Z Athén na (řecký) Gibraltar - září 2022

Tak jako se vracejí tažní ptáci, pivní lahve a chronický zánět močových cest, uplynul rok, a i my jsme se vrátili do pohostinného Řecka.

Vše jsme zorganizovali podle již osvědčeného scénáře, i sestava zůstala v jádru stejná. Jen palubní žurnalista Banán byl na poslední chvíli odeslán Tyranem na galeje do Hispánie a Ladislav se desintegroval vedví, takže (opět) zůstal o Ouzostán ochuzen. Na jejich místa ovšem hbitě nastoupili z lavičky náhradníci Marek a Vojta, takže jsme zůstali skupinou početnou a mocnou a nikdo nepřišel k finanční újmě. Navíc to přineslo dva benefity. Mára je Slovák, takže jsem se šmahem stali posádkou internacionální a Vojta nám dramaticky snížil celkový věkový průměr (tajně jsme doufali že na něj někde třeba dostaneme studentskou slevu nebo tak něco :D ).

Krize turistického ruchu se nehezky podepsala na nabídce nízkonákladových leteckých společností, takže tentokrát byl nákup letenek mírně řečeno neuspokojivou činností. Bylo to dražší, zato v podstatně blbější časy. Ale to jsou jen drobné svízele, zcela pod rozlišovací schopností gentlemanů s nadhledem.

Hotel jsme zvolili opět Athens Psiri. Ne že by nebyly jiné možnosti, prostě jsme se rozhodli být věrnými zákazníky (čti: posádka jsou líné konzervy, bez kouska ochoty podívat se na ostatní nabídky, které jim člověk naposílá!). Ale slíbili nám mít připravený minimálně jeden pokoj už před polednem a mají shuttle z letiště, tak vlastně proč ne.
Ten pokoj nakonec připravený nebyl, ale nechali nás hodit si bágly do takového „BlairWitch“ sklepa, tak alespoň tak:)

Den jsme strávili životem athénských povalečů… kebabárna Just Pita a pivko, bazar, Monastiraki, Akropolis a večer bakchanálie v ouzerii Kafeneio Oraia Ellas, spojené s briefingem před náročným sportovním výkonem. Plán, záložní plán a záložní plán záložního plánu byl přednesen a odsouhlasen, padlo definitivní rozhodnutí vypravit se podél Peloponésu na jih. Nacpaní a napojení jsme se v bázni boží odkutáleli na hotel.

Po loňské fantastické zkušenosti s Dimitrisem a jeho lodí bych byl bloud a klohňa, kdybych hledal jiné řešení, a tak jsme si opět zamluvili pro naši plavbu Renevu, hýčkanou a opečovávanou Sun Odyssey 43. Jako vyhraný jackpot navíc bylo když mi v pátek napsala Dimitrisova asistentka, jestli by nám nevadil check-in už v kolem 11.30. Náhodou nám to nevadilo (:D) a tak jsme po ránu osedlali taxíky a vyrazili do Alimosu, provedli obvyklé tanečky kolem proviantu a v poledne už jsme s Karlem od Dimitrise přebírali loď. Všechno šlo jako na drátkách a tak jsme mohli chvíli po jedné hodině odhodit lana a vyplout.

**24.9.2022, marina Alimos – nissis Galí, 32,1 NM
**
Ještě v maríně jsme se namotali do hejna dětí na Optimistech. Bylo jich tam jak malých myší a více nebo méně úspěšně křižovaly přístavním bazénem k výjezdu za vlnolamem. V nejužším místě jich samozřejmě bylo nemálo a hemžili se tam neorganizovaně jak vodoměrky. Narovinu, situaci jsem řešil spíš podle citu než podle regulí. Na jednu stranu bych jim měl dát přednost (motor vs. plachty), na stranu druhou mám za to, že v marínách je plavba na plachty myslím zakázána, ale možná to tyhle sportovní lodě mají jinak. Každopádně, počkal jsem vždycky až bude nejbližší Opťák po obratu od nás a projel mu za zádí tak citlivě jak to jen šlo. Mírně jsem se rosil, haranti zatracení. Oddechnul jsem si až za vlnolamem.

Ustavili jsme loď na jižní kurz a za pro nás nevyužitelného vánku vyrazili na motor všeobecně směr Hydra. Pozorovali jsme nákladní loďě, relaxovali. Jediným zpestřením této etapy byl nácvik manévru Muž přes palubu, když kdosi zpozoroval ve vodě plovoucí oranžový předmět a naše zvědavost byla v tu chvíli větší než naše lenost. Záchrana se podařila na výtečnou, byl to pomeranč. Náš špičkový výkon v žádném případě nijak nedevalvuje fakt, že jsme MOBáka vzápětí bezostyšně sežrali :D

Pozdě odpoledne jsme měli krásné setkání s delfíny.

V podvečer jsme zakotvili v ústí hyderského kanálu, za ostrůvkem Galí, na 5 m hloubce. Je to asi stometrová úžina mezi pevninou a malým skalnatým ostrůvkem, hezké kotviště s písčitým dnem vhodné pro optimální počasí.
Koupačka, večeře, pivko a spát. Vstávat se bude počertech brzo.

**25.9.20022, nissis Galí - Monemvasía, 53,1 NM
**

Vstávat ve čtyři hodiny je fujkyfujky, ale pokud to plán vyžaduje, výmluvy se nepřipouští. Navíc jsem si to, já vůl, vymyslel sám.
S Pepou jsme se setkali na palubě, připravili loď k vyplutí, Pepa vytáhnul kotvu a já podle GPS vyjel do kanálu. Byla bezměsíčná noc, tma jak v jeskyni, absolutně bez šance vidět, byť i dvacet metrů vzdálený břeh. Na nízké otáčky jsme se šinuli nocí, Pepa si šel zase lehnout a já držel hlídku. Za chvíli se přidal Jindra, takže jsem na to nebyl sám. První náznaky svítání nás zastihly mezi Dokosem a západním cípem Hydry kolem půl sedmé místního času. Postupně loď ožila a přešla do denního režimu. Za stále panujícího větru do 6 Knt jsme motorovali na jih, abychom v jednu hodinu odpoledne zakotvili ve věčně rozestavěném přístavišti na úpatí „Řeckého Gibraltaru“, úžasné Monemvasie.

V přístavu nás uvítala parádní kareta. A Matteo. Přiřítil se na skůtru a halasně nás vítal. Původně jsem myslel že je to velmi agilní harbourmaster, kterého jeho práce prostě moc baví, ale Matteo nám vysvětlil, že v Monemvasii je kotvení zdarma, ukázal nám, kde je možno dotankovat vodu, kam s odpadky… a že nejlepší výběr piva včetně asi šesti českých najdeme jedině v proslulé restauraci Matteo´s. „A když jsme Češi, znáte Michala Krystu? Michal je můj kamarád, dneska musíte večeřet u mě!“ (takže odtud vítr vane, hyperaktivní krčmář :D )

Středobodem dnešního programu byla stanovena návštěva starobylé Monemvasíe, spojená s výstupem do Horního města. Předtím bylo ale třeba se osvěžit a občerstvit, takže jsme si zašli na pláž situovanou severně od hráze spojující Monemvasíu s Peloponésem a poté na oběd do taverny Aktaion.

Kolem páté jsme usoudili, že nazrál čas.
Samotná Monemvasía leží na skalnatém ostrově a ten Gibraltar skutečně malinko připomíná. Prvotní význam získala již za Mínojské civilizace, neboť je takto zmiňována v pozdějších starořeckých pramenech. Založení nynějšího města je připisováno někdejším obyvatelům Sparty, prchajícím před Vandaly a Slovany, později zde vládli Byzantinci a Turci a následně opět Řekové. Spodní část opevněného města, Lower Town, je stále živým osídlením, ačkoli zjevně závislým na turistice. Spousta kavárniček, obchůdků s cetkami a uměním, 13 kostelů a kaplí, ouzerie… ale pro normální nákup musejí místní dolů k přístavu. Přesto to tam rozhodně neztratilo jedinečné kouzlo, křivolaké uličky, spousta schodů, směsice vůní a zvuků. Do Upper Townu, horního města, vede několikrát zalomené odtučňovací schodiště a je to jedno obrovské archeologické naleziště. Odsud by to tedy pro chleba bylo už vážně strašně daleko, a tak je to tu mrtvé. Jen východní straně temene hory je udržovaný kostel Hagia Sofia, v době našeho příchodu ovšem bohužel uzavřený. Výhledy do všech stran jsou zde ovšem famózní, za tu trochu potu to rozhodně stojí.

Dolů k moři jsme dorazili až za tmy, a tak jsme se rozhodli využít Matteova pozvání a povečeřet u něj. A nevím jak ostatní, ale já jsem rozhodně nelitoval. Můj uzený úhoř byl teda jako úplně nejvíc nejlepší uzený úhoř. Ever. :D A výběr piv teda až šokující, na belgický Kwak už budu jezdit jedině do Monemvasíe:)

**26.9.2022, Monemvasía – ormos Fokiános, 29,5 NM
**
Ráno, před vyplutím, se posádka rozhodla zkomplikovat si život a vydala se na výpravu za vošouchy… cmundou… haruľou… hňupem (jako fakt, tak tomu prý říkají v Beskydech). Karel totiž opakovaně navrhoval, že udělá bramboráky, a to tak často, že jsme se rozhodli mu to umožnit, aby už dal pokoj. Jídlo je to výživné, suroviny na to mají všude, co by to mohlo zhatit? Prdlajz, napadlo by vás, že třeba takovou majoránku řecká kuchyně v podstatě nepoužívá? Nás teda ne. Každopádně zásobovací výprava se rozhodla nevzdat se po neúspěchu v místních potravinách a obrátit se na Přítele. Já u toho teda nebyl, ale proslýchá se, že když Matteovi vysvětlovali, že od něj chtějí koupit „speciální bylinky, zelené“, hleděl na ně s neskrývaným podezřením. Nakonec se to ale obešlo bez DEA a Matteo odněkud na skůtru přivezl snítku čerstvé majoránky a my mohli vyplout.

Nejdříve jsme si udělali vyhlídkovou plavbu kolem hradeb a útesů a pak jsme už zamířili k severu, neboť Monemvasía byla nejjižnějším bodem naší plavby a bodem obratu. Stále převládalo neplachtící počasí.
Jen pro zajímavost jsme si zajeli do zátoky Gerakas, kterou nám doporučoval Dimitris. Moc hezké místo, perfektně ukryté před zvědavci. Do poslední chvíle bych nevěřil že tam zátoka je. Bohužel, příliš blízko na ukončení denní etapy, takže jsme se tam jen vytočili a adieu.

Kolem poledne konečně malinko fouklo, tak osm-deset uzlíků. Stačilo to na takové čtyřuzlové plížení. Vydrželo jen tři a půl hodiny, ale to nám téměř postačovalo pro dosažení dnešního cíle. S ohledem na bramborákovou operaci a riziko požáru s ní spojené, rozhodli jsme se dnešní noc strávit v lůně přírody a v případě negativního vývoje situace nedělat divadýlko v přístavu. Zátoka Fokianos, orientovaná ze severozápadu na jihovýchod se při severovýchodním větru zdála být ideální volbou. Dno je tam píščité, kotva držela skvěle. Samotná zátoka není ničím extra zajímavá, je tam malá hospoda a kamínková pláž, ale jako úkryt na noc zcela dostačující.

Bramboráky byly nakonec výborné, ačkoli osobně bych to provažoval za časově příliš náročné na to, aby se mi to chtělo na lodi páchat. Koupačka, večer decentní posezení a do postele.

V noci se stočil vítr a do zátoky se začal valit nepříjemný swell, krátké rychlé vlnění. Rázem udělal z poklidné noci na kotvě něco mezi výcvikem pro astronauty a programem ždímání. Kotva držela nadále na výbornou, ale spát tak, že se člověk drží jednou rukou police, aby se nekutálel po kajutě jak pecen Mezulán mě teda moc nebaví.

27.9.2022, or. Fokiános – Ermioni, 41,5 NM

Když už jsme byli v Argolském zálivu, chtěli jsme navštívit Nafplio ležící v jeho vrcholu. Ale nebylo nám přáno, nad Peloponésem se formovala ošklivácké fronta a přestože jsme se dle meteo modelů měli pohybovat na jejím okraji, bylo vhodné mít se na pozoru. Takže když se nám před přídí začala objevovat černá stěna, ohnuli jsme to smykem o devadesát a nabrali nový kurz všeobecně na západ.

Foukal jihovýchod do 15 uzlů, tak jsme něco i naplachtili, ale nebyl to teda žádný oheň. Když nás dohnala tmavá kupovitá oblačnost, vítr se stočil na severovýchod a místo zesílení zeslábl. Déšť nás zasáhnul jen svým okrajem, nicméně jsme jej využili k přestávce na občerstvení na kotvě v zátoce Ververouda.

Ve čtyři jsme odkotvili a vypluli na ostrov Spetses. Vítr byl po zbytek dne slabý, takže jsme motorovali. Mezi Spetsesem a Peloponésem měly cvičení dvě lodě řeckého námořnictva a jejich na první pohled chaotické akce myslím udělaly vrásky na čele nejednomu přítomnému skipperovi. Vždycky chvíli stály, pak jedna prudce vyrazila v pravém úhlu k dráze té druhé, aby po půl míli zase zpomalila. Kdyby tam byla nějaké hloubka (jakože nebyla), řekl bych že cvičí zaměření ponorky podle doktríny doprovodných korvet z Druhé světové války. Ale takhle teda nevím, co to bylo za prostocviky. Naštěstí po tom, co nám dostatečně zkomplikovaly život to rozpustily a šli prudit zase jinam.

Spetces mě teda nijak výrazně neoslovil, přístav stísněný a našlapaný k prasknutí. Vůbec nám nevadilo to zase otočit a vyplout, tentokráte do Ermioni, kde jsme se soumrakem zakotvili.
Na mole místo nebylo, ale zátoka je dobře krytá, s dostatkem prostoru pro volné kotvení, takže cajk.

Za tmy jsme provedli výsadek za účelem večeře, kteroužto nám poskytli v takové spíš místňácké rybárně s podivným jménem To Karabaki. Co kdo měl si nepamatuju, ale všechno bylo boží, jako v Řecku skoro vždycky. Pobavil nás Polák z posádky sedící u vedlejšího stolu. Dlouze mlčel do telefonu stranou od ostatních, jen občas se pokusil o nějakou chabou obranu. Evidentně fasoval sodu z domova. Vypadal trochu jako Ron Weasley když dostal Huláka. Nakonec se rozloučil a vrátil se ke stolu a velmi procítěně pronesl mezinárodně srozumitelné smířené „Oh jejku, jejku.“ Těžký je život námořníků :)

**28.9.2022, Ermiony – Poros, 26,8 NM
**
V devět hodin jsme zvedli kotvu a v minimálním větru vypluli dál.

První zastávkou byl ostrov Dokos, zátoka Limin Dokou. Je to jedna z bočních větví rozlehlé zátoky Skindos, oblíbeného kotviště. Zakotvili jsme v režimu Kotva-břeh, čistě ze sportu. Koupání, relax, dnes je plán, co se mil týče skromný, tak se nikam neženeme.

Když jsme se dostatečně vyráchali, vypluli jsme do Hyderského kanálu a jelikož se zvedl alespoň nějaký větřík, tak šli plachty nahoru a my jsme trpělivě vyjížděli každý závan. No bylo to trýznivě pomalé a dlouhé, na hodinu to lehnulo úplně, aby se pak konečně trochu seriózně rozfoukalo jihozápad a dopřál nám krásnou triumfální jízdu až ke vstupu do Porosského kanálu. Ale byl to teda maglajz, v průběhu pěti hodin změnil vítr šestkrát směr (E, W, NE, SE, S, SW :D )

Porosský kanál úzká značená strouha, z jedná strany lemovaná nábřežím s restauracemi a ze strany druhé mělčinami nesplavnými pro většinu smysluplných lodí. Odděluje Poros ležící na ostrově od Galatás ležícího na Peloponésu a propojuje velkou vnitřní Porosskou zátoku s Monastery bay, otevřenou na jihovýchod. Téměř celé městské nábřeží lemují stání pro jachty a ty které se nevejdou k nábřeží se vyvážou na ty které se k nábřeží vešly. My jsme měli celkem kliku a chytili jsme jedno z posledních míst jižně od trajektového mola. Další lodě už se musely poskládat k betonovému plovoucímu molu kolmému k nábřeží a zejména ti bližší k nám museli trpět pod vlnami tiché i vyjádřené nenávisti nás šťastnějších, neboť naprosto bezostyšně házely své kotevní řetězy přes ty naše a několik kotev se jim podařilo i vylovit. Týjátr nevídaný, řecká tragédie v moderním hávu, kam se hrabe Antigona.

S večerem jsme vyrazili na prohlídku nábřeží spojenou s večeří. Jarda Foršt ve svém Průvodci vychvaluje Michailisovu tavernu Oasis a jejího majitele, ale že je to až takový predátor jsem netušil. Sotva jsme se dostali do jeho zorného pole, vystartoval po nás jak barakuda. „Češi? Znáte Jardu Foršta? To je můj kamarád, dneska musíte večeřet u mě!“ :) Jojo, to už známe :) Tihle Řekové na ty přátelské vztahy a vazby asi fakt hodně dají… ale nevzpěčovali jsme se a rozhodně jsme nelitovali. Zprovodili jsme tam ze světa snad šedesáticentimetrového red snappera, který byl tedy famózní. Panáka jakéhosi citronového šnapsu a s funěním zpátky na loď.

29.9.2022, Poros – Epidavros, 26 NM

Na čtvrtek nám připadl převeliký kulturní zážitek, návštěva slavného amfiteátru v Epidauru.

Jelikož jsme měli důvodné podezření na přehozený kotevní řetěz, tak jsme s odplutím nijak nespěchali, jen jsme telepaticky vysílali negativní vlny k pachatelům a vyčkávali věcí příštích. V deset si konečně nejbližší dvě lodě sbalili fidlátka a my jsme mohli také vyplout.

Z počátku to na plachtění nevypadalo, ale na úrovni Metany nám přece jen něco fouklo a tak jsme to ty plachty vytáhli. Vítr nebyl nejstálejší ani extra výkonný, tak to žádná paráda nebyla, ale byl jsem rád alespoň za to. Dokud jsme stoupali na sever, tak to tak nějak šlo, ale mezi Metanou a Agkistri jsme museli stočit na západ proti nevalnému západnímu větru a tak bylo po žížalkách. Zbytek etapy jsme motorovali.

Palea Epidavros je malá vesnička postavená na troskách starověkého přístavu, údajně jednu dobu nejdůležitějšího na celém Peloponésu. Mají tam krásné molo pro jachty, kde pro nás ovšem již nebylo místo. A krásnou širokou zátoku ke kotvení, ovšem i tam bylo poněkud těsno. Hloubka tam navíc poměrně rychle padá, takže jsme nakonec utrhnuli takové prachmizerné místo nepříjemně blízko betonových laterálů u vjezdu do přístavu. Prostě samé rány a ústrky. Kotva držela dobře, ale byli jsme tam hodně na ráně. Moc se mi nechtělo opustit loď, naštěstí Karel usoudil, že se mu na výlet nechce a šlechetně se obětoval coby kotevní hlídka. My ostatní jsme vyrazili na břeh shánět povoz.

Plán půjčit si motorky (teda skútry ale to nezní tak cool) shořel na tom, že pokud tu někdo někdy něco půjčoval, pak ho místní taxikářský gang už dávno ubezdušil a možná i sežral. Jediná půjčovna, kterou nám google našel, byla půjčovna kol. Z toho měl ohromnou radost Mára, tedy než pochopil, že jeho nadšení nesdílíme (neboť známe své možnosti a svůj zdravotní stav). Nakonec jsme vzali dva taxíky za 40 EUR za každý (tam i zpět s hodinou na prohlídku). Měl jsem z toho dojem, že jiné rito místní drožkáři ani nejezdí.

Předmět našeho zájmu, archeologické na leziště Epidouros se nachází ve vnitrozemí, šestnáct kilometrů od přístavu. Je to rozsáhlá plocha, porostlá cypřiši a piniemi, kde můžete nalézt více než desítku samostatných významných staveb. Za 12 EUR celkem hodně muziky. Asi nejznámější je velký amfiteátr pro 14 000 diváků, Asklepiův chrám, nebo stadion. Zde byl téměř před dvěma a půl tisíciletími položen základ evropské medicíny. Takže až na vás zase bude uštěpačná sestra u obvoďáka, co jí tam lezete, když jste tak nachlazenej, tak si vzpomeňte, tady to začalo :D

Celý areál je úžasný, muzejní expozice i budovy chrámu a nemocnice, highlight je ale jednoznačně divadlo. Je fakt velké a má neskutečnou akustiku. My jsme měli to štěstí, že když jsme seděli v posledních řadách a vychutnává si genius loci toho místa, stoupl si doprostřed jeviště nějaký kluk a jen tak si střihnul solidní Ave Maria. Respekt.

Po návratu jsem zajel po Karla na loď a zašli jsme na večeři do restaurace Posidon. Je mi už blbé ty hospody pořád chválit, ale když já mám tu řeckou kuchyni tak rád a ono to zase bylo bez chyby :)

Večerní meditace a chvilka pro modlitbu se poněkud vymkla kontrole. Posádka zvlčilá na moři dlouhodobým odtržením od pout civilizace, překročila veškeré možné meze, zmocnila se zásob medicinálního alkoholu a mimo jiné zavrženíhodné činy, využila indispozice unaveného kapitána a znesvětila Lodní deník! Na přepadení sousední lodi plné anglických seniorek a zneuctění dam naštěstí nedošlo, ale mnoho nechybělo…

**30.9.2022, Epidavros – marina Alimos, 33,2 NM
**
Ráno jsem započal tím, že jsem drhnul rýžákem zakrvácenou palubu. A že to nebylo vůbec jednoduché. To je tak když je někdo nepoučitelný a chodí po palubě po tmě bos. Je skvělé že máme v posádce lékaře, můžu si díky tomu každý rok něco udělat a Jindra mě vždycky zachrání.

Poslední atrakcí před návratem je potopené antické město ve vedlejší zátoce. Takže jsme tam přepluli a zakotvili. Je to tam dost na prd, z mělčiny padá dno rychle do hloubky. Posádka naskákala do vody, já jsem ještě něco dodělával a až jsme se konečně do vody dostal, málem jsme se poskvrnil. Vítr nás mezitím stočil na kotvě a pod kýlem byla tak akorát ta pověstná poslední stopa vody, spíš ale méně. Bleskurychle jsem povolal Pepu na loď překotvili jsme, ale teda takhle blízko nasednutí na kýl jsem ještě nebyl. Fuj.

Samotné zatopené město je celkem opruz. Možní tak zatopená vesnická usedlost. Jsou tam zřetelné základy dvou nebo tří domů, nějaké zbytky velkých amfor… A kusy koberců a igelitu z období značně mladšího. Je to hodně malé, byli jsme tam asi dvě lodě šnorchlujících a přišlo mi to přeplněné. No není každý den posvícení.

Po obědě jsme vypluli v bezvětří přímým kurzem 065° do Alimosu. Kolem půl čtvrté se trochu rozfoukalo, tak jsme si dali posledních deset mil na plachty a pak už nás vítala jen skrumáž ve vjezdu do maríny a přistání. Vše proběhlo idylicky, večer jsme strávili netypicky na lodi likvidací zbytků zásob.

V sobotu jsme předali loď, ale jelikož nám letělo letadlo až večer, nechali jsme batohy na starost Dimitrisovi a vyrazili směr Pireus do námořního muzea, první moderní vlajkové lodi Řeckého námořnictva s hrdým jménem Georgios Averof. Plni dojmů jsme si ještě strašlivě ublížili v řecké řízkárně u Chrise (týrání! Naprosto nelidské porce!).
A pak už jen na letiště a užít si letadlo zpožděné skoro o tři hodiny a domů :)

Plavba to byla krásná, Peloponés je zase jiný než vyprahlé Kyklády. Srandy byl taky kopec a řecké jídlo se asi nikdy nepřejí. Viděli jsme toho dost, ale důležité je, že toho je k objevení pořád ještě spousta a že zvědavost a neposednost nám stále ještě nechybí. A tak se nebojím říct „Milé Řecko, tak zase za rok Ahoy!“

Fotky k pokochání **zde :)

Rumovi na cestách

Z Athén na (řecký) Gibraltar - září 2022

Související rubriky