Apokalyptická plavba - září 2023

Jachting je koníček krásný a zároveň nepochybně jeden z nejprospěšnějších pro psychické zdraví. Ano, je to strašná spousta stresu, starostí a nervy drásajících okamžiků, ale v celkovém kontextu ozdravná kúra, která jachtingem postiženého jedince obrní vůči trapným trablím suchozemců. Ve světle vědomí, co se všechno mohlo podělat a nepodělalo musí běžné životní peripetie ustoupit do rohu a tiše a fascinovaně sledovat mistra. Proto jsou jachtaři tak skvělými manžely, kolegy a vůdčími persónami mnohých kolektivů (a ani skromnost nám nechybí). Prostě blahodárné dopady jsou vědecky podložené a měřitelné.

Každá mince má ale dvě strany, a i týdenní plavba má své stinné stránky. Pro mě je to jednoznačně Bod obratu. Nenáviděný okamžik či místo na trase, které vám pokazí celou legraci, zabaví klíčky od baru a přinutí vás ztlumit muziku, abyste nerušili sousedy. Chvíle, kdy už nehledíte toužebně k obzoru, ale už jen koukáte jak tu kocábku dostat zpátky včas a ideálně i v jednom kuse. V zásadě je to tři dny svobody a čtyři dny na návrat, v lepším případě alespoň jinou cestou.

Ovšem na každý problém existuje adekvátní řešení. Vyloženě se nabízí vyplout a s pohledem horečnatě upřeným k horizontu plout dál a dál, dokud je kam. Pravda, na charterové lodi by to dříve nebo později vedlo ke spoustě dotěrných otázek ze strany majitele a orgánů činných v trestním řízení, ale prokazatelně jsou tací, co se rozhodli to zkusit. A pro nás ostatní, kteří nemáme duši desperátů, jsou tu alespoň OneWay plavby :)

Už když jsme se v loni v září loučili s Renevou, ptal jsem se Dimitrise, jak by se na takovou možnost tvářil. Nakonec, podobných recidivistů jako jsme my má jistě v klientele více, tak kdyby byla vůle, byla by jistě i cesta. Když jsem se mu s tím později připomněl, vzal si pár dní na rozmyšlenou nebo na organizaci celé operace, aby k mé nemalé radosti následně souhlasil. Kostky byla vrženy, hurá, poplujeme na Kos.

Odlet proběhl tradičně v pátek z Vídně. Z letiště jsme se rozhodli jet tentokrát metrem, což se ukázalo být prubířským kamenem naší mentální způsobilosti. Po konzultaci s internetem, místními info tabulemi a ochotným pánem v infokiosku jsme neomylně koupili špatné lístky a pak jsme hodinu cesty přemýšleli, jak se vyhnout pokutě u výstupu. Za trest jsme od metra k hotelu šli pěšky :)
Hotel Cavo d´Oro je od dob své největší slávy vzdálen tak padesát let, většia zařízení je ještě původní a náš pokoj měl tradiční vyhlídku do zabordeleného světlíku, ale poloha nad pláží a mezi Zea Marínou a antickým přístavem Mikrolimano byla fajn, bylo to levné a se snídaní v ceně, tak pro jednou asi dobrý.

Jelikož okolí Akropole máme už poměrně detailně prostudované, zvolili jsme pro letošek hotel v Pyreu, s logickým předpokladem, že slavné přístavní město bude mít jistě magickou a zvláštní atmosféru. V mých dětských představách byly přístavy jako Pyreus, Terst a třeba Marseille romantická místa z dob počátků paroplavby, plné hluku, kouře a neobvyklých lidských osudů. Křik racků, vrzání lanových jeřábů a pokřikování dokařů. Malé a tmavé přístavní krčmy, kde člověk může stejně dobře pořídit opici, kudlu do žeber nebo nečekané probuzení na moři co by nově najatý člen posádky plachetního barku, vezoucího pšenici do Alexandrie. No, co vám budu povídat, další dětinský sen v …. vzal za své. Pyreus je moderní metropole, ničím se nelišící od zbytku Atén. Not great, not terrible naivní Marku :)

Na nějaké velké pěší výlety bylo hrozné horku, ale i tak se mi podařilo vyprudit pohybově zdatnější část posádky k výpravě do původní přístavní čtvrti červených luceren jménem Troumba. Dle Tripadvisoru se dnes jedná o místo, které kypí nočním životem, plné klubů, etno restaurací a nekončící zábavy. Zřejmě asi jako dobrá zpráva našim manželkám a přítelkyním by se dalo vykládat, že na podobné cypoviny jsme asi už moc staří, unavení, otrávení, pohodlní (nehodící-se škrtněte). Takže jsme došli v podstatě jen na dohled trajektového terminálu, Aleš si u katedrály v takovém tom fundamentalistickém knihkupectví koupil nějakou odbornou literaturu pro místní mudžahedýny a lenivým tempem jsme vyrazili za zbytkem výpravy, který si vzal na svá bedra čestný úkol najít hospodu. Nakonec jsme se setkali v Mikrolimano a zvolili společně tavernu Paraga (jídlo IMHO dobré, porce velké, jen vrchní mi přišel okázale nespokojen s výší dýška). Po tak dlouhém dni nebyl prostor na nějaké velké toulky po jevišti, takže žádná alotria a spát.

Ráno probíhalo už tak nějak tradičně, snídaně, check out, taxík do Alimosu, nákup a čekání na Dimitrise. Když dorazil, přebrali jsme loď a probrali passage plan, na který se teda moc netvářil, přišel mu asi hodně ambiciózní, ale nevypadalo to, že by nám vyloženě něco zakazoval. Nejméně nadšeně vypadal ohledně plánované noční přeplavby na Naxos, ale ujistil jsem ho, že jsme skvěle sehraná posádka téměř na profi úrovni. O to vtipnější na něj byl pohled, když jsme konečně vypluli a asi padesát metrů od berthu nám zahučel do vody fendr a my jsme ještě v maríně předváděli improvizaci na téma Man Over Board. Nu což, není každý den posvícení. Bylo 13.30 a my jsme propluli mezi vjezdovými majáky do vod Saronského zálivu. Konečně! :)

3.9.2023, marina Alimos - Naxos Chora, 95,6NM

Že nikdo netouží po dramatických povětrnostních podmínkách při vyplutí je celkem zřejmé. Čeho je ale moc, toho je prostě příliš. Buď tomu Neptunovi ulejváme moc, nebo málo, něco ale děláme zjevně špatně. Hladinu čeřily jen neznatelné vlnky, vánek skomíral silou 1Bf, jen slunce se neflákalo a nemilosrdně pražilo. A v takových nelidských podmínkách jsme se probíjeli na jih, pryč z betonového prstence Athén. Nedělo se lautr nic. Generálně jsme směřovali na jihovýchod, s drobnými korekcemi kurzu cca co 2-4 hodiny. O půl osmé, zhruba uprostřed průlivu mezi Sounionem a Keou, jsme rozsvítili poziční světla, mezi půl devátou a půl desátou jsme propluli mezi Keou a Kithnosem a nastavili kurz přímo na Naxos. V deset jsme zahájili hlídkový systém. Jelikož nám na poslední chvíli nešťastnou shodou okolností odpadnul Banán, a sedm se dvěma dělí blbě, tak moji wachtu tvořil do půlnoci Aleš a Jindra, další byl Karel s Romanem, ti ve dvě předávali Pepovi a Márovi. Ve čtyři jsme byli na řadě zase my a před rozedněním, jsme to předali Karlovi a Romanovi. To už jsme kopírovali Paros a provoz před úžinou začínal houstnout, takže jsem zůstal na palubě až do zakotvení v bazénu u trajektového mola Naxos Chora v deset minut po sedmé.

24.9.2023, Naxos – Schinousa, Mirsini, 27,7NM

Po krátkém pokusu o dospání se loď začala probouzet. A přišla chvíle na bezprecedentní ukázku otcovství na olympijské úrovni, úkol nad jiné důležitý, a to pořídit Sněhokouli z Naxosu. To byl totiž suvenýr, který si odsud přivezl Mates v létě a který nepřežil domácí podovolenkové vybalování a způsobil mnoho žalu a výčitek. A tak jsem nezávazně slíbil, že pokud to situace dovolí a my se zastavíme na Naxosu, pořídím nový kus, který už snad bude opatrován s větší péčí.
Po výživné snídani jsem nominoval do výsadku Máru a Romana, kteří zde byli poprvé a měli zájem okouknout Apolónův oblouk, hodili jsme dinghy na vodu a z bakisty vyštrachali vesla. Na manipulaci s motorem jsem byl zcela bez zastírání líný, nakonec stáli jsme od mola snad jen padesát metrů, možná i míň. Jak moc se lenost nevyplácí jsem si ověřil, když jsem zjistil že zamýšlené místo přistání je v uzavřené části mola, a tudíž bychom se možná dostali přes bránu do města, ale zpět skoro určitě ne a potvrdilo se mi to ještě důrazněji. To, když jsem vysadil kluky, že se vyvážu o něco blíže břehu a v tu chvíli dorazil trajekt. Místní marinero na mě koulel očima a pokřikoval ”Hey mister, beware, boat! Korábl!” asi v domnění že takhle blbí a slepí můžou být snad jen rusové. Ehm. No prohnal mě ten ferry teda poctivě, vesla nedržela v objímkách, šněroval jsem do bezpečí po nevypočitatelné trajektorii a potil jsem se jak lehká děva v kostele. No, dobře to dopadlo, sněžítko jsem sehnal, kluci si prohlídli místní “Must see” a všichni jsme se vrátili zdrávi na palubu Renevy.

Ve čtvrt na jedenáct jsme odkotvili a vyrazili k dalšímu dílčímu cíli, zátoce Alimnia na Iraklii. Jak jinak než na motor, neboť ačkoli v jiných částech Egeje foukao hezky, my jsem si s sebou vezli bublinu absolutního bezvětří.
Alimnia je zářez ve skalnatém pobřeží, s prudce padajícím dnem a možností kotvit v úzkém pruhu podél severního břehu. Na noční kotvení se nehodí, nebo jen za ideálních podmínek. Čím je ale zajímavá je vrak německého hydroplánu Arado Ar196 z Druhé světové války ve šnorchlovací hloubce. Zajímavé je i to, že toto místo není původní místo nálezu. Letadlo bylo objeveno v roce 1982 když se zapletlo v hloubce 91 metrů do rybářské sítě. Rybáři jej následně odtáhli do Alimnie, kde jej vypletli ze sítí a nechali znovu klesnout ke dnu na hloubce 9 metrů.
Bylo tu trochu plno, nějak jsme se vmáčkli, ale komfortní to teda nebylo. Nechal jsem kluky šnorchlovat a držel hlídku, protože v tom slabém větru se lodě točili dost nepředvídatelně a kolize rozhodně nebyla nepravděpodobná. Pak mě střídnul Karel, tak jsem nezůstal ochuzen a pořídil nějaké podvodní fotky.

Ve tři už jsme byli dostatečně vyplavaní a zvedli jsme kotvu k finálnímu skoku do cíle dne, přístavu Mirsíny na Schinousse. Přišel mírný západní vítr a když jsme si podjeli kousek z větrného stínu Iraklie, mohli jsme si konečně malinko zaplachtit. Žádný oheň to teda nebyl, ale do cíle nás to doneslo.
Přístav na Schinousse je vyloženě komorní záležitost, krátké molo tak pro sedm, osm jachet z boku, čelo vyhrazené pro osobní lodní dopravu. Na prvním bočním berthu stála asi třicetimetrová osobní loď, vedle ní bylo asi poslední místo, pak pár jachet a dál už malá hloubka a propachtované fleky pro místní rybáře a spol. Vyvázali jsme se kotva-molo a měli jsme pro dnešek hotovo. Po nás ovšem přijely ještě dvě lodě, které se nevešly a vyvázali se kotva-břeh proti nám. Měl jsem trochu špatný pocit z jejich počínání, a tak jsem raději šel zkontrolovat, jestli nám neprovedli při kotvení něco s naší kotvou. No, ukázalo se že ne, ale i tak jsem shledal naše zakotvení jako nepříliš optimální, kotva byla zarytá stěží z půlky. Venku jsme měli kolem 60metrů řetězu, vrátek dost protestoval proti pokusům dotáhnout a zarýt kotvu lépe. Zmobilizoval jsem svého vnitřního potápěče a uskutečnil svůj nejhlubší ponor ever jen abych zjisti, že na jakoukoli manipulaci s kotvou už prostě nemám plicní kapacitu a že podloží, na pohled písečné, je tvrdé jako kámen. Vedle mě se o podobnou činnost pokoušel chlapík z vedlejší lodi a když viděl můj marný boj tak mávl rukou, řka že stejně má být bezvětří. S ohledem na váhu řetězu, který nás držel našponované daleko od mola a na krytí který nám poskytoval vedle stojící velká loď jsem se nechal zviklat a dál to neřešil.

Sama Schinoussa je zajímavá zejména tím, že není ničím zajímavá. Je to taková šedá myška mezi ostrovy Kyklád. Nenajdete tady žádné “Největší”, “Nejstarší”, “Nejdůležitější”. To ji drží mimo zájem běžných turistů a mezi informovanou jachtařskou komunitou jí to přisuzuje neoficiální titul Skanzenu Kyklad a přidává jí to na atraktivitě.

Když se čas nachýlil a posádka se začala dožadovat krmení, vyrazili jsme na výpravu do Chory. Taverna v přístavu už měla po sezoně a nevypadalo to, že by na tom plně obsazené molo mohlo něco změnit, a tak jsme vyrazili do kopce. Čekal jsem zavřené podniky a prázdné ulice, ale to jsem se velice mýlil. Potkali jsme několik kaváren, vináren a barů, nějakou galerii, všechno otevřeno a všude místní v plné zábavě. Nakonec jsme zakotvili v Deli Restaurant a Caffe bar, taverně se skvělým výhledem na moře. Trochu nás zaskočilo že se nás ptali na rezervaci, to jsem upřímně nečekal, ale nakonec nás usadili. V nabídce dne byla ryba pečená s citronem a něco jehněčího. Já volil první variantu, a i když to byla úprava hodně prostá, ve finále jsem byl velmi spokojen, ačkoli Aleš s Márou říkali, že jejich porce se jim zdála hořká. Sedělo se tam fajn, ale byl jsem nesvůj ze zakotvení, měl jsme obavu, co s náma udělá až odpluje ta pasažerská loď, za kterou jsem se schovávali, a tak jsem vyrazil v předstihu do přístavu.

Obával jsme se ale zbytečně, Reneva byla v pořádku, a všechno ovládla pohoda, klid mír. Po decentním posezení v kokpitu jsme se odebrali do kajut, tedy krom Karla, ve kterém zvítězil zálesácký gen a přinutil ho ustlat si v kokpitu. Spal jsem jako mimino, když mě najednou probudila dost výrazná rána laminátu do betonu. Vystřelil jsem z kajuty jak šílený, vyběhl do kokpitu a vpadnul doprostřed podivné scénky. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co se děje. Loď, která nám dělala kryt byla pryč, byli jsme teď první na ráně. Celý kokpit byl zalitý oslepujícím světlem a vzduch plnil hukot ohavně velkých motoru a deset metrů od nás se tyčila přesvícená obrovská věc. Ufouni! Asi chtějí vrátit Glena Millera!
Tak ne, byl to trajekt, dorazil s dvouhodinovým zpožděním, a jak spěchal, tak to do přístavu poslal na couvačku dost brutálně pod plynem a brzdil u mola dopředným chodem. Obrovská masa vody se nám silou rozvodněné řeky opírala do boku, tím jsme popotáhli ne úplně přesvědčivě zarytou kotvu, nalehli pravobokem na sousední loď a narazili (naštěstí jen pryžovým lemem zrcadla) pravou částí zádě do mola. Karel už cpal mezi loď a molo vyskočený fendr, rychle jsem nahodil motor, vytočil kormidlo proti přicházejícímu proudu a na plynu napnul zadní lana. Zasr..é trajekty, to už začíná být osobní! Počkali jsme, jak ta kráva odjede, dotáhli kotvu, která se tímto harakiri pravděpodobně konečně zaryla, odsouhlasili si se sousedem, že je vše OK a žádná škoda nevznikla. Našel jsem si jízdní řád trajektů, další dorazí o půl osmé, OK, vstávat se bude před sedmou, než tu bude ať jsme pryč. Bylo po druhé hodině ráno, tak zpátky do kajut, ať ještě něco naspíme.

25.9.2023, Schinoussa – Astipalaia, Skala, 53,8NM

Molo jsme opustili v 7.20, právě včas abychom při výjezdu ze zátoky minuli o míli přijíždějící ferry. Tůdle tlouštíku, tentokrát nás nedostaneš…

Pro dnešní den jsem měl složitou volbu. Buď jsme mohli dnes plout málo, zítra víc a pozítří strašně moc (cca 20/50/70 NM) nebo vytyčit trasu méně lineárně, ale naplout v dojemné shodě téměř identických 50 NM denně. Rozhodl jsme se pro symetričtější řešení, a tak se naším cílem stala odevšad vzdálená Astipaléia.

Astialéia (také Astipaláia), pojmenovaná po jedné z manželek Poseidona (kaňour jeden!), kvůli svému tvaru přezdívaná Motýlí ostrov, leží přesně na půl cesty mezi Kykladami a Dodekánesem. Katastrálně patří pod Kalymnos, má asi 1300 obyvatel a je údajně zcela hadůprostá :) V prudkém svahu nad přístavem se rozkládá Chora na jejímž nejvyšším bodě dřepí benátské Kastro z 14. století. Není bez zajímavosti, že moderním heslem ostrova je Astipaléia – udržitelný ostrov. Na základě dohody koncernu VW a řecké vlády byl vytvořen plán nahrazení centrálních dieselagregátů větrnými a solárními elektrárnami a nahrazení všech vozidel na ostrově elektromobily. Aktuálně je na ostrově přes 200 dobíjecích stanic. Netuším proč si VW zvolili Astipaleiu, ale já jim fandím:)

Plavba byla zdlouhavá a bez větru. Kolem poledne jsme si na hodinku zaplachtili, a pak už zase nic. Po téměř devíti hodinách jsme konečně v 16.00 hodili kotvu u mola.
Když to hodnotím zpětně, je Skála na Astipaleii asi nekrásnější řecký přístav, kam jsem měl tu čest doplout. Viděl jsem spoustu hezkých míst, ale všude bylo něco, co musel člověk odignorovat, nějaké to staveniště, bordýlek, nebo něco narušující panoráma. Tady ale ne. Je to samozřejmě strašně subjektivní hodnocení, ale mě to tam prostě hrálo na nějakou konkrétní strunu, přišlo mi, že je tam všechno v takové jakési správné rovnováze a harmonii. Samotný přístav je malinkatý, bezpečná hloubka je jen přímo před vlnolamem, kde je místo asi pro deset jachet.
Po přistání jsme se šli okoupat na městskou pláž, a následně, dostatečně osvěžení, jsme zformovali svůj šik ku zteči na Kastro. A že to je teda nějaký kopec.
Areál pevnosti je volně přístupný, v něm jsou pak dva kostely (naprosto nepřístupné) a výhledy 360° značky DeLux.
Mezitím se připozdilo a touhu po poznání nahradily přízemnější pocity, a to hlad. Útočiště jsme nalezli v taverně Το στενάκι του Κούκλα - to stenaki tou Koukla (něco jako Panenská alej?) přímo u osmi větrných mlýnů, takto nejvyhlášenější místní dominanty. Jídlo bylo tentokrát k dokonalé spokojenosti všech (já měl kůzlečí s domácími makarony a místním sýrem a navzdory mým obavám to bylo vyloženě skvělé) měli vynikající místní IPU 8Mills (jak jinak) a na závěr nás počastovali lahvinkou Ouza. Takové přízemní radostě, ale i to se počítá:) Večer jsme zaoblili řízenou degustací kvalitních rumů v kokpitu. Astypaleia… hmm. Do notýsku si dělám červený puntík, sem se určitě musím vrátit :)

26.9.2023, Astipaléia - Amorgos, Katapola, 49,7NM

Aneb Jdu na Sever… a už jdu na Jih! Což teda není úplně pravda, vzato striktně by to bylo Jdu na Jihovýchod… a už jdu na Severozápad, ale to prostě nemá tu jiskru. No zkrátka a dobře, vypluli jsme v 7.40 a vraceli se téměř stejnou trasou kterou jsme včera připluli, a to z důvodů které jsem přednesl výše. Plavba byla strnule poklidná, vanul sever až severozápad silou dechu zmírajícího starce. Hodinu po poledni trochu přifouklo, tak jsme asi dvě hodinky předstírali plachtění, ale v dosahu vlivu Amorgu se vítr rozhodl stát nevypočitatelným, takže jsme posledních pár mil dorazili na kombo Hlavní plachta + motor.

Amorgos, pro svůj tvar a hornatý charakter nazývaný údajně Malá Kréta, je nejvýchodněji ležící velký ostrov Kyklad. Na jeho severní straně leží v poměrně velké, na západ otevřené zátoce, Katapola, náš dnešní cíl. Hlavní zázemí pro jachtaře se nachází na jižním nábřeží, kde bylo ovšem beznadějně plno. Už jsem si myslel, že půjdeme na kotvu před pláž, když si někdo všiml, že na severní straně je ještě krátké molo s několika loděmi. Bylo to asi myšleno spíš pro místní rybáře, ale nějaké jachty tam už stály, a tak jsme neváhali obsadit předposlední volný flek.

Po krátkém zotavení jsme se vydali hledat dopravu k hlavnímu důvodu naší návštěvy, klášteru Chosoviótissa. Zkoušel jsem prosadit skůtry nebo čtyřkolky, ale nevypadalo to, že bych dokázal posádku dostatečně namotivovat, a tak jsme vzali zavděk taxivanem (40,- EUR za cestu tam i zpět s hodinovým odstupem). Karel zůstal na lodi, že mu to máme prý nafotit.

Klášter, respektive prapůvodní kaple, pochází z 9. století, a u jeho zrodu byli mniši z Konstantinopole. Je přístupný pouze po velmi dlouhých schodech od parkoviště (a trekem přes hřeben, ale ten asi zase tak moc návštěvníků nevyužije). Je zářivě bílý, zavěšený 300 metrů nad tmavě modrým mořem na útesu jak hnízdo nějakého mořského ptáka. Z každého úhlu je na něj dechberoucí pohled.
Cesta z Katapoly byla krátká. Ani jsme se nenadáli a byli jsme na úpatí schodů, kde jsme byli bezskrupulózně zmermomocněni starým mnichem, jedním z čtyřech nebo pěti členů místní posádky. Ten, vida skupinu zdatných atletů, na každého navěsil nějakou tašku se zeleninou, zásobami nebo ošacením a za veselého řeckého drmolení nás vyexpedoval k výstupu. Za skandování bojových hesel jsme pravidelným klusem zdolali převýšení, abychom mohli pohrdavě hledět na upocené a funící tůristy, nedosahující naší skvělé formy. Nebo tak nějak to myslím bylo. Každopádně, byli jsme nahoře.
Ti z nás, co si s sebou nesli poctivě vlastní jediné dlouhé kalhoty (nepromokavé jachtařské), takto podmínku vstupu, na svou blbost obratem doplatili. Konkrétně tedy já. Okamžitě jsem se začal potit jako vepř, stoupala ze mě pára a při postávání se pode mnou tvořili malé kalužinky. Prozíraví byli nakonec ti, co se na to vyflákli a mohli si vybrat podstatě vzdušnější garderóbu z hromady k tomu určené. Buď jak buď, předali jsme proviant a jali se prozkoumávat nevelkou veřejnou část kláštera. V kapli jsme vyzpovídali mladého mnicha, pověděl nám hodně o historii kláštera a relikviích v něm umístěných. Mělo to úplně jinou kvalitu než psaný průvodce a onen akolyta byl zjevně rád, že nějak utluče čas. Na odchodu nás ještě pozvali posedět v jídelně pro hosty, dali ním vodu, Lokum a panáka domácího likéru Psimeni Raki s příchutí medu, skořice a hřebíčku (palec nahoru!). Bylo to fascinující místo, ta kontinuita osídlení po dobu delší než tisíciletí, vůně kadidla a starého dřeva, jedinečné umístění…. ta atmosféra na mě opravdu hluboce zapůsobila.

Zpátky do přístavu jsme se vrátili s blížícím se večerem a začali jsme se shánět po něčem k snědku. Volba padla na tavernu Fata Morgana, stůl jsme měli pod krásným starým pokrouceným cypřišem, atmosféra trochu hippie a trochu jako v surfařském baru. Kuchyně nebyla čistě řecká, ale takový worldwide fusion a jídlo bylo prostě žůžové. Já měl něco jako nasladko pečený bůček s celerovým pyré a jakkoli to zní divoce, se vší vážností jsem ochoten to vyhlásit za kulinářský highlight letošní expedice. Po dobré večeři následovalo neformální soaré v kokpitu, ale ve vší slušnosti a bez excesů :)

27.9.2023, Amorgos – Pathmos, Skala, 51,8NM

Před osmou jsme uvolnili záďová lana, Pepé vytáhl kotvu a my jsme se rozloučili s Amorgem a tím i s Kykladami a zamířili k Dodekanésům. Dnešním cílem je Pathmos, ostrov, kde svatý Jan napsal, respektive spíše nadiktoval své Zjevení.

Vzduch se skorem nehýbal, tlak byl vysoko a stabilní, moře klidné, to by jeden blil. No, nějak jsme to přečkali, po třetí hodině odpolední jsme stočili příď Renevy do zátoky městečka Skala, nad níž se vypíná Pathmosský klášter. Nábřeží a přilehlé molo bylo bezezbytku obsazeno, byť úplně na severním konci by místo bylo. Nebylo zřejmé, zda je tam ještě dostateční kotevní hloubka (ve skutečnosti byla), tak jsme se vmáčkli do východního bazénu mezi místní lodě. Vedle nás stála ještě francouzská majitelská loď, ale starší manželé z přítomnosti bandy ošklivých chartrařů neměla asi moc radost, a tak jsme se v podstatě ignorovali. Denní plavbu jsme ukončili v 15.45. Odpolední program se skládal z povalování se na pláži, povalování se v kavárně, a ještě dalšího povalování.

Večer jsme zakončili v taverně Netia, pár metrů od lodě. Jídlo bylo dobré, ale pokusili se nás zabít. Nějakým nedopatřením jsme si s Karlem objednali každý vepřové koleno, což byla bezesporu školácká chyba. Bojoval jsem statečně, hranolky ignoroval a ostudu neudělal, ale stálo mě to dočasně schopnost verbální i neverbální komunikace, logické myšlení a způsobil jsem si fatální gastrodemenci. Naštěstí jsem to rozdýchal, musel jsme jít na správu přístavu zaplatit stání (15 EUR), ale bylo to taktak :)

28.9.2023, Pathmos – Kalymnos, ormos Sikáti, 26,6NM

“Tu jsem viděl, jak se z moře vynořila dravá šelma o deseti rozích a sedmi hlavách; na těch rozích deset královských korun a na hlavách jména urážející Boha.
Ta šelma, kterou jsem viděl, byla jako levhart, její nohy jako tlapy medvěda a její tlama jako tlama lví. A drak jí dal svou sílu i trůn i velikou moc.”

(Jan “Teolog” Svatý, Zjevení, sborník Nejlepší Egejské Sci-Fi a Fantasy povídky, ročník 94/95 n.l.) ;)

Někdy v době, kdy mnou cloumala puberta (tedy zhruba v období paleolitu) jsem mohl fascinovaně sledovat, jak někteří mí kamarádi holdují blackmatalu a neobratně koketují s myšlenkou satanismu. Chodili zásadně “all black” oblékaní, četli Sandora laVey a Aleistera Crowleyho. A Bibli, tedy alespoň Zjevení. Tehdy mi to celé přišlo lehce patetické a úsměvné, se vším tím bíločerným makeupem a a zahleděností do sebe. Prostě další pózérský kult, jako mnoho dalších (to říkám jako člověk co v té době nosil tričko G´n´R, flanelku a šátek přes čelo v režimu 24/7/365 :D ). Výše uvedená citace mi ale utkvěla v hlavě dodnes a jakkoli mohu zodpovědně prohlásit, že jsem tedy četl setsakramentsky lepší texty, je nesporné, že na všem tom temném proroctví o Poslední bitvě je něco fascinujícího. A proto jsme se také ocitli zde na Pathmu, abychom mohli shlédnout místo, kde bylo Zjevení zjeveno.

Po solidní snídani jsme vyrazili na výpravu za poznáním. U trajektového mola v přístavu jsme vzali dva taxíky na kopec pod Choru, nad níž se tyčí impozantní opevněný klášter sv. Jana Teologa. Za 5EUR vás tady pustí do jednoho z nejsvětějších míst v Řecku, no neber to. Kapli mají neskutečnou a velkou část areálu tvoří muzeum, kde můžete vidět mimo jiné opravdu působivou sbírku vzácných listin, ale ve srovnání s Amorgem už to působí tak nějak neživotně. A medovinu nám taky nedali.
Přesto jsme tam strávili poměrně dlouhý čas, je tam rozhodně co vidět.
V půli cesty do přístavu, ve svahu kopce, leží pak Klášter Zjevení (resp. Apokalypsy), budova postavená kolem jeskyně, kterou sv. Jan používal jako poustevnu a kde prožíval své vize Bitvy na konci všeho. Sama jeskyně je spíš takový převis, být to jinde než subtropech, tak by moc ochrany neposkytovala, ale kdo jsem já abych radil apoštolům kam zalézt před nepřízní počasí, no ne?

Před polednem už jsme byli na lodi a vyplouvali k předposlední etapě, jejímž cílem byl ostrov Kalymnos. Neplachtíme, není v čem. Opět.

Propluli jsme úžinou mezi Lerosem a Kalymnem a poprvé se nám otevřel nerušený výhled na osmanské pobřeží. Úroda sklizena, pole obdělána, radost pohledět. To je hospodářství! Inu, Turecko.

Útočištěm pro dnešní noc se nám stala zátoka Sikáti, oblíbená skálolezci. Je to příhodný terén, takže se sem přes den slézají lezci, ale večer postupně odplouvají či odcházejí a na noc je zátoka jen naše. Na první pohled je to tu krásné, skály, divoké údolí stoupající k hřebenu hor a vůbec kdeco všecko pitoreskní a malebné, při bližším ohledání je ale pláž pokrytá metráky plastového odpadu vyvrženými mořem. Smutné, nebo spíš k vzteku.

Před vplutím do zátoky jsem si všiml v kamenitém svahu velké propadliny, kterou jsem považoval za jeskyni. Spolu s Márou a Romanem jsme vytvořili sportovně naladěný tým a na dinghy vyrazili zjistit co a jak. Přistáli jsme v nevelké zátoce, asi 0,6NM od lodi, nastoupali po kozích stezkách 50 výškových metrů a otevřel se nám pohled do překvapivě impozantní propasti, která evidentně vznikla propadem stropu velké jeskyně. Na převisech a stěnách byla velmi zachovalá krápníková výzdoba, celý propad měl průměr cca 50metrů a hloubku stejně tak. Na dně byli nepřekvapivě další horolezci a překvapivě minimálně jedna koza. Jak se tam dostala netuším, my jsme sestup po vertikální feratě raději nechali těm, kteří mají jištění.

Po zbytek dne jsme jen relaxovali. Dno tu poměrně rychle padá a s ohledem na sousední lodě jsme stáli hodně u pláže na krátkém řetězu. S podvečerem, když lezecké lodě odpluly, jsme překotvili o něco dále od břehu. Noc byla velmi klidná.

30.9.2023, Kalymnos – Kos, old port, 39NM

Kdyby pondělí a únor měli dítě, byl by to pátek na charteru. Skutečně není mnoho důvodů jej milovat, ale přijde spolehlivě vždycky. A tak i tentokrát, po snídani a nějaké té plavecké rozcvičce, jsme v devět ráno odkotvili a vyrazili k poslední etapě naší plavby.

Pokud na internetu hledáte Kalymnos často na vás vyskočí fotka úžiny mezi Kalymnem a Telemnosem (který vypadá jako malá sopka), pokaždé z jiného (ale spolehlivě malebného) úhlu. A tak jsme se rozhodli zjistit, zda je skutečnost opravdu taková, nebo je za tím hromada práce s photoshopem. Proto jsme se vrátili na západní stranu ostrova a ověřili to za vás, aby vy jste nemuseli. A verdikt je, že je to tam fakt hezké:)

Pofukovala taková slabší dvoječka (kolem 5-6 uzlů) tak jsme trochu koketovali s hlavní plachtou a kdykoli to jen trochu vypadalo že jakože konečně už (!), tak jsme vypínali motor a zodpovědně tahali plné prádlo do větru který sice sliboval, ale nikdy nesplnil. Ale nebylo kam spěchat, tak jsme se tak nějak pohupovali a mírně splouvali kýženým směrem. Všecko bylo v harmonii a svět byl modrá plocha a bílé plachty.

Když už bylo odpoledne a vítr nás opět bez polibku opustil, rezignovaně jsme natočili našeho Yamara a vyrazili přímkou směrem východním, k mysu, za nímž se ukrýval náš cíl. A jak si tak plujeme a kecáme, najednou jsem měl pocit, že zakolísaly otáčky motoru. Nebyl jsem si jistý, jestli jsem se nepřeslechl, nebo jestli jsem nedrbnul do plynové páky, tak jsem to ignoroval. Když se ale po chvíli ozvalo podstatně zřetelnější zakolísání, hrklo ve mě a okamžitě jsem skočil po chcípáku a motor vypnul. A tak jsme zůstali bez pohonu, kluci na mě tázavě hleděli a já se snažil zorientovat v situaci. Zabránil jsme zavzdušnění motoru, to bylo dobrý, na druhou stranu jsme byli na dohled tureckého pobřeží s motorem v nějaké nenáladě. Nejdřív mě napadla nečistota v nádrži, zanesený palivový filtr, prostě závada. Palivo jsme přece kontrolovali včera, bylo tam kolem čtvrt nádrže. Navíc jsem byl přesvědčený, že má RENEVA nádrž na 300L (ehm… nemá). Pak jsem ale přece jen nejdříve zapnul palivoměr a tumáščertekropáč, ručička se zoufale klepala těsně nad nulou. Tomu já říkám palivoměr na prd, takový si nechte. My chceme palivoměr, co ukazuje alespoň půlku! Ale on ne, včera dobrý a dneska taková kudla do zad. Sice to nemuselo nutně znamenat, že jsme na suchu (což jsme ovšem skoro byli), ale hrozba zavzdušnění motoru v nejméně vhodnou chvíli před benzinkou je taková malá, ale neodbytná noční můra. Naštěstí pořád vála ta slabší dvoječka, takže sice zoufale pomalu, ale přece jen bychom těch posledních 12 NM nějak udělali. Naštěstí to nebylo úplně nezbytné, protože Dimitris je prostě borec a získal čestný titul “Spasitel pro dnešní den”. Na rozdíl od běžných charterovek měl v bakistě skutečně PLNÝ rezervní 25L kanistr nafty. Takže jsme ukončili paniku a zoufalé výkřiky, dolili naftu do nádrže a s trochu zvýšenou tepovou frekvencí nahodili náš pohonný agregát. Vrněl jako zamlada, vše zlé bylo zapomenuto. Na dolitou naftu bychom měli vydržet v pohybu 5-6 hodin při nezmenšené rychlosti, což bylo víc než dost. Přesto však, jelikož dvakrát se nachytat nenechám a náhoda je blbec, když vítr nepatrně zesílil na 3BF, vypnul jsem motor a my jsme si konečně mohli docela hezky zaplachtit v podstatě až k benzince vedle Mariny Kos.

Jak se nám celý týden vítr cudně schovával, tak v pátek odpoledne konečně ztratil ostych a rozhodl se oblažit nás svou přítomností ve frontě na benzinku. Benzina na Kosu u Mariny má dva stojany, lodí ve frontě před náma bylo 10 nebo 12, foukala pěkná severozápadní trojka podél pobřeží a RENEVA se ukázala na minimální rychlosti poněkud vrtošivá. Poprvé v životě jsem byl vděčný za bowthruster, kterým jsem si pomáhal z a do manévrů. Všichni byli nervózní, někdo se pokoušel předbíhat, lidi na sebe pořvávali, mávali rukama, prostě výživné dvě hodinky. Asi nejvíc vzrušující zážitek celého týdne, tedy až do okamžiku placení pohonných hmot, 224 litrů (včetně doplnění kanystru) nám zvedlo tepovku víc než bungeejumping.

Opustili jsme mumraj u mariny a vyrazili ke starému přístavu, kde ml Dimitris zarezervované stání. O další dávku vzrušení se mi postarala nutnost ohlásit se před vstupem na VHF. Přísahám, že jsem se na to připravoval jak školák, všechno formálně správně v hlavě urovnáno, stanici i kanál nastavený. Způsobně jsem zformuloval první část relace na Harbour Control a čekal na odezvu. Dost mi rozhodilo gorotky když se nejdřív ozval nějaký chlap, který se dost neformálně ohlásil jako Kos Marina (zbytek jsem nerozuměl :)) a pak nějaká slečna, která ho začala okamžitě řecky pucovat. Evidentně vyhrála, protože už se neozval a ona nám další relací povolila vstup. Starý městský přístav je velmi živé místo, plné výletních guletů, velkých jachet a majitelských plachetnic. Místo jsme měli přímo pod pevnostní zdí, kde už na nás mával obstarší osmahlý marinero. Ten si z nás prokazatelně dělal šoufky, opakovaně pořvával Reneva, Reneva. Mám podezření, že to byl ten vtipálek na VHF. Přistání bylo víceméně rutinní záležitost, jen když jsme mariňákovi řekli že máme venku 60 metrů řetězu, tak se na to moc netvářil. Nabízel jsem mu že překotvíme, ale mávl nad tím rukou, že to nějak dopadne. Pak už zbývalo jen zajistit elektřinu, vodu a přihlášení na správě přístavu a bylo hotovo, plavba skončila.

Odbahnění, odvšivení a deratizování proběhlo na lodi, neboť sprchy v přístavu nejsou, ale historie se neptá jak, ale jestli. Samotný Kos jako město mě moc neokouzlil. Přístav krásný, památek kolem dost, ale jinak je to strašlivý partytown, muzika řve odevšad a bylo tam neskutečné množství lidí. Nicméně je možné že jsem byl prostě přetažený, toho vzrušení bylo přes den celkem i dost. Na večeři jsme zapadli do taverny Ama Lachei. Nabídka byla tradiční, porce zrůdné, kvalita asi slušná. Po noční procházce následoval jen decentní večírek v kokpitu.

V sobotu ráno jsme měli ještě malé vzrůšo, když nám jedna z vyplouvajících větších lodí vyzvedla náš příliš dlouhý řetěz s kotvou. Váha zbytu řetězu nás držela na místě, takže to nevadilo, jen nám přesunuli kotvu o nějakých 15-20 metrů stranou, kde ji profesionálně vysvobodili a nechali svému osudu. Pak dorazil Dimitris, v pohodové atmosféře jsme předali loď a vyrazili ještě na snídaní, pevnost a Agoru. Kolem poledne přišel čas na podaní rukou, rozloučení se s Renevou a vzhůru na autobus a na letiště.

Poučení z letošní plavby je nabíledni: nic jako “skoro dobré” zakotvení neexistuje, protože nikdy nevíš, kdy budeš čelit mimozemské invazi a dotankuj v půlce týdne, protože všichni lžou a palivoměr není kamarád.
Viděli jsme světa kus, navštívili osm krásných ostrovů, napluli působivých 344 NM a spoustu věcí se naučili. Hezké to bylo. Laťka je vysoko… uvidíme co nám přinese další plavba :)

Fotky **HERE:)

Rumovi na cestách

Apokalyptická plavba - září 2023

Související rubriky