Polsko Nasladko - červenec 2024

Přirozenou touhou jachtingem stiženého pacienta je chronicky se vracející pocit, že ke šťastnému a plnému prožití svých dnů bez nejmenší pochyby potřebuje vlastnit loď. I mě se v pravidelných intervalech tento problém objevuje a nutí mě se touto myšlenkou trápit, převracet ji a zkoumat z různých úhlů pohledu. Naštěstí, ve světlých okamžicích, kdy vládu opět přebírá ta racionální část mé osobnosti, jsem si prozatím vždy dokázal uvědomit, že je to pitomost. Pádných argumentů „proč je to pitomost“, je celá řada. Je to v prvé řadě finanční stránka, pracovní povinnosti, nedostatek volného času, rodina a v neposlední řadě vzdálenost k nejbližší slané vodě. A pak mě občas napadne „A musí být ta voda slaná?“ Vždyť jezerní jachting musí být tak y krásný, a při tom mnohem dostupnější. Ale bavilo by nás to vůbec? Samé otázky. A na otázky je třeba hledat odpovědi, to je smysl jejich existence. A proto jsem si jednou takhle v zimě, v jachtařském absťáku, dodělal licenci na vnitrozemské vody (Vůdce malého plavidla – mezinárodní) a po nějaké té koordinaci s naším kamarádem Karlem zorganizoval rodinnou flotilovou plavbu v ráji jezerního jachtingu, na Mazurských jezerech ve východním Polsku.

Mazury, 39 tisíc hektarů vodní plochy, na sever od Varšavy, jižně od Kaliningradu, západně od Běloruska. Jedenáct kanálů, nespočet marín a kempů, labutě, divocí koně. To nezní špatně, ne? A tak jsme objednali loď(ku), ubytování na půl cesty (jsem lenoch) a na konci července vyrazili zaplachtit.

Naší základnou se stal přístav Port Royal v Gižicku, což je 30.tisícové město z jihu omývané jezerem Niegocin a ze severovýchodu jezerem Kisajno. Dorazili jsme brzo odpoledne, loď ještě nebyla nachystaná, což až tolik nevadilo, alespoň jsme si mohli dát oběd v místní restauraci. Musím přiznat, že ačkoli s polskou gastronomií mám z minulosti docela pošramocené vztahy, bylo by zcela na místě se omluvit a přiznat, že poláci udělali obrovský pokrok. A dokonce umí výborné pšeničné pivo. Terka si dala pierogy, kluci nějaké internacionální kuřecí strips s hráněma a já jsme si opět naběhl na vidle své zvědavosti. Obvykle když narazím v cizích zemích na položku v menu, kterou neznám, tak si ji objednám. Abych příště věděl. No, a jelikož bylo vedro, a v menu bylo něco co se jmenovalo Świeżonky, což ve mně vyvolalo neoprávněnou představu svěžího lehkého jídla, nezaváhal jsem ani okamžik. Jako bylo to výborné, ale kdybych věděl že je to něco mezi smaženým bůčkem a škvarkama, tak si to v těch 30°c nedám :D

V marinách je to asi všude stejné. Univerzální odpověď „Za hodinu to bude“ je zřejmě na první straně manuálu každého začínajícího pracovníka v charterovém businessu. V Port Royal jsem to poprvé slyšel si ve dvě odpoledne, a pak ještě několikrát. Jachtaře prověřeného Chorvatskem ale jen tak něco nepřekvapí, takže jsem byl v klidu. Nakonec, borci v charterovce byli docela sympaťáci a měli zjevnou radost z českého klienta, takže jsme to bez většího pruzení vyčekali.

Když nám konečně předali náš šíf, Twister 26 s prozaickým jménem 26, a my jsme se nastěhovali, komedie mohla začít. Šestadvacítka byla vyvázaná v rohu maríny, v nejzapikovanějším místě co lze vymyslet, u krátkého diagonálně orientovaného mola vedle slipu. Pod lodí bylo asi 30cm vody, takže ani kormidlo, ani motor na pantografu nebylo možné spustit do polohy, kdy by mohli efektivně fungovat. A zepředu nás blokoval vyvázaný motorový člun. Paráda, to by si přál jistě každý, kdo vyjíždí poprvé s lodí kterou nezná :) S „dospělou“ námořní plachetnicí by to bylo na hraně uskutečnitelnosti, ale tady ten laminátový spacák prostě vezmete do teplých a nějak to ven vyšťoucháte. Elegantní to nebylo, zato stresující zcela nadstandardně. Aby toho nebylo málo, tak jsme na propeler přívěsáku namotali nějaký igelit a přišli tak o polovinu už tak chabého výkonu a když se nám podařilo vyplout z maríny, tak jsme ještě ztratili fendr. Protože tam nebylo moc místa, s kormidelní pákou jsem se poprvé sžíval a na ten příívěsák nám to moc necouvalo, zkusil jsem Terce navrhnout, ať pro něj skočí, což se překvapivě nesetkalo s nadšením, takže jsme si dali nečekaný nácvik MOB manévru. Jako tyvoletoto. Uf.

**20.7.2024, Port Royal – Duzy Ostrow, zátoka Pali, 2NM
**
No, každopádně to nějak dopadlo a my se mohli zařadit do poměrně hustého provozu v ústí Gižického kanálu. Bylo už pozdní odpoledne, takže jsme za dnešní kotviště zvolili zátoku nedalekého ostrova Duzy. Přepluli jezero, projeli úzkým kanálem a… tam už to všechno bylo: Labutě, lekníny, neprostupný prales na břehu a velká rákosová pole. Hodili jsme kotvu na asi 5 metrech lana a naskákali do vody. Takhle nějak jsem si to představoval :)

S naším zakotvením jsem úplně happy nebyl, místo dna jsem dole našel jen vrstvu tlejících rostlin. Zatlačil jsem kotvu hlouběji do toho marastu, ale kompaktnější podloží jsem nenašel. Bylo to jako být přivázaný ke krtinci, ale panovalo bezvětří, tak by to mělo stačit.

Už po setmění připlula druhá loď našeho mocného uskupení, s Karlem a Zdeňkem a dcerami Nikčou a Elou. S ohledem na kvalitu našeho zakotvení jsem odmítl soulodění, tak jsme jen svázali záďě a chvíli vykecávali, než nás náhle objevivší se masa komárů zahnala do lodí a spát.

**21.7.2024, Duzy Ostrow, zátoka Pali – kemp Rogaty, 7,7NM
**
Ráno bylo hlavně o dětech, koupání a podobně. Nikam nebyl důvod spěchat, a tak jsme vypluli až v poledne, tak nějak všeobecně na sever.

Po opuštění naší zátoky a vyplutí na volnou vodu jsme poprvé vytáhli plachty a světe div se, ta věc plula a to vůbec ne špatně. Pína je mnohem citlivější než kormidelní kolo, v plachtách nejsou (za daných podmínek) nijak dramatické síly a všechno je tak nějak po ruce. Po krátkém ostychu na počátku jsme si to začali docela užívat. Na pozdní oběd jsme zakotvili v rákosí západního břehu jezera Kisajno. Překvapilo mě tam písečné podloží a čistota vody. Kluci si v rákosí hráli na Deltu Mekongu a my jsme lenošili. Po krátké poradě s druhou lodí jsme zvolili za dnešní nocoviště kemp Rogaty na protějším (východním) břehu, kam jsme dorazili před čtvrtou odpolední. Celý kemp je tvořený vlastně jen písečnou pláží a kotevními body na břehu, které představují staré pneumatiky na řetězu. Je tam hodně mělko, takže kotvení probíhá tak že zrušíte plachty, a jedete opatrně ke břehu. Vytáhnete ploutev, kormidelní list do vodorovné polohy a tak na metru hloubky, 20 metrů od břehu, vyskočíte, ručně si otočíte loď a došťoucháte ji zádí na pláž. Vyvážete se k pneumatice a zase ručně vynesete kotvu někam na délku lana, kde se ji (marně) pokusíte zarýt do dna :D Inu, jiný kraj, jiné kotvení :D

V kempu Rogaty není hospoda, jen záchody a správce. Ani bufet, nic. Nicméně, když se pana správce hezky zeptáte, tak vám prodá pivo ze své ledničky (opakovaně) :) A koupání je tu moc fajn. Děcka sebraly padleboard a my jsme je mohli pozorovat z bezpečné vzdálenosti. Pohoda nonstop.

**22.7.2024, kemp Rogaty – Lesna Keja, 11NM
**
Najeli jsme na velmi pomalé tempo, není kam spěchat. Snídáme a koupeme se až do jedenácti. Po vyplutí směřujeme zpět ke Gižicku, chceme se podívat i jižněji, zatím bez konkrétního cíle. Plachtí se nám hezky, i když lodí je na vodě víc, než bych si přál. Před Gižickým kanálem hážeme kotvu u rákosí a poprvé sklápíme stěžeň do „mrtvého muže“. Zní to jednoduše, ale když to děláte poprvé, vybaveni jen teoretickými znalostmi a mlhavou představou, dokážu si představit, že to může být prubířský kámen nejednoho manželství :)
Na motor se pak proplavíme v koloně lodí kanálem vedoucím centrem města. Na palubě se nám přemnožily děti, ani nevím, jak se to stalo, ale aspoň se nenudí. Po vyplutí na Niegocin znovu kotvíme, stavíme stěžeň a snižujeme počet dětí na tabulkové hodnoty.

Karlova posádka si odhlasovala zmrzlinu nebo co, my dáváme přednost plachtění a směřujeme k jihu. Před pátou vplouváme úžinou na jezero Boczne, na jehož severním břehu je další kemp a naše dnešní kotviště, Lesná keja.

Kotvit tu lze zádí u klasického plovoucího mola, nebo bokem u dřevěných můstků/mol orientovaných kolmo ke břehu. Volíme druhou variantu, ať vyzkoušíme zase něco nového, že? Otočil jsem tedy loď zádí k vybranému molu a začal couvat. A zase přestal, protože z toho nablblého spouštěcího kormidelního systému plandá spousta špagátů a já jeden okamžitě namotal na propeler, čímž jsem jedním mistrným tahem zablokoval kormidlo v krajní poloze a udusil motor. Jedna ze situací, které si prostě zamilujete. Skočil jsem do vody a lano vymotal, a po krátkém osvěžení mohl pokračovat v manévru. Na dvě lodní délky před molem Terezka vyhodila z přídě kotvu a já jsem na metru vody vyskočil a dovexloval nás ke břehu. Náš brilantní výkon nikdo nekomentoval, zřejmě se tady hledí na výsledek a estetický dojem je podružný. Po vzoru naši sousedů jsme se vyvázali k můstku a kůlu na břehu, protože v noci má prý nějak výrazněji přifouknout. Terka skočila zaplatit do baru stání naše a rovnou i pro Karla a jeho tým, se kterými jsme byli v kontaktu po telefonu a tím byla dnešní neplecha ukončena.

Koupání je tu taky fajn, i když na včerejší pláž to nemá. Ale na druhou stranu, mají tu studené pivo a zapiekanky, což je trumf, který přebije všechno :)

**23.7.2024, Lesna Keja – kemp Kokozska, 13,2NM
**
V noci opravdu něco foukalo, ráno máme na palubě popadané nějaké větve ze stromů nad námi. Je zataženo, fouká silnější ale pravidelný vítr, to děckám ovšem nebrání ve vodních radovánkách. Do kempu přijela pojízdná pekárna, o snídani a čerstvé pečivo je tedy postaráno.

Jak již tradičně, vyplouváme před polednem a stále směřujeme na jihozápad. Nejdříve jezero Boczne, kotva u rákosí a sejmout stěžeň, proplavit kanál Kula. Kotva, stěžeň nahoru a prokřižovat nejprve jezero Jagodne, pak Szymoneckie. Kotva, stěžeň dolů, a opět na motor Szymonski kanál až na menší jezero Szymon, kde je higlight dnešního dne, plovoucí restaurace Fiskbarka (aka žeglaska smažalňia). To je trochu fenomén, chce se to zastavit snad každý kdo pluje kolem. Po obvodu pontonu je kolejnice s vyvazovacími body, vy to tam pošlete přídí napřed na konec fronty a obsluha na mole si vás vyváže. Jak hosté odplouvají posunuje se vaše loď po kolejnici a uvolňuje místo dalším přistávajícím hladovcům. Samotná restaurace, nebo chcete-li jídelna, má velmi jednoduché menu: smažená treska, smažený candát a smažený mník, k tomu fritky a/nebo zelný salát. Všechno čerstvé a naprosto výborné.

Po absolvování této atrakce nás čeká Mioduński/Grunwaldski kanál, jezero Tałtowisko, kanál Tałcki a konečně jezero Tałty, kde hážeme kotvu a stavíme stěžeň. Na celé té plavbě všemi těmi kanály je největší sranda, že si tak plujete na jachtičce a souběžně s vámi, tak na deset metrů jede traktor a intenzivně hnojí pole. Rustikální jachting.

Naši plavbu dnes končíme v kempu Kokozska (Slepička) na západním břehu jezera Tałty. Kotvení je opět pod stromy u dřevěných mol orientovaných kolmo na břeh. Zaplouváme přídí napřed a jelikož jsou místní mola podstatně bytelnější, vyvazujeme se pouze bokem, bez vyložené kotvy. Dno je opět písečné a voda čistá, děcka po zbytek dne plavou a stavějí z písku. Se soumrakem se dostavili komáři v množství větším než malém.

**24.7.2024, kemp Kokozska, 0NM
**
Dáváme si oraz, celý den věnujeme lenošení, čtení a odpočinku. Největší výzva je výlet do cca 1 km vzdáleného obchůdku na zmrzlinu. Zajímavé je že v lese, dál od vody, se komáři nenechají limitovat denní dobou a útočí absolutně bezskurpulózně furt. Mikše, který je na to hodně citlivý, štípl jeden ten sajrajt pod oko, takže teď vypadá jako Rocky Balboa po třetím kole, chudák.

**25.7.2024, kemp Kokozska - Lesna Keja, 18,5NM
**
Nazrál čas pomýšlet na návrat, a tak naše další cesta byla zrcadlovým odrazem té úterní se všemi kanály, jezery, plovoucí restaurací a kempem Lesná Keja.

Bylo zataženo, ale vítr byl pravidelný, a tak jsme si nejprve parádně zaplachtili na jezeře Tałty až k průlivu do jezera Ryńskie a pak zase zpět. Někde v severozápadním cípu se nám taky podařilo nasednout na dno. To si tak plujete, kocháte se, jak ta voda kolem vás ubíhá a najednou stojíte i s plně nalitými plachtami. Ale stačilo povytáhnout ploutev a vše se zase v dobré obrátilo. Inu, všechno je jednou poprvé:) Semo tamo i něco sprchlo, ale pouze sporadicky.

U Fiskbarky bylo dost narváno a manévry na nízké rychlosti v silném větru nejsou úplně doménou naší lodi, ale nějak to přistání prošlo. Za to při odjezdu jsme zase namotali lano a udusili motor, takže jsem musel znovu do vody. Naštěstí jsem kontrolu nad lodí obnovil dříve, než nás vítr stihnul snést na ostatní vyvázané lodě. Po zbytek cesty jsme si krásně zaplachtili, vyvázaní v kempu jsme byli lehce po šesté odpolední.

26.7.2024, Lesna Keja – Port Royal, 8,8NM

Na poslední den se nám udělalo převelice krásně. Taky mám narozeniny, tak aby taky ne, že?

Obepluli jsme Niegoczin severním obloukem, sejmuli stěžeň a proplavili téměř bez incidentu Giżycký kanál. To téměř je tam protože jsem úplně zapomněl na otočný most ve městě. To si tak pluju za nějakým joudou co se sotva plouží, hudruju, protože se mi blbě kormidluje, a když ten trumpeta nakonec zastaví u břehu, tak jej s proklínáním předjedu. No a o deset sekund později tam byl semafor a já brzdil i očima. Lana jsme měli poctivě uklizené, fendry měla Terez naštěstí pohotově (byť jsem jí to vymlouval, že nebudou potřeba), a tak jsme musel přirazit ke náplavce na hulváta. Terka musela vyskočit na břeh a držet nás za reling než nás zase pustili. To jsou teda radostě :)

Do maríny jsme pak už dorazili bez dalších taškařic kolem půl třetí a navzdory lehkým obavám se krásně vyvázali mezi sloupy u mola.

Předání lodi bylo naprosto formální, nakonec, jediný potenciální sporný bod byl sekanec na kormidelním listu od propeleru, který by nevznikl, pokud by měli lanový systém v pořádku a na propeleru měli ochranný kruh.

Odpoledne jsme se vypravili prozkoumat pruskou pevnost Boyen a shodou nešťastných náhod i přilehlý WaterPark, kde jsem byl zlou hrou osudu vmanipulován do role dospělého doprovodu.
V sobotu jsme ještě navštívili Hitlerovo Vlčí doupě a blízké letecké muzeum a pak už jsme jen mířili domů, kam jsme dorazili ve večerních hodinách.

Napluli jsme 111,5 sladkovodních kilometrů, nebo chcete-li 60,2 NM. Vyzkoušeli jsme zase něco nového a rozhodně ne naposled, protože ačkoli jsme neprotínali vzdálený modrý horizont pod nekonečnou oblohou a neřezali oceánské vlny, ten pocit svobody, který nám jachting dává, tam, byť ve skromnějším jezerním balení, rozhodně byl a to je to hlavní. Tak zase příští rok na Mazurách:)

Fotky k nahlédnutí ZDE.

Rumovi na cestách

Polsko Nasladko - červenec 2024

Související rubriky