Loď plná smůly

Námořníci jsou odnepaměti čeládka pověrčivá, možná že více než kdo jiný. Má to asi co dělat s tou prostou skutečností, že jsou nuceni čelit jedné z nejneuchopitelnějších a nejsilnějších sil našeho světa, oceánu. Nemalá část oněch pověr se pak váže k pojmu šťastná/nešťastná plavba. Znáte to, nevyplouvá se v pátek, ženská na palubě je žádost o malér, osobní talismany, tetování proti utopení a úlidby různým božstvům dle vkusu každého jednoho námořníka.

I já, ač v obecné rovině propaguju heslo Štěstí přeje připraveným, mám své drobné rituály, žádající u sil Všehomíra v zásadě hladký průběh a happy end. A většinou to i funguje. Většinou…
Nejmarkantnější je to u plaveb rodinných. Taková plavba s dětmi má být cokoli, jen ne zajímavá. Zajímavou nechceme, děkuji za optání. Má být poklidná, konzervativní, prosluněná, bezpečná, vlastně skoro jakákoliv, jen ne zajímavá. Ale občas se to prostě tak nějak semele…

Nemůžu říct, že bychom varovných znamení nedostali dost, to teda fakt nemůžu. Na druhou stranu, tato znamení nebyla rozhodně jednoznačná a spíše, než co jiného v nás vzbuzovala neoprávněnou hrdost rváčů s osudem.

Začalo to asi s týdenním předstihem, když jsem v trysku bosou nohou vší silou nakopl dvoumetrákovou kredenc. Nohu jsem měl jak balon, prsty barvě lilku a od rendgenu a sádry mě odradilo jen to, že bych s tím nemohl řídit. Den na to, na cyklo výletě, požil náš Mikeš hamburger. A s ním bakterku strašlivou srajtovou. Horečky, zimnice, ohňostroj všemi směry, prostě vše, co si na dovolenou nemusíte vozit, protože na místě je toho dostatek. Ale tak do konce týdne se docela stabilizoval, tak jsme radikálně upravili nákupní seznam směrem k tuně rýže a banánů a považovali celou situaci za drobný hrbolek na naší jinak harmonické cestě k vytouženým modravým dálkám.

Pak tady byla taková povedená taškařice s ubytováním. Objednali a zaplatili jsme si v půlce cesty nocleh, aby to nebyl takový nápor jako vždycky. A pak jsme zcela iracionálně neodjeli v pátek v poledne, ale až v sobotu brzo ráno, zblbnuti iluzorní představou, že o pár hodin více v bezpečí domova může tvořit rozdíl mezi úspěchem a katastrofou. Ech.
Že jsme uprostřed Maďarska zjistili, že jsme doma zapomněli ledničku s choulostivější částí proviantu, ani nekomentuji :)

Cestou jsme se mazaně vyhnuli několika zácpám na chorvatské dálnici. Sice jsme asi najeli pár (desítek) kilometrů navíc, ale za to jsme poznali nepoznané a viděli nečekané. Do mariny Kremik u Primoštenu jsme dorazili kolem šesté odpoledne.

Letošní sezóna byla v mnoha ohledech deformovaná. Jindy je pro trpělivé a nebojácné vždy na last minute slušný výběr lodí. Ne tak letos. Jarní námořníci uzemnění covidovými restrikcemi museli přesunout své plavby do hlavní sezóny,a tak pro nás (trpělivé a nebojácné) málem nic nezbylo. Kompletní chorvatská flotila byla téměř bezezbytku rozebraná a co nebylo rozebráno, to bylo nehorázně předraženo. Ano, dostali jsme (skoro) rozumné nabídky na nějaké 2 lodě v severní Dalmácii ale tam už mě to nějak moc neláká, a tak když jsme pár dní před odjezdem narazili na loď v Kremiku, moc jsme neměřili dvakrát a rovnou řezali :) Někdy si říkám, že bych fakt nad sebou potřeboval lékařský dozor…

A tak se stalo, že jsme si pronajali velice zasloužilý, tvrdými závody mnohonásobně prověřený, dvacet let starý a adekvátně tomu opotřebený regatový brus. Paráda, ještě že máme s dětmi závodní ambice, jinak by to za tu hromadu kompromisů asi nestálo:)

A že jich bylo. Tak například absence venkovních úložných prostor. A taky žebříku do vody (ten tam teda nakonec byl, ale oddělávací). Místo kokpitového stolku nám rafinovaní Chorvati ve snaze přiblížit se turistickému standardu dali skládací kempingový stolek (který nám stejně v podstatě jen zavazel v salonu). Zato nám výrazně přebýval dle mého soudu na naši délku neúměrně vysoký stěžeň s k němu adekvátně velkou plachtou. Pak kormidelní kolo, které by bylo jednodušší prolézt než obejít a otěžový vozík napříč celým kokpitem (o kterém bylo předem jasné, že se o něj dříve nebo později někdo prostě musí přerazit). A nakonec kladkový napínací systém zadního stěhu, neboť správný závodník není ve své kůži, pokud nemůže řídit prohnutí stěžně dle síly a směru větru. Prodrat se přes tu blbost do vody byl výkon připomínající Ježka v kleci (Když natočíme nejdelší osten ježka tak, aby vyčníval mimo loď … :D). Na druhou stranu interiér byl překvapivě zachovalý a v zásadě standardní, veškeré ústřelky se týkaly pracovního prostoru lodě.

Abych nebyl špatně pochopen, já si nestěžuju, ani nežehrám na osud. Celý tenhle nonsense jde kompletně za mnou a mou nedůsledností při výběru lodě, toho jsem si vědom. Kdybych si dal tu práci a mrknul na web chartrovky, dozvěděl bych se že Roko je závodní verzí modelu Beneteau First 36.7 a že dosáhl ve své kariéře mnoha pozoruhodných závodních výsledků. A to testosteronem a maskulinní soutěživostí čpící jméno, Roko…
Ech, můj táta mi říkával, Když si blbý, zostaň doma :D

Samotné převzetí bylo hodně neformální a příjemné. Zoran, který nám loď pronajímal ani snad nemá kancelář, jen sklad náhradních dílů a otřískanou dodávku. Kauci jsme neskládali, prý má pokaženou čtečku karet, ale kdoví jak to je :) Přemýšlel jsem, jestli se nám to může vymstít, ale stejně nebylo jak to řešit, vybírat 1500EUR z bankomatu bych fakt nechtěl. A tak jsme si jen pokecali, prošli spolu loď a podáním ruky stvrdili, že pokud něco rozflákám, tak mu o tom ve finále řeknu a nějak se domluvíme. Jasně jsem si ale uvědomoval, že to se prostě nesmí stát…
A pak už jen zabydlet a zaskladnit loď, pivko do ledničky, nastavit na ráno budík a vyspat se do Holyday mood :D

17.7., marina Kremik - Vinišče, 26,5 NM

Nechali jsme kluky spát, vzorově připravili loď a vypluli.

Marina Kremik má asi jako jediná na chorvatském pobřeží netypická prstová mola, tedy bez mooringů, je příjemně prostorná a zasazená do krásného hlubokého zálivu. Po jeho opuštění má člověk přibližně stejně daleko k šibenickým i středodalmatským ostrovům. My jsme se rozhodli pro plavbu na jihovýchod, s pravděpodobným cílem na Veli Drveniku, nebo Šoltě. Na plachty to nebylo, takže jsme lenivým tempem pluli vytyčeným směrem. Pohoda a v duši mír. To vydrželo přibližně hodinu. Pak, na úrovni útesu Mulo, se s odpornou naléhavostí rozeřval alarm. Nejdříve jsem podezříval plynový/kouřový hlásič, ale ten v tom byl celkem nevinně. Ovšem stačilo oddělat schůdky a bylo jasno. Potápíme se :D !!!

Pod motorem v bilge prostoru, kdy bylo ještě ráno úplné sucho, stálo asi 15 cm špinavé vody. Bilge pumpa po sepnutí sice hrčela, ale nic neodsávala, později jsem zjistil, že prostor pod motorem je od zbytku podpodlažních prostor oddělený. Tak jsem vodu pěkně postaru vykýbloval nějakou sklenicí do dřezu. Po poklesu hladiny přestal plovákový alarm vřískat. Voda byly slaná, takže buď únik z chlazení, nebo průnik některým prostupem. Nepřibývala nějak vyloženě rychle, ale pokračovat bez odhalení příčiny a nápravy by byla pitomost, takže po telefonické konzultaci se Zoranem otáčíme loď zpátky do maríny. Tam šlo vše celkem rychle, Zoran postupoval od vstupu chladící mořské vody k motoru a od motoru k výfuku. Nakonec se ukázalo že hadice odvádějící spaliny a chladící vodu je hodně zteřelá a u příruby netěsní, což se mohlo projevit jen za delšího chodu motoru. Chvilka s rozbruskou, nová stahovací spona a znovu jsme vyplouvali. Jen místo mezi prvními, tak spíše jako poslední. Celé to od alarmu vzalo asi dvě hodiny.

Takže znovu směr Drveniky. Zátoka Rina na Malem Drveniku nás moc neokouzlila, tak jsme pokračovali do Male Luky na větším z ostrovů. Bylo tu celkem dost lodí, ale místo se nakonec našlo, a tak jsme zakotvili na 10 metrech, trochu blíž břehu než bych chtěl, ale nikoli proti dobrým mravům. A konečně nastalo tolik vytoužené plavení dětí.

Jak šlo odpoledne, připlouvali další lodě a prostoru ubývalo. Jedna posádka bohužel nacpala svou pětačtyřicítku ještě mezi nás a břeh, navíc vypustili evidentně minimum řetězu. Takže když se pak stočil vítr do zátoky, poslušně jsme na kotvě udělali půlkruh. Oni taky, jen podstatně menší. Zádí jsme byli tak pět metrů od jejich přídě. Foukalo kolem 18 uzlů, podle tracku jsme nijak výrazně nespluli, ale klidný jsem teda nebyl. Na lodi za námi bylo mrtvo a stejně, pokud by vypustili více řetězu, tak by tu bárku vyváleli po pobřežních skalkách. Tak jsem se rozhodl překotvit na uvolněné místo více ve středu zátoky. A tehdy vyšly najevo dvě věci. Za prvé že jsme zakotvení opravdu festovně, neboť se nám kotva zasekla zřejmě pod nějaký kámen, a ne a ne jít nahoru a za druhé, že náš zjizvený veterán Roko dostal někdy v minulosti pekelnou ránu do čenichu, neboť se pod kotevním kováním, které se dost povážlivě kývalo, objevila ukrytá zašlá prasklina napříč přídí v laminátu. Nějaké razantnější pokusy vytrhnout kotvu ze dna nepřicházely v úvahu, to bychom taky mohli utrhnout celé kování. Deset metrů na nádech nedám, navíc tu voda byla celkem kalná, ani jsme neviděli na čem visíme. Takže jsem vynesl řetěz na vazák, ten by to snad vydržet mohl. A taky jo, na druhý pokus se nám podařilo kotvu vyvrátit a uvolnit loď. Terka šla ke kormidlu, já bojovat s řetězem. Když jsem ho uvolnil a kotva byla užuž v kování, řetěz vyskočil z vrátku a začal se samotíží odvíjet. Kdo nezastavoval dvacetikilovou kotvu s řetězem bosou nohou, vůbec neví co je to dobrodružství :D
Nakonec jsem ji nějak zkrotil, opatrně dostal tam kam patří a zajistil lankem. Ani nápad že bychom to ještě zkoušeli tady, tohle bych si rád pro příště odpustil. Naštěstí, asi tři míle od naší pozice je zátoka Vinišče, o které nám říkal Dan Vodička na jedné z přednášek. Hluboká široká zátoka, dno písek a bahno, perfektní úkryt před nepřízní počasí a místo se tam prý vždycky najde. Jedeme tam, co by se mohlo ještě stát?

Jenže sotva jsme vyjeli z poza Drveniku, uviděli jsme, jak se na nás od Splitu valí černá stěna a vítr vyskočil (chvílemi :) ) až na 35 uzlů. Ale to už bylo jen takové brnkání na nervy, chtělo to jen bundu a trochu víc plynu a za necelou hodinku jsme byli bezpečně zakotveni. Bylo tu celkem hodně lodí, které se tu ukrývaly před bouřkou s námi, ale plno určitě nebylo a vítr tu nechodil moc přes 18 uzlů. Na jeden den těch zážitků bylo až dost… :)

**18.7., Vinisče
**
Neplujeme, léčíme pocuchané nervy :) Terez chytla od Mikeše campilobakter, oba mají rýžovou dietu.

Vlezl jsem do kotevny a dotáhl s laskavou pomocí mé krásné ženy přítlačnou desku kotevního kování. Už se tolik nevyvrací do strany a má zpět naši důvěru. Přesto pro jistotu vynáším řetěz přes lano na vazák.

Jediným vzrušením dnešního dne je, když mě při výměně propanbutanové lahve píchne vosa do stehna.
Plaveme, proháníme paddleboard, vegetíme.

**19.7., Vinišče - uv. Lučice, Brač, 21 NM
**
Už se musíme hnout, zas taková nádhera to tu není.
Odkotvujeme, vyplujeme za zátoky, prosmýkneme se mezi Veli Drvenikem a Šoltou a míříme ku Brači. Cestou obdivuju, z jakých nemožných slují a skalních zářezů se vynořují další a další plachetnice. Ta skalnatá jižní strana Šolty k tomu vyloženě vybízí, ale představuje to vyvázání kotva-břeh a na to nejsou lidi.

Po poledni se vážeme na bójku v trochu posh zátoce Lučice. Je to tu hezký, ale cena za bójku je enormní a ani odpadky nevyvážejí.

Koupání, vodní radovánky. Kluci jsou jak vydry :)

**20.7., uv. Lučice - Bobovišča - 7 NM
**
Na Hvar ani Bol jsem Terku neukacal, tak abychom nekysli na jednom fleku a v rámci rozšiřování zkušenostního poolu přeplouváme do nedaleké zátoky s vesničkou Bobovišča. Je to typ od Lodních novin a stojí za to.

Zátoka tvoří asymetrický Y v hlavním rameni se kotví bójka-břeh v podstatě ve stínu borovic, v kratším ramenu se kotví taky mezi bójkou a mooringem, ale v ose zátoky napříč. Je to dost stísněné, ale organizované. Popojíždějí tam dva chlapíci z Port Authority, dirigují a pomáhají s vyvázáním.

Na konci hlavní zátoky je malebná víska a původní architekturou a minimálně jedna konoba. Já ji viděl pouze z paddleboardu, neboť jsme morová loď a na vařenou rejži a banán nemusíme chodit po hospodách :D

Zatímco jsem byl na průzkumu hloubi zátoky, otěžový vozík dostal svou první oběť, Mikše. Nějak o něj zakopnul, upadl přes něj a vyvrátil si prsty. Tak už kulháme na lodi dva…

21.7. Bobovišča -~~V. Drvenik~~ - ~~Vinišče~~ - ~~Seget Donji~~ - Vinišče, 25,4 NM

Čtvrtek nám přenesl dvě morální ponaučení.
Jednak že Příčinnou souvislostí způsobující sérii nešťastných událostí může být sebemenší zdánlivě nesouvisející katalizační událost či myšlenka.
A za druhé že Na posraného aj hajzl spadne. Jinými slovy někdy je lepší nevstávat :D

Začalo to celkem nevinně. Ráno bylo líbezné, ale bylo třeba ukrojit slušnou štreku směrem k maríně a tak jsme nelenili a ruče se jali opouštět bójku.
Polohu jsme měli ideální, stáli jsme poslední v řadě bójí, vpravo zátoka a ostatní lodě, vlevo volná voda. Vítr foukal z pravoboku, měl by pracovat v náš prospěch. Terka šla k bójce, já jsem shodil mooring, Terez uvolnila bójku, chvíli jsem vyčkával a pak s minimálním plynem začal splouvat do leva vpřed. A po nějakých pěti metrech jsme zůstali stát. Motor do neutrálu, zjevně jsme kýlem, propelerem nebo kormidlem zachytili nějaké lano. Skočil jsem do vody a just. Na kýlu nám zůstalo vyset pomocné lano k mooringu, které bylo poněkud lehké, a tak klesalo ke dnu pomaleji něž bychom si přáli. Navíc Roko má sportovní, 2,3m hluboký kýl, který má kompenzovat to naddimenzované oplachtění. Loď do lana tlačil vítr, ale naštěstí nemáme na kýlu torpédo, tak sem mi ho nakonec podařilo sesmeknout. Štěstí v neštěstí, namotat to do propeleru by bylo podstatně horší. A po pěkné rozcvičce zpátky za kormidlo a plujeme :)

Asi za dvě hodiny jsme se zastavili v Rogači dotankovat naftu, do maríny je to odsud cca 20NM, pokud budeme část cesty plachtit, vyhneme se pátečnímu psychu na benzince.

Pak jsme pokračovali na Veli Drvenik. Uvala Krknjaši byla dost napakovaná, tak jsme nakonec hodili kotvu v zátoce Solinska. Zátoka celkem hezká, ovšem na dně bylo dost odpadků. Se zakotvením jsem nebyl spokojený, kotvili jsme za jižního větru do 10 uzlů a jen chvíli poté se vítr stočil na severozápad a zesílil až na 18. Kotva sice držela, nespluli jsme ani o píď, ale nebyla dobře zarytá, ležela na boku a v písku byla tak stěží z poloviny. Rád bych překotvil, ale moc nebylo kam, a tak jsme to pořád odkládali na později.

V podvečer vítr ještě zesílil, a tak jsme se nakonec rozhodli odkotvit a přeplout opět do Vinišče. A tímto rozhodnutím jsme spustili hlavní show našeho kabaretu. Asi půl míle od Krknjašů se opět ozval nějaký alarm. Odklopil jsem panel kryjící motorové přístroje a ejhle, bliká, a po chvíli už souvisle svítí kontrolka chlazení. Okamžitě skočím na záď a je to tak, z výfuku jdou jen zplodiny a žádná voda. Vypínám motor, hrozí zadření.

Fouká kolem 20-25 uzlů, čistý západ, nejsme v bezprostředním nebezpečí, po větru máme spoustu volné vody. Rozkrytuju motor, je pod ním sucho, takže hadice by měly být v pořádku. Ve vodním filtru je skoro sucho, takže buď ucpaný přívod vody (stačí kus plovoucího igelitu), nebo impleler. Volám Zoranovi abych mu situaci nahlásil, domlouváme se, že doplachtíme někam na kotvu a pak budeme kooperovat po telefonu. Nejblíže jsou Krknjaši, ale netroufám si bez motoru mezi tolik lodí, to by nemuselo dopadnout dobře. Navrhuju Vinišče, je tam spousta prostoru, a jelikož jsem nikdy nekotvil pod plachtami bude se mi hodit každý volný metr. Je to sice proti větru, ale mohli bychom to dokázat.

A nastal boj. Terezka se za kormidle snažila tvářit statečně, ale do smíchu jí nebylo. Já se staral o plachtu a lana. Ano, o plachtu, konkrétně o zrefovanou genu, neboť přes veškeré argumenty jsem nebyl schopen Terezu přesvědčit, že bez hlavní plachty si to děláme zbytečně těžší. S levobočním větrem se nám dařilo stoupat celkem pěkně, ale snos je neúprosný. I kdyby bylo Vinišče přesně v kurzu, chyběla by nám jakákoli bezpečnostní rezerva. Bohužel při větru zprava jsme výrazně ztráceli výšku. Až ex post jsem zjistil, že se nám posunul otěžový vozík kosatky a většinu větru jsme prostě nedokázali využít, hanba mi. Každopádně mi začalo být zřejmé, že za světla to nemůžeme takhle stihnout. Po hodině jsme byli tak ve třetině cesty a celkově to nevypadalo dobře. Změnil jsem tedy kurz na “po větru” a rozhodl se doplout někam k Segetu nebo Trogiru, což jsem telefonicky oznámil Zoranovi. Chápal to a souhlasil, jen chtěl abychom na plachty zapluli do maríny, že nám tam zajistí mechanika, že to prý určitě bude jen impeler. Z toho mi nebylo moc dobře po těle, ale byl jsem rozhodnutý vyžádat si z maríny asistenci motorového člunu.

Ve vstupu do trogirského zálivu se ovšem plavba výrazně zklidnila, dostali jsme se do zákrytu, vítr klesl na 12-15. A tak jsem se rozhodl předejít dalším dobrodružstvím v maríně. Předal jsem kormidlo opět Terezce, našel náhradní impeler, povzpomínal co nám to vlastně říkali na kurzu Oprava dieslového motoru a za čtvrt hodiny bylo hotovo. Nebohý starý impeler měl z původních šesti paprsku už jen jeden a kousek, není divu že už nezvládal čerpat vodu. Zoran měl zjevně velkou radost, asi jsem mu ušetřil nějaké peníze nebo protislužbu. Nám se samozřejmě také výrazně ulevilo.

A tak jsme smotali genu, znovu změnili kurz a tentokráte už do toho Vinišče opravdu dopluli, hodili kotvu a otevřeli láhev Ginu o které jsem si myslel, že už ji určitě povezeme domů netknutou :D

**22.7., Vinišče - marina Kremik, 16,2 NM
**
Pátek, den návratu, ale ke spěchu nás nenutilo nic. Kluci si užívali koupání, my jsme tak nějak zevlili kolem.

Po obědě jsme odkotvili a jelikož mi Terka včera pod dojmem okamžiku slíbila, že pokud to přežijeme, tak si dnes zaplachtíme, tak hurá, konečně máme všechno venku. Bohužel vítr je vyloženě slabý a navíc z předu a tak máme dost mizerný postup. Ale vládne pohoda. Vydržíme jen třetinu cesty, pak už dáváme přednost přímému směru a vyšší rychlosti.

V marině jsme mezi prvními, přistání bez komplikací, předání lodě stejně snadné jako její převzetí.

Balíme, zítra vstáváme brzo, domů se nám nechce a tak Terka ještě vymyslela splutí krásné krasové řeky Zrmanje. To už je ale jiná story.

Co říct závěrem? Těžko hodnotit, bylo to trochu divoké, ale všechno dobře dopadlo. Můj děda říkával Hodně chyb jsme udělali, hodně jsme se naučili. A to platí, a tak to vnímám. Příště budeme zase o něco lepší.

Nakonec, i špatný den na lodi je stokrát lepší, než nejlepší den v práci :)A tom to je!

Několik fotek _**ZDE

**_ a MAPA zde.

Rumovi na cestách

Loď plná smůly

Související rubriky