Výprava subpolární - květen 2025

Inu, není 60. rovnoběžka, jako 60. rovnoběžka. Kupříkladu, na té jižní leží Drakeův průliv, jedno z nejdrsnějších a nejbouřlivějších míst ve světových oceánech. Na té severní pak v ústí Botnického zálivu, jen 6 stupňů pod Severním polárním kruhem, leží Mariehamn, hlavní město Ålandských ostrovů. A tam nás zanesl vítr. Co nás tam táhlo? Asi vábení Severu, romantika plavby ve vysokých šířkách… ostrý vítr a mělké moře, žulová skaliska… půlnoční slunce a nespočet ostrovů ošlehaných studenými větry Baltu.

Tak nějak jsem si ve svých představách vykreslil Ålandy, místo “Kde Švédsko potkává Finsko a vypadá to jako ráj”, tedy ostrovní provincii Finska, kde se mluví švédsky a kde většinu obyvatelstva tvoří potomci rybářů, tuleňářů a námořníků. Jak moc jsem se trefil nebo mýlil? To nechám na posouzení vážených čtenářů.

Ålandy, stejně jako Stockholmský archipelag, bývají prezentovány jak navigačně velmi složitý terén, zejména pro jejich spletitost a velké množství mělčin a podmořských skal. Na tom se nedá najít chyba, výše zmíněné do puntíku platí. Je ale na místě dodat, že zodpovědným přístupem a poctivou přípravou lze zmíněná rizika eliminovat na hratelnou úroveň a odměnou pak bude plavba možná nejkrásnější z oblastí, ve kterých jsem měl tu možnost se plavit.

Na začátku byla samozřejmě touha posouvat hranice, vidět něco nového a taky trochu fascinace baltským mořem. S oblastí kolem Stockholmu jsem v myšlenkách už několikrát koketoval, ale vždy jsem to odložil na okamžik kdy se budu cítit dostatečně připravený. A ten čas nastal v roce 2025.

Loď jsme se rozhodli půjčit prostřednictvím místního agenta, RTC.se, který nabízí majitelské lodě, vesměs pro snížení ročních provozních nákladů. Asi jsme pro ně nebyli úplně standardní klient, byla z nich cítit lehká nedůvěra. K žádosti o nabídku jsem musel dokonce doložit jachtařské CV s prokázanou praxí. Myslím že nás asi i někteří majitelé jako nájemce odmítli, protože ve finále jsme dostali nabídku na úplně jinou loď, než byla v původním seznamu zvažovaných alternativ. V konečném důsledku se to ukázalo jako veliké štěstí, protože Ralph a jeho Cristalina byli vyloženě za odměnu.

Z Prahy jsme vyráželi v sobotu dopoledne Pepovým Multivanem, v počtu 5 mořeplavců ve víceméně stabilní sestavě Karel (co-skipper), Pepa (bowman a pokladník), Jindra (lékařský dozor výpravy), Lubor (námořník-čekatel) a moje maličkost. Trasa nás vedla do Rostocku, odtud trajektem přes noc do Trelleborgu, a po dálnici přes Malmö směr Stockholm. Cesta probíhala velmi poklidně, tedy až do okamžiku, kdy jsme projížděli kolem poutače na letecké muzeum a já si hysterickým křikem a dupáním do podlahy vynutil zastávku. Je tam pár letadel, které jsem nikdy nedoufal že uvidím naživo a několik (nemnoho) o kterých jsem ani neslyšel. Pokud pojedete kolem, pár hodin tomu vyhraďte.

Cristalina je Beneteau Clipper 343 a jejím domovským přístavem je malinkatý jachtklub Velamsund, což je asi míli dlouhý severovýchodně orientovaný úzký záliv, východně od Stockholmu. Tam nás uvítal Raplh s chotí a s lehkými obavami v očích. Hodně věcí jsme si ale vyjasnili dopředu řadou emailů, včetně cíle naší cesty a Ralph se aktivně podílel na návrhu denních etap, takže vše probíhalo relativně rychle. Loď vlastní teprve rok, chtějí hodně věcí předělat a na to potřebují peníze, tak pronajímají pár týdnů v sezoně. Do vody po zimě šla minulý týden a řekl bych že kvůli nám, sezona teprve začíná, což se projevilo na pár věcech, které jsme museli za plavby doladit. Bylo něco kolem paté odpoledne, loď byla naložena, posádka naloděna a kostky vrženy, vyplouváme směr Ålandy.

25.5.2025, Velamsund – Skarpholmen, 16,6NM

V 17.30 jsme vycouvali z berthu, nabrali kurz sever-severovýchod a začali se proplétat lodním provozem směřujícím do Stockholmu. Propluli jsme kolem Vaxholmské pevnosti, chvíli kličkovali a když jsme měli na traverzu maják Tisterögr konečně postavili plachty a chladným podvečerem majestátně a s grácií dopluli na kotviště u ostrůvku Skarpholmen, kde jsme bezpečně zakotvili na 8m na jílovém podloží. Hladinu čeřily jen mírné vlnky a navzdory vrstvě mraků a pozdní hodině bylo světlo jako v podvečer. No hezky to začalo.

26.5.2025, Skarpholmen - Fejan, 23,8NM

Po klidné noci a dobré snídani vyrážíme plavebním kanálem směrem severovýchodním k volnému moři. Po dokončení nějakých prací v podpalubí vytahujeme plachty a se zadobočním větrem (BF3) si užíváme krásnou plavbu a snažíme se moc nezavazet trajektům Viking Lines, plujícím stejnou trasou oběma směry. To nám vydrží v podstatě až k marině na ostrově Fejan, našemu dnešnímu kotvišti. Marinu tvoří plovoucí mola lemující obdélníkový bazén, některá stání mají mooringy. Toho jsme rádi využili a vyvázali jsme se přídí k molu (proti větru). V celé maríně jsme úplně sami (později připlula ještě jedna loď pod německou vlajkou) a ani automat na placení stání jsme neobjevili, ale nějak se s tím vyrovnáme.

Fejan je zajímavý tím, že za epidemie cholery v devatenáctém století sloužil jako detenční tábor a karanténní nemocnice pro lodi připlouvající z Finska a Ruska. Jelikož jim zde nějací ti pacienti na choleru i zemřeli, ale epidemie se do Švédska nikdy nedostala, zřejmě to bylo opatření účinné. Budovy jsou dnes opravené a patří nadaci starající se o významná místa souostroví, ta zde v sezóně provozuje v budově nemocnice hotel/ubytovnu a asi i marínu a restauraci, která se nachází v bývalé márnici. Tu nám Ralph rozhodně doporučil s tím, že je teda dost drahá, ale jídlo je prý fantastické. To nemůžeme posoudit, protože tam nebyla ani noha a my si musíme vystačit s express menu. Celý ostrov se dá obejít asi za hodinu až dvě i s četnými zastávkami na kochání. I na koupačku došlo. Celé to trochu narušoval fakt, že když jsme přišli k budově nemocnice, stála tam čtyřkolka, někdo za našimi zády zavřel potichu okenici a kolem se válely vystřílené nábojnice 5.56NATO i s články řetízku. Ehm…být to začátek hollywoodského slasheru, tak do pár minut máme prvního spektakulárně anihilovaného a ostrov opustí ve finále jen poslední z přeživších, zanechavše celý ostrov plamenné zkáze. Takhle jsme ale jen pokrčili rameny a pokračovali v procházce:)

27.5.2025, Fejan – Mariehamn, 34 NM

Vyrážíme časně, dnes máme přeplout ze Švédska do Finska, respektive na Ålandy a chceme v Mariehamnu i něco vidět. Z pevniny se na moře natahuje mlha, dohlednost není žádná paráda, ale jsme v kanále pro velké lodě, stačí sledovat mapu, hledat v mlze další bójku a za necelou hodinu jsme na volném moři, ozářeni sluncem a ovíváni větrem, který se nakonec taky dostavil. S krásnou trojkou Beauforta ze zadoboku – boku na nepříliš zvlněném moři jsme po nějakých pěti hodinách pohodového jachtání mezi laterálními znaky plavebního kanálu do přístavu Mariehamn, takto hlavního města celé provincie.

Poslední míle před marínou jsou vyloženě boj o život, protože se na nás pověsily dvě obří vikingské ferryny, ale mazaným úhybným manévrem (a možná trochu i díky profesionalitě posádek těch paneláků) jsme unikli zápisu do černé kroniky.

ASS marina leží v hluboké, úzké zátoce lemující Mariehamn, severně od trajektového terminálu. Nabízí čtyři plovoucí mola s vyvazovacími bójkami, benzinku, restauraci, saunu, prádelnu a určitě mnoho dalších atrakcí. Zvolili jsme to nejvzdálenější, vyvázali se přídí k molu a zádí na bójku, já jsem nás zašel k hafenmeisterovi zlegalizovat a tím jsme měli pro dnešek splněno. Severní pól je dobyt!

Po krátkém odpočinku, obědě a sauně vyrážíme podlehnout svodům metropole. Námořní muzeum a k němu náležící bark Pommern pro pokročilou hodinu dnes už nestihneme, ale jelikož svět je malý a o náhody tu není nouze tak celkem záhy narážíme na skupinu lidí s ukrajinskými vlajkami a my, strženi davem, jdeme výhrůžně postávat před ruský konzulát. Od místních se dozvídáme, že tam chodí postát a zazpívat si od začátku plnohodnotné invaze. Město dokonce přejmenovalo přilehlý park na Ukrainaplatsen. Inu, Finové, respektive Ålanďané, moc dobře vědí, koho mají za souseda. Po cca 20minutách se pokojně rozcházejí a my pokračujeme za dalším dobrodružstvím.

Moc pamětihodností v Mariehamnu nehledejte, město bylo založeno až v roce 1861 a dlouhou dobu jako stavební materiál převažovalo dřevo. My jsme navštívili cihlový kostel sv. Görana (Jiřího) a ten byl postaven v letech 1926-27 a tím je se svými necelými sto lety jednou z nejstarších budov ve městě. Ale je to hezké místo a velmi sympatický mi byl hrací koutek vybavený v Ikea pro mláďata.

Jinak samotné město není ničím speciální, severské městečko, kde žijí a pracují lidé, žádný skanzen. S nabídkou otevřených restaurací to bylo v tomto termínu poněkud slabší. My absolvovali opulentní večeři v restauraci Indigo (poprvé jsem jedl rybu s jahodama), koupili jsme si pár suvenýrů a cestou zpět vyšlápnuli na kopec nad přístavem, kde je od věže vodojemu údajně nejlepší výhled na moře a záliv. Poté jsme se pokojně odebrali na loď.

28.5.2025, Mariehamn – Rödhamn, 11NM

Před vyplutím nás čeká kultura. V bezprostředním sousedství maríny se nachází úžasné Åland Maritime Museum a u něj je zakotvený plachetní bark Pommern. Tento 95 metrů dlouhý ocelový čtyřstěžník se na Ålandy dostal ve dvacátých letech minulého století a až do začátku Druhé světové války vozil pšenici z Austrálie do Anglie a Irska. Přežil dvě světové války, nasednutí na mělčinu u Austrálie, dvakrát vyhrál The Great Grain Race a za celou kariéru ztratil na moři pouze čtyři členy posádky. Na konci čtyřicátých let byl věnován městu Mariehamn aby se stal muzeem. Strávili jsme tam a v muzeu, které je stejně úžasné snad tři hodiny a dalo by se tam zůstat i déle, ale přišel čas vyplout. Poobědvali jsme, dotankovali 35L (to topení je nějaké nenažrané) a vypluli k dalšímu cíli.

Tím je marína na severovýchodním pobřeží ostrůvku Rödhamn. Plavba vede kanály, je bezvětří a místy mlha, ale navigace není po většinu cesty složitá, jen v úžině před marínou je poněkud mělko a úzko, ale s opatrností to není zase takový problém. Laguna je dokonale krytá na vlnění a na všechny větry s výjimkou severního. Uprostřed pluje podivný objekt patizonovitého tvaru, o němž později zjišťujeme že se jedná o stanici na odčerpávání waste tanků. Cool, tady si svého moře zjevně považují.

Mola lemují břeh, a ne všechny berthy jsou údajně vhodné pro lodě naší délky a ponoru, ale není tu ani živáčka který by nám poradil, a tak nakonec volíme bezpečnou pozici na jediném kolmém mole a vyvazujeme se zádí k bóji a přídí k molu.

Ostrov tvoří žulové skály, nacucaný mech, nízký jehličnatý porost a neduživé břízky a osiky. Jak se přes nás valí mlha, působí všechno převelice seversky, no atmosféra jako zvon. Nikdo tu není, což na jednu stranu je super, protože po nás nikdo nic nechce, na druhou stranu taky není otevřená sauna, což je teda méně super. Stejně tak je zavřené muzeum Ålandského lodivodství. Zde ve svém domku čekávali lodivodi, aby se mohli nalodit na připlouvající lodi a provedli je labyrintem ostrůvků bezpečně do přístavu.

Nevadí, my máme náhradní kulturní program. Dneska máme barbecue na ostrově! Hoši nakoupili všelikeré ryby, a z nepochopitelných důvodů i zeleninu, takže dnešní menu je losos, síh a ještě jakýsi další plovatec, každá ryba ve třech variacích koření a k tomu šopský salát, finský chleba a nošovické pivo, co kdo unese. Lukulské hody par excellence! A to jsem se Ralphovi za ten lodní gril na začátku poškleboval, hanba mi.

29.5.2025, Rödhamn - Rödlöga, 42,4NM

Nový den nás vítal podmračenou oblohou, cáry mlhy a bezvětřím. Vyplouváme směrem zpět do Švédska a k naší smůle to vypadá na dieselsailing. S ubývající cestou se postupně rozjasňuje a počasí získává skoro letní ráz. Jen ten vítr se nedostavil, a tak kloužeme po hladké hladině za tlumeného vrnění motoru.

Za pár hodin vplouváme do stejného kanálu, kterým jsme Švédsko opouštěli, jen u Fejanu točíme levou do jiné větve a po pár mílích je před námi naše dnešní kotviště u ostrova Rödlöga. Bude to další premiéra, stojí se zde na záďové kotvě, přídí ke skále. Místo mám nastudované v pilotu, na satelitních snímcích, z fotek na googlu a nevím jakých ještě zdrojů, a jsem si jistý, že plachetnice naší délky a našeho ponoru tu běžně stojí, ale stejně jsem lehce nervózní :). Přístup do zátoky je celkem komplikovaný a dostatek hloubky je jen v úzkém kanálu středem, ale na to už si pomalu zvykáme. Na našem spotu už stojí už dvě plachetnice, další je volně na kotvě, ale podle fotek se sem vejde i pět lodí. Takže hlavně opatrně a pomalu… ejhle, tady je skála příliš blízko kýlu, tak ještě jednou o pozici vedle a stojíme. Neříkám, že by z toho mohl být tutorial na youtube, ale tak na poprvé to bylo lepší, než bych čekal :)

Pro dnešek máme padla, tak jen jdeme projít lokální trail, abychom rozhýbali vrcholovým jachtingem trýzněná těla. Ostrov je docela členitý, samá žula, mech, a smíšený nízký les. V zátokách jsou hezké červené prázdninové domky a je tu jako po vymření a to doslova, protože poslední stálý obyvatel zemřel v roce 1970. Za hodinku a něco jsme zpátky na lodi a zbytek dne strávíme duchaplnou rozpravou na rozličná témata nad sklenkou ušlechtilého rumu.

30.5.2025, Rödlöga - Sandhamn, 32NM

Ráno nás uvítala polojasná obloha. V zátoce byl klid, ale podle rychlého pohybu nízkých mraků se dalo vytušit, že dnes dojde na sport. Letmý pohled na Windy potvrdil příjemný jachtařský vítr BF3-4, s potenciálem stát se nepříjemným v brzkých odpoledních hodinách.

V devět jsme se odvázali, vytáhli záďovou kotvu a vypluli úzkým hrdlem do širší plavební dráhy. Postavili jsme plachty a započali naše šplhání proti větru. Šlo nám to hezky, Cristalina stoupala přibližně stejně dobře na obou bocích. Po čtyřech hodinách začal vítr sílit a já se musel rozhodnout, zda se pustit do výrazně užšího kanálu, který by mohl vítr ještě akcelerovat, nebo zda prokličkovat mezi několika mělčinami na otevřenou plochu mezi vnější a vnitřní skupinou ostrovů. Zvolil jsem druhou variantu, ačkoli ani ta nebyla bez rizika, neboť pás mělčin byl značně široký, trasa přes něj dost klikatá a celkem úzká, ale se zatnutými zuby a očima zaseknutýma do navigace jsme to zvládli bez větší hysterie.

Ve chvíli, kdy už jsem si myslel, že dám chvíli odpočinku napjatým nervům, se stala UDÁLOST. Lubor, hnízdící na zrcadle, se v náklonu přesouval na závětrný bok a nějakým nedopatřením vyrazil domovskou švédskou vlajku z jejího úchytu. Rázem jsme tu měli ManOverBoard situaci. Nebo přesněji FlagOverBoard. I jali jsme se provádět učebnicovou záchrannou operaci a aktivně jsme podnikali kroky k navrácení státního symbolu na hrdou záď naší Cristaliny. Což se nakonec překvapivě zdařilo, ačkoli plovoucí modrá látka se ve vlnách hledá ještě hůře než neopatrný námořník.

Po jedné hodině odpolední zesílil déšť, vítr začal atakovat horní hranici 6BF a viditelnost se znatelně snížila. Nadále jsme stoupali na zrefované oplachtění směrem jihozápadním. Před druhou hodinou začal vítr chodit přes 30 uzlů a loď přestala v této konfiguraci stoupat, respektive v poryvech jsme nebyli schopni udržet smysluplnou rychlost a tak jsme svinuli kosatku a nadále pluli pod poloviční hlavní plachtou za podpory motoru. Značně nám to vylepšilo úhel na další waypoint a rychlost postupu, ovšem za cenu občasné sprchy od přídě. Dalo by se to brát jako ručník do ringu, ale dnes jsme chtěli navštívit marinu Sandhamn, údajně výstavní skříň stockholmského jachtingu, byl pátek, všude lodí jako máku a zmoklých, kvalitního vyvázání chtivých námořníků ještě víc. A tak jsme usoudili, že čas je klíčový a zvolili cestu nejmenšího odporu.

Když jsme se přiblížili ke skupině ostrovů ukrývajících marínu, déšť polevil, a i vítr klesl k hodnotám začínajícím dvojkou. Proplétali jsme se kanály mezi ostrovy i probíhající regatou, dorazili do maríny, nechali se vyhodit ze soukromého stání (velmi slušně podotýkám), na podruhé trefili bázen se stáním pro hosty a ukořistili jedno z posledních míst. Ve čtyři odpoledne, po 32 NM kvalitní, byť řádně mokré plavby, jsme byli vyvázáni a mohli si dát zasloužené pivko.

Sandhamn, neboli písečný přístav, je ostrov ležící asi 50km od Stockholmu. První zmínky o něm jsou datovány do 13. století, nicméně po většinu času byl neobydlen. To se změnilo s rozvojem obchodní mořeplavby, kdy zde byl dům a stanoviště pro lodivoda. V polovině 19. století se populace postupně rozrostla a Sandhamn se se svými 300 obyvateli se stal největším osídlením v stockholmském archipelagu. Souběžně se stal populárním prázdninovým letoviskem pro lidi z lepší společnosti (takže jsme skvěle zapadli) a roku 1890 zde Švédský královský jachtařský klub uspořádal první regatu.

Suma sumárum, je to tu pěkné, má to takový “lázeňský vibe”, ale… lidí je tu jak malých myší a ceny nejsou pro našince zrovna přátelské. Jedno z těch míst, které je super navštívit, ale jednou celkem stačí.

31.5.2025, Sandhamn – Lådna, 16NM

Sobotní ráno v maríně bylo příjemně pomalé, počasí bylo zase na tričko a Njörd (skandinávská inkarnace Neptuna) sliboval ukázat vlídnější tvář. A tak jsme nespěchali, dlouho snídali a vůbec využívali možností, které marína nabízela. V jedenáct jsme se ovšem dostatečně nabažení zmobilizovali, odhodili mooringová lana a zařadili se do hustého proudu plachetnic a motorových lodí mířících na severozápad. Bylo skoro jasno, vlídný vítr 3-4 Bf a byť nás čekala opět stoupačka úzkým kanálem, byl by hřích nevytáhnout plachty. Nakonec, plachtili skoro všichni, přednosti se dodržovaly, motoráky uhýbaly a celkově to mělo znaky silně rozvinuté jachtařské kulturní společnosti. A bylo to fakt moc pěkné plachtění. Po asi osmnácti réčkách jsme se dostali na něco jako vnitřní moře a mohli si dát krásných 4-5 NM bez obratu. A pak zase kanály a úžiny mezi ostrovy, téměř až do dnešního cíle, do zátoky Hemviken na ostrově Lådna.

Zátoka je dost členitá, tvarem připomíná ležící číslici dva, její hrdlo má asi 30m na šířku, ale dostatek vody je jen středem, hlouběji v zátoce je to pak lepší. Předem jsem si vybral na Navily a googlu několik spotů, kde v minulosti prokazatelně plachetnice obdobné velikosti již stály a jeden z nich jsme využili ke kotvení přídí k žule, přičemž ze zádě jsme v dostatečném předstihu vypustili záďovou kotvu. Bylo kolem třetí odpoledne, sluníčko svítilo jako o závod, hmyzáci si řešili svůj jarní byznys a po zrcadlové hladině pluly labutě. Krásný kýč.

Lådna je nevelký ostrov osídlený od 16. století, obyvatel je tu kolem 30 a většina se baví zemědělstvím. Mezi loukami a skalnatými lesem porostlými kopečky jsem rozházené převážně vínově červené usedlosti, jak kulisy pro natáčení Pipi Punčochaté. Nebo Dětí z Bullerbinu. Karkulína ze střechy ne, ten byl naštěstí ze Stockholmu :D Každopádně je to tam převelice malebné. Taky je ostrov z velké části součástí přírodní rezervace. Nic vyloženě “must see” tam není, ale možná právě to je to kouzlo.

Po krátké turistice jsme vybalili na šutru, do kterého jsme měli natlučeny kotevní skoby grill. Ještě v Sandhamnu jsme vyslali proviantní team, aby pořídil nějaké další ryby. To se naprosto podařilo, za předpokladu že jmenujeme krávu čestnou rybou a vysoký roštěnec filetem z tresky, ale bylo to famózní a stěžoval by si jen naprostý kverulant a trubec.

1.6.2025, Lådna - Velamsund, 18NM

Poslední dny plaveb by se měly zákonem zakázat, ale než to někdo prosadí, nezbývá nám než se s tím nějak vyrovnat. Dnes navíc musíme celkem spěchat, protože musíme stihnout noční trajekt z Trelleborgu a je to lán cesty. Vyplouváme tedy nezvykle brzo, už v osm. Není to bez obtíží, na záďové kotvě je asi metrák černého bahna a kořenů, chvíli to trvá, než to vybojujeme.
Nefouká víc než nějakých 6 uzlů a na to dnes fakt nemáme čas ani trpělivost, a tak motorujeme, sluníme se a kocháme se okolím.
Ve Vaxholmu, v úžině u pevnosti, dáme ještě benzinku bokem a bereme 25L nafty a pak už rovnou do Velamsundu, uklidit loď a zavolat Ralphovi. Předání je formalita a spíš řešíme co jsme viděli a kde jsme byli. Na závěr se domlouváme na možné budoucí plavby a pak už nezbývá než zamávat Cristalině a vyrazit na dlouhou cestu zpět.

Za 40 hodin plavby jsme upluli 190NM, při poměru plachty/motor 45:55. Mohlo foukat víc, ale taky méně, není si nač stěžovat, každý den přinesl něco nového.

Švédsko mě okouzlilo, ta nepřeberná hromada ostrovů, skalisek, mělčin a kanálů jednomu pěkně zamotá palici. Strávil jsem mnohem měně času za kormidlem a mnohem více navigací a porovnáváním podkladů, ale rozhodně nelituji. A jsem nesmírně rád, že se nám to konečně podařilo uskutečnit a že pokud mohu soudit, tak podobné pocity měli i ostatní. Takže, hoši, tohle si určitě ještě zopakujeme a někdy zase ve Švédsku Ahoy!

Fotky té krásy k nahlédnutí zde.

Rumovi na cestách

Výprava subpolární - květen 2025

Související rubriky