Řecko druhé - září 2021

Námořnické historky jsou bezesporu nadány schopností žít si vlastním životem, prosperovat ve formě barvitých vyprávění a bujet v přímé úměře k pokročilosti denní doby a míře vypitého alkoholu. Každá taková vyprávěnka má tendenci časem přetvořit moře zhrublé větrem ve smrtící past do nebe se tyčících vln a jakýkoli silnější vítr změnit v hurikán nebývalé síly. A tak se můžete v každé námořnické špeluňce dosyta nabažit kormidelníků upoutaných roztřepeným lanem ke kormidelnímu kolu, rozervaných plachet, těsných úniků z pasti návětrného břehu a vůbec neúspěšného šmátrání kostnatých pařátů Smrti.

No, a pak tu máme nudná fakta. Oficiality jako meteo záznamy, lodní deníky a v neposlední řadě deníky kapitánské, které se svou závažností dají srovnat snad jen s místopřísežným prohlášením podepsaným krví za přítomnosti druida. Fakta jsou tu od toho, aby krotila příliš zdivočelá vyprávění a aby Světu zjevila Jedinou Pravdu, tedy kapitánův fundovaný a bezesporu objektivní pohled na věc.

Takže, milý čtenáři. Pohodlně se usaď a já pravdivě vypovím co a jak se tenkrát stalo.

Fáze příprav a plánování proběhla víceméně jako obvykle. Původně jsme chtěli nechat objednání lodě na poslední chvíli, ale s ohledem na prachbídnou nabídku na začátku léta jsme záhy ztratili nervy a nahodili sítě. A v nich nám uvízla šarmantní francouzská krasavice, Sun Odyssey 43 – RENEVA. Sice už něco pamatovala, ale byla prý před čtyřmi lety renovována a navíc jsme vzhledem ke kalkulovanému budgetu měli na výběr přesně dvě lodě, takže moc nebylo o čem debatovat. Co z toho nakonec vylezlo mě nechává v údivu ještě dnes.

Na letenky jsme měli políčeno a střežili jsme je bystrým okem, takže se nám podařilo koupit fantastickou letenku Vídeň-Atény (letěli jsme levněji než zavazadla) a tak nějak průměrnou letenku směrem zpět. Do Atén jsme dorazili v pátek po deváté večer a jelikož sice rozhodně nejsme zpohodlnělí páprdové a s radostí si dopřejeme neotřelé zážitky z městské hromadné dopravy, jsme zároveň mužové života znalí a již nemáme nutkání své dobrodružné povahy dávat veřejně na odiv. Proto jsme bez uzardění naskákali do objednaného hotelového minibusu a s vědomím značné časové úspory za pouze nepatrně vyšší cenu, vyrazili do centra metropole. Athens Psiri Hotel jsem vybral podle tří kritérií a to cena, transfer z letiště a umístění v pěším dosahu Monastiraki, potažmo Akropole. Ve všech třech bodech myslím splnil naše očekávání a s klidem duše ho komukoli doporučím.

Takže jsme se ubytovali, odbahnili a před jedenáctou vyrazili na pozdní večeři. Monastiraki jede před půlnocí na plno a to i v době covidové. Frmol, taverny, restaurace. Někdo by mohl říct, že Monastiraki je klasická past na turisty, ale mě je tam dobře, ani ceny se mi tam nezdají oproti méně exponovaným místům tolik vyšponované. A s ohledem na pokročilou hodinu bychom stejně jinde asi neuspěli. Nakonec jsme nalezli útočiště v kebabárně O Thanasis, stejně jako v loni. Měli tam pro nás velký stůl, na pokročilou hodinu velmi čilou obsluhu, Alfího Megálobíra… a pro opravdové labužníky i delikátní desinfekci na ruce s příchutí fridexu. Tohle by samozřejmě zasloužilo obsáhlejší vysvětlení, ale pro účely tohoto deníku musí postačit, že si někteří členové výpravy odnesli ponaučení, že pokud na stole stojí plastová dóza od mýdla plná jedovatě žlutozeleného gelového mutagenu a je to zadarmo, neznamená to automaticky, že si to musíme nakydat na jídlo v míře nevídané. A to ani v pohostinném Řecku. A ne Mirku, v žádném ohledu to nevypadalo jako olivový olej! Tento společensko-morální, zdravému rozumu odporující lapsus zůstal šokovaným přihlížejícím navždy hluboce vryt do jejich citlivých duší. Můžeme se pouze domnívat, zda za celou situaci mohla pásmová nemoc, erupce na slunci, či ještěří lidé.

My ostatní, méně rafinovaní strávníci jsme se víceméně bez incidentu nehorázně nacpali a hrdla svlažili.

Po světských radostech jsme ještě vyrazili nasávat dojmy, aby ani duchovní rovina nepřišla zkrátka.

Někteří šli na hotel, ale pár nás zanesly nohy k Akropoli. Bylo teplo, vzduch tady na kopci zvláštně voněl a kousek stranou ve tmě sedělo pár kluků odněkud z Afriky a hrálo na bubínky a zpívalo. Neskutečně silná atmosféra. Pohled ze skal u Akropole na půlnoční Atény má nezapomenutelné kouzlo.

No ale každá pohádka jednou končí, takže hupky šupky do postýlek, klíčový den už klepe na dveře.

Ráno jsme se poflakovali po městě, kafe, snídaně, bazar, památky a tak. Pokoje jsme museli vyklidit až v poledne, další výhoda tohohle holelu. Taky jsem zavolal Dimitrisovi, majiteli lodě. Vysvětlil jsem mu situaci a opatrně se poptal na čas převzetí. Řekl mi, že klidně můžeme přijet kolem druhé, což bylo skvělé, protože to výrazně zvyšovalo šance na brzké vyplutí. A tak, když už nás definitivně vyšťouchali z hotelu, vzali jsme dva taxíky, směr Alimos marina.

Marina se momentálně rozšiřuje, probíhají tam stavební práce, a tak si moc není kam sednout. My jsme našli azyl pod nějakými keři u hajzlíků. Trochu šmucig, ale lepší, než když kůň kopne a byl to jediný stín v okolí. Vytvořili jsme shoppinglist a zvolili proviantní skupinu.

Ze druhé byla nakonec třetí, ale čekání se vyplatilo. Z Dimitrise se vyklubal ne pouhý pronajímatel, ale hlavně hrdý a milující majitel, ta loď zjevně byla jeho láska. Předání bylo velmi precizní, s každým detailem se mazlil. Ta loď měla bezmála 20let, ale lépe udržovaný šíf jsem snad ještě v rukách neměl. Všechno fungovalo, všechno sedělo, motor byl čistý jako právě vybalený z krabice. Když jsem se zeptal na náhradní díly, skoro to vypadalo jako urážka na cti. Domluva byla snadná, úsměvy létaly na všechny strany. Papíry a zálohu jsme vyřídili v salonu, Dimitris zjevně žádnou kancelář neměl. Proč taky, kvůli jediné lodi, kterou má pro vlastní užití a pronájem mu jen pomáhá udržet náklady v rozumných mezích. Reneva byla na týden naše, jen nastěhovat bagáž a můžeme odhodit lana.

18.-19.9, marina Alimos – Kleftiko, nissos Milos, 85 NM

Ve třičtvrtě na pět bylo všechno uskladněno a připraveno k vyplutí. Předpověď věštila poklidný nafting a tak nic nebránilo v uskutečnění noční přeplavby, klíčové pro nejrozsáhlejší variantu letošní plavby.
Vítr v Saronském zálivu kolísal kolem 10 uzlů, ovšem foukal nám dokonale do čumáku. Moře bylo mírně zvlněné, krátké vlnky měly výjimečně do 1 m, častěji byly menší (3 dle Douglas sea state). Přesně podle pravidla, že na každého čeká ta jeho vlna, jsme za těchto podmínek měli první dva případy mírné mořské nemoci. Nic závažného, pouze nutnost aklimatizace. Malinko nám to rozhodilo systém hlídek, ale je nás letos osm, takže nic nepřekonatelného.

Pobřeží kolem Atén je nepříliš půvabné, ovšem o to je delší. Ne že by tu bylo vyloženě něco ošklivého, ale nekončící betonová zástavba a silný lodní provoz způsobuje, že si člověk oddechne až to nechá za sebou. Na hodinku jsme vytáhli i plachty, když se vítr stočil a zesílil, ale byla to jen vábnička, kolem čtvrt na sedm padl vítr pod deset uzlů, a tam i zůstal po zbytek přeplavby.
Přímo z maríny jsme směřovali na Milos kurzem 175°, bez jakýchkoli nutných změn. Čas příjemně plynul, minuli jsme kotviště nákladních lodí u ostrůvku Agios Georgios a tím defacto opustili Saronský záliv.
V deset hodin jsem vyhlásil večerku a systém rotace dvouhodinových hlídek. Do půlnoci Pepa s Banánem, 0.00-2.00 ráno já s Alešem, 2.00-4.00 Karel a Jindra, 4.00-6.00 znovu Pepa s Banánem a pak opět já a Aleš.
Rozkaz zněl jasně: vést vytrvalé pozorování, hlídat autopilota a otáčky a při sebemenším náznaku potíží, nebo jen nejistotě, mě vzbudit. Žádný alkohol. A sedět ve vestách a vzájemně se hlídat.

Když mě před půlnocí vzbudili, byla čistá obloha a na východě jasně svítil měsíc. Kluci seděli v kokpitu, v těch oranžových vestách vypadali jako kašírovaní roboti z prastaré televizní sci-fi inscenace a evidentně je bezpečí jejich záchranného vybavení netěšilo. Za zádí nás křižovalo nějaké plovoucí Las Vegas mířící na Santoriny. Kluci mě upozornili na lodě v okolí a šli spát. Nasoukal jsem se do té oranžové pěnové strašlivosti a pokoušel se uvelebit. Ale ať jsem si sednul jakkoli, buď se mi vesta pokoušela utrhnou uši, nebo mě zkoušela přeříznout v pánvi. Asi deset minut jsem s tím bojoval. Tyhle vesty jsou možná pohodlné jen ve vodě, kdy jste vděční za každou šanci na záchranu, ale pro hlídku v kokpitu jsou pouze zdrojem frustrace, nepohodlí a u impulzivnějších jedinců vražedného vzteku. Zbaběle jsem zrušil “vyhlášku o povinném nošení vest” a udělal si z ní podprdelník. Na mysl se mi drala otázka:Kdo způsobil, že sám náčelník vydával tak zvrácené rozkazy?__

Hlídka byla poklidná, nebe i moře prázdné a krásné. Ve dvě ráno jsem poslal Aleše vzbudit Karla a předal mu loď.

Znovu mě vzbudili před šestou. To už bylo těsně před svítáním, dohlednost se zlepšovala každou minutou, tak jsem nechal bráchu spát a užíval si klidu a samoty. Po čase se mezi šedé odstíny začali mísit teplejší tóny s nádechem žluté a růžové a nad Milosem vyšlo slunce. Není ten svět úplně špatné místo na žití… Jen škoda, že jsme nepluli na plachty, to by celou tu nádheru posunulo ještě malinko jinam.

Loď se postupně probouzela, zavonělo kafe, posádka přecházela na denní režim. Levobokem jsme minuli jihozápadní mys Milosu a poprvé výrazně změnili kurz. V devět ráno jsme zakotvili v zátoce Kleftiko.

19.9., Kleftiko - Vathý, Karavostasi, nissos Folegandros, 32,4 NM

Když vyhledáváte na internetu něco o ostrově Milos, na předních místech v obrázcích narazíte na zátoku Kleftiko. Taková ta ikonická záležitost, něco jako Navajo na Zakintu. Světlá karibská modř a oslnivě bílé útesy, fotka, u které okamžitě zatoužíte po dovádění s delfíny, drinku při západu slunce či snění za doprovodu buzuki. Tak asi photoshop, nebo co. Jako neříkám, že to tam není hezké, ale kolena se z toho teda nepodlamují. Modrá je modrá, mírně zakalená od vápence, útesy jsou spíše do žluta, ale každopádně jsou impozantní. Většina zátoky je hodně otevřená na jih a východ, podklad je písek, kotevní hloubka 6-10 m. Kotvení asi spíš jen denní, ale to tu bude asi narváno loděmi s turisty.

Zaplavali jsme si, objeli to na člunu a tak. Něco jsem nafotil z dronu, stálo mě to málem mrtvici, když jsem při prvním startu napálil dronem do ráhna a havaroval na palubu, fujky fuj. A fotky stejně nic moc, pořád to nějak nemám v oku, na tom budu ještě pracovat.

Když jsme se dostatečně vyblbnuli, zrelaxovali a zotavili, nasytili a napojili, přišel čas odkotvit. Dnes je v plánu Folegandros, zátoka Váthý. Chceme se přiblížit k Santoriny, které by mělo být nejvýchodnějším bodem naší plavby. Trochu vrásky mi dělá absence přesné předpovědi počasí, GSM signál je tu slabý nebo žádný, Windy nedostává nová data a sveřepě ukazuje nacashované informace. Ty jsou logicky s postupujícím časem stále vzdálenější realitě. Nicméně, aktuálně nefouká, a tak nadále motorujeme.

Váthý je hezká zátoka s písčitou pláží, malou vesničkou a údajně výbornou rybí restaurací. Zátoka je otevřená na západ a částečně na jih a je to jedno z pouhých dvou kotvišť na Folegandru. Dno je písčité, hloubka 4-10 m. My jsme tam připluli kolem šesté, nikde žádná loď, absolutní volnost ve výběru pozice. Na první pohled ideální situace. Ovšem pouze do okamžiku, než k nám připlul na loďce nějaký místní gentleman s tím, že pokud tu dnes hodláme kotvit, tak že on to nepovažuje za dobrý nápad. Že prý v noci přijde vítr ze západu, proto tu nejsou žádné lodě. Trochu mi zatrnulo, díky bohu za lidskou dobrotu a hrom aby do toho řeckého pokrytí internetem uhodil. I kdyby nás kotva udržela a my nespluli na pláž nebo na útesy, vítr jistě přinese vlny, které by nám tu noc výrazně vylepšily. Pravděpodobně by to skončilo nočním vyplutím do neznáma, což nijak výrazně nepotřebujeme. Takže odkotvit, buď sbohem vyhlášená rybí restaurace, zde nastupuje plán B a útěk za pohodlnějším spaním. Na výhodní straně ostrova, asi 6,5NM od nás, je vesnička Karavostasi, je tam trajektové molo, případně doporučená kotviště. A hlavně leží na východní straně ostrova, za hřebenem, takže je to tam bylo o něco více náležitě kryté.

Se západem slunce jsme byli na místě. Molo bylo beznadějně plné, takže jsme hodili kotvu na 9 metrech před pláží v místě krytém od jihu malým poloostrovem. Pro dnešek snad už definitivně. O půl deváté přišel slibovaný západní vítr o síle 20-25 uzlů, přetékal přes hřeben, čímž akceleroval, ale byl velmi stabilní, takže nás celou noc držel ve velmi úzké výseči. Kotva držela jak přibitá a proti vlnění jsme tu naštěstí byli krytí. Vzhledem k předchozí noci byl kokpitový večírek bujarý jak čajový dýchánek penzionovaných daňových poradců. Noc proběhla navzdory větru celkem klidně, i když jsem pro jistotu po celou dobu kontroloval naši polohu na GPS.

20.9., Karavostasi – Paroikiá, nissos Paros, 31,1 NM

Ráno nás čekalo zásadní rozhodnutí, Santoriny ano či ne. Zbývalo nám nějakých 25 NM ale stále jsme neměli aktuální počasí a pokud by měl západní vítr vydržet nebo hůře zesílit, pak by vál přímo do kaldery a pravděpodobnost, že tam najdeme volné bezpečné stání se limitně blížila nule. Po krátké debatě jsme dosáhli všeobecného konsensu, že až takoví romantici nejsme a Santoriny si letos zase budeme muset odpustit. Dlouhodobá předpověď naznačovala na konec týdne Meltemi (severovýchodní suchý vítr vanoucí silou 5-9 stupně Beauforta, čili docela kvapík), takže jsme zvolili takticky nastoupat severně od naší pozice a v případě že se prognóza naplní, nebojovat proti větru, ale mít jej při návratu v ideálním případě z pravoboku. Naši trasu jsme tedy upravili směr Paros, z Karavostasi něco přes 20 mil kurzem 25°.

Odkotvili jsme v 10.00 a pozooor…. konečně plachtíme! Vítr byl 22–25 uzlů (6 dle Beauforta), vlnky kolem 1 m (3 dle Douglase) a svištělo to krásně… cca 40 minut. Pak nám to na dvě hodiny vypnuli :( Před jednou hodinou se vítr vrátil v síle 10-15 kn (4 Bf), aby se za další dvě hodiny opět odporoučel, tentokrát už definitivně. Ale i tak jsme naplachtili nějakých 18 NM za 2,6 hodiny, což je hezký rychlostní průměr 6,9kn.

Když jsem se dostali do zákrytu ostrova Antiparos, přešli jsme na fosilní paliva a průlivem mezi Parem a Antiparem probublali. V 16.45 jsme se vyvázali na městském mole v Paroikia (kotva-molo) za nepochopitelně zanedbatelných 2,67 EUR.

Paroikia (též Parikia), takto hlavní město ostrova, není ani zdaleka tak působivé místo, jako nedaleký Naxos, ale je hodně živé a ve všem tom frkotu a bordýlku lze najít i něco přitažlivého. Přímo u přístavu je antický hřbitov (je za plotem, moc toho vidět není), na východním okraji města mezi dvěma prašnými parkovišti jsou vykopávky s helénskými mosaikami (to je total provar, je to celé zasypané prachem z parkovišť a plastovým marastem), na kopci nad centrem je benátské kastro (zajímavá, leč kontroverzní je věž opevnění, postavená jak srub z antických sloupů) a kousek od něj velmi fotogenický kostelík s výhledem na zátoku a přístav (bohužel totálně obklíčený turisty, mařícími každou snahu o pěknou fotku). A asi největší místní perla je Panagia Ekatontapiliani, Chrám sta dvěří (za mě asi jako jediné místní “must see” dostává 10/10, úžasná atmosféra).

Poté co jsme ukojili náš hlad po kultuře a poznání, bylo třeba postarat se také o hlad fyzický. Po předlouhém vybírání jsme nakonec skončili pár metrů od přístavu v Alaea Resto. Nejprve jsme tam byli sami, ale jak už to bývá, postupně jsme dodali odvahu váhavějším a docela se to tam naplnilo. Pivo měli místní Parosské, jmenovalo se 56 Isles a vůbec nebylo zlé. Netuším jak ostatní, ale já jsem se svými oblíbenými mušlemi Saganaki byl velmi spokojený. Jakou měli desinfekci nevím, tentokráte jsme snad své touhy udrželi na uzdě.

Po návratu na loď došlo ještě k jedné památné události. Do našich životů definitivně vstoupil Povážský Repák, zanechal nesmazatelný dojem, nikdo z nás už nikdy nebude stejný jako před Repákem.
Pro nezasvěcené, jedná se o silnou kořalu slovenského původu. Vyrábí se z cukrové řepy a vyznačuje se chutí, která spolehlivě odolá jakékoli snaze o zapíjení nebo ředění. Ta chuť je v podstatě stejná ve stavu čistém i v kombinaci džusem v libovolném poměru. A ano, přiznávám že za jeho přítomnost na palubě může moje nezdravá zvědavost. Nikdy nezapomeneme! A uděláme vše pro to, aby se to už nikdy neopakovalo.

21.9., Parokiá - South bay, nissos Rineia, 22,4 NM

Kolem desáté jsme odkotvili a pokračovali v našem postupu na sever. Žádný vítr, o kterém by stálo za to mluvit se nedostavil (do 5 kn – tzn. 2Bf), vlnky do 0,5m (2 dle Douglase), obloha bez mráčku.

Prvním cílem pro tento den, a defacto nejvýznamnějším cílem celé výpravy, byl ostrov Délos. Relativně malý ostrov, ležící asi míli jižně od Mykonosu, má nesmírně bohatou historii datující se až 3000 let p.n.l., tedy ještě před Mykénskou kulturu. Je to s přehledem největší archeologické naleziště na celých Kykladách (v době největšího rozkvětu tu žilo 25 000 lidí), patří pod UNESCO, je to také bájné rodiště Apolóna a Artemidy. Nejlepší na něm ovšem je, že je poměrně špatně přístupné, takže relativně bez lidí. Dá se sem totiž dostat jen výletní lodí některé z agentur na Mykonosu, nebo na jachtě. Když jsme připluli my, stálo v průlivu na kotvách asi tak 5 lodí, jejichž posádky tvořili v podstatě veškeré aktuální navštěvnictvo.

Bayboatem jsme se nadvakrát přesunuli na pevninu. Vstupné bylo 12 EUR za každého jednoho čičmundu, ale kdo by to nedal? Je to tam fakt rozlehlé a za ty peníze to opravdu stojí. Divadelní čtvrt, amfiteátr, hipodrom, chrámy a nad tím vším kopec, kam se dá vystoupat.
Dobrá rada přeživšího: pokud se rozhodnete na ten kopec vylézt, vezměte si sebou vodu. Nebo Romana, který svou prozřetelností zachránil život většině posádky (děkujeme!).
Taky tu mají sochy lachtanů, o kterých se nám Aleš snažil nakukat, že jsou to lvi. A sochu obrovského kamenného cypa, o kterém jsem si naivně myslel, že je to tlapa nějakého bájného zvířete, což je jasný důkaz mé nezkaženosti a morální čistoty :D

Když jsme z vrcholu kopce kritickým pohledem zhodnotili Mykonos, shodli jsme se že, se bez něj zase letos obejdeme. Padlo rozhodnutí strávit pro jednou noc ve volné přírodě. Možností bylo několik, ale jediná krytá proti potenciálně nastupujícímu Meltemi byla zátoka South bay sousedního ostrova Rineia. Odkotvili jsme v pět a o 40 minut později jsme znovu hodili kotvu do písku, na hloubce 7 m. Přes ostrov od severu přecházel stabilní vítr 15-18 KN, kotva držela velmi dobře.****

22.9. South bay - Livádhi, nissos Serifos, 39,7 NM

V dostřelu Mykonosu byl GMS signál výborný a my měli konečně neutuchající zdroj informací o počasí. A nevypadalo to nic moc. Středeční noci mělo začít foukat Meltemi a vydržet i většinu čtvrtka. Predikované hodnoty nebyly vražedné, ala na druhou stranu taky to nebylo něco, čemu bych chtěl vystavit půjčenou loď a naše posádka batikovanejch pohodářů na takové sportovní zážitky taky není stavěná. Windy hrálo všemi barvami, ale převládala hnědá a fialová, vítr měl pumpovat v rozsahu 25-40 uzlů, tedy řekněme 7-8 Bf. Na volném moři přirozeně, a tam bychom být nechtěli. Po krátké konzultaci s mapou jsem vytvořil Mazaný plán. Doplujeme na Serifos, do Livádhi. Tamní zátoka by mohla být dostatečně krytá před hlavním směrem větru. Ve čtvrtek nevyplujeme, půjčíme motorky a prozkoumáme tento hornatý ostrov. Vyplujeme v noci ze čtvrtka na pátek a budeme muset zbývající vzdálenost z asi 65 NM urazit na jeden nádech. Netvrdím, že to bylo bez “ale”, pokud by se Meltemi rozhodlo s námi zůstat, byla by to děsná prča, ale to je přiměřené riziko s jachtingem spojené.

Odkotvili jsme před půl desátou a před zátokou vybalili prádlo. Foukalo nám krásné 4 Bf (11-16 uzlů) z boku, takže jsme vyrazili rychlostí 7-8 uzle. Alespoň ze začátku, později vítr kolísal, až ve tři hodiny, po 27 NM, zhynul. Zbylou vzdálenost jsme překonali za dvě a půl hodiny.

Serifos, krom toho že je to velmi hezký ostrov, má svoje nezpochybnitelné místo i v bájesloví. Právě sem moře vyvrhlo Danaé s malým Perseem, aby tu vyrostl u místního krále. A právě sem se Perseus vrátil s čerstvě klofnutou Andromedou, aby toho samého krále sejmul Medusinou uťatou hlavou a usurpoval si jeho trůn. Inu, zjevně netrpěl přehnanou loajalitou ke svému zachránci. A nezapomínejte na jeho bodycount v mezidobí. Když pominu samotnou Medusu, tak to máme Poseidonova mořského plaza, Andromedina ex Fínea a naprosto nevinného Titána Atlase, který si tam jen tak postával, držel na ramenou nebeskou klenbu, a najednou pickozudovazu, je z něj hromada Jurského vápence. Skoro by se chtělo říct, jestli on ten Perseus nebyl sebestředný protekční fracek, co?

Ale zpátky do přítomnosti. Zátoka, ve které leží Livádi, správní středisko ostrova s asi 600 obyvateli, je asi míli dlouhá a otevřená na jih. Mají tu nové molo pro připlouvající jachty a spoustu místa pro ty co chtějí stát na kotvě. Nábřeží lemují restaurace a bary, za druhou nebo třetí řadou domů se už zvedají svahy porostlé křovinami. Přímo nad touto novější částí trůní na vrcholu kopce Livádí-Chora, stará vesnice, bíle omítnuté domečky s modrými okenicemi, úplná reklama na Kyklady. A zde jsem o půl šesté zakotvili. Zádí u vnější strany mola, vysypáno cca 50 m řetězu. Poklidili jsme loď, trochu se zušlechtili a vyrazili na krátký průzkum a večeři.

Při večeři začal Mazaný plán dostávat první trhliny. Ukázalo se, že ne všichni mají u sebe řidičské průkazy a takové skůtry, které by uvezly dva statné námořníky našeho kalibru do té brutální sjezdovky nad vesnicí tu určitě nepůjčují. Při nejhorším vezmeme auto, ale já se na ty motorky vyloženě těšil…

Choru jsme se rozhodli nechat na zítřek, ačkoli tam jezdil autobus, ona nikam neuteče. Následné kokpitové soaré bylo vyloženě komorní, mám za to, že nejpozději v jedenáct jsem byl v posteli.

No a ve tři ráno(?) začalo rodeo. Probudilo mě hučení větru a výkřiky paniky a zoufalství. Vykulil jsem se do kokpitu abych vyhodnotil situaci. Meltemi obtékalo ostrov i z východní strany a přes asi 50 m vysoký hřeben na severu se přelévalo do zátoky. Lodě u mola byly orientovány severovýchodním směrem, takže jsme to dostávali z předoboku. V tahu byla kotva a návětrné záďové lano, závětrné bylo volnější, ale v normě. Loď ob jednu pozici napravo od nás se za pomoci okolních posádek pokoušela vyplout, její kotva povolila. Nahodil jsem motor a odlehčoval kotvu dopředným tahem. To už jsme byli na palubě všichni. Další loď se utrhla po našem pravoboku, Pepa říkal že snad nějací Poláci, co připluli před půlnocí, vysypali jen pár metrů řetězu a hbitě začali chlastat. Teď se tam potáceli jak mátohy a tupě se nechali dirigovat skipperem z loďe po které se váleli. Nakonec je z toho místa nějak vyšťouchali. Anglický skipper vedle nás využil uvolněného místa a ze středového vazáku napjal další návětrné pomocné lano na pachole za naší zádí. To jsme udělat nemohli, v návětří jsme měli nějakou 50 ft. potvoru. Nicméně jsme prozatím drželi dobře, tak jsem poslal většinu kluků spát. Vítr měl rychlost mezi 25 a 30 uzly, na volném moři to bylo určitě citelně víc. Při silnějších poryvech se nám prověšovalo závětrné lano, tak jsem v mezičase požádal Pepu, aby trochu dobral řetěz. A tak to pokračovalo ještě hodinu, už to vypadalo že to přečkáme beze ztráty kytičky. A pak, ve 4.30 se závětrné lano v poryvu opět prověsilo víc, než se mi líbilo a příď nám to vyneslo tak dva metry mimo osu. Poprosil jsem Karla, aby znovu zkusil dobrat řetěz. Zdálo sem mi, že to nějak trvá a příď se ne a ne srovnat, když Karel začal volat, že řetěz jede bez odporu. Kotva zjevně povolila, buď se dostala na kamennou desku, příliš měkký kal, kdo ví. Každopádně nám to příď bralo poměrně rychle do závětří. Zařval jsem “Všichni na palubu, kotva jede!” (nebo něco podobně dramatického). Závětrné lano jsme uvolnili a stáhli, s návětrným byl nějaký problém, chvíli trvalo, než ho kluci uvolnili. Mezitím nám příď utekla do úhlu, kdy už jsem to nebyl schopen kompenzovat motorem. Když se konečně podařilo lano uvolnit, byli jsme už kotevním kováním nalehnutí na přídi sousední lodi a záď nám držel ten jejich pseudospring, takže jsme tam viseli vystavení bočnímu větru v úhlu cca 30° vůči původní pozici a byla jen otázka času, kdy našemu tlaku podlehne i jejich kotva. No jediná cesta z téhle šlamastiky vedla vpřed, takže obě posádky odkopávaly jak to jen šlo, fendry pištěly, občas zaskřípěl kov a sousední skipper soustavně kvílel Oh Jesus, oh Jesus! Když jsme se konečně dostali zrcadlem za jejich řetěz, mohl jsem říct našim konsternovaným sousedům jen Sorry guys (ačkoli to jejich lano nám dost zkomplikovalo život). Byli jsme volní, Pepa navíjel řetěz, rozsvítili jsme poziční světla a vydali se hledat místo pro kotvu mezi ostatní utržené.

Za pár minut jsme zase stáli na kotvě, tentokrát na volno, před přístavem, na celých 60 m řetězu. Mohlo by se zdát, že jsme si pohoršili, ale opak je pravdou. Na kotvě vítr přirozeně loď obtéká a ta mu nastavuje svůj nejmenší možný profil, s vyvázanou zádí a větrem z předoboku je plocha podstatně větší a na řetěz je vyvíjen extrémní tah, který může v poryvech vést až k vytržení kotvy ze dna, což se nám taky stalo. Šlo to udělat líp? Jistě. Mohli jsme vyplout řízeně, při prvních náznacích potíží a nečekat, jestli se něco nepodělá. To ale asi neudělá skoro nikdo a myslím že na tak radikální rozhodnutí mi ještě chybí zkušenosti. Mohli jsme kotvu zarýt do dna víc, ačkoli mám za to, že jsme pro to udělali dost. Nakonec Rod Heikell k tomuto kotvišti uvádí, že zde kotva místy drží špatně. Každopádně, na tu hrůzu to dopadlo nadmíru dobře, loď nijak neutrpěla, a to je hlavní (nebo skoro hlavní :) ).

Poslal jsem kluky spát a držel kotevní hlídku. Později mě vystřídal Karel, který vartoval až do rozednění. Co na to říct? Prostě Noc plná vášně :D

23.9., Livádhi - ormos Neoriou, nissos Poros, 62 NM

Se svítáním vítr pomalu klesal na hodnoty kolem 15kn, obloha byla zatažená. Bylo třeba rozhodnout co dál. Navrhoval jsem, že by se kluci mohli vylodit a zrealizovat pozemní výpad, ovšem já jsem po dnešní noci nechtěl nechat loď nehlídanou, vítr by mohl znovu nastoupit plnou silou a opravdu bych nechtěl pokoušet štěstěnu víc, než je nutné. Ovšem Karel kolegiálně prosadil motto Buď všichni anebo nikdo, čímž Mazaný plán obdržel ránu z milosti. Mrzelo mě to, ale faktem je že podmínky nebyly ideální. Proto jsem po kontrole aktuální předpovědi počasí navrhl plán B a to vyplout, překonat volné moře mezi Kykladami a Peloponésem a noc strávit na Hydře nebo Porosu. Hnípat tady a ani se nevylodit nemělo smysl, takže jsme se na postupu ujednotili. Upozornil jsem posádku, aby se dobře vybavila něčím voděvzdorným a nějakým tím gáblíkem do kapsy, protože tohle z jakéhokoli úhlu vypadalo jako pořádně mokrá plavba. Před desátou jsme odkotvili.

Serifos jsme obeplouvali z jihu, tedy v zákrytu, vítr tam byl oslabený a vlny se neměly kde rozběhnout (byly tak do 0,5m). Na obzoru, na úrovni mysu Kiklops, byl ovšem vidět velmi zřetelně rozdíl mezi mořem na závětrné straně Serifu a mořem volným. Motor jsme prozatím nechali v chodu a vytáhli jsme pouze hlavní plachtu na první ref. Plné prádlo raději vytáhneme až v se seznámíme se skutečným stavem moře, pokud usoudím, že je to bezpečné.

Sotva jsme vypluli zpoza ostrova, vítr narostl k 25 uzlům a vlny na úroveň 4 (1,25-2,5m). Udržovali jsme rychlost kolem 7 uzlů, vlny jsme vyjížděli, pokud možno pod úhlem, jen občas se nějaká ta větší rozbila o návětrný bok a poslala nám osvěžení do kokpitu. Když jsme se dostali mimo vliv ostrova a podmínky se nezhoršovaly, vytáhli jsme i genu a vypnuli motor. Kormidlování se stalo náročnějším na pozornost, ale rychlost nám vzrostla až na 10 uzlů. Vítr se držel poměrně stabilní, ale čím víc jsme se vzdalovali od Kyklad a dostali se mimo zákryt severně položeného Kythnu a Kea, tím delší dráhu měly vlny pro svůj rozběh a tím i rostla jejich velikost. Asi 10NM od Serifosu jsme zaznamenali jednotlivé vlny, které se bez přílišného přehánění blížily 4 metrům (5 dle Douglase). Asi po hodině jsem si náhle všimnul, že se nám na závětrnou otěž geny, namotala uvolněná (špatně zajištěná) volná otěž návětrná. Přímo za otěžovým okem udělala velmi líbivou vánočku v délce asi 1,5 metru. V tu chvíli to nebyla kritická situace, plachta, loď ani posádka nebyla v žádném ohrožení, ovšem pokud bychom museli z nějakého důvodu genu svinout, mohl by tam ten šmodrch působit potíže například zachycením o sloupky relingu (v lepším případě zdržení, v horším destrukce materiálu). S nutností náhle svinout genu je většinou spojený závažný problém, či rovnou průser gigantických rozměrů, od razantního nárůstu větru po muže přes palubu. A každopádně to negativně ovlivňovalo tvar plachty, takže jsem se vydal na příď otěže rozplést, což byla sice práce veskrze mokrá, ale netrvalo to nijak dlouho a byl jsem bezpečně zpět.
Poučení pro mě: příště, než se pustíme do takového terénu, natáhneme safety line od přídě na záď, ať je na co fixovat harnessy. A udržovat OBĚ otěže zajištěné.

Chvíli po tomhle kabaretu jsme genu raději stáhli, moře bylo brutálně rozbité, kormidlovat v tom jen na plachty byla makačka a do střídání se nikdo nehrnul, takže zpátky na hlavní plachtu a motor. Trochu nám klesla rychlost, ale loď byla snáze řiditelná.

Plavba probíhala celkem monotónně. Dlouhé pasáže houpavé pohody s krátkými vsuvkami horečnaté činnosti. Tak například lano pod lodí, to je na první pohled banalita. Tuším Banána jsem slyšel říkat něco jako: A proč za sebou táhneme to žluté lano? Zpozorněl jsem, kouknu za loď a fakt, bylo tam. Rychle mi došlo, že jediné žluté lano v okolí 20 mil je vyvazovací lanko od člunu, v tuto chvíli zajištěného na přídi. Kdyby se nám namotalo na hřídel, zastavilo by motor. V takovém případě jsou dvě možnosti. Opět vytáhnou plné, respektive redukované oplachtění a pokračovat někam do závětří, kde bude možné problém vyřešit, nebo postavit loď do driftu, vlézt v těch vlnách pod loď a na nádech lano, většinou hodně zapečené, pomocí ostrého nože z mezery mezi přírubou a propelerem vyřezat. To jako nechceš. Ale opět, tady na otevřeném moři nešlo o situaci akutního ohrožení, spíš drobnost, jaká se u jachtingu prostě občas stane. V úžině, v přístavu, u pobřeží, to by byl jiný taneček, tam taková drobnost často vede i ke ztrátě lodi, ale to se nestalo. Takže znovu na příď, vlny už byly menší a ty zalamující se byly spíš výjimkou, tak jsem té vody neobdržel zase tolik. Ukázalo se že, když kluci vyvazovali člun, tak nezajistili zbytek lana do panenky na stěžňový vazák, ale asi ho jen zasunuli pod člun. Za normálních okolností by to asi stačilo, ale tohle nebyly úplně normální podmínky. Lano jsem svinul a zajistil.
Poučení pro mě:nespoléhat, kontrolovat.

A do třetice, co fakt nepotřebujeme, je požár. To si tak stojím za kormidlem, plíce pumpují supervlhký zdravý mořský vzduch, když tu náhle ucítím pach hořící izolace. Na tohle jsem fakt po několika posledních plavbách vysazený, tak jsem okamžitě vypnul motor a začal šmejdit po lodi jako ohař. Baterky – dobrý, motor – dobrý, přístroje – dobrý, a tak dál. Kluci se mě snažili přesvědčit, že halucinuju, ale já to prostě cítil. A pak jsem si všiml, že si Miřec zapojil v kokpitu 12V zásuvku a nechal v ní svůj tuzexový nabíjecí mnohoocasý kabel a ten vede do držáku na pití, kompletně zalitého mořskou vodou. Z kabelu byl už škvarek. Tak tohle byla už úplná ptákovina, ale stejně jsem se orosil :)

Po osmi hodinách plavby i ti největší skeptici museli uznat, že se moře postupně vyhlazuje. Po levoboku jsme měli Hydru, před přídí Poros. O hodinu později, už za tmy, jsme proplouvali porosský plavební kanál. Město vypadalo lákavě, ale kolem nábřeží stály lodě místy i ve třech řadách na sobě, takže šance na výstup suchou nohou se rovnaly nule. Ani té energie už nebylo na rozdávání, a tak jsme pokračovali do široké porosské laguny, kde jsme v zátoce Neoriou po deseti hodinách plavby hodili kotvu.

Loď si vedla skvěle, posádka taktéž. Dva ze tří výše uvedených incidentů měly potenciál přerůst v problém, pokud by byly ignorovány, takto se jednalo jen o běžné situace spojené s náročnějšími podmínkami. Bylo to dlouhé, bylo to nepohodlné, přesto z určitého úhlu pohledu možná nejzajímavější den plavby. Silné zážitky, to je oč tu běží:)

24.9., ormos Neoriou – marina Alimos, 33 NM

Ráno jsme se konečně mohli rozhlédnout. Laguna je hodně velká, lemovaná menšími zátokami. Kotvit se dá, a taky že se kotví, téměř všude. Lodí tu bylo jako máku. Poros, ležící na ostrově odděleném od Peloponésu jen úzkým kanálem je dost hezké místo a tím pádem je to taky extrémně vytížená lokace pro páteční navrátilce do Athénských marin.

Co nám světlo přineslo méně milého bylo zjištění, že jsme v noci zakotvili v bezprostřední blízkosti dvojité řady nějakých minibójek a jak jsme se vrtěli na kotvě zachytili jsme se za celý ten nesmysl kýlem. To nám došlo samozřejmě až při odkotvování. Pepa s Jindrou se vrhnuli neohroženě pod loď, aby nás vysvobodili a já jsem velmi mazlivě couval a popojížděl. Byli jsme opatrní jak pyrotechnici při delaboraci neznámého nástražného systému, ale přesto se nám podařilo jedno z lanek propojujících jednotlivé bójky mezi sebou namotat na hřídel. Loď zůstala viset. Sevřel jsem do zubů svůj Winchard Offshore a vrhnul jsem se do vody. Tam se ukázalo, že nástroj opět nevyužiju, na hřídeli má RENEVA řezač lan, takže stačilo zachycený konec již přeříznutého lana odmotat a byli jsme volní. Kam se poděl konec druhý nemám ponětí. S velkou opatrností jsme se vzdálili. Po pár minutách se k nám ovšem přiřítil motorový člun s velmi rozezleným starcem, který nás velmi nerudně, nicméně oprávněně, osočil že jsme mu přeřízlili lano. Neviděl jsem jediný důvod zapírat, tak jsme se mu co nejponíženěji omluvil, že jsme připluli za tmy a tu jeho past jsme neviděli. Nepřišlo mi, že by ho to nějak uklidnilo. Tak jsme tam na sebe chvíli jódlovali, ale jelikož onen pán nepřišel s níčím konkrétním, peníze zjevně nechtěl a v zásadě nic konstruktivního z toho nekoukalo, nakonec vztekle mávl rukou a se supěním odjel. No, taky zkušenost.

Propluli jsme severní úžinou do Saronského zálivu, po levoboku jsme měli sopku Methana, před přídí ostrov Aegina. Času bylo ještě spousta, a tak jsme zastavili na hodinku na koupačku a oběd u ostrůvku Moni, přilehlého k Aegině.

Pak už zbývalo jen obeplout Aeginu, proplout kotvištěm nákladních lodí u Salamíny, což není úplně malebná pasáž a v pět odpoledne jsme byli bezpečně na mooringu v Alimosu.
Bylo třeba poklidit loď, začít trochu balit, posádku odvšivit, odblešit, odbahnit a vysušit. Dimitris měl zpoždění, tak jsem kluky poslal do taverny a čekal na něj. Dával do pořádku papíry. A zase čekal. Nakonec se ukázalo že se neukáže, po telefonu mi přišel nějaký rozespalý :) Odložili jsme to na sobotu, a tak jsem mohl taky vyrazit za posádkou.

Tak bylo to opět poutavé. Napluli jsme 305,6 NM, viděli spoustu krásných míst a spoustu jiných krasných míst jsme pouze minuli. Čelili jsme tradičnímu nepříteli, větru. Buď nefoukal vůbec, nebo foukal moc. A když už foukal tak jak by měl, tak to bylo v noci. Ale to už k tomu patří. Výjimečně nebyl žádný technický problém, Reneva je skvěle udržovaná loď. Posádka byla opět složena z kvalitních exemplářů, jeden originál vedle druhého a já se už teď těším na další společnou plavbu.

Ahoy!

** Fotky zde.**

Rumovi na cestách

Řecko druhé - září 2021

Související rubriky