás nebyla obsazená, tak to půjde, ale myší past to byla slušná.

V charterovce mi potvrdili co jsem už ráno dohodl s basemanagerem, tedy že se pokusí loď připravit na druhou hodinu, takže jsme si tam jen schovali batohy a šli na pláž něco sníst a dát si pivo. Tam jsme se také setkali s Pepou a Jindrou. Když se čas nachýlil, rozdělili jsme se na proviantní oddíl a techicko-administrativní skupinu.

S Karlem jsme vyrazili do charterovky, prokousali se papíry a absolvovali příšernou eskapádu s platebními kartami při krytí kauce. Moje karta byla ze hry, platil jsem letenky a tím jsem byl mimo týdení limit. Karlova se tvářila OK, ale taky nám nechtěla zahrát tu správnou píseň. Po několika pokusech, telefonátech s bankou a přenastovování velmi prapodivných limitů to nakonec prošlo, ale celkem jsme se orosili.
Samotné převzetí lodě bylo (až přehnaně) rutinní. Mladý technik (“Já jsem George a kdyby něco volej mi klidně o půlnoci, 24hodin, 7dní v týdnu”) byl rychlý jako vítr a řešil jen opravdu to nejzákladnější. Za třicet minut jsme byli hotoví a je fakt, že z toho co se v maríně zkontrolovat dalo, bylo vše po celou plavbu v pořádku. Ovšem pak tady bylo pár věcí, které se v maríně zkontrovat nedaly… :)

Tak nastěhovat zásoby, ubytovat posádku a učinit rozhodnutí zda vyplout na noc, či nikoli. Od noční plavby se odvíjel náš nejambicióznější plán, a to dostat se na Santoriny. Ovšem v uběhlém týdnu přecházela přes Egej výrazná tlaková níže a basemanager nás rozhodně varoval před stavem moře mimo Saronský záliv (predikce byla údajně až 7 Douglasovy stupnice, ačkoli si myslím, že nás jen tahal za fusekli). Takže zbohem megalomanský pláne, vyrazíme před úsvitem a zkusíme z toho vydojit maximum. Místo vyplutí jsme si ještě zašli na pláž na pivo a koupačku při západu slunce.

27.9.
Marína Alimos – ormos Kolóna, Kithnos, 52 NM

A tak jsme vstali před svítáním a začali se chystat k vyplutí. Všichni pracovali účelně, bez reptání, vše se podřizovalo tomu, že chceme urvat co největší kus trasy. Nahodil jsem motor, spustil Navionics, rozsvítil poziční světla… a zase to všecno vypnul. Vinou mé nedůslednosti při převzetí lodě jsme neodhalili včas, že nám z pozičních světel (červená/zelená/bílá) svítí pouze levoboční (červené). A to je dost málo, abych tak řekl. Prolezl jsem každý kout lodě, ale náhradní žárovky jsem prostě nenašel. Nezbylo než se chopit telefonu a otestovat jak v Řecku funguje custommer service. Vytočil jsme 24/7George… a ten mi típl telefon (3x), ani na SMS reakce nebyla lepší. No, nepřekvapil, ale zkusit se to muselo :D V šest otevírala benzinka Shell u maríny, ovšem tam nic takového nevedou. Zdá se, že tady si už nikdo žárovky sám nemění. Nakonec se na molu objevil zaměstnanec sousední charterovky a Karel od něj jednu žárovku vydyndal. Takže červená/zelená je OK, záďové v případě nutnosti nahradíme čelovkou. Tolik k vstávání v pět ráno.

V osm hodin jsme se s velkou pompou velmi opatrně vysmekli z naší myší pasti, provedli úlitbu Neptunovi a vypluli na východ směr Kyklady:) Celé dopoledne spíš nefoukalo než foukalo, až před obědem jsme k motoru přidali hlavní plachtu. O hodinu později jsme mohli přidat i genu a dát našemu Yanmaru volno. To už jsme byli za úrovní mysu Sounion a přímým kurzem jsme se svezli až do zátoky Kolóna na Kithnu. Lodí tam bylo už požehnaně, ale ještě jsme se chytnuli (jako jedni s posledních). Je to hodně populární místo, v podstatě dvě zátoky oddělené jen úzkou písečnou kosou, hodně fotogenické a tudíž logicky hodně navštěvované. Zakotvili jsme v 17.20. Po zbytek den koupání, večeře, za setmění výstup na kopeček severně nad zátokou, velmi decentní posezení v kokpitu.

28.9.
O. Kolóna, Kithnos - Kamáres, Sifnos, 40,8 NM

Ráno jsme vstali velmi záhy a spolu s Jindrou a Alešem jsme se vylodili na tom charakteristickém písečném pruhu a vyšlápli si k bílému kostelíku na kopci nad zátokou. Byl odtud hezký výhled nejen na obě zátoky, ale i na celé západní pobřeží ostrova.
V 8.30 jsme odkotvili vyrazili na jih/jihovýchod s tím, že o konkrétním cíli se rozhodne v průběhu dne. Ve hře byl Milos a Sifnos a celá otázka ležela v rychlosti našeho postupu. Ovšem jak už to tak v životě chodí, místo hlášeného slibného severozápadního větru, který by nám umožnil hrát o vzdálenější Milos, se dostavil v předstihu vítr jihovýchodní a navíc ne bůhvíjaký, a tak náš postup na stoupačku byl spíš pro potěchu než pro polykání mil. Buď jak buď, kolem 13.00 padlo definitivní rozhodnutí - plujeme na Sifnos.
Nevadilo mi to, když jsem si před plavbou dělal přípravu a studoval možná kotviště, tak městečko Kamáres vypadalo velice hezky. Leží v asi 1,5 NM hluboké zátoce, kterou lemují strmé skalnaté kopce. Dno je písčité, kotvy dobře drží, dle pilotu lze stát zádí k nábřeží systémem kotva-břeh, bokem k trajektovému molu, nebo volně na kotvě před pláží.

Vsuvka: kolem poledne se mi konečně ozval 24/7 George na mé 30hodin staré volání o pomoc. Prý jak se mám a jestli jsem to nějak vyřešil… No není to mazel? :D

Při příjezdu vál v ose zátoky vítr kolem 12 uzlů. Na nábřeží se právě chystala obsadit předposlední místo malá francouzká plachetnice s partou kluků na palubě. Moc se jim nedařilo a tak jsme raději vyčkávali. Je ovšem třeba objektivně přiznat, že ačkoli jim to příšerně trvalo, na své místo se nakonec dostali. Ne tak my. Poslední volné místo bylo předposlední berth směrem do zátoky. Když jsme se připravili k manévru, Pepa začal sypat kotvu a my couvali na pozici, vyběhl z podpalubí poslední lodě jakýsi omšelý kmet a začal agresivně gestikulovat a ukazovat, že má položenou kotvu v úhlu snad 45° od osy lodě směrem ze zátoky v délce 70 metrů. Těžko říct jestli to byla příprava na hurikán z levoboku nebo naprosté námořní ignorantství, tak jak tak mě úspěšně dostal před nemilé dilema. Buď zkopírovat jeho neotřelý styl a s vysokou pravděpodobností překřížit řetězy všem ostatním lodím na levo od nás, nebo zakotvit jako člověk a do krve se s ním dohádat. Obě varianty dokonale naprd. Jako plachý a nekonfliktní jedinec jsem mu v duchu popřál zapeklitou a vleklou venerickou chorobu a nechal kluky převázat fendry na pravobok, že přirazíme bokem k vnitřní straně trajektového mola. Než jsme se stihli vyvázat, už nás odtud hnal místní strážce zákona, že to není povoleno (pilot, Navionics, ani mapa nic takového neříkájí, ale hádejte se s místním ponocným…) Později se úkázalo že na tom místě přistává rychlostní loď pro osobní přepravu. Takže nakonec na kotvu před pláž. Zas až tak to nevadilo, vedle nás stál na kotvě náherný ketch od Amelu, takže když je to dost dobré pro takovou honoraci, tak je to dost dobré i pro nás.

Koupačka, relaxace. S večerem jsme se připravili na vylodění za účelem prohlídky města a večeře. Z čiré lenosti jsem kluky nahnal do našeho dinghy v kompletní sestavě, což z nás učinilo neovladatelnou nafukovací ponorku a mě, který jsem seděl na bortu, to zajistilo kompletně mokré kalhoty.

Kamáres je malinkaté a tak jsme s prohlídkou byli dost brzo hotovi a zapadli do hezké plážové restaurace. Bylo dost poznat že je konec září, většina podniků byla ještě otevřená, ale hostů už bylo minimum. Jídlo bylo slušné, ale mě mezitím zase pekelně rozbolela palice, tak už jsem se jen těšil na paralen a postel. Tudíž jsme to poměrně záhy zařízli. Po zkušenostech z vylodění jsme se raději rozdělili do dvou skupin. Nejdříve jsem zavezl Aleše a Pepu. Tam to se zátěží celkem šlo, ale jelikož se celkem rozfoukalo, tak když jsem se vracel prázdný pro Karla a Jindru, tak jsem měl co dělat abych neskončil na pláži a celé to byla opět dost mokrá záležitost. Zpátky na lodi jsem si pouze vysomroval vytoužený paták, zaujal polohu superman a co se dělo na palubě dál nemám zdání.

29.9.
Kamáres, Sifnos – Chora, Naxos, 45,4 NM

Před snídaní jsem se rozhodl stéci kopeček k místnímu kostelíku, který nabízí ten asi nejzprofanovanější výhled na zátoku a okolní hory. Nikdo mé nadšení nesdílel a tak jsem vyrazil sám (je to tam hezké, vaše škoda :) ). Kluci si mezitím zaplavali. O třičtvrtě na devět jsem vytáhli kotvu, udělali pápa-lála a vypluli k dnešnímu cíli a defacto nejvýchodnějšímu bodu plavby, k Naxu. Zpočátku i něco foukalo, tak jsme se tak nějak líně proploužili kolem jížního cípu Sifnu, ale po pár mílích plavby východním směrem nám vypnuli vítr, tak přišel ke slovu náš ropák. Cestou jsme dali koupačku na otevřenám moři a jinak jen klábosili o blbostech.

Minuli jsme Antiparos, Paros a propluli úžinou mezi Parem a Naxem. Chvíli trvalo než jsme nalezli vjezd do městské maríny, z větší vzdálenosti nebyl příliš dobře identifikovatelný. Na mole byl celkem frmol ale harboumaster nás hned zbystřil a ukázal nám na úplně krajní pozici na vrcholu pieru. Některá stání tu mají mooringová lana, tohle to ovšem nebylo, tatkže kotva-břeh. Tady mi znatelně chybělo, že jsme nepřišli na to, jak náš vrátek odblokovat tak, aby kotva padala samotíží. Byly jsme závislí na rychlosti odvíjení a to může být zejména ve větším větru dost ošemetná záležitost (jak se později potvrdilo). Nicméně aktuálně byl vítr mírný, něco kolem 10 uzlů, takže přistání proběhlo celkem hezky. Stání včetně elektřiny za 15 EUR bylo vyloženě jako předčasné vánoce, to je cca třetina toho co jsme v Chorvatsku zvyklí bez mrnutí vysolit za stání na bójce :D Denní úsek byl uzavřen posledním zápisem do Lodního deníku v 17.20.

Marína je na Naxosu fantasticky situovaná. Ne někde stranou, ale přímo u městské promenády, pod kopečkem na němž leží Kastro, dodnes obývané opevněné domy z 13. století, které benátská katolická komunita vybudovala na troskách byzanckého města, vybudovaného na troskách antického města. Prostě komprimovaná historie v jednom úhledném balení.

Po krátkém odpočinku (čti pivo a rum) jsme se vydali nasát trochu genia loci. A že ho tady mají! Mohli by ho stáčet do lahví a prodávat. Nejdříve jsme zamířilí k severnímu konci zátoky. Tam na skalnatém ostrůvku s pevninou spojeném kamenným vlnolamem stojí místní pohlednicový evergreen, portál nedostavěného Apolónova chrámu. Na to, že světem cloumala pandemie, tam bylo lidí jako máku, v ostrou sezonu bych to asi nedal. Zato po setmění v zakroucených uličkách Kastra jsme byli v podstatě sami a mělo to skutečně hodně co do sebe.

Našli jsme si tavernu na pláži, kousek stranou a tak nějak více “místňáckou” a rozhodně to nebyla špatná volba. Jídlo bylo excelentní, víno taktéž, zákusek na účet podniku. Asi z nás měli radost:)

Večer v kokpitu, s výhledem na podsvícené Kastro a s živým hudebním podkresem z nedaleké tančírny, byl něco extra. Abychom už tak kvalitní atmosféru vycizelovali k dokonalosti, rozhodli jsme se pro degustaci lokálních lihovin, tedy Ouza se supermarketu v Aténách a Kitronu (Naxoský destilát z plodů a listu citroníku) zakoupeného v suvenýršopu na nábřeží. Ač nerad, musím uznat, že děkuju pěkně, to nemušelo bejt… Zatímco Kitron vypadá a chutná jako prostředek na mytí nádobí, Ouzo v neředěném i ředěném stavu způsobovalo některým členům posádky akutní záchvaty verbálních projevů hluchoněmectví. Tóma by dojetím slzu uronil. Degustaci jsme dokončili s největším sebezapřením a pouze a jen z vědeckých důvodů. Asi se to nebude opakovat :D

30.9.
Chora, Naxos – Finikas, Syros, 33,8NM

Jasno, 25°C v 10 dopoledne, severozápadní vítr 15-18 uzlů. Co víc si takhle na konci září přát?:) Snad jen kdyby nefoukalo přímo z protisměru… no nic, hnedle po vyplutí pěkná stoupačka. Na levobok nám to celkem šlape, na pravoboku se Asterii moc nelíbí. Nějaký čas zkoušíme změny trimu, ale nakonec je to jedno, po přestoupání Parosu bychom měli strávit zbytek plavby s větrem z prava. Což se nám taky děje, ovšem ve dvě odpoledne vítr padne pod 6 uzlů a už se nevzchopí, takže zbytek plavby na motor.

Míříme na Syros. Původně jsem tam chtěl navštívit Ermupoli, správní středisko Kyklad, ale všichni se zdají nasyceni dojmy z Kamáres a Naxosu a tak se schodneme, že jedna noc na kotvě v nějaké zátoce by nám udělala dobře. Ale člověk plánuje pro to, aby pobavil bohy, že? Nějak kolem třičtvrtě na pět, tak půl míle od jižního cípu Syrosu, volá Jindra z podlapubí, že tam asi něco hoří. Běžím tam, a fakt, něco tam kysele smrdí, štípou z toho oči. Dávám povel k zastavení motoru, vytahuju hasičák a snažím se najít zdroj. Obložení kolem motoru je jen přiměřeně teplé, takže opatrně nadzvednu schody - motor včetně baterie je dobrý. Kontroluju přístroje, sporák, bidge pumpu a vodní čerpadlo, všecko v cajku. Chci se ještě mrknou na motor z boku, dostat se k převodovce a tak si sednu na svou postel v pravoboční záďové kajutě a vyskočím jak popkorn. Matrace má tak 60°C. A už víme kde je problém. Servisní baterie. Sotva odděláme matraci a krycí desky, je jasně vidět jak se ze zadní baterié kouří a jak je teplem zborcená. Větráme, po konzultaci Laďou v ČR odpojuju a izoluji kontakty. Situaci máme pod kontrolou, jsme plavbyschopní bez omezení, jen máme poloviční kapacitu na provozním okruhu.
Volám do charterovky a popisuju situaci, basemanager si dívá na naši polohu přes GPS tracker a říká:
“V klidu, jsi pár mil od Finikas, dopluješ tam?”
“Jistě, žádný problém.”
“Ok, pošlu ti tam technika s novým akumulátorem. “
K této informaci tedy přistupuju značně skepticky, ale nastuduju v pilotu jak to ve Finikas vypadá a jedem.

Finikas je malinkaté letovisko a malým přístavem pro jachty a rybářské lodě. Návštěvnické lodě stojí většinou na vnější straně mola systémem kotva-břeh. Když jsme připluli, bylo tam ještě docela dost místa. Vyvázali jsme se a už se k nám hnal harbourmaster. Řekl bych, že beze zbytku naplňoval mou představu o pojmu vitální stařík, aktivitou vyloženě sršel.“Asteria? Volali mi z Paralos, vím o vás, za půl hodiny tu bude technik” a už se hrnul na loď a všecko si nechal odvyprávět a ukázat. Domnívám se, že mu po tom bylo prd a jenom se nudil, ale není od věci mít takového člověka na své straně a odborná konzultace taky není od věci. Po zkušenotech z Chorvatska jsem přesvěčený, že k činům dojde nejdříve zítra dopoledne. O to více jsem překvapený, když na mole zastaví opráskaný pickup a z něj se vyvalí olbřímý řecký elektrikář. Nemluví anglicky, takže komunikuje jen s harbourmasterem, evidentně se oba svěle baví, já se můžu jen blbě usmívat. Nicméně, po vzevrubné kontrole prostě vysmýká zlobivý akumulátor z jeho hnízda, s naším přispěním jej vymění za nový a bez velkého sentimentu odjíždí tam, kde se ukrývají kouzelní elektrotechnici. Za hodinu po přistání v tomhle zapomenutém koutě problém vyřešen, musím uznat že jsem velmi ale velmi mile překvapen.

Je skoro sedm, nemá cenu se někam hnát, zůstáváme na noc za nějakých 13,50 EUR. Zase se nám nechce vařit, skočíme si do jedné z restaurací u pláže na nějaké ty rybky, musaku, víno a tyhle věci… Večerka je poměrně záhy, všichni jsme jacísi utahaní.

1.10.
Finikas, Syros – Loutra, Kithnos, 20,7 NM

Vyrážíme až před půl desátou za téměř úplného bezvětří, dnes nás čeká nejkratší skok. Cílem je východní strana Kithnosu, konkrétně Loura.

Motorujeme, je to v podstatě přímým kurzem, skoro čistý západ. Kolem oběda na hodinku a půl chytáme kozí prdy a zkoušíme plachtit, ale nemá to úroveň a tak toho nakonec necháváme.

Když připlouváme do Loutry, fouká od břehu, v ose zátoky. Zdá se mi to tu trochu stísněné, nejsem si jistý bezpečnou hloubkou u jižního břehu. Vnitřní bazén vypadá lépe, ale harbourmaster ním ukazuje vnější stranu mola. Nemám radost, budeme mít vítr z pravoboku a tady se ukáže slabina našeho kotevního vrátku. Tím že nelze nebo neumíme vysypat kotvu samotíží, jsem schopen couvat jen rychlostí odvíjeného řetězu. Spolu s bočním větrem to znamená, že než se kotva dotkne dna a znovu nabereme rychlost, tak nás to o pár metrů snese a jelikož to nemůžu přeprat silou kvůli řetězu, tak sice snos zvládám vyrovnávat do té míry že najíždíme kolmo k molu, ale nedaří se mi stoupat proti větru a tak skončíme ve vedlejším berthu než jsem zamýšlel. Chci zopakovat manévr, ale harbourmaster mává že není třeba a tak převexlujeme loď na záďových lanech a plynu na správné místo. Tak zase zajímavá zkušenost, i deseti uzlový vítr za daných podmínek dělá potíže, ve větším větru by byl problém násobný.

Termální prameny naleznete různě na Kykladách, ty zdější jsou ovšem údajně nejslavnější. Vedle písečné pláže ústí betonový kanál z uzavřeného vodoléčebného ústavu, nevypadá to nic moc, ale voda je horká a tak se valnou část odpoledne válíme střídavě v horké minerálce a v chladnějším moři.

Večer jdeme do taverny Stella a popravdě, nemůžu mluvit za ostatní, ale pro mě to byl absolutní kulinářský vrchol naší výpravy. Jako předkrm studená rybí mísa a výběr zapékaných těstovinových a zeleninových jídel, pak slávky dušené v rajčatech a kozím sýru, bílé víno… paráda. Dál se na stole mihla fantastická grilovaná sušená chobotnice, slávky v užasném vývaru, jehněčí… Tohle tedy jen tak něco nepřekoná, to vám řeknu. A navíc, jako třešnička na dortu, jsme se vzájemně kvalitně kulturně obohatili, když naše konzervativní křídlo vedlo sofistikovanou disputaci s liberální frakcí na témata jako “Sebedestruktivní sklony Západní civilizace” a “Zhoubný vliv demokratického sebemrskačství” a to vše věcně, na základě nesporných argumentů a hlavně, bez zbytečných emocí. ;)

…Ale to s kvalitou jídla jsem myslel vážně… :D

2.10.
Loutra, Kithnos – Marina Alimos , Atény 50,8 NM

Poslední den a navíc solidní štreka, na jízdu zadarmo to nevypadá, tak raději vyplouváme mezi prvními v o půl osmé. Obeplouváme Kithnos severní stranou a míříme k pevnině, poklidná plavba bez vzruchů, jedinou zábavou je identifikovat velké nákladní lodě podle _**MarineTraffic.

**_

V jedenáct čtyřicet kotvíme v zátoce pod mysem Sounion, na jehož vrcholu je z daleka viditelný Poseidonův chrám. Oběd, koupání. Nahoru se nikomu nechce, jsme mírně přesyceni, tak snad příště.

O půl druhé zvedáme kotvu a motorujeme v proudu vracejících se lodí podél pobřeží. Kolem páté vplouváme do maríny a couváme do naší myší pasti. Oproti Chorvatsku je celkem znatelným rozdílem absence techniků na mole, ale to může být specifikum naší charterovky, těžko soudit. Mooring nám podal nějaký chlapík z protější lodě, přistání proběhlo bez problémů. Chybí mi tu moje žena, která mi vždycky po finálním přistání naleje panáka a dá pusu. Takhle si musím nalejt sám a líbat se tu s nikým rozhodně nebudu. Skočím do kanclu oznámit náš příjezd, ale nikoho to nijak výrazně nezajímá.
Z autocisteny dotankujeme naftu, konkrétně hodně nafty, přece jen toho větru nebylo tolik kolik, by být mohlo. Na 24/7 George si dost počkáme, ovšem musím uznat, že check out bere stejně sportovně jako check in, takže většinu věcí řešíme jen dotazem a za pár minut máme předáno.
Večer ještě zkusíme ublížit zbylým zásobám, ale nikdo do toho už nedává to srdíčko, a tak jdeme spořádaně na kutě.

A je to, první Řecká plavba je za námi. Potkali jsme spostu srdečných lidí, ochutnali spoustu výborného jídla, zažili úžasnou atmosféru Kyklad.

Napluli jsme 243,5 NM, z toho pouhých 75 NM na plachty. V tomto ohledu beru tuto plavbu trochu jako zklamání, v ohledech ostatních mě Řecko nadchnulo. Bylo to hodně letem světem, chtěli jsme vidět co nejvíce míst, abychom na dalších plavbách věděli, čemu chceme dát více času. Příště bych určitě zařadil nějaký výlet na skůtrech do vnitrozemí, nebo poctivý výšlap na nějaký kopec, nebo tak něco.

Děkuji celé posádce za prímovou spoluplavbu, bylo to podnětné. A velice se těším na příští, už aby to bylo.

Ahoy! :)

Zde k dispozici _**MAPA

**_ a FOTKY.

Rumovi na cestách

Výprava do pravlasti Poseidónovi - září 2020

Související rubriky